Thea
se převalila na bok a opřela si hlavu o ruku. Bylo něco málo po
poledni a ona nedokázala zamhouřit oka. Stále znovu a znovu se
otáčela na spícího Wara a dívala se, jak klidně oddechuje.
Vypadal tak klidně a spokojeně, že mu téměř záviděla. Jenže
neměla co. Klidný byl jen tehdy, kdy byl schopen nahmatat ji po
svém boku a spokojený po jejich milování. Ne, že ona by nebyla.
Ba naopak, jeho doteky a polibky ji utěšovaly a odnášely někam,
kde neexistoval nikdo jiný, kromě nich dvou.
Thea
občas sebe samou našla, jak bádá nad tím, zda si War všiml, že
jej někdy píchá někdo jiný. Něco jiného. Vlkodlak byl stejně
jako drak – jak si pilně vygooglovala – sexuálním stvoření
(otázka č. 1- „Proč jsem tak nadržená?“ byla tímto
odškrtnutá) a hlídal si své teritorium. Lépe řečeno – svého
druha. Ryenne byla prakticky jediná, kdo jí rozuměl. Ona, na
rozdíl od vlčice uvnitř They, ještě nenašla svého druhu. Až
se tak však stana, Thea raději nepřemýšlela nad tím, jak dlouho
nevylezou z ložnice a doufala, že ten někdo nebude obyčejný
člověk. Pokud by byl, hrozilo zde zvýšené riziko prasknutí
srdce. Navíc nebylo jisté, že by jeho pohlavní orgány vydržely
ten uragán touhy.
Tohle
byla jedna z chvil, kdy byla vděčná, že byl War upír.
Jako
by vycítil její myšlenky, zabručel a převalil se na bok,
obličejem k ní. Jednu svou silnou paži přehodil přes její
bok a přitáhl si ji blíže k sobě. Automaticky zabořil
hlavu do prohlubně jejího krku a políbil ji na ono citlivé místo.
Povzdechla si. Kdyby jí někdy někdo řekl, že bude spát
s obrovským – sto třicet kilo těžkým – válečníkem,
který je čirou náhodou vůdce podivné partičky chlápků –
ehm, a ženy -, co zachraňují něco jako nad-rasu, vysmála by se
mu. A aby toho nebylo málo, ten válečník byl jejím druhem,
upírem, mužem, kterého milovala a… už někdy řekla, že je
sexy? Přesněji tak moc, že její kalhotky se pokaždé jaksi
podivně vytratí.
Znenadání jí tělem projel šok, když tesáky poškrábaly její
krk. Zalapala po dechu.
„Zatraceně!
Ty nespíš!“ zařvala a uhodila pěstí do deky. War se rozesmál
na celé kolo a přitiskl ji k sobě co nejpevněji.
„Taky
se mi stýskalo,“ zavrněl a políbil ji na krk. Teplo se jí
okamžitě rozlilo žilami. Jak jen to dělal, že si ji podmanil tak
lehce?
Rukou
mu prohrábla bohatou hnědou kštici a sledovala jemné vlnění
nazlátlé pokožky. Když ještě netušila o existenci stvoření,
jako byli upíři a měniči, představovala si upíry jako kus
mrtvého a impotentního masa. O Warově nádobíčku se rozhodně
nedalo říct, že by bylo nefunkční.
„Nad
čím přemýšlíš?“ zeptal se, jako by jí viděl do hlavy.
Pomalu se posunul tak, aby mu opět ležela natažená na hrudi a
rukou ji jemně masíroval záda.
Thea
si skousla spodní ret. „Jen jsem uvažovala, že moje představa
upíra je trochu odlišná od té reálné,“ zavrtěla se.
„A
jaká je ta tvá představa?“ nenechal se odradit. V jeho
hlase bylo slyšet pobavení.
„Kriste,“
zasyčela, „prostě jsem si upíra představovala jako impotentní
mrtvou flákotu masa, co chodí a pije z náhodných
kolemjdoucích krev!“ Pravda.
Teď
už se War rozchechtal. Smích mu rozvibroval hruď a přecházel i
do jejího těla. A to ji nasralo. „Nevím, co je na tom k smíchu!“
osopila se na něj.
„Vlastně,“
řekl hýkavě, „já patřím k té živé odrůdě upírů –
jako všichni, kteří se narodili přirozeně – to neznamená, že
nás někdo vytvořil, prostě si nás rodiče pracně vyráběli. Na
druhý straně jsou Dexian, ti se jako upíři nerodí, jsou
vytvořeni pomocí krve. Prostě se jí napijou a někdo je zabije a
nový upír je na světě! A můžu tě ubezpečit, že jim penisy
fungují normálně, jen nejsou plodní.“
Thea
se zašklebila. „Nechutný,“ poznamenala. „Ale děkuji za
výklad, pane profesore.“ S pokerovým výrazem tváře mu
nehtem přejela po hrudi.
V očích
se mu zalesklo podivným světlem. Pochopil její hru a mile rád na
ni přistoupil. „Není zač, slečno Romano,“ odpověděl jí
naoko přísným hlasem. Na chvíli se zarazila nad svým vlastním
příjmením. Proč jí připadalo tak cizí, tak… chladné?
„Jsi
v pohodě, kotě?“ zamračil se a jeho tvář se naplnila
obavami. Co udělala, že si zasloužila tak sexy a nebezpečného
chlapa, který je zároveň to nejmilejší a nejroztomilejší –
tohle se zatraceně nesmí dozvědět – stvoření na zemi?
„Jo,“
rukou si projela vlasy a odhodila je dozadu. „Je mi fajn. Jen jsem
přemýšlela.“ Lhala. I když jen částečně, lhala. A to
nesnášela.
A
nesnášela ten pocit, že to nesnášela. Zatracená logika,
posteskla si v duchu. Prstem mimoděk přejížděla po jeho paži.
Když si to uvědomila, zarazila se a nepatrně zrudla.
„Nepřestávej,“
zavrněl jako kočka, „líbí se mi to. dokázal bych takhle trávit
hodiny a hodiny. Pokud bys mi samozřejmě nenabídla lepší
činnosti k dělání…“ Záměrně nechal větu vyset mezi
nimi.
„Teď
nevím, kdo z nás je víc závislý na sexu, Ware,“ praštila
ho laškovně po ruce. „Ale zdá se, že ty vedeš.“
Podíval
se na ni nahoru a zvedl jednu ruku do vzduchu. „Přistižen při
činu,“ zašklebil se.
Posunul
se jí v objetí tak, že si z jejího klínu udělal
polštář. Okamžitě mu zabořila prsty do vlasů a začala se jimi
probírat. V místnosti vládl příjemný pocit a ve vzduchu se
vznášela podivná vůně. Lehce nasládlá a kořeněná. Thea si
po chvíli uvědomila, že vychází z ní.
Podivné
aroma utkvělo na všem – povlečení, nábytku a dokonce i Warovi.
Lépe řečeno – hlavně na něm. Vlčice vzadu v lebce se
spokojeně usmívala a mrskala ocasem. Byla šťastná, neboť
konečně docílila svého jediného přání. Označila si Wara a
udělala ho svým.
Neklidně
si poposedla, doufajíc, že si toho nevšiml. K její smůle,
zvedl hlavu a zaměřil na ní svůj temně bronzový pohled.
„Udělalas právě to, co si myslím, žes udělala?“ zeptal se,
snažíc se artikulovat přes obrovské tesáky, trčící zpoza jeho
rtů.
„Hm-mh,“
zabručela a podívala se na stěnu vedle dveří. Byla tam ta malá
bílá šmouha vždycky?
War
ji přetočil na záda, sám se vyhoupl nad ni. „Sakra, ženská,“
ta slova vyzněla spíše jako jakýsi zvířecí zvuk. Teď mě
zabije, pomyslela si a křečovitě zavřela víčka.
Nestalo
se tak a místo bolesti se jí tělem rozlil hřejivý pocit. Tak
hřejivý a omamný. Otevřela jedno oko a dívala se na Wara, který
se o ni otíral, přenášejíc na svou kůži více onoho pachu.
„Víc,“
zařval a strhl jí z těla přikrývku. Tiše vypískla a
pokusila se zakrýt. Nebylo to proto, že by cítila stud, jen
automaticky zareagovala. V překladu – bezmyšlenkovitě.
War
uchopil do ruky její zápěstí, jedno po druhém zvedl k čelu
postele, kde je jednou rukou přidržel. „Chci tě vidět celou,“
zamručel. „Chci vidět všechno, co je moje. Nechci, abys přede
mnou něco ukrývala, kotě.“
Hlasitě
polkla. Mezi nohama se začala sbíhat urgentní potřeba. „Jsi
moje, Theo, jenom moje,“ usmál se, líbajíc ji na víčka. „A
já tě miluju takovou, jaká jsi.“
Zamžikala.
Řekl to? Řekl, že ji miluje? Obě dvě ženy v jejím těle
zpozorněly. Po chvíli sebou trhla ve snaze shodit ho dolů. On ji
však chytil a stáhl zpět, držíc ji na místě a zkoumavě
pozoroval její oči. Sakra, znala svou slabinu. Věděla, že její
oči prozradí víc, než tisíc slov. A jak se zdálo, War našel,
co hledal. Sklonil se dolů a přejel rty po jejím hrdle, pomalu
putujíc vzhůru.
Po
několika mučivých sekundách, našel její rty a přisál se
k nim. Líbal ji dlouze tvrdě, z jedné strany ukazujíc
city, z té druhé dominanci, kterou na něm tak milovala. I
když mu ještě neřekla slova, dokazující její city, věděl o
nich. Byly tam, hluboko v jejích očích.
Thea
škubla rukama, ale jeho stisk nepovolil, ba naopak se ještě
zpevnil. „Označím si tě,“ řekl, rty stále přitisknuté na
jejích. „Udělám tě svojí tak, jakos to udělala ty se mnou.“
Prohnula
se v bedrech, snažíc se k němu dostat blíž, ale on ji
popadl za boky a jediným ladným pohybem otočil na kolena.
„Vezmu
si tě takhle, zezadu. Tak, jak si samci berou své samice. A až
budeš vrcholit, kousnu tě. Poneseš moje značky, můj pach. Chci,
aby každý věděl, že jsi moje.“
A
jak řekl, tak se i stalo. Pronikl do ní prudce a nečekaně. Trhla
s sebou, ale záhy zasténala. Tohle – ten pocit, že není
tím, kdo má navrch – ji doslova rozpálilo do běla.
War
zavrčel a začal boky prudce přirážet. Stále pevně držel její
zápěstí a po chvíli, kdy cítil, že se k ní žene
vyvrcholení, opřel jí ruce o čelo postele. Prsty hrubě zatnul do
měkkého masa jejích boků a začal do ní bušit. Zasténala, jak
se přes ni převalila první vlna orgasmu. Právě v tu chvíli
jí prorazil krk a ona se roztřásla druhým vrcholem.
Pokoj
se zahalil do mlžného oparu smyslné vůně – jeho vůně, jejich
vůně. Ten pach sexu byl cítit snad až dolů, ale teď alespoň
bude každý vědět, že patří jemu. I když ranky časem zmizí,
stále ponese jeho stopu. Každý – ať už upír, nebo měnič,
instinktivně i obyčejný člověk – pozná, že někomu patří.
Naposledy
přirazil, dosahujíc tak vlastního uspokojení. Převalil se na bok
a opřel hlavu o ruku. Rošťácky se na ni zazubil a prohlédl si ji
– znovu.
Rozcuchané
měděné vlasy s kaštanovými pablesky jí kolem tváře
utvářely podivnou svatozář. V jantarovozelených očích se
ukrýval mlhavý závoj a nahém těle se leskly kapičky potu. Pokud
předtím zbožňoval její křivky, teď ji miloval. Nebyla už ta
oplácaná sexy holka, tělo měla nyní vyrýsované a pružné. To
vše zabalené do svůdně zakřiveného obalu s plnějšími
boky a ňadry. Ani štíhlý pas, kterým disponovala, nebyl
neoceněn.
Ať
byla silná jakkoliv, on byl pořád silnější. Ale byla to ona,
kdo byl to zvíře. I když si to sám odmítal přiznal, v hloubi
duše věděl, že je on je ta kráska. Pokud to znamenalo, že bude
se svou ženou, budiž tomu tak.
„Nad
čím přemýšlíš?“ zazívala a podívala se na něj, tělo
zcela odhalené. Natáhl prst a přejel jím po rozsáhlém tetování
na boku. Pak vyhledal vlkodlačí znamení a chvíli na něm setrval.
„Nad
tím, jak jsi nádherná,“ řekl upřímně. Nepodíval se jí do
očí, v tu chvíli to nebylo potřeba. Sama věděla, že to,
co říká, myslí smrtelně vážně.
„Pokud
to chceš slyšet,“ promluvila po chvíli, „ani ty a tvůj zadek
nejste k zahození.“
Podíval
se na ni s vážnou tváří a po chvíli vyprskl smíchy.
„Nenapravitelná,“ konstatoval a její břicho použil jako
polštář.
<3
<3 <3
Matte
se zamračil nad injekcí, plnou podivné a zapáchající žluté
kapaliny. Pokud by mohl hádat, tipnul by to na rok starou moč.
„S
tímhle,“ rozesmála se Královna šlapka, „si podrobím svět a
dostanu na kolena každého, nemám pravdu?“ rozplývala se.
„Jistěže,“
přisvědčil s neurčitým výrazem na tváři. Jak do pekla
mohl té mrše říct, že nevěří téhle kravině? Že je podle
něj nemožné urychlit růst a podmanit vůli těch fakanů pomocí
jediné injekce?
„Takže,“
zazubila se a podívala na jedno z dětí, „nemyslíš, že je
čas to vyzkoušet?“S těmi slovy se postavila a naklonila nad
jednu z kolébek, v níž se zmítalo křičící dítě.
„Když umře, nic se nestane a nikdo to nebudu řešit,“
konstatovala.
Matte
zavřel oči, když sledoval jehlu vklouznout do dětského těla.
Zašklebil se pak nad nelidským skřekem, který vydalo. Dlouhých
deset minut se nic nedělo a pak, jako blesk z čirého nebe, se
začal vzduch okolo kolébky chvět a praskat. Královna se
rozchechtala a s úsměvem sledovala, jak se dětské tělo
napíná a kosti praskají jen proto, aby záhy srostly a prodloužily
se.
Zdálo
se to jako věčnost, i když pravděpodobně uplynulo necelých pět
minut, když na místě novorozence stanul plně vyvinutý a muž
s tělem cvičeného bojovníka. Zadíval se na královnu a pak
na něj, při čemž poklekl na jedno koleno, hlavu úslužně
složenou na druhém koleni.
„Má
paní,“ zahřměl a dále již mlčel.
„Co
jsem říkala?!“ zařvala královna radostí. „Už jsem někdy
řekla, že miluji tyhle vědecko-magické pokusy? Podívej se na to!
Vidíš? Tomu se říká úspěch, synu. Má armáda, mé děti,
budou moci brzy povstat, nemyslíš?“
Matte
se na ni poprvé za celý večer pečlivě podíval. Překvapoval jej
její oděv – fialový kus látky, tvořící bohémské šaty,
doplněný o kovové doplňky a síťované punčochy. Na nohou měla
obuté ploché baleríny. Ostatně, šlapka šlapkou zůstane,
pomyslil si kysele.
Nemohl
v sobě však skrýt obdiv k tomuto vojákovi – sám by
jej nazýval strojem, protože právě tak pracoval. Okamžitě a bez
protestů.
„Jak
ti budeme říkat?“ našpulila rty, předstírajíc silné využití
mozkových závitů. „Doggy!“ vykřikla po chvíli posměšným
hlasem. Bylo zcela jasné, proč vybrala právě ono jméno.
Pojmenovat muže po psu bylo jako rána pod pás.
„A
teď, Doggy,“ zavrčela, „buď té lásky a uspokoj svou paní.“
Hlas, kterým pronesla příkaz, byl ostrý jako břitva a jedovatý
jako kousnutí nejjedovatějšího hada. Matte se otočil a tiše
vykráčel ze skladiště, z nějž se začaly ozývat zvuky
sexu.
Viděl
hodně, ale pořád tu byly věci, jichž nemusel být svědkem.
Bylo
na čase, aby začal připravovat útok ze zálohy, ale ještě
důležitějším bylo nenechat se přitom pohltit vlastními bludy.
<3
<3 <3
„Stříbrné
okovy,“ zabručel Wayfarer. Okamžitě se mu dostalo odpovědi:
„Máme.“
„Řetězy?“
„Mám.“
„Takže…“
zabručel a zamračil se na seznam ve své ruce. „Tohle je ten tvůj
slavný plán, Theo? Seznam se dvěma body jsem v ruce nedržel
už tisíciletí.“
„Podle
mě je připoutání ke zdi docela účinným prostředkem k přečkání
toho večera, nemyslíš?“
„Připadá
mi to jako hloupost,“ řekl upřímně. „A popravdě se divím,
že to War schválil. Když se na vás člověk dívá, bojí se, aby
ho ta hora neroztrhla vejpůl jen kvůli pohledu na tebe.“
„Neví
o tom,“ odpověděla mu stručně. „Nepovažovala jsem to za
důležité a navíc, jak ho znám, řval by.“
„Já
taky řvu a nejsem War,“ zahučel Wayfarer. „Nechceš to přečkat
nějak humánněji? Když se proměníš, měla bys mít lidské
vzpomínky.“
„Pamatuji
si, že jsi mi říkal, že o vlkodlacích se toho moc neví – až
na to, že při proměně ztrácí kontrolu nad sebou samým a vraždí
vše, co se hýbe.“
„Dobrá,
možná jsem trochu přeháněl,“ zvedl ruce nad hlavu ve výstižném
gestu. „Ale stejně jsi pořád člověk-,“
„Nejsem,“
skočila mu do řeči.
„-a
tohle mi připadá dost extrémní. Řekni proč ti pomáhám?“
bručel nespokojeně a ignoroval fakt, že mu skočila do řeči.
„Protože
jsem sladká a nemůžeš mi prostě odolat?“ zamrkala řasy a
lehce se usmála.
Wayfarer
se krátce zasmál. „Už nemůžu popřít tu podobu mezi tebou a
Liou. Tuhle vlastnost máte nejspíš v krvi.“
„A
jakou přesně máš na mysli?“
„Kašli
na to,“ povzdechl si. „Je tu i další věc,“ řekl, „jsi
vlkodlak, ale jen v bájích a pověstech – nebo lidských
příbězích – jsou vlkodlaci alergičtí na stříbro. Kdyby tomu
tak bylo i u tebe, už bys ses popálila.“
„Za
pokus to stojí,“ pokrčila rameny a dál navíjela řetěz, který
zavěšovala na tlusté okovy ve zdi. „Nemám v plánu vás
všechny pozabíjet.“
„Znovu
ti říkám, že neznáme vlkodlaky. Nevíme, jak budeš při proměně
reagovat a jestli zvíře převezme úplnou kontrolu. Třeba pokud u
tebe bude War, zmírní to případné běsnění.“
„Abych
o něj přišla? Sakra, to zvíře v mí hlavě řve pokaždé,
když se od něj vzdálím. Mám potřebu ho kousat a trávit
minimálně devět hodin denně vyváděním v posteli,“
posteskla si s falešnou lítostí.
„Nepřišla
bys o něj,“ poplácal ji Wayfarer po rameni, „vy dva jste druzi
a podle toho, co říkáš, to zvíře si ho nárokuje.“
„Kdyby
jenom to zvíře,“ zasmála se krátce a úsečně, „já jsem na
tom stejně. A nemá to co doničení s tím, že mi někdo
v hlavě křičí „Můj“ čtyřiadvacet hodin denně.“
„Už
si to přiznej,“ zadíval se jí upřeně do očí, „ty ho
miluješ. A jeho pach je z tebe cítit na sto honů. Nehledě na
ten kousanec, takže přestaň popírat.“
„Nic
nepopírám, mám ho ráda, hodně ráda, ale nedokážu to vyslovit,
prostě a jednoduše mi to nejde přes rty,“ blekotala rychle.
„Co
je na tom těžkýho?“ zamračil se a na tvář připevnil
roztomilý úsměv. „Ach, Ware,“ parodoval ji, „jsi láska mého
života! Polib mne a miluj tak, jako já miluji tebe!“
Thea
se zakuckala smíchy. „Když si jen představím, že bych vás
nikdy nepotkala,“ zavrtěla hlavou. „Sakra, o tohle jsem
přicházela tak dlouho!“
„Jasně,
stejně tak si přicházela o sex s patnáct set let starým
upírem. Tobě bude teprve pětadvacet.“
„Podívej
se na Wara,“ ukázala prstem nahoru, „ten chlap určitě nevypadá
na svůj věk.“
„Dobře,
tahle konverzace se začíná stáčet do vod, do kterých nechci mít
přístup!“ Zvedl ruce do vzduchu a zmuchlal při tom bílý kus
papíru.
Ukázala
na něj prstem. „To tys byl ten, kdo tuhle konverzaci započal,
kamaráde,“ zahrozila mu.
Na
schodech se ozvaly kroky a o chvíli později do sklepa vkročila
Lia. Její obličej připomínal podivnou a křečovitou masku, která
se marně pokoušela ukrýt emoce.
„Ani
ona není pro tenhle tvůj plán,“ ukázal na Liu Wayfarer a ihned
ji objal na uvítanou.
Thea
svou sestřenku políbila na tvář a usmála se na ni. Poslední
dobou se okolo Liiných očí začínaly objevovat vrásky, jež měl
za vinu stres a vypětí.
„Nejsem
pro a nejsem ani proti. Nemůžu někomu vymlouvat to, co se rozhodl
dělat,“ řekla Lia tiše, téměř neslyšně.
„To
říkáš teď, ale dost dobře si pamatuju, jak nás komanduješ,
když se ti náš plán nelíbí,“ oponoval ji.
„Jasně,
že jo!“ vyprskla. „Vy jste jiná liga, než Thea.“
„Rodinné
nadržování,“ vyštěkl. Thea by přísahala, že ve vzduchu
začaly poletovat blesky. Věděla, jak byla Lia zničená z Theiny
smrti – tedy, té první. A pak tu byl milión dalších věcí,
kterými ji za poslední půl rok dělala ze života peklo. Většinu
těch věcí dokázala však vměstnat do dvou měsíců.
Byla
ale ráda, že stále stála při ní. A také byla vděčná za
Liinu oporu – Mabona, Retu a ještě toho hubeného kluka, jehož
jméno si nepamatovala. Popravdě, její instinkt křičel, kdykoliv
jí byl na blízku. Bylo to jako neutuchající řev sirény.
Za
to Mabone byl jako maják v bouři, klidný a nehybný. Tedy, po
většinu času. Přemýšlela, jestli ho vůbec někdy viděla
ztratit nervy.
Reta
byla jeho pravým opakem. Věčně vybuchovala zlostí, kdykoliv jí
někdo – kdokoliv, kdo urazil ji nebo její přátele. Byla také
ale usměvavá a přátelská. A hlučná, hodně hlasitá při
čemkoliv, co dělala. Většinou se ozývala salva kleteb, nebo
naopak smíchu.
Všichni
tři měli jednu věc společnou – byli to nebezpeční vrazi.
Jejich zvířata byla jako démoni běsnící po krvi nepřátel.
Z úvah
ji vytrhl Liin vzdech. „Omlouvám se, Wayi,“ zamžikala řasy.
„Poslední dobou jsem… tak trochu vykolejená.“
Wayfarerův
výraz změkl. „To je v pořádku,“ usmál se.
Thea
zamručela a posadila se na jednu ze skládacích židlí. Dva páry
očí se na ni zaměřily. Mohla by říct, že byla divná, nebo
dokonce prokletá. Nejlépe obojí. „Nechci to dělat,“ zahleděla
se na okovy, „ale vím, že je to možná i jediný způsob, jak
vás chránit.“
Nehodlala
přiznat, že cítila vlčici, jak přechází uvnitř její lebky,
ani to, že s ní zvíře komunikovalo. Několikrát ji
uklidňovala a jindy zase spílala za hloupost. Přesto byly obě dvě
stejné. Ne ve všem, ale zkrátka si Thea připadala, jako by našla
druhou část sebe samé, která jí odjakživa chyběla. Plus
přičetla Wara, jako spřízněnou duši – opravdu řekla právě
to?
„Popravdě,“
promluvila Lia, „ublížila bys mi teď víc jako člověk. Měniči
slábnou s přicházejícím úplňkem a jakmile nastane,
naberou své ztracené síly. Proto se měníme, protože se tím
regenerujeme a sílíme.“
„Ještě
pořád se mám co učit, jak tak koukám,“ ucedila Thea. „Pokaždé,
kdy si myslím, že už vím snad všechno, přijdete s něčím
novým.“
„I
my se furt učíme,“ konstatoval Wayfarer. „Věř mi, já taky
nežiju zrovna rok či dva. A stále existujou věci, co mě šokují.
Například ty.“
„Díky
ti za kompliment,“ křivě se usmála. V tuhle chvíli byla
šťastná. Ne, nebyla jí jen v tuhle chvíli, byla taková
téměř od začátku jejího nového života. Samozřejmě, že osud
jí uštědřil pár kopanců, ale žila. Navíc už nebyla sama.
Nikdy už nebude.
Srdečná vďaka i za posledné dve skvelé kapitoly!!! Som rada, že sa na novom blogu darí. Držím palce a preajem hodne inšpirácii v pokračovaní!!! :-)
OdpovědětVymazatDíky moc,je to skvělá povídka!! :-) :-)
OdpovědětVymazat