sobota 4. dubna 2015

Pod nadvládou noci 17


Thea se převalila na bok a opřela si hlavu o ruku. Bylo něco málo po poledni a ona nedokázala zamhouřit oka. Stále znovu a znovu se otáčela na spícího Wara a dívala se, jak klidně oddechuje. Vypadal tak klidně a spokojeně, že mu téměř záviděla. Jenže neměla co. Klidný byl jen tehdy, kdy byl schopen nahmatat ji po svém boku a spokojený po jejich milování. Ne, že ona by nebyla. Ba naopak, jeho doteky a polibky ji utěšovaly a odnášely někam, kde neexistoval nikdo jiný, kromě nich dvou.
Ale blížil se úplněk, vlk uvnitř ní se stával netrpělivým a čas od času se ujal vlády nad jejím tělem. Pamatovala si vše, co udělal. Každý dotek, pohyb, slovo. Jak se zdálo, i to zvíře milovalo Wara a toužilo si jej označit. Nebýt něj, zřejmě by spolu teď ani nebyli. Nemilovali se každou noc až do svítání.
Thea občas sebe samou našla, jak bádá nad tím, zda si War všiml, že jej někdy píchá někdo jiný. Něco jiného. Vlkodlak byl stejně jako drak – jak si pilně vygooglovala – sexuálním stvoření (otázka č. 1- „Proč jsem tak nadržená?“ byla tímto odškrtnutá) a hlídal si své teritorium. Lépe řečeno – svého druha. Ryenne byla prakticky jediná, kdo jí rozuměl. Ona, na rozdíl od vlčice uvnitř They, ještě nenašla svého druhu. Až se tak však stana, Thea raději nepřemýšlela nad tím, jak dlouho nevylezou z ložnice a doufala, že ten někdo nebude obyčejný člověk. Pokud by byl, hrozilo zde zvýšené riziko prasknutí srdce. Navíc nebylo jisté, že by jeho pohlavní orgány vydržely ten uragán touhy.
Tohle byla jedna z chvil, kdy byla vděčná, že byl War upír.
Jako by vycítil její myšlenky, zabručel a převalil se na bok, obličejem k ní. Jednu svou silnou paži přehodil přes její bok a přitáhl si ji blíže k sobě. Automaticky zabořil hlavu do prohlubně jejího krku a políbil ji na ono citlivé místo. Povzdechla si. Kdyby jí někdy někdo řekl, že bude spát s obrovským – sto třicet kilo těžkým – válečníkem, který je čirou náhodou vůdce podivné partičky chlápků – ehm, a ženy -, co zachraňují něco jako nad-rasu, vysmála by se mu. A aby toho nebylo málo, ten válečník byl jejím druhem, upírem, mužem, kterého milovala a… už někdy řekla, že je sexy? Přesněji tak moc, že její kalhotky se pokaždé jaksi podivně vytratí.
Znenadání jí tělem projel šok, když tesáky poškrábaly její krk. Zalapala po dechu.
„Zatraceně! Ty nespíš!“ zařvala a uhodila pěstí do deky. War se rozesmál na celé kolo a přitiskl ji k sobě co nejpevněji.
„Taky se mi stýskalo,“ zavrněl a políbil ji na krk. Teplo se jí okamžitě rozlilo žilami. Jak jen to dělal, že si ji podmanil tak lehce?
Rukou mu prohrábla bohatou hnědou kštici a sledovala jemné vlnění nazlátlé pokožky. Když ještě netušila o existenci stvoření, jako byli upíři a měniči, představovala si upíry jako kus mrtvého a impotentního masa. O Warově nádobíčku se rozhodně nedalo říct, že by bylo nefunkční.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se, jako by jí viděl do hlavy. Pomalu se posunul tak, aby mu opět ležela natažená na hrudi a rukou ji jemně masíroval záda.
Thea si skousla spodní ret. „Jen jsem uvažovala, že moje představa upíra je trochu odlišná od té reálné,“ zavrtěla se.
„A jaká je ta tvá představa?“ nenechal se odradit. V jeho hlase bylo slyšet pobavení.
„Kriste,“ zasyčela, „prostě jsem si upíra představovala jako impotentní mrtvou flákotu masa, co chodí a pije z náhodných kolemjdoucích krev!“ Pravda.
Teď už se War rozchechtal. Smích mu rozvibroval hruď a přecházel i do jejího těla. A to ji nasralo. „Nevím, co je na tom k smíchu!“ osopila se na něj.
„Vlastně,“ řekl hýkavě, „já patřím k té živé odrůdě upírů – jako všichni, kteří se narodili přirozeně – to neznamená, že nás někdo vytvořil, prostě si nás rodiče pracně vyráběli. Na druhý straně jsou Dexian, ti se jako upíři nerodí, jsou vytvořeni pomocí krve. Prostě se jí napijou a někdo je zabije a nový upír je na světě! A můžu tě ubezpečit, že jim penisy fungují normálně, jen nejsou plodní.“
Thea se zašklebila. „Nechutný,“ poznamenala. „Ale děkuji za výklad, pane profesore.“ S pokerovým výrazem tváře mu nehtem přejela po hrudi.
V očích se mu zalesklo podivným světlem. Pochopil její hru a mile rád na ni přistoupil. „Není zač, slečno Romano,“ odpověděl jí naoko přísným hlasem. Na chvíli se zarazila nad svým vlastním příjmením. Proč jí připadalo tak cizí, tak… chladné?
„Jsi v pohodě, kotě?“ zamračil se a jeho tvář se naplnila obavami. Co udělala, že si zasloužila tak sexy a nebezpečného chlapa, který je zároveň to nejmilejší a nejroztomilejší – tohle se zatraceně nesmí dozvědět – stvoření na zemi?
„Jo,“ rukou si projela vlasy a odhodila je dozadu. „Je mi fajn. Jen jsem přemýšlela.“ Lhala. I když jen částečně, lhala. A to nesnášela.
A nesnášela ten pocit, že to nesnášela. Zatracená logika, posteskla si v duchu. Prstem mimoděk přejížděla po jeho paži. Když si to uvědomila, zarazila se a nepatrně zrudla.
„Nepřestávej,“ zavrněl jako kočka, „líbí se mi to. dokázal bych takhle trávit hodiny a hodiny. Pokud bys mi samozřejmě nenabídla lepší činnosti k dělání…“ Záměrně nechal větu vyset mezi nimi.
„Teď nevím, kdo z nás je víc závislý na sexu, Ware,“ praštila ho laškovně po ruce. „Ale zdá se, že ty vedeš.“
Podíval se na ni nahoru a zvedl jednu ruku do vzduchu. „Přistižen při činu,“ zašklebil se.
Posunul se jí v objetí tak, že si z jejího klínu udělal polštář. Okamžitě mu zabořila prsty do vlasů a začala se jimi probírat. V místnosti vládl příjemný pocit a ve vzduchu se vznášela podivná vůně. Lehce nasládlá a kořeněná. Thea si po chvíli uvědomila, že vychází z ní.
Podivné aroma utkvělo na všem – povlečení, nábytku a dokonce i Warovi. Lépe řečeno – hlavně na něm. Vlčice vzadu v lebce se spokojeně usmívala a mrskala ocasem. Byla šťastná, neboť konečně docílila svého jediného přání. Označila si Wara a udělala ho svým.
Neklidně si poposedla, doufajíc, že si toho nevšiml. K její smůle, zvedl hlavu a zaměřil na ní svůj temně bronzový pohled. „Udělalas právě to, co si myslím, žes udělala?“ zeptal se, snažíc se artikulovat přes obrovské tesáky, trčící zpoza jeho rtů.
„Hm-mh,“ zabručela a podívala se na stěnu vedle dveří. Byla tam ta malá bílá šmouha vždycky?
War ji přetočil na záda, sám se vyhoupl nad ni. „Sakra, ženská,“ ta slova vyzněla spíše jako jakýsi zvířecí zvuk. Teď mě zabije, pomyslela si a křečovitě zavřela víčka.
Nestalo se tak a místo bolesti se jí tělem rozlil hřejivý pocit. Tak hřejivý a omamný. Otevřela jedno oko a dívala se na Wara, který se o ni otíral, přenášejíc na svou kůži více onoho pachu.
„Víc,“ zařval a strhl jí z těla přikrývku. Tiše vypískla a pokusila se zakrýt. Nebylo to proto, že by cítila stud, jen automaticky zareagovala. V překladu – bezmyšlenkovitě.
War uchopil do ruky její zápěstí, jedno po druhém zvedl k čelu postele, kde je jednou rukou přidržel. „Chci tě vidět celou,“ zamručel. „Chci vidět všechno, co je moje. Nechci, abys přede mnou něco ukrývala, kotě.“
Hlasitě polkla. Mezi nohama se začala sbíhat urgentní potřeba. „Jsi moje, Theo, jenom moje,“ usmál se, líbajíc ji na víčka. „A já tě miluju takovou, jaká jsi.“
Zamžikala. Řekl to? Řekl, že ji miluje? Obě dvě ženy v jejím těle zpozorněly. Po chvíli sebou trhla ve snaze shodit ho dolů. On ji však chytil a stáhl zpět, držíc ji na místě a zkoumavě pozoroval její oči. Sakra, znala svou slabinu. Věděla, že její oči prozradí víc, než tisíc slov. A jak se zdálo, War našel, co hledal. Sklonil se dolů a přejel rty po jejím hrdle, pomalu putujíc vzhůru.
Po několika mučivých sekundách, našel její rty a přisál se k nim. Líbal ji dlouze tvrdě, z jedné strany ukazujíc city, z té druhé dominanci, kterou na něm tak milovala. I když mu ještě neřekla slova, dokazující její city, věděl o nich. Byly tam, hluboko v jejích očích.
Thea škubla rukama, ale jeho stisk nepovolil, ba naopak se ještě zpevnil. „Označím si tě,“ řekl, rty stále přitisknuté na jejích. „Udělám tě svojí tak, jakos to udělala ty se mnou.“
Prohnula se v bedrech, snažíc se k němu dostat blíž, ale on ji popadl za boky a jediným ladným pohybem otočil na kolena.
„Vezmu si tě takhle, zezadu. Tak, jak si samci berou své samice. A až budeš vrcholit, kousnu tě. Poneseš moje značky, můj pach. Chci, aby každý věděl, že jsi moje.“
A jak řekl, tak se i stalo. Pronikl do ní prudce a nečekaně. Trhla s sebou, ale záhy zasténala. Tohle – ten pocit, že není tím, kdo má navrch – ji doslova rozpálilo do běla.
War zavrčel a začal boky prudce přirážet. Stále pevně držel její zápěstí a po chvíli, kdy cítil, že se k ní žene vyvrcholení, opřel jí ruce o čelo postele. Prsty hrubě zatnul do měkkého masa jejích boků a začal do ní bušit. Zasténala, jak se přes ni převalila první vlna orgasmu. Právě v tu chvíli jí prorazil krk a ona se roztřásla druhým vrcholem.
Pokoj se zahalil do mlžného oparu smyslné vůně – jeho vůně, jejich vůně. Ten pach sexu byl cítit snad až dolů, ale teď alespoň bude každý vědět, že patří jemu. I když ranky časem zmizí, stále ponese jeho stopu. Každý – ať už upír, nebo měnič, instinktivně i obyčejný člověk – pozná, že někomu patří.
Naposledy přirazil, dosahujíc tak vlastního uspokojení. Převalil se na bok a opřel hlavu o ruku. Rošťácky se na ni zazubil a prohlédl si ji – znovu.
Rozcuchané měděné vlasy s kaštanovými pablesky jí kolem tváře utvářely podivnou svatozář. V jantarovozelených očích se ukrýval mlhavý závoj a nahém těle se leskly kapičky potu. Pokud předtím zbožňoval její křivky, teď ji miloval. Nebyla už ta oplácaná sexy holka, tělo měla nyní vyrýsované a pružné. To vše zabalené do svůdně zakřiveného obalu s plnějšími boky a ňadry. Ani štíhlý pas, kterým disponovala, nebyl neoceněn.
Ať byla silná jakkoliv, on byl pořád silnější. Ale byla to ona, kdo byl to zvíře. I když si to sám odmítal přiznal, v hloubi duše věděl, že je on je ta kráska. Pokud to znamenalo, že bude se svou ženou, budiž tomu tak.
„Nad čím přemýšlíš?“ zazívala a podívala se na něj, tělo zcela odhalené. Natáhl prst a přejel jím po rozsáhlém tetování na boku. Pak vyhledal vlkodlačí znamení a chvíli na něm setrval.
„Nad tím, jak jsi nádherná,“ řekl upřímně. Nepodíval se jí do očí, v tu chvíli to nebylo potřeba. Sama věděla, že to, co říká, myslí smrtelně vážně.
„Pokud to chceš slyšet,“ promluvila po chvíli, „ani ty a tvůj zadek nejste k zahození.“
Podíval se na ni s vážnou tváří a po chvíli vyprskl smíchy. „Nenapravitelná,“ konstatoval a její břicho použil jako polštář.
<3 <3 <3
Matte se zamračil nad injekcí, plnou podivné a zapáchající žluté kapaliny. Pokud by mohl hádat, tipnul by to na rok starou moč.
„S tímhle,“ rozesmála se Královna šlapka, „si podrobím svět a dostanu na kolena každého, nemám pravdu?“ rozplývala se.
„Jistěže,“ přisvědčil s neurčitým výrazem na tváři. Jak do pekla mohl té mrše říct, že nevěří téhle kravině? Že je podle něj nemožné urychlit růst a podmanit vůli těch fakanů pomocí jediné injekce?
„Takže,“ zazubila se a podívala na jedno z dětí, „nemyslíš, že je čas to vyzkoušet?“S těmi slovy se postavila a naklonila nad jednu z kolébek, v níž se zmítalo křičící dítě. „Když umře, nic se nestane a nikdo to nebudu řešit,“ konstatovala.
Matte zavřel oči, když sledoval jehlu vklouznout do dětského těla. Zašklebil se pak nad nelidským skřekem, který vydalo. Dlouhých deset minut se nic nedělo a pak, jako blesk z čirého nebe, se začal vzduch okolo kolébky chvět a praskat. Královna se rozchechtala a s úsměvem sledovala, jak se dětské tělo napíná a kosti praskají jen proto, aby záhy srostly a prodloužily se.
Zdálo se to jako věčnost, i když pravděpodobně uplynulo necelých pět minut, když na místě novorozence stanul plně vyvinutý a muž s tělem cvičeného bojovníka. Zadíval se na královnu a pak na něj, při čemž poklekl na jedno koleno, hlavu úslužně složenou na druhém koleni.
„Má paní,“ zahřměl a dále již mlčel.
„Co jsem říkala?!“ zařvala královna radostí. „Už jsem někdy řekla, že miluji tyhle vědecko-magické pokusy? Podívej se na to! Vidíš? Tomu se říká úspěch, synu. Má armáda, mé děti, budou moci brzy povstat, nemyslíš?“
Matte se na ni poprvé za celý večer pečlivě podíval. Překvapoval jej její oděv – fialový kus látky, tvořící bohémské šaty, doplněný o kovové doplňky a síťované punčochy. Na nohou měla obuté ploché baleríny. Ostatně, šlapka šlapkou zůstane, pomyslil si kysele.
Nemohl v sobě však skrýt obdiv k tomuto vojákovi – sám by jej nazýval strojem, protože právě tak pracoval. Okamžitě a bez protestů.
„Jak ti budeme říkat?“ našpulila rty, předstírajíc silné využití mozkových závitů. „Doggy!“ vykřikla po chvíli posměšným hlasem. Bylo zcela jasné, proč vybrala právě ono jméno. Pojmenovat muže po psu bylo jako rána pod pás.
„A teď, Doggy,“ zavrčela, „buď té lásky a uspokoj svou paní.“ Hlas, kterým pronesla příkaz, byl ostrý jako břitva a jedovatý jako kousnutí nejjedovatějšího hada. Matte se otočil a tiše vykráčel ze skladiště, z nějž se začaly ozývat zvuky sexu.
Viděl hodně, ale pořád tu byly věci, jichž nemusel být svědkem.
Bylo na čase, aby začal připravovat útok ze zálohy, ale ještě důležitějším bylo nenechat se přitom pohltit vlastními bludy.
<3 <3 <3
„Stříbrné okovy,“ zabručel Wayfarer. Okamžitě se mu dostalo odpovědi: „Máme.“
„Řetězy?“
„Mám.“
„Takže…“ zabručel a zamračil se na seznam ve své ruce. „Tohle je ten tvůj slavný plán, Theo? Seznam se dvěma body jsem v ruce nedržel už tisíciletí.“
„Podle mě je připoutání ke zdi docela účinným prostředkem k přečkání toho večera, nemyslíš?“
„Připadá mi to jako hloupost,“ řekl upřímně. „A popravdě se divím, že to War schválil. Když se na vás člověk dívá, bojí se, aby ho ta hora neroztrhla vejpůl jen kvůli pohledu na tebe.“
„Neví o tom,“ odpověděla mu stručně. „Nepovažovala jsem to za důležité a navíc, jak ho znám, řval by.“
„Já taky řvu a nejsem War,“ zahučel Wayfarer. „Nechceš to přečkat nějak humánněji? Když se proměníš, měla bys mít lidské vzpomínky.“
„Pamatuji si, že jsi mi říkal, že o vlkodlacích se toho moc neví – až na to, že při proměně ztrácí kontrolu nad sebou samým a vraždí vše, co se hýbe.“
„Dobrá, možná jsem trochu přeháněl,“ zvedl ruce nad hlavu ve výstižném gestu. „Ale stejně jsi pořád člověk-,“
„Nejsem,“ skočila mu do řeči.
„-a tohle mi připadá dost extrémní. Řekni proč ti pomáhám?“ bručel nespokojeně a ignoroval fakt, že mu skočila do řeči.
„Protože jsem sladká a nemůžeš mi prostě odolat?“ zamrkala řasy a lehce se usmála.
Wayfarer se krátce zasmál. „Už nemůžu popřít tu podobu mezi tebou a Liou. Tuhle vlastnost máte nejspíš v krvi.“
„A jakou přesně máš na mysli?“
„Kašli na to,“ povzdechl si. „Je tu i další věc,“ řekl, „jsi vlkodlak, ale jen v bájích a pověstech – nebo lidských příbězích – jsou vlkodlaci alergičtí na stříbro. Kdyby tomu tak bylo i u tebe, už bys ses popálila.“
„Za pokus to stojí,“ pokrčila rameny a dál navíjela řetěz, který zavěšovala na tlusté okovy ve zdi. „Nemám v plánu vás všechny pozabíjet.“
„Znovu ti říkám, že neznáme vlkodlaky. Nevíme, jak budeš při proměně reagovat a jestli zvíře převezme úplnou kontrolu. Třeba pokud u tebe bude War, zmírní to případné běsnění.“
„Abych o něj přišla? Sakra, to zvíře v mí hlavě řve pokaždé, když se od něj vzdálím. Mám potřebu ho kousat a trávit minimálně devět hodin denně vyváděním v posteli,“ posteskla si s falešnou lítostí.
„Nepřišla bys o něj,“ poplácal ji Wayfarer po rameni, „vy dva jste druzi a podle toho, co říkáš, to zvíře si ho nárokuje.“
„Kdyby jenom to zvíře,“ zasmála se krátce a úsečně, „já jsem na tom stejně. A nemá to co doničení s tím, že mi někdo v hlavě křičí „Můj“ čtyřiadvacet hodin denně.“
„Už si to přiznej,“ zadíval se jí upřeně do očí, „ty ho miluješ. A jeho pach je z tebe cítit na sto honů. Nehledě na ten kousanec, takže přestaň popírat.“
„Nic nepopírám, mám ho ráda, hodně ráda, ale nedokážu to vyslovit, prostě a jednoduše mi to nejde přes rty,“ blekotala rychle.
„Co je na tom těžkýho?“ zamračil se a na tvář připevnil roztomilý úsměv. „Ach, Ware,“ parodoval ji, „jsi láska mého života! Polib mne a miluj tak, jako já miluji tebe!“
Thea se zakuckala smíchy. „Když si jen představím, že bych vás nikdy nepotkala,“ zavrtěla hlavou. „Sakra, o tohle jsem přicházela tak dlouho!“
„Jasně, stejně tak si přicházela o sex s patnáct set let starým upírem. Tobě bude teprve pětadvacet.“
„Podívej se na Wara,“ ukázala prstem nahoru, „ten chlap určitě nevypadá na svůj věk.“
„Dobře, tahle konverzace se začíná stáčet do vod, do kterých nechci mít přístup!“ Zvedl ruce do vzduchu a zmuchlal při tom bílý kus papíru.
Ukázala na něj prstem. „To tys byl ten, kdo tuhle konverzaci započal, kamaráde,“ zahrozila mu.
Na schodech se ozvaly kroky a o chvíli později do sklepa vkročila Lia. Její obličej připomínal podivnou a křečovitou masku, která se marně pokoušela ukrýt emoce.
„Ani ona není pro tenhle tvůj plán,“ ukázal na Liu Wayfarer a ihned ji objal na uvítanou.
Thea svou sestřenku políbila na tvář a usmála se na ni. Poslední dobou se okolo Liiných očí začínaly objevovat vrásky, jež měl za vinu stres a vypětí.
„Nejsem pro a nejsem ani proti. Nemůžu někomu vymlouvat to, co se rozhodl dělat,“ řekla Lia tiše, téměř neslyšně.
„To říkáš teď, ale dost dobře si pamatuju, jak nás komanduješ, když se ti náš plán nelíbí,“ oponoval ji.
„Jasně, že jo!“ vyprskla. „Vy jste jiná liga, než Thea.“
„Rodinné nadržování,“ vyštěkl. Thea by přísahala, že ve vzduchu začaly poletovat blesky. Věděla, jak byla Lia zničená z Theiny smrti – tedy, té první. A pak tu byl milión dalších věcí, kterými ji za poslední půl rok dělala ze života peklo. Většinu těch věcí dokázala však vměstnat do dvou měsíců.
Byla ale ráda, že stále stála při ní. A také byla vděčná za Liinu oporu – Mabona, Retu a ještě toho hubeného kluka, jehož jméno si nepamatovala. Popravdě, její instinkt křičel, kdykoliv jí byl na blízku. Bylo to jako neutuchající řev sirény.
Za to Mabone byl jako maják v bouři, klidný a nehybný. Tedy, po většinu času. Přemýšlela, jestli ho vůbec někdy viděla ztratit nervy.
Reta byla jeho pravým opakem. Věčně vybuchovala zlostí, kdykoliv jí někdo – kdokoliv, kdo urazil ji nebo její přátele. Byla také ale usměvavá a přátelská. A hlučná, hodně hlasitá při čemkoliv, co dělala. Většinou se ozývala salva kleteb, nebo naopak smíchu.
Všichni tři měli jednu věc společnou – byli to nebezpeční vrazi. Jejich zvířata byla jako démoni běsnící po krvi nepřátel.
Z úvah ji vytrhl Liin vzdech. „Omlouvám se, Wayi,“ zamžikala řasy. „Poslední dobou jsem… tak trochu vykolejená.“
Wayfarerův výraz změkl. „To je v pořádku,“ usmál se.
Thea zamručela a posadila se na jednu ze skládacích židlí. Dva páry očí se na ni zaměřily. Mohla by říct, že byla divná, nebo dokonce prokletá. Nejlépe obojí. „Nechci to dělat,“ zahleděla se na okovy, „ale vím, že je to možná i jediný způsob, jak vás chránit.“
Nehodlala přiznat, že cítila vlčici, jak přechází uvnitř její lebky, ani to, že s ní zvíře komunikovalo. Několikrát ji uklidňovala a jindy zase spílala za hloupost. Přesto byly obě dvě stejné. Ne ve všem, ale zkrátka si Thea připadala, jako by našla druhou část sebe samé, která jí odjakživa chyběla. Plus přičetla Wara, jako spřízněnou duši – opravdu řekla právě to?
„Popravdě,“ promluvila Lia, „ublížila bys mi teď víc jako člověk. Měniči slábnou s přicházejícím úplňkem a jakmile nastane, naberou své ztracené síly. Proto se měníme, protože se tím regenerujeme a sílíme.“
„Ještě pořád se mám co učit, jak tak koukám,“ ucedila Thea. „Pokaždé, kdy si myslím, že už vím snad všechno, přijdete s něčím novým.“
„I my se furt učíme,“ konstatoval Wayfarer. „Věř mi, já taky nežiju zrovna rok či dva. A stále existujou věci, co mě šokují. Například ty.“
„Díky ti za kompliment,“ křivě se usmála. V tuhle chvíli byla šťastná. Ne, nebyla jí jen v tuhle chvíli, byla taková téměř od začátku jejího nového života. Samozřejmě, že osud jí uštědřil pár kopanců, ale žila. Navíc už nebyla sama. Nikdy už nebude.

2 komentáře:

  1. Srdečná vďaka i za posledné dve skvelé kapitoly!!! Som rada, že sa na novom blogu darí. Držím palce a preajem hodne inšpirácii v pokračovaní!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc,je to skvělá povídka!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat