Pod nadvládou noci 15

Matte se s hlubokým nádechem probral. V hlavě mu tepalo a kůže jej pálila. Ale nejhorší byla ta žízeň. Primitivní potřeba, jež mu v hlavě navozovala představu mrtvých těl. Jeho mrtvol. Těch, které připravil o život vlastníma rukama.

Cosi horkého a lákavě vonícího mu přistálo na tváři. Přejel si obličej rukou a otevřel oči. Ruku měl celou od krve, lahodné a lákavé krve. Co se to s ním dělo? Opět se zahleděl na svou ruku a zaostřil. Něco bylo jinak. Pamatoval si své vlastní ruce – a celý zbytek těla. Byl podvyživený, kosti vyčnívající z pod křehké a vrásčité kůže.

Teď měl ruce stejné jako předtím. Cítil se tak jako před tím. Hlad mu opět sevřel útroby a další krev mu zas a znovu dopadala na tvář. Zamračil se a pohlédl vzhůru. Jeho matka tam nad ním stála, v ruce držíc nůž, jehož čepel byla teď rudá krví nebohého Zlomeného.

„Už jsem si myslela, že ti budu muset dát znovu napít,“ odfrkla si a odhodila stále ještě horké tělo vedle něj. „Pij!“ rozkázala. „Nepotřebuju dalšího chcíplýho upíra.“

Uposlechl ji. Nebylo kvůli tónu hlasu a ani proto, že byl rozkaz. To ten žhnoucí hlad uvnitř. Nedalo se to srovnat s drogovým deliriem – nebo spíše agónií z nedostatku. Tohle bylo několikanásobně horší.

Z dásní mu vyrostly tesáky, které se okamžitě zanořily do vlahého masa. Trhal a nevnímal nic než ten úžasný pocit krve, stékající do jeho vyprahlého hrdla. Matka nad ním stála a pozorovala jej.

„Vypadá to, že si takhle užijeme víc zábavy, synku,“ zařvala smíchy. „Válka může být vyhlášena!“

<3 <3 <3

Thea se zamračila na svůj odraz v zrcadle a stáhla sukni o dalších pět centimetrů níž. Jistě, že jí sahala do půli stehem, ale vidět ji War…musela se uchechtnout, když si vzpomněla, jak protestoval.

Mohla by to považovat za jejich premiérovou hádku, ostatně, možná jí i byla. Jenže po necelé minutě a půl ustoupil, dal jí volnost a přidal i výhružku s lákavým večerním programem.

Ještě jednou zkontrolovala sukni a pro jistotu ji znovu o kousek stáhla. Černý blýskavý materiál se jí tiskl k tělu jako druhá kůže. Od pasu nahoru byla látka matná a obepínala pevná ňadra. Na ramenech držely oděv dvě kožená ramínka o šíři zapěstí.

Otočila a téměř vykroutila krk při snaze zjistit, jak vypadá zezadu.

Nemohla si stěžovat na to, jak vypadala. Po proměně zhubla a získala kýžené křivky, na kterých se kdysi – hodně dávno – dřela v posilovně bez výsledků. Teď měla ploché bříško a jemně se rýsující svaly. Ňadra sice neubyla, ale na tuhle maličkost si nehodlala stěžovat, tedy ne teď, když má Wara, aby ji obdivoval.

Bylo možné zamilovat se v tak krátké době? Nebo to byla jen touha vlčice? Tu druhou možnost zavrhla ještě dříve, než měla možnost ji zvážit. Právě zvíře na něj bylo fixované a mělo ohledně něj majetnické sklony. Neříkala, že ona na tom nebyla stejně, ale zkrátka uvažovala. Nezačala výt kdykoliv se jej někdo dotkl.

S povzdechem se sehnula a popadla do rukou černé lodičky. Vysoké podpatky byly její úchylkou. Milovala je a nosila kdykoliv mohla. Teď však neměla v plánu se zabít po několika týdenním oddechu.

Při opouštění místnosti se rychle natáhla pro lesklou koženou kabelku a přehodila si ji přes rameno. Deset minut se protáhlo na dvacet – ne, opravdu nehodlala vyrazit slavit nenalíčená - a jak znala Ryenne, ta dochvilná potvora už stepovala pod schody.

Vize se stala skutečností, když spatřila rudovlasou ženu, v jantarově zelených mini šatech a lodičkách „gladiátorkách“ po kolena. Podívala se napravo od ní, k pootevřeným dveřím do jídelny. Muži se snažili tvářit nenápadně, avšak pohledem nevrle sjížděli svou malou „sestřičku“ pohledem.

Ten jeden, na kterém jí záleželo, ji po chvilce zaznamenal. Jeho bronzové oči ztmavly a zaleskly se podivným světlem. Odvrátila pohled zpět na Ryenne.

„Můžeme jít?“ zeptala se s úsměvem na rudě nalíčených rtech. Jen na poslední chvíli se mu vyhnula. Řítil se na ni, vraždu předpovídající pohled v očích.

„Takhle nikam nejdeš!“ zahřměl a opět učinil krok k ní. Neustoupila a ani neuhnula pohledem.

„Půjdu a pokud se ti něco nelíbí na mém oblečení,“ rozhodila rukama, „večer ho ze mě můžeš strhat!“

Nigaro se rozesmál a spolu sním i zbylí bratři. Warův pohled – ačkoli by neřekla, že je to možné – začal doutnat.

„Nechci, aby tě v tomhle někdo viděl, Theo,“ zavrčel, ale nepohnul se z místa. Nemusel. Jeho postoj jasně ukazoval nelibost a vztek.

„Jdu do klubu – s ostatníma. Nebudu sama a i kdybych byla, dokážu se ubránit sama,“ odpověděla mu tónem, jakým se uklidňují děti. „Neptala jsem se tě, jestli můžu jít. Zkrátka jdu.“

War opět zavrčel nelibostí a vztek uvnitř něj začal bublat. Nelíbilo se mu, že jej neuposlechla. Neměl v plánu pustit ji někam příštích sto let – minimálně. A v těch šatech – v těch jsem-připravená-na-sex šatech – ji neměl vidět žádný, zatraceně, muž.

Byla jeho. Patřila mu tělem, duší i srdcem. Uvnitř něj, kdesi hluboko, vzplanul plamen, o němž neměl ani tušení.

„Ware,“ zabroukala Ryenne, „nech ji jít. Slibuji ti na všechno, co je mi svaté, že pod její sukni se dneska nedostane žádný jiný chlapák – jenom ty!“ Jak ji znal, Ryenne už dávno měla tenhle okamžik naplánovaný. Věděla o jeho sklonech vlastnit a nepustit.

Namísto toho, aby vychrlil pěkně barvité nadávky, odfrkl si. „A ono existuje něco, co je ti svaté? Promiň, že to říkám – vlastně ne, počkej, není mi to líto -, ale za tu dobu, co tě znám vím, že tobě obzvláště není nic svaté.“

Zazubila se a pravou ruku si přitiskla ke srdci. „Vina v plném rozsahu,“ řekla naoko raněným tónem. Těkavý úsměv však poukazoval na pravý význam jejích slov.

War ještě několik vteřin sjížděl po Theině těle a nakonec si povzdechl. „Tak dobře,“ zavrčel nevrle. „Ale abys věděla,“ zašeptal tak nahlas, aby jej slyšela jen ona, „za tohle… za tohle ti nařežu!“

Theiny oči zazářily jantarovým plamenem touhy. Nebyla proti, ostatně War byl od přírody dominantní, ale s ní se držel pozadu. Ten pocit, že se drží na uzdě ji sral. Chtěla ho zbavit okovů.

Líný úsměv jí rozzářil tvář. „Nemůžu se dočkat,“ naklonila se dopředu a lehce přejela svými rty po jeho. Na poslední chvíli pak ucukla před jeho rukou, jíž se ji snažil zachytit. „Uvidíme se ráno… Ware.“

„Tak dobře,“ chytila Theu Ryenne za paži, „čas vyrazit. Lia by měla už být venku a startovat auto. Půjčujeme si Žihadlo,“ zakřičel přes rameno a ignorovala hlasité sténání a křik.

Žihadlo bylo ve skutečnosti černé Ferrari, Nigarovo Ferrari, které opečovával víc, než jaký člověk dítě. A možná i proto dostal zásah dveřmi do nosu, když se za nimi rozeběhl.

Ještě se k nim donesl tichý ženský smích. Ten ale brzy zanikl v hlasitém burácení motoru a zvuku létajícího štěrku.

„Ne,“ Nigaro zoufale natáhl ruku po klice, „mojí holku ne!“ Otevřel dveře a zíral na zadek elegantního auta, jak mizí za bariérou a bránu, jež se za ním zavřela. „Proč moje auto?!“ zasténal a klesl poraženecky na kolena.

„Zvykej si,“ položil mu ruku na rameno Wayfarer, „s jednou ženskou jsme se museli jen krotit, se dvěma to bude už o krk.“

„Až na to, že s náma budou žít tři,“ utrousil suše Dwight. Jeho pohled byl nic neříkající a ani postoj neprozradil nic z jeho nálady či rozpoložení. Ignoroval i zoufalé výkřiky, jež se linuly z Aceova hrdla.

Jediný, kdo byl se současným stavem domácnosti spokojen, byl War. On našel svou životní družku a jelikož bylo o upírech známo, že mají jen jednu za život, stejně jako většina měničů, bylo jasné, že se jí jen tak – lépe řečeno vůbec – nevzdá.

V tuto chvíli War koukal na mobilní telefon, aby si zkontroloval čas. „Je devět hodin. Měla by se vrátit do dvou, jinak vyrážím za nima,“ jeho baryton byl podbarvený vzteklým vrčením.

„Klídek, brácho,“ promluvil Etienne, „nechceš si tu malou kočičku rozhněvat, že ne?“

War se otočil k šedému mramorovému schodišti a usmál se. „Za prvé, je to moje malá vlčice – ne kočička – a za druhé, chci ji naštvat. Hodně naštvat,“ řekl a vykročil po schodech. „Miluju, když je naštvaná a odnesu to já.“

Etienne se za ním chvíli tiše díval a pak se otočil, aby odtáhl kňučícího Nigara ode dveří, jež následně zabouchl.

„Bohové, co budeme dělat, až do toho spadnete vy?“ zabručel si pro sebe a vlepil hromádce u svých nohou pohlavek. „I ty jsi už víc ženská než chlap, brácho!“

Nigaro se naposledy s bolestí v očích podíval na dveře a nakonec se zvedl a oprášil kožené kalhoty. „Doufám, že tohle Žihadlo přežije. Naposledy strávila dva měsíce v servisu.“

„Měl by sis najít skutečnou holku a ne auto, Nigu,“ konstatoval Ace, „s tím si moc sexu neužiješ.“

Wayfarer, který seděl na černé podnožce, nebezpečně se prohýbající pod jeho vahou, se rozchechtal na celé kolo. Po chvíli se zvedl – stále ještě v záchvatu smíchu – a rázoval si to do kuchyně. Na chvíli se zastavil a protáhl: „Teď tu představu nedostanu celý měsíc z hlavy!“

Letící podnožce se vyhnul a spěšně za sebou zabouchl dveře.

<3 <3 <3

Černé Ferrari smykem zastavilo u chodníků a dunivé tóny hudby, jež se z něj linuly, pomalu utichaly. Dveře na straně řidiče se otevřely a Lia, oblečená do krátkých červených šatů s hlubokým výstřihem, vystoupila z vozu. Stříbrné jehly s do nebe volajícími podpatky se zablyštěly ve světle lamp.

„Vystupujem!“ zařvala a sklonila se pro kabelku. Pak bleskla pohledem po Thee, která seděla a slepě zírala na budovu před sebou. Jak to bylo dlouho, kdy přišla do Xoru jako obyčejný člověk? A jak dlouho, kdy kousek odtud téměř zemřela?

Vzpomínky byly stále ještě živé a ona se tímto činem rozhodla v nich začít dloubat a znovu je tím otevřít.

Ale nepřišla bolest, jak očekávala, místo ní se dostavila nenávist a touha po pomstě. V mysli jí vybuchl kaleidoskop představ. Živě viděla Mattea, toho zpropadeného bastarda, a jeho úsměv. Představovala si, jak mu dobře mířenou ranou láme nos a krev se mu řine po tváři.

Chtěla ho mrtvého a také jej tak bude mít. Již brzy, zamrazilo ji v kostech. Setřepala ze sebe veškeré vzpomínky a myšlenky, které měly v plánu zničit tento večer a rázně vystoupila.

Tvář jí ovanul slabý zápach nemytých těl bezdomovců, kteří našli útočiště v temných uličkách. Tohle byla další věc, kterou jak člověk nezažila. Nedokázala „cítit“ lidi a ani jiné bytosti.

Kolem ramen ji chytila útlá a svalnatá paže. „Připravena?“ zasmála se Lia. „Když jsem naposledy s Ryenne někam vyrazila, ta holka půlku noci prošoustala!“

Zmíněná zvedla pohled od svého dekoltu, který se snažila ještě trochu poupravit, a ušklíbla se. „Půjčila bych ti moje tělo a moje potřeby. Draci to mají těžký, hlavně pak ženy a já jsem při poslední kontrole ženou byla. Nic mi za tu dobu nenarostlo. Žádná tuhá šňůrka mezi nohama!“

Lia se rozesmála a Thea stěží dokázala potlačit vlastní úsměv. „Tak na co čekáme?“ zabručela a vykročila ke vchodu do budovy. Dlouhá, táhnoucí se fronta ji ale zarazila.

„Takže…“ zasyčela, „budu tady celou noc stát, jen abych se mohla opít?“ Theiny oči se zaleskly.

Lia se rozesmála a dál kráčela podél desítek lidí. Ignorovala hlasité protesty a kletby. Na vše reagovala jen svým nezájmem. Došla až dopředu, kde stál vysoký hlídač černé pleti. Jeho holá lebka se leskla v neonovém nápisu „XORE“ nade dveřmi. Bílé tílko a kožené kalhoty daly vyniknout napnutým a ne-zrovna-malým svalům.

„Ahoj, Bugu,“ usmála se a políbila vysokého muže na tvář. Při jejím metru osmdesát a deseti centimetrům podpatků… ten chlap měl bez pochyb téměř dva metry.

Bug se usmál a odhalil tak dokonalý bílý chrup. „Nazdárek, kočičko,“ slabá záře jeho očí poukázala na to, že není tak úplně člověk. „Dámský večer?“

Lia se ohlédla přes rameno na její dvě přítelkyně. „Chlapa nevidím, ty snad jo?“ hlas jí poklesl do svádivého vrčení. „Máme volný vstup?“

„Jako každý z nás,“ poplácal ji po hlavě tak, jak to dělávají matky dětem. „Jen se pokus nedělat průsery. Nechtěl bych pak vysvětlovat určité… vjemy.“

Ryenne se vmáčkla mezi černocha a Liu. „Jsem tu já,“ zazubila se, „kde jsem já, tam jsou i problémy. Ale teď už nás tam pusť. Stejně je to tu hlavně pro nás!“ Významně zamávala obočím.

Bug se usmál a otevřel těžké černé dveře. „Běž,“ zabručel, „a pokus se, abych tu měl zítra co na hlídání.“

„Nic neslibuju!“ zakřičela a vykročila. Thea jejich výměnu názorů sledovala z povzdálí. Jak už tušila, tenhle muž byl cítit jako jeden z nich. Nedokázala určit co byl zač, ale mohla s klidem říct, že mu věří. Možná.

„A VIPíčko je volný!“ zakřičel na ně ještě Bug, než se otočil k hučícímu davu a sjel je vražedným pohledem.

Ryenne se usmála a nijak nereagovala. Za to Lia se rozesmála. „Jako by nám to tam nepatřilo,“ zařvala smíchy a umlčela celou frontu. Jejich cestu do budovy pak nesledovaly desítky rozzuřených očí, ale desítky očí plných zvědavosti.

„Zákeřná mrcho,“ zazubila se Ryenne a nastavila přes rameno dlaň k přátelskému plácnutí. Lia jej s radostí přijala a vydala se do útrob budovy.

Xore byl tří podlažní klub, ve spodní části se nacházel parket s malým množstvím židlí a stejně tak velkým barem, v mezipatří pouze bar a stoly a třetí část měla zvukotěsné boxy, kam se povětšinou uchylovali bohatší návštěvníci. Celý vnitřek budovy byl pak laděn do černé, stříbrné a krvavě rudé. Tedy, pokud nepočítáte barevné paprsky, které bičovaly parket.

Thea se zastavila a podívala na malý barový ostrůvek u parketu, kde poprvé spatřila svého ex. Svého zasraného a do budoucna mrtvého ex. Rychle zavrtěla hlavou a zahnala ten podivný rudý opar, jež začal zamlžovat její zrak.

Když minuly malou barovou sekci v přízemí a neusadily se ani u decentně zařízeného mezi patří, Thea se zamračila. „Kam to jdeme?“ zeptala se a zkoumala své okolí. Tolik zvuků, vůní a vjemů jí nyní připadalo ubíjející.

„Do trojky,“ odpověděla Ryenne a Lia se rozesmála, když spatřila Thein vyděšený výraz.

„Neboj se. Tentokrát žádná sexuální narážka, vím, zní to zvláštně, hlavně ve spojitosti s naší malou dračicí…“ zubila se Lia a chytla Theu za zápěstí.

„Hej!“ bránila se živě Ryenne. „Já nejsem malá. Mám metr osmdesát, kočičko,“ v očích jí zamžikal dračí plamen a jiskřičky smíchu. Urážka namířená na Liinu šelmu – černého pantera – byl úder na hlavičku hřebíku.

„Sklapni,“ zavrčela Lia, zcela ignorujíc vystrčené tesáky a oči zeleně jiskřící oči.

„Nebudete se doufám prát,“ řekla neutrálně Thea. Ve skutečnosti jí bylo úplně ukradené, jestli se ty dvě poperou, ale zkrátka jen nehodlala odklízet něčí mrtvolu a smývat si ze šatů krev.

Z nových a pekelně drahých šatů, které platil War a ona mu ještě dluží večerní – soukromou – přehlídku. Dvě hlavy se k ní otočily a pak se i přes hlasité tepání hudby ozval dvojitý ženský smích.

„Musíme jí toho ještě hodně naučit,“ halekala Ryenne. Dobře, Thea bývala stejná. Milovala svobodu a zábavu, ale teď… byla jiná. Pořád se ráda bavila, jen ne tak, jak to dělávala dříve. Na prvním místě seznamu se předtím hrdě tkvěl bod jedna – Ulovit si chlapa. Teď jej musela – chtěně – vyškrtnout.

Měla jednoho muže a ten jí bohatě stačil.

„Ne, ne, ne a ne!“ vykřikla Lia a zašermovala jí prstem před nosem. „V žádném případě teď nebudeš myslet na Wara. Tohle je náš večer, sex budeš mít potom. Teď máš tančit, opíjet se a zase si jít zatančit!“

Ryenne se zarazila u prvního temně rudě se lesknoucího schodu a pomaličku se otočila. „Vím, že je můj nemá-nic-společného-s-krví brácha k sežrání,“ protáhla, „ale užij si, že jsi bez něj. Nemáš za patama chůvu a jeho upíří zoubky u zadku.“ S těmi slovy se otočila zpět ke schodišti a vystoupala po něm vzhůru.

Thea utvořila ze rtů tvar písmena „O“ a s očima dokořán sledovala vysoké podpatky. „Tohle jsem nemusela slyšet z jejích úst,“ zmohla se na.

„Mi povídej,“ štípla ji do paže Lia. „Když spustí o fyzické stavbě rodiny, nechceš tam být. Je to jako kdybych si představovala nahého Mabona. Nebo ještě hůř…“ ošila se. „Na to radši ani nemyslím!“

Bok po boku vystoupaly dvě desítky schodů a stanuly ve zcela jiném světě. Spodní dvě patra byla tmavá a vytvářela dojem anonymity. Tohle patro doslova křičelo „PRACHY“. Na rozdíl od zbytku klubu, třetí patro bylo zařízené v bílé barvě s černým koženým vybavením a k tomu několika lahvově zelenými doplňky. Vše doplňovaly stříbrné lustry a jedna zrcadlová stěna.

Skrze podlahu bylo vidět až dolů a ty výška byla… ne zrovna zanedbatelná. „Nemusím se bát, že uvidí moje kalhotky, že ne?“ zabručela a stále se dívala pod sebe.

„Ne,“ dostalo se jí odpovědi. „Nevšimla sis, jak to vypadá zespodu? Nikdo nevidí nic jiného, než černou.“ Ryenne se otočila od barového pultu. „A tady máme čas na to, se v klidu opít. Pak je tu i osobní toaleta a výtah. Plus v patře nad námi má byt majitel.“

Tohle bylo poprvé, kdy jí došlo, že Xore musí mít vlastníka. Měla to být samozřejmost, ale popravdě, nikdo nikdy neřekl nic o majiteli tohoto místa. Ten muž byl jako…

„Fantom,“ řekla Lia, jako by četla její myšlenky. „Majiteli se přezdívá Fantom. Vlastně ho nikdo nikdy neviděl a to ani já. Ani Ryenne. Prostě nikdo.“

„Neříkalas dole, že vám to tu patří?“ zvedla Thea jedno obočí a významně se podívala na svou kamarádku.

Ryenne se zašklebila a zvedla vysokou skleničku. Další dvě pak podala jim. „Lhala jsem,“ prohlásila. „Půjdu do Pekla, kde mi král ukáže, jak se to správně dělá a já se měsíc nepostavím na nohy!“

Všechny tři se rozesmály a upily ze svých skleniček. „Vlastně je pravda, že jsme ho nikdy neviděli,“ řekla, teď už zcela vážně, Ryenne. „Víme jen, že tohle patro můžeme využívat a je pro nás vždy volné. A také tu občas Fantom nechá vzkaz. Ráda bych ho poznala.“

„My víme, jak bys ho ráda poznala!“ okřikla ji Lia a sedla si na rozložitou pohovku. „A věř mi, mám hodně citlivý čich a už bych sem nikdy nevkročila!“

Ryenne se usmála přes hranu skleničky. „Pravda,“ poznamenala, pak se podívala na Theu a s povzdechem vytáhla láhev skotské. „Obvykle ji nepiju, ale obyčejný alkohol na nás nemá moc vliv. A když se podívám na tebe, děvče, potřebuješ trojitou dávku, abys ze sebe vyplivla trochu elánu?“

Thea se usmála. „Promiň. Chtěla jsem ven, ani nevíš jak moc, ale teď se nějak necítím. Mám takový zvláštní pocit…“

„Pocity musíš nechat stranou, protože Ryenne tě hodlá zpít pod obraz,“ Lia si překřížila nohy v kolenou. „Musíš si dát oddech. Je toho na tebe moc. Rodiče, firma, přeměna a nový život. To je moc. Proto jsi dneska tady!“

„Jasný,“ zasmála se Thea a zasalutovala, „takže, teď do mě nalijete několik litrů alkoholu a pak mě odvezete na pohotovost?“

„Ne, takhle náš organismus nefunguje. Nedostaneš otravu alkoholu, ani kdybys vypila třicet litrů vodky. Náš metabolismus to nedovolí,“ řekl Ryenne a s lahví skotské v ruce se usadila na další z pohovek. „Dostaneš se do nálady, to jo, ale na to potřebuješ tvrdý nářez. Proto sladké koktejlíky nepijeme.“

„No, to je možná u tebe,“ oponovala Lia, „měniče můžeš opít. Jsou na to potřeba asi dva litry během půl hodiny. Ale do dvou hodiny jsi zase střízlivá.“

„A jak to mám já?“ zajímala se Thea. Její kamarádky se na sebe podívaly a nastejno pokrčily rameny.

„Nevím,“ připustila Ryenne, „vlkodlaka jsem v životě neviděla. Jsi možná – určitě – poslední svého druhu.“

„Čas na to, abychom zjistily odpověď,“ Lia zvedla do vzduchu svou skleničku s jantarovou tekutinou a vyzvala ostatní dvě ženy ke stejnému činu.

„Na všechno, co chceme!“ zasmály se a cinkly o sebe sklem. O několik skleniček později se vynořily ze soukromého výtahu a svíjely se do rytmu dunivé hudby. Obklopeny desítkami lidí, obklopily se všudy přítomnou anonymitou.

A dokonalé prostředí k lovu.

Nevěděla kdy, ale někdy v průběhu půl minuty vystřízlivěla a zbystřila smysly. Cítila krev. Čerstvou a zcela lidskou krev. Nebyla sama. Liin obličej se stáhl a zuby nepatrně prodloužily. Stejně tak na tom byla i Ryenne, jejíž dračí oko zářilo ve tmě.

O několik vteřin později se jí nosní dírky naplnily další vůní, kterou znala až příliš dobře. Zastavila se v pohybu, dupla podpatkem o podlahu a zavrčela. Tiše a plynule.

„Ten bastard,“ zasyčela, ignorujíc jemné mravenčení dásní. Lidské bytosti je stejně neuvidí a také neucítí nebezpečí, které se k nim blížilo. Nebezpečí, které hodlala stáhnout z kůže a roztrhat na kusy.

Ryenne si stoupla napravo od They, jako by tušila, co se jí hodní hlavou, stiskla jí paži. Lia si už prodírala cestu davem k výtahu a celou dobu obezřetně pozorovala své okolí.

„Ne,“ řekla Ryenne, „ne dnes, ale brzy.“ Hlas byl klidný a tichý, přesto z něj Theu zamrazilo. Pamatovala si, kdy mluvila stejným tónem. Pokud to byla další vize.., Thea se smyslně usmála.

Zabije toho bastarda a ještě než umře, ukáže mu, jak vypadá peklo.

Ryenne upevnila stisk na paži a vtáhl Theu do výtahu. Ten je pak všechny tři vyvezl nahoru do třetího patra.

<3 <3 <3

Matte měl šílený hlad. Žízeň po krvi mu svírala útroby a mučila jej nepředstavitelným způsobem. Jeho tělo bylo sice vyléčené a srdce mu již netlouklo, jak to bylo u upírů zrozených na „temné straně“, jenže on pořád cítil.

Pod jeho rukou zemřelo už pět matčiných služebných, jenže to mu nestačilo. Potřeboval víc. Chtěl víc. Než si to sám dokázal uvědomit, instinkty jej táhly na místo, kde nebylo nikdy těžké najít kořist. Do Xoru.

Stál tam, bokem opřený o bar a pozoroval ty masy lidí. Masy lidských nádob plných krve. Mimoděk si olízl rty. Upíři z rodu Pheculiahrem se živili hlavně krví svého druhu a pití z lidí omezovali na minimum. Připadalo jim to nemístné a špinavé. Ale cítit teplo lidské ženy a vnímat, jak ji opouští život…

Myšlenka na následující potěšení ho povzbudila v lovu. Když už se dostal přes toho hromotluka, dokáže všechno. Pohledem zapátral v davu a pohledem padl na vysokou ženu s tmavě růžovými vlasy a ultra krátkými šaty, jejich vrchní část byla téměř průsvitná, dávajíc na obdiv její přednosti, a ta spodní tvořena podivnou stříbrnou změtí.

Chvíli ji pozoroval a odhadoval. Zdála se být tím typem ženy, který není proti rychlému sexu na záchodcích. Vypadala zdravě a její vůně byla dostatečně sytá. Líně se usmál, čekajíc na svou chvíli.

Pak, když nastal vhodný okamžik, se k ní připletl. Ruce jí položil na boky a přitáhl si ji blíže. Ani na okamžik ji neznervóznil. Ba naopak. Koketně mrkla přes rameno a boky se otřela o jeho. Tiše zavrčel.

Růžovovláska se k němu otočila čelem. Ukazujíc tak svá ňadra, přimáčkla se mu na hruď. Svůdně se usmála.

„Ahoj,“ zavrněla a jej ovanula vůně máty, jahod a vodky. Oplatil jí úsměv, ale neodpověděl.

„Jsi tu dneska taky sám? Protože já byla sama hrozně dlouho,“ štěbetala. Matte jen přikývl. Sledoval výraz její tváře. Viděl, že jeho mlčení ji pokouší a vábí. Sklonil hlavu a stiskl v zubech její ušní boltec.

Doslova mu roztála v náručí a zasténala. „Co kdybychom…“ nedokončila větu a on ji již táhl směrem k záchodům. Nemohl se dočkat představy jejího masa a krve.

Bylo zcela jisté, že zemře, neboť on nedokázal přestat. Okolo něj se vinulo ženino vzrušení a vtěsnalo mu do mysli představu, kterou hodlal uskutečnit.

Rychle ji vtáhl na toalety, vyhazujíc několik dalších osob, a zamkl dveře. Mohl ji teď vidět na světle. Jemné vrásky a jizvy po akné se ukrývaly pod vrstvou make-upu. Nemohl ale říct, že byla ošklivá. Ne, byla poměrně přitažlivá. Věkově ji typoval na dvacet let.

Popadl ji v pase a vysadil na keramické umývadlo. Políbil ji a mezitím vykasával krátkou sukni nahoru po stehnech. Zasténala při dotyku jeho ruky a prohnula se v zádech. Škubnutím rozepjal přední díl šatů, berou do dlaní plné polokoule. Aniž by jí dal čas zareagovat, rozepnul si poklopec a zabořil hluboko do jejího těla.

Výkřik rozkoše unikl z jejího staženého hrdla. Znovu přirazil a naklonil jí hlavu na stranu. Pulsující žíla volala po pozornosti, kterou jí také dal. Zakousl se a tvář mu potřísnilo několik zbloudilých kapiček krve. Žena nijak nereagovala, neschopna rozpoznat bolest od rozkoše. Zhluboka hltal blahodárnou tekutinu života. Věděl, že mu umírá v náručí. Cítil, jak umírá.

Naposledy mohutně přirazil a explodoval. O chvíli později vystoupil z mrtvého těla spěšně si zapnul kalhoty. Podíval se na bledé tělo a s povzdechem opravil přední díl šatů. Pak setřel kapičky krve z hrdla, přehodil si ji přes rameno a posadil na jeden ze záchodů. Kabinku pečlivě zavřel a zadíval se na sebe do zrcadla. Pleť mu zářila a neukazovala stopy předchozích příznaků závislosti. Žádné jizvy, žádné puchýřky. Jenom oči byly mrtvé – stejně jako on.

Zapnul jeden z kohoutků a horkou vodou si omyl krev z obličeje. Papírovými utěrkami si usušil ruce a tvář. U dveří se naposledy zahleděl na kabinku a ušklíbl se nad několika malými loužičkami krve. Ženina hlava spočívala na dveřích a z krku kapaly kapky krve, ty u spodní škvírky dveří vytvářely temně rudý koberec.

Nic necítil. Byl prázdný. Škubnutím otevřel dveře a ještě jednou si poupravil kalhoty. Zhluboka se nadechl, i když tohoto činu již nebylo potřeba.

Znenadání ucítil cosi známého. Zamračil se a rozhlédl po přeplněném parketu a tam, na druhé straně, spatřil ji. Thea se dívala jeho směrem, i když ne přímo na něj. byla tam. Živá, dýchají a plná života.

Rychle zamrkal a znovu se podíval na místo, kde ji spatřil. Tentokrát už po ní nebylo ani stopy. Šíleně se uchechtl. Byl blázen, když viděl duchy?