pátek 3. dubna 2015

Pod nadvládou noci 16

Thea seděla na kožené sedačce a v rukou drtila vysokou sklenici plnou letité skotské. Díky jedinému momentu byl celý večer v tahu a ona měla nutkavou potřebu roztrhat někoho na kusy.
Tím někým nebyla ani Lia a ani Ryenne, které seděly vedle ní a hlídaly, aby neutekla. Očí jí zářily jantarem a zuby se leskly v umělém osvětlení. Jediné, co ji drželo pod kontrolou, byl War.
Každou chvílí očekávala, kdy vrazí do dveří a odnese si. Čekala na jeho dominantní výbuch, kdy si její vlčici podrobí a ukáže, kdo je tu pánem. Představy v její mysli byly zvrhlé a zcela určitě mládeži nepřístupné. Možná, že i věková hranice by byla posunuta na plus třicet let.
Nevrle zavrčela, jak ji touha zaplavovala od hlavy k patě a mísila se s nenávistí. Blížící úplněk povoloval otěže, jimiž řídila své druhé já. Vlčice byla nedočkavá – toužila po svobodě a sexu. Chtěla cítit maso, mezi svými čelistmi. A za necelý týden, kdy nastane první úplněk, se všechno změní.
Usrkla ze své sklenice a její nesouhlas se odrážel od ztichlé místnosti. Trvalo dalších deset minut, než se rozrazily a ona jej spatřila. Z té mužské „krásky“ se během několika hodin stalo zvíře. Už podle řevu, jímž se ohlásil do telefonu po oznámení téměř-potyčky potvrdilo onu změnu.
Ale představy předčily očekávání. Nemohla se na něj vynadívat – na jeho po límeček dlouhé tmavě hnědé vlasy, jeho blesky metající bronzové oči zasazené do dokonale řezané tváře. Černá košile odhalovala kus nahé hrudi bez chloupků – což byl u upírů obvyklý jev. Černé kalhoty pak obepínaly svalnatá stehna a zadek. Jeho příchod oznamovalo hlasité dupání bagančat.
Nestihla se ani nadechnout, když si ji přehodil přes rameno a odnášel pryč. Doslova z něj sršela zloba a chtíč. Vražedná kombinace. Něco, co na něm už dlouho obdivovala, tedy, pokud se dá touze říkat obdiv.
A tohle jeho divošské a majetnické chování… bylo spalující. Pokud dnes nemohla zabít, musí svou zlobu vložit do něčeho jiného.
Bylo to už po druhé v krátké době, kdy ji doslova nesl jako pytel, který neváží víc než peříčko. A stále nepromluvil.
Ocitla se s ním úzké místnosti vedle hlavního baru. Kromě jediné luxusní lenošky a masivních dveří tu nic jiného nebylo. Pokoj působil až děsivě prázdně. Naskočila jí husí kůže.
V tuhle chvíli byl nebezpečný mnohem více než ona. Posledních pár dní si všímala drobných znaků jeho dominance, nevěnovala jim však přílišnou pozornost. War byl muž, všichni muži v sobě nesli kus dravce.
Vzato v potaz, on byl dravec. Predátor, který se plíží nocí nepozorován a zabijí bez varování.
War ji upustil na měkkou lenošku a sklonil se k jejím rtům. Polibek byl něžný, zcela odlišný od toho typu, jež očekávala. Jazykem prozkoumával vlhkou jeskyni jejích úst. Jemně si ji podroboval.
Trvalo to…inu, docela dlouho, než se od sebe odtrhli a ona se dokázala nadechnout. První věc, kterou uviděla, byla jeho strnulá postava. Na svůj seznam „Věci, co na něm zbožňuji…“ musela připsat ještě sebekontrolu. U všech svatých! Vždyť ona by si jej už teď nejraději osedlala a nenechala v noci spát!
„Ani nevíš,“ zavrčel tiše War, „jakou chuť vymrdat tě do bezvědomí mám.“ Z těch slov a tóniny hlasu jí naskočila husí kůže. „A hned potom bych našel tu svini a zabil ho.“
Smyslné opojení se vypařilo jako pára nad hrncem. Spokojený úsměv zmizel stejně tak rychle. Jak to věděl? Ona mu o něm nic neříkala… nebo snad ano?
War se posadil vedle ní, ruku mimoděk položenou na jejím stehně. To drobné majetnické gesto ji donutilo se usmát.
„Ryenne mi to říkala,“ zamumlal. „Věděla co je zač, protože jsi se prý tvářila jako chodící vraždící mašina.“
Thea se uchechtla a stiskla jeho dlaň. „Jo,“ zabručela, „to zní jako ona. Jenže až ho zabiju, nebude u toho tolik lidí a já si to vychutnám. Nenechám uniknout tu hroudu sraček.“
War se zadíval na jejich spojené prsty. Věděl, že mu říká pravdu a i když neznal vlkodlačí pudy a měl se ještě co učit o její rase, miloval ji. Ano, ta mužská pýcha šla v jejím případě stranou. A on nebyl idiot, aby mu nedošlo, jakou zásluhu má její krev a existence vůbec na jeho zdraví.
Viděl i cítil, že smrt odešla. Věděl, že bude žít a to ještě zatraceně dlouho. V nejlepším případě přesvědčí Theu, aby žila s ním. Už delší dobu to věděl – ona pro něj byla tou pravou a jedinou životní družkou.
„Neměla bys…“ řekl klidně, tedy, tak moc klidně, jak jen to šlo. Jenže ona byla rychlejší.
„Neměla bych co, Ware? Pomstít se? Toužit po jeho smrti? Ten bastard mi zabil rodinu a proměnil mě v příšeru – bez žertů.“ Slova z jejích rtů prakticky odkapávala jako kyselina a rozežírala jej zaživa.
Přes veškeré své pocity se na ni usmál. Chápal ji, znal tu vnitřnosti požírající nenávist z vlastní zkušenosti a ani po jednom a půl tisíciletí nedokázal zapomenout na to, co jeho macecha udělala. Na rozdíl od They, on tu ženskou zabil namístě a při první příležitosti.
Nebylo to nic, na co by mohl být pyšný, ale dalo by se říci, že byl spokojený. Za to ona… dokázal si odvodit vlastnosti vlkodlačí krve, zvláště pak u čistokrevného vlkodlaka. Znal – kdysi dávno – jednoho takového a právě on byl tím nejdebilnějším nepřítelem a nejlepším přítelem. Jenže pokud mu bylo dobře známo… Gjord zemřel před pěti sty lety, rok poté, co vymřela většina jeho druhu.
„Budeš mít svou mstu,“ promluvil po chvíli. Sledoval jemnou křivku jejích rtů a jantar v očích. Nálada v místnosti se o krapet uvolnila. Upřímně se rozesmál.
„Mám tě ráda,“ rozesmála se Thea, líbajíc ho na rty. Když se odtáhla, její tváře byly rudé vzrušením.
„A ještě jedna věc,“ zamračil se na ni, „ty nejsi žádná příšera. Jsi nádherné stvoření, jedno z těch, které kdysi vládly zemi. Pamatuj si to, kotě.“
Kotě, opakovala si v hlavě. Říkal jí tak poměrně často. Dokonce by i zapomněla, že má nějaké jméno, pokud by ji tak občas neoslovil. Proč od něj ta přezdívka zněla jako samozřejmost?
Podívala se na něj – tentokrát pečlivěji než obvykle – a pozornost zaměřila hlavně na stíny v jeho nezvyklých bronzových očích. Ze začátku jí dělalo problém v něm číst – ne, že by tomu teď bylo jinak, jen je to zkrátka… lehčí.
Dokázala říct, že byl spokojený tím svým mužským způsobem. Jakkoliv kýčovitě to znělo.
„Budeš u mne? Až nastane čas?“ zeptala se ho. Ačkoliv zcela odbočila od tématu, pochopil ji.
„Budu při tobě pořád,“ pohladil ji po vlasech. Další drobné gesto, kterého se poslední dobou dopouštěl. Po chvíli rozpustilého ticha ji objal a něžně políbil. „Můžeš tu zůstat, nebo pokud máš ještě v plánu tu soukromou přehlídku…“ zavrněl a skousl jí ušní boltec.
Zazubila se a tiše zabručela: „Pokud máš ještě zájem, pijavice,“ poťouchlý výraz zmírnil mezi jejich druhem hojně využívanou urážku.
Neodpověděl. Pouze se plynulým pohybem zvedl z lenošky. Možná by stálo za zmínku, že i s ní v náručí.
<3 <3 <3
Matte zavrčel při pohledu na svou matku v obklopení malých dětí. Věděl, že je nechala ukrást z jedné porodnic, v níž rodily družky Pheculiahrem, nebo dokonce onen druh osobně.
„Co s nimi hodláš dělat?“ zeptal se jen tak hlasitě, aby jej dokázala přes všechen ten kravál slyšet.
„Co bys řekl,“ podívala se na něj a vycenila bílý chrup. Pohledem přejela po dětských tělíčkách. „Vybuduju armádu. Použiju tyhle fakany a nechám na nich pracovat naše vědce. Třeba přijdou na něco lepšího, než posledně.“
Sám pro sebe si odfrkl. Jistěže, dokonalí vědci sem, dokonalí vědci tam. On se také vyznal v chemii, sám přeci míchal jedy! To on byl tím, kdo jedy vynalezl! A i když jejich účinnost byla omezená… zkrátka to byl on!
„Mimochodem,“ přerušila jeho myšlenky královna, „chci abys zničil ty jejich komunity. Můj zdroj mi řekl, kde sídlí. Někdy v noci je rozdrtíš a nechci,“ zasyčela a přiblížila se k němu tak rychle, že téměř nepostřehl pohyb. Pak už jen letěl vzduchem a narazil do stěny, její dlaň omotanou okolo svého krku. „Nechci, aby to skončilo jako s doupětem toho posranýho klubu sráčů!“
„Ano,“ zachraptěl a natahoval krk, aby si uvolnil bránici. Nemusela okolo svého zvěda dělat takový humbuk. I on věděl, kdo jím byl.
„Ian obstaral většinu práce,“ zavrčela na něj, ukazujíc své špičáky.
Ano, ten dokonalý, všemi milovaný bastard, který mu kradl slávu. Ten zasraný zmetek, jež ho vyhodil z pozice prince jenom proto, že byl mladším klonem. Jeho mladší bratr byl čiré zlo a i přesto se – jak všichni věděli – infiltroval k Ophilii a získal si její přízeň, věděl všechno, co druzí ne.
Ian byl míšencem pumy a tygra – z otcovi strany. A právě ten muž byl jediný, kterého k sobě královna štětka pustila a dovolila si k němu cosi cítit. Cit se ale obrátil z lásky v žal, když byl zabit Warovo přisluhovači. Tehdy v královně vyklíčila potřeba podmanit si onoho muže. Protože právě on byl něčím, co se mermomocí snažila nahradit. A Ian byl dokonalým substitutem.
Byl dokonalým synem.
„Chci tu ženskou mrtvou – a ty víš, o kom mluvím!“ zařvala a uvolnila stisk na hrdle. „Pokud umře ona, zbavíme se další zasraný překážky v rozdrcení toho ach-jak-roztomilý-lidé-jsou druhu!“
Chápal tu potřebu. Ophilia byla totiž první zakladatelkou komunit pro Pheculiahrem. Slabší se cvičili a žili pod jednou střechou. Získávali tak kontrolu nad svým druhým já a po čase si našli i práci v lidské společnosti.
„Za týden bude úplněk,“ řekla královna opět uhlazeně. „Měniči budou zranitelní víc než kdy jindy. Je to ideální příležitost, jak se zbavit několika much jednou ranou.“
Poslušně přikývl. K čemu mu bylo vzdorovat, když ho ta mrcha mohla pouhým lusknutím prstů zabít? Nehodlal riskovat a zemřít podruhé v tak krátké době.
Skladištěm se rozezněl dětský vřískot. Královna se otočila, pokerový výraz na tváři, a učinila dva dlouhé kroky k vyvýšenému černému „trůnu“. Možná bylo zvláštní, říkat vlastní matce „královno“, ale on ani nevěděl, jak se ve skutečnosti jmenovala. Bylo to tak i lepší. Tahle žena neměla mateřský cit. Ona neměla absolutně žádný cit.
Chystal se k odchodu, když se usadila na své panovnické křeslo, dnes více oblečená, než kdy jindy v kožených kalhotách a černé zdobené podprsence. Na rukou měla desítky šedě se lesknoucích šperků, nikoli však stříbrných. To, že byly upíři alergičtí na stříbro, nebyla tak úplná pravda. Samozřejmě, že je dokázala zabít stříbrná kulka do srdce – ale koho také ne! Stejně jako lidé, i Dexian a Pheculiahrem mohli být alergičtí – a šance byla jedna ku miliardě.
Jeho matka byla tou jednou. Prý ještě jako člověk nedokázala snést stříbro. Ani zlato. Proto její šperky byly vyrobeny ze speciální slitiny tak, aby oba drahé kovy připomínaly. Jako bonus, tyhle blyštivé věci mohly být využity k zabíjení.
Sledoval, jak si jemným pohybem přehodila vlasy přes rameno a stejnou věc učinila i s nohou.
„Měla bych být spokojená,“ promluvila po chvíli ticha, přerušovaného jen občasným dětským vzlykotem. „Tohle všechno je moje. Jsem královna, vypadám mladě a jsem bohatá. Jenže nemám jeho. Zničil mě jednou, teď je řada na mně. Získám ho, ať už to stojí cokoli.“
V očích jí vybuchla temně rudá barva, nápadně připomínající krev. Matte se zhluboka nadechl. Jeho matka byla blázen a v její pokrevní linii kráčel on. Nehodlal se zmiňovat o tom, že viděl mrtvou ženu. Nechtěl, aby věděla o jeho šílenství, kterému kolovalo žilami.
Byl to jeho úděl, kráčet ve stopách „šílené královny“. Už byl dost zašpiněn krví a dalších několik kapek na jeho rukách bude jako nová kapka v moři.
Pokud mrtvola Ophilie Strike znamenala, že jej matka přijme takového, jakým je, vyhoví jejímu přání bez jediného mrknutí.

1 komentář:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat