Matte
si setřel kapičku krve ze rtu a nenávistným pohledem sledoval,
jak se ta zasraná šlapka naklání nad jedním z novorozeňat.
Dlouhým černým nehtem přejela po křehké kůži miminka a
narušila ji. Pak s pohledem plným touhy sledovala rudou
krůpěj.
„Tenhle
malej fakan bude část mojí armády. Zničím všechno, na čem
tomu hajzlovi záleží a podmaním si ho,“ libovala si a rozhlédla
se po třiceti dalších dětech. Pak se usmála a odhalila dlouhé
upíří zuby. Rudé oči zaplály vzrušením.
Prudce
se narovnala a černé vlasy – dnes obohacené o zářivě rudé
konečky – se zavlnily ve vzduchu. Dlouhý kožený plášť
utvořil prapodivnou obdobu vlečky a odhalil štíhlé tělo oděné
jen do kožené podprsenky a černý krátkých kraťasů. Z pod
nich vykukovaly černé šle podvazků a černé roztrhané punčochy.
Celý svůj temný zjev doladila o křiklavě rudé jehlové
podpatky.
Vypadala
jako kurva, což také byla.
„Jednou
jsi něco neposral, měla bych ti za to najít někoho, kdo tě
udělá? Eh? Ne? Nevadí, stejně by taková sračka, jako ty, nic
nezmohla,“ odplivla si.
„Pořád
nechápu, proč jsem tě nezabila už při porodu. Nechápu, jak si
mohl udělat takovou kravinu a používat ty jedy na sobě. Podívej
se, jak teď vypadáš!“ připlížila se k němu a přidřepla
před ním.
Ano,
vypadal hrozně. Kdysi krásná tvář byla teď zohyzděná vráskami
a podivnými boláky. Oči, dříve tak zářivé, teď byly pohaslé
jako padlé hvězdy a zasazené do černých důlků v hlavě.
Ze statného muže se stala chodící mrtvola. Už byla jen otázka
času, kdy zemře.
„Sereš
mě, víš?“ zabručela a chytila ho za bradu. „Bože, jsi na
chcípnutí,“ konstatovala, „je mi tě líto. I když jsi jen
hrouda sraček, co jsem ji omylem porodila. Udělám to jen jednou,
synku,“ zavrčela a stáhla si jednu punčochu. Na hladkém stehně
vytvořila rýhu, z níž se vyvalila krev. Pak chytila Mattea
za hlavu a donutila jej se napít.
„Pamatuj
si, že jsem tohle udělala. Ačkoliv jsi mé dítě, nejraději bych
z tebe udělala krmivo pro mé mazlíčky. Víš, doufám, jak
se ze Zlomených stali zlomení? Tak si to dobře pamatuj,“ během
svého monologu držela jeho hlavu na svém stehně a nechávala jej
hltat její vlastní krev. Zcela ignorovala, že má zuby zabořené
hluboko do jejího masa. Ignorovala, jak trhal a škubal tkáň.
Zkrátka jen mluvila a mluvila.
„Tohle
ti pomůže se zregenerovat,“ řekla a chytila ho za vlasy, „teď
už zbývá jen jediné.“ S těmi slovy mu škubla hlavou a
sledovala krev, odkapávající z kusu utrženého masa. „Zabít
tě.“
Matteovi
oči se rozšířily. Než se nadál, nebo stihl zareagovat, zlomila
mu vaz.
„Až
se probudíš, budeš mi ještě vděční,“ odfrkla si a setřela
krev z hojící se rány.
<3
<3 <3
„Jak
moc?!“ zakřičel War v hale a svůj nahněvaný pohled
zaměřil na Wayfarera. „To mi chceš říct, že jsi přivezl
tohle všechno? Kam to narvu?“
„Myslím,
že někdo z chlapů pro mé oblečení bude mít v ložnici
místo,“ zasyčela Thea a sedla si na jeden z kamenných
schodů. „Navíc, to ty sis mě k sobě nastěhoval. Najdi mi
místo ve skříni zrovna tak.“
„Máš
čtyřicet tašek!“ osopil se na ni. „A já je musím odtahat
sám! Bože, ženo…“
„Co?
Nasekáš mi? Už se nemůžu dočkat, ale varuju tě, já se bez
tebe dokážu obejít. Víš kolik chodí po světě chlapů?“
zařvala na něj Thea vztekle.
„Za
nikým jiným nepůjdeš!“ oplatil jí křik a popadl pět tašek
najednou. S nepřeslechnutelným dupáním si to rázoval po
schodech. Za ním stálo pět mužů, velkých jako hora, v záchvatu
smíchu. Thea se na ně podívala a zvedla palec. Spolu s tím
se jí na rtech usadil úšklebek.
Muži
vybuchli smíchy. Jediný War se tvářil jako bůh pomsty a ztrácel
se za oblečením a taškami, které nesl do schodů.
„Podpantoflák,“
usmál se Dwight. Bylo to sice konstatování, ale okořeněné
slabou dávkou závisti. Všimla si toho už dříve, toho, jak je
sledoval žádostivým pohledem. Na tohle nepotřebovala být génius.
Tenhle zádumčivý a tajemný muž toužil po lásce a štěstí
v objetí nějaké ženy.
„No
tak, pánové,“ posadila se Ryenne za Theu, která ani netušila,
že druhá žena sešla ze schodů. „To mu vážně nepomůžete?
Necháte našeho chudáka tahat všechno samotného?“
Ozvalo
se bručení a šoupání nohou. Chvíli na to po schodech vedle nich
prošlo pět párů obřích bagančat.
„Máš
je omotané okolo prstu,“ konstatovala Thea s úsměvem. Její
přítelkyně byla zvláštní žena.
„Jo,
to se stává, když žena, řekněme, žije čtyřicet let ve
stejném domě jako oni. Ani bys nevěřila, co udělají pro svou
malou sestřičku!“ usmála se a protáhla si páteř. „Dneska
jsme měly s Liou v plánu vyrazit ven. Jdeš s námi,
nebo si hodláš osedlat Wara?“
Thea
se uchechtla. „Mělo by mě trápit, že takhle mluvíš,“
odpověděla, „ale já si ho stejně osedlám. Půjdu s vámi,
jen mu to řeknu a připravím se.“ Thea se zahleděla na dveře
v hale. „Proč vlastně vyrážíme ven?“
Ryenne
si olízla rty a zasténala. „Řekla bych, že moje dračice už
začíná být neklidná. Dlouho jsme se nekrmily,“ usmála se, „a
taky jdeme slavit.“
„Slavit?“
zeptala se Thea okamžitě. „Co? Uniklo mi něco? Máš
narozeniny?“
Ryenne
se rozesmála. „Ne, nemám, ale slavíme budoucnost,“ opřela se
o schod a sledovala vysoký strop. „Protože kolečka se začala
otáčet.“
„Jasně,
kolečka,“ zamračila se. „Koukám, že je to vaše oblíbené
téma. Myslím tím osud, kolečka, pouta… Nikdy bych neřekla, jak
velcí zvrhlíci jste.“
„Musíš
být slepá, když jsi to neviděla,“ zašklebila se Ryenne, „ten
největší s tebou sdílí postel.“
Obě
se rozesmály. Ze shora se opět ozval dusot těžkých bot a hlasitý
mužský smích. Ryenne zvedla jedno obočí, když kdosi vykřikl
cosi o „zcvrklém ptáku“ a zahleděla se na vlastní nehty.
„Myslím,
že je budu potřebovat vycucnou – alespoň peníze na manikúru. A
pak rozbít televizi,“ zamumlala si pro sebe. „Je asi půl
čtvrté, Theo, dávám ti čas do čtyř. Pak vyrážíme.“
Pomalu
se narovnaly na jedna druhé pomohly na nohy. Ve chvíli, kdy se
každá vydala jiným směrem, po schodech seběhli bratři. Možná
se jí to zdálo, ale opravdu byl War zrůžovělý?
No,
tak či onak. Teď se bude muset smířit s tím, že ona jde
ven. A až potom bude čas na protesty.
Díky moc za další skvělou kapitolu :-) :-) :-)!!!
OdpovědětVymazatVďaka za prvoaprílové kapitoly!!! :-p :-D
OdpovědětVymazat