Pod nadvládou noci 13

Uplynuly dva týdny od jejího probuzení a stejný počet jí i zbýval do prvního vlčího úplňku. Cítila stále více hněvu a nenávisti a rovným dílem i touhu a vášeň. War se stal Theiným škrabátkem. Ačkoliv to znělo odpudivě, bylo tomu tak a on o tom sám věděl.

Zdálo se však, že mu jeho úděl nevadí. Dvakrát se pokusila nadhodit toto téma, on jej bez meškání zase odhodil. Několikrát se snažila přemoci primitivní potřeby, on je jen povzbudil.

Bylo to až nemožné, ale ten muž byl spokojený. Jediné, co žádal na oplátku, byl doušek či dva její krve. A za tu dobu, co se z ní krmil, si všimla jeho fyzického stavu. Pamatovala si jeho štíhlost a nezdravou barvu, ale teď se raději dívala na zdravím zářící pleť a svaly, rýsující se pod kůží.

Za dva týdny se toho ale stalo víc. Všichni obyvatelé domu – a nově i Lia – se snažili najít východisko a zdroj všech problémů. Začínalo se ztrácet čím dál tím více dětí a ženy jejich druhu byly zabíjeny. Ve městě se šuškalo o sériovém vrahovi. Lidé se báli vycházet do ulic.

Lia trávila dvacet hodin denně na policejní stanici. Většina válečníků byla valnou část své „pracovní“ doby venku. A ona musela trčet uvnitř. Jen dočasně, opakovali pořád dokola. Thea mohla s klidem říci, že se cítila jako páté kolo u vozu. Zkrátka bydlela v domě, kde byla k… Zkrátka na nic.

Vykračovala si jako lev – lépe řečeno vlk – v kleci. Hledala cokoliv, s čím by mohla pomoct a nakonec skončila u papírování a rozvrhování dalších potřebných kroků, aby mohla převzít firmu.

Krok jedna – sehnat si oblečení a nechodit po domě plném mužů jen v košili. Krok druhý – dojít za notářem a právníkem. Krok třetí – zjistit poměr pracovníků, rozvrhnout chod budovy a nasadit do ní co nejvíce Phalacirem – nebo jak se její nové rodině přezdívalo.

Na stole před ní leželo padesát složek – ve všech byly informace o firmě a dokonce i o zaměstnancích. Věděla, že bude muset propouštět, neboť její podnik byl ze třetiny tvořen obyčejnými lidmi. Možná by je tam mohla nechat… nebo jim nabídnout práci v jiné z poboček.

Hlava ji rozbolela náporem myšlenek. Nikdy netoužila po tom, stát se majitelkou firmy. Neměla k tomu ani předpoklady. K čemu vám jsou diplomy, když nic nevíte?

Položila si hlavu na stůl a zabředla další vlákna a nitky dohromady. Slíbila, že bude odvádět peníze, nikoli volná pracovní místa. Celá ta budova byla také její majetek a pokud dobře pochopila ta písmenka na papírech, dolní patra byla prázdná – nebo alespoň napůl. Pokud by posunula veškerá oddělení níž, získala by sedm pater volného prostoru.

Zavrčela a zavřela oči. K čemu potřebuje volný prostor? Nemá ho čím zaplnit. Navíc podle všeho bude mít brzy tisíc tun papírů. A co bude dělat s domem? Nechtěla tam žít. Nenáviděla to místo. Bože, měla peněz a další zbytečností – viz. firma a dům – nad hlavu.

Uslyšela tiché klapnutí dveří, ale neobtěžovala se, aby zvedla hlavu. Za posledních pár dní se její čich zdokonalil. Rozeznala různé osoby podle jejich osobité vůně. Poznala i jejich rozpoložení. A teď si s ní přišel promluvit Wayfarer, který se cítil nepatřičně.

„Co potřebuješ?“ zabručela na něj. Na co by se na něj dívala? Věděla jak vypadá i jak se chová. Alespoň povrchně jej znala.

„Přišel jsem ti nabídnout… službu,“ zamumlal. Intonace hlasu ji zaujala. Vlastně i ta slova zněla… zajímavě. Podívala se na něj zpod víček – a hory papírů – a v duchu se usmála. Ta obrovská hora se tvářila jako máma, která se dceři snaží vysvětlit menstruaci, nebo sex.

„A tou je…?“ protáhla naoko znuděně. Zdálo se jí to, nebo se ten chlap opravdu začervenal?

„Mám tě vzít… nakupovat, však víš, spodní prádlo a věci co potřebuješ – tohle byla citace!“ rozhodil rukama, když zvedla jedno obočí.

„Fajn,“ pokrčila po chvíli rameny a v duchu odškrtla položku číslo jedna. „Jen si skočím nahoru pro věci – tedy, ty co mi zbyly – a můžeme jet.“

Wayfarer zakroutil hlavou. „Mám kartu, platím. Ty si jen vyber, co potřebuješ. To je rozkaz!“

„Dobrá, dobrá,“ pokrčila rameny. Ona přeci neměla na účtě pár… zbytečných dolarů.

„War s tebou chtěl jít,“ vyhrkl Wayfarer, „ale je jedna hodina odpoledne a on jaksi… nemůže.“

„Samozřejmě,“ odpověděla s vážným výrazem, „nechceme, aby se nám z něj stala chodící pečeně, že?“ ušklíbla se a protáhla ztuhlá záda. Ještě hodina práce a pustila by kořeny.

Vstala a prošla okolo něj. Na sobě opět jednu z Warovo košil a ukradených trenýrek. Na chvíli se zastavila a krátce zasmála. „Mohlo by se v tomhle domě najít něco ženského?“

Wayfarer přikývl. Žila tu Lia a Ryenne, ale ani jednu z nich nenapadlo, že chodit bez podprsenky není s jejími ňadry zrovna příjemné. A potulovat se tu v těchto drahých kouscích… no, jak by bylo vám, kdybyste žili s bandou chlapů a denně je sváděli v košili?

„Donesu ti to do… nechceš si skočit k Ryenne? Měla by být ještě doma. Do školy většinou vyráží kolem druhé,“ zavrhl svou myšlenku za pochodu. Nemusela být vědma, aby poznala na co myslel. A měl pravdu. Kdyby teď vlezla do ložnice, War by si na ní smlsnul.

Thea přikývla. Věděla, kde měla tahle „dračice“ pokoj. Ostatně do něj byla vtažena každých patnáct minut. Ryenne a ona se staly přítelkyněmi. Celkem rychlý sled událostí vezme-li v potaz… všechno.

„Za půl hodiny se sejdeme v hale,“ zabručel muž a ztratil se za dveřmi. Thea se usmála a vykročila dlouhou chodbou k jediným dveřím. Dvakrát hlasitě klepla na masivní dřevo a počkala.

Dveře se nehlučně otevřely a odhalily Ryenne. S rozcuchanými rudohnědými kadeřemi a blýskajícími se oči vypadala jako podivný druh anděla. Dokud neotevřela pusu a člověk si nezavšiml, jak se dravčí zornička mění. Pak se z ní stal predátor.

„Hm-mh?“ zabručela a zívla. Na to, že měla za několik desítek minut odjíždět z domu vypadala trochu…

„Vzbudila jsem tě?“ zeptala se po chvíli civění. „Promiň, nechtěla jsem. Way říkal…“

„V pohodě,“ odpověděla Ryenne, „jen jsem se dívala na porno. Za chvíli musím stejně pod sprchu. A mizet do školy. Co potřebuješ?“ Neutrální tón, kterým bylo slovo porno proneseno, donutil Theiny koutky sebou škubnout.

„Nechtěla jsem rušit – tím myslím tu tvou záživnou činnost,“ uchechtla se a vklouzla dovnitř pokoje.

„Čím myslíš, že se draci živí?“ vyštěkla Ryenne a vypínala obří televizi. „A ne pokaždé mám možnost jít si nějak zarajtovat. V tu chvíli nastupuje péčko.“

Thea pobaveně zakroutila hlavou. „Jsem ráda, že v tom máš jasno,“ odvětila a natáhla se do jednoho z černých křesel ve tvaru useknuté bubliny.

„Tak k věci,“ zamračila se Ryenne, „co potřebuješ?“ Přímo k věci, žádné zbytečné zdržování a sladké řečičky. To byla celá ona.

„Nějaké oblečení,“ přišla odpověď. „Za půl hodiny mě bere Way nakupovat a uznej sama, že napochodovat do nákupního střediska v košili a bagančatech není nic… normálního.“

„A proč ne?“ zasmála se Ryenne. „Já jsem toho schopná! Ale když na tom tak trváš,“ otočila se čelem k černé stěně a rozevřela ji. „Máš nějakou konkrétní barvu? Na výběr máš z černé, černé, tmavě černé, šedé, černé a – počkej – mám tu i něco tmavě rudého a modrého… oh, to jsou moje kalhotky. Ty chceš taky?“

Thea se zasmála. „Beru černou a černou a kalhotky nepotřebuji. Warovo spodní prádlo mi zatím stačí.“

„A korzet nebo něco normálního? Tyhle kalhoty a tričko by ti mohly padnout…“ vzduchem proletěly kožené kalhoty a černé tílko s Y ramínky.

„Je mi to malý,“ odfrkla si. „Už jsem to stejně chtěla vyhodit.“

„Dík,“ usmála se Thea a rozepjala si košili. K čemu byl ostych? Tričko si stihla navléct ještě dřív, než Ryenne vůbec vylezla ze skříně a do kalhot není problém se nasoukat.

„Jsi záchrana,“ Thea si zavázala černou košili v pase a zvedla se.

„Jakou máš velikost nohy?“ zakřičela zpoza dveří Ryenne. „Čtyřicítku.“

Po několika vteřinách se vynořila a nesla sebou pár černých bot na klínu. „Tyhle by ti mohly být. Jsou to moje zlatíčka, takže je nerozbij. Jinak tě budu muset vykuchat!“

Thea se jen uculila a nazula boty. Bylo to už dlouho, kdy měla nějaké takové na sobě.

„Mizím, Way už musí čekat. Dokoukej si svůj „seriál“. Uvidíme se večer!“ zakřičela přes rameno.

Dorazila do haly přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře do jídelny a Wyfarer vstoupil do pokoje. Sjel ji pohledem a pak se usmál.

„Koukám, že se přeci jen něco našlo,“ poznamenal a vykročil.

<3 <3 <3

Nic nebylo horší, než bloudit tři hodiny v nákupním středisku a vybírat ženské oblečení. Nic, kromě ženy, která už po patnácti minutách protestovala, že nic víc nechce.

„Potřebujeme ještě něco?“ zasténala, když opustili další butik. „Mám pocit, že mám oblečení pro celou armádu a už nikdy si nebudu stěžovat, že jsem zavřená s papírováním!“

Wayfarer se zasmál. „Řeklas mi, cos potřebovala. Ještě ti seženeme nějaké šaty a boty a konec!“

Vydala ze sebe cosi hodně podobné zasténání. „Po dnešku už nevylezu z postele!“ zakřičela a polovina mužů se po ní podívala. Nebylo potřeba slov, výraz v jejich tváři postačil.

„Týráš polovinu mužské populace jen tím, že mluvíš. Zbytek z nich je buď šťastně zadaný, nebo teplý,“ zabručel. Tvář měl ledově klidnou, téměř beze známek emocí, ale byly to právě oči, co jej prozradilo. Bylo těžké ukrýt v těch měňavých hlubinách pobavení, či jinou emoci.

„Jako by mi do nich něco bylo,“ odsekla a zabočila za roh. Boty, boty, boty, opakovala si v duchu. Už se zaznamenal případ otravy z nakupování, nebo bude první? Když uvažovala zpětně, být zavřená v domě nebylo zas až tak špatné. Ve srovnání s tímhle určitě ne.

Ale na druhou stranu, tenhle teror znamenal odškrtnutí položky jedna a nástup položky dva. Do žil se jí vlil adrenalin. Odbude si tohle a může začít doopravdy pracovat! Kdo by kdy řekl, že se bude těšit na práci? Že jí bude scházet něco, co nesnášela?

Kdysi si slíbila, že neskončí jako otec. Teď šla v jeho šlépějích. Kupodivu se to nezdálo být zas až tak hrozné. Teď založí firmu, pak ji strčí někomu jinému. Plán je doveden k dokonalosti!

Klínek klapal o kameninové dlaždice, jimiž byla tvořena podlaha. Vlasy jí vály, když prudce zastavila a zadívala se na jediný obchod, v němž ještě nebyla a bodle se zašklebila.

„Tam se mnou taky půjdeš?“ ukázala prstem směrem k obchodu. S úsměvem pak sledovala tmavě rudý ruměnec na jeho tváři a zděšený výraz v očích.

„Asi počkám venku,“ zamumlal neurčitě. Jak jí bavilo uvádět tuhle horu do rozpaků! A použít obchod s erotickým prádlem jako záminku… malá lež pro dobro světa se nepočítá, že? Když stihne za pět minut vybrat pár kousků spodního prádla, zbude jí chvíle volného času.

Ležérním krokem se vydala k černému průchodu a hned ve dveřích zalapala po dechu. Právě našla ženský ráj na zemi, do kterého zatáhne Wara hned, jakmile bude moci.

Oči jí přecházely z přeberného množství barev a uši naplnila tichá a smyslná hudba. Možná právě proto si nevšimla, kolik času už uplynulo. Pravděpodobně to byl i důvod, že se nedočkala svého odpočinku a našla Wayfarera, jak nervózně stepuje přede dveřmi.

Jak se ukázalo, k tomu, aby koupil šaty, ji vůbec nepotřeboval. Sám nesl další dvě hory tašek a mrzutě prohlásil, že pro dnešek končí. Zítra si odškrtne bod dvě, přislíbila si. Teď už před sebou živě viděla fata morgánu v podobě sprchy a Warova obličeje.

Jakmile se dostala z té obrovské obludy plné lidí ven a nasedla do auta, oči se jí začaly klížit. Muž vedle ní zůstal potichu, jako ostatně celý den. Opřela se čelem o okénko a sledovala ubíhající krajinu a pak…se probudila v sídle.

Pohybovala se a stěny se hýbaly. Velká paže ji pevně tiskla k pevnému mužskému tělu a zároveň ji něžně hladila po zádech. Nebylo potřeba být génius – nebo vlk – aby poznala, že tím dotyčným byl War.

Zavrněla a přitulila se blíž. Tak těsně k němu, jak jen bylo možné. Zbožňovala jeho ostře kořeněnou vůni protkanou vůní santálového dřeva. To, jak vypadal, už bylo více než lidské. Byl hotový polobůh – den ode dne přitažlivější. Jen on ji dokázal tohle udělat. V jeho přítomnosti se z ní stávala želé-místo-mozku panenka.

Podíval se na ni dolů a v očích se mu zablesklo. „Ah, Růženka se nám probudila,“ usmál se a odhalil prodloužené špičáky. Nebylo to mířené jako výhrůžka, tohle byla ukázka radosti a nebo taky rozkoše.

„A probudila se v náručí dravého prince,“ zabručela rozespale. Hruď se mu rozvibrovala přidušeným smíchem.

„Užila sis dnešek?“ zeptal se tiše, téměř šeptem. Dokázala mu číst v očích, v gestech i postoji. Poznala, že byl zvědavý a krapet napjatý. Bál se o ni, to poznání ji udeřilo přímo mezi oči.

Zavrtěla se a chvíli byla zticha. Dala mu čas a když došli do jeho pokoje, odpověděla. „Řekněme, že mám pár věcí, které budu moc ukázat jen tobě. Uvidíš je jen ty a já. Možná i ta prodavačka,“ zamyslela se a pak zářivě usmála. „Takové menší tajemství. Jen doufám, že máš dost místa ve skříni,“ ani netušila jak, ale ta věta, ten pocit, jenž vyvolala, se zdála správná. Téměř jako by s ním žila roky a stejně dlouhou dobu mu i patřila.

Stále jej objímala okolo krku a dívala se na něj. V ústech jí vyschlo a dech se zrychlil. Stejně na tom byl i on. V jeho pohledu planul oheň a stisk nepatrně zesílil. Jejich rty byly kousek od sebe, téměř na dotek, když kdosi zaklepal na dveře.

Rychle ji spustil dolů, ne však tak rychle, aby nestihla smyslně sjet po jeho těle dolů, a otevřel dveře. Za nimi stál vysoký muž s tmavě měděnými vlasy. Tohle bylo poprvé, kdy jej Thea spatřila. Nemohla se ubránit pohledu na něj. Dalo se o něm říct, že byl krásný. S lehce zlatavou pletí a indigovými oči působil exotickým dojmem. Postavou ale připomínal prvotřídního zápasníka – jako ostatně většina doma, žen vyjímaje.

I on ji sjel pohledem a pak se usmál. Samozřejmě, že mu nemohla uniknout vůně vzrušení, valící se z pokoje. Ani její pohled a zkoumavé myšlenky. Dělalo z ní uvažování o jiném muži běhnu? Doufala, že ne.

„Co chceš?“ vyštěkl War. Zmínila se o tom, že její krasavec nesnášel vyrušování před akcí, v polovině a ani minutu po? Vlastně nesnášel jakýkoliv moment, kdy byla jejich společná chvíle narušena.

„No, nechtěl jsem rušit, ale dole je prý válečná porada,“ usmál se muž a odhalil dokonale bílý chrup. „A myslím, že jsem slyšel chlapy nadávat na Wayovo nakupováním. Ostatně to budeme my, kdo bude muset odnést ty tašky.“

War se otočil na Theu a omluvně se usmál. Ta jen pokrčila rameny a opřela se bokem o komodu z tmavého dřeva. „Mně to nevadí, stejně půjdu s tebou,“ odpověděla mu a pomalu se ušklíbla.

Věděla, že tenhle chlap nebyl zvyklý na slovo „ne“ dokonce jej neobsahovala ani jeho slovní zásoba. Právě proto tu konec konců byla ona. Malý-velký záblesk rebelie.

„Neměla by ses do toho vůbec cpát, Theo,“ zabručel. Neoslovoval ji jménem často. Většinou byla kotě, drak, nebo něco jiného. Nikdy ne Thea – a už vůbec ne Theophilia. Svým způsobem ale zbožňovala způsob, jímž její jméno vyslovoval.

„To mi říkal naposledy můj táta. Pak jsem utekla, stala se ze mě příšera a z něj hnijící mrtvola,“ odsekla a narovnala se, bradu vzdorně vystrčenou dopředu.

War si povzdychl. „Nechci tě do toho zatahovat,“ smutně se usmál. „Na to si tě moc cením.“ Nebylo to vyloženě „Mám tě rád“ a už vůbec ne „Miluji tě“, ale i tohle v ní vzbudilo naději, že má šanci. Ona měla vždycky šanci a dostala to, za čím si šla. Teď momentálně chtěla jeho.

„Nemyslíš, že na to je trochu pozdě? Na to držet mě co nejdál od všeho? Nerada ti to říkám, ale já jsem do všeho zatáhnutá až moc?“ v očích jí probleskl jantar. Byla nasraná. A to ne zrovna málo.

Poznal to a udělal dobrý taktický krok. Kdyby teď ustoupil dozadu, zřejmě by mu ublížila. V ten krátký okamžik převládlo zvíře nad člověkem. Zatřásla hlavou. Trvalo to několik vteřin, avšak ten pocit, že ztratila vládu nad sebou samou, ji vyděsil.

„Prostě jdu taky,“ odsekla a zavrtěla hlavou, aby skryla emoce, jež měla vepsané ve tváři. „Stejně chci znát novinky a nechci slyšet, že je to jen chlapská práce!“ Hlas se jí nepatrně chvěl a hlava třeštila. To všechno kvůli několika krátkým vteřinám nadvlády vlčice.

Doufala jen v to, že to drobné zakolísání ani jeden z nich nezaznamenal. Nestalo se to poprvé, kdy vlk převládl. S narůstajícím úplňkem zvíře běsnilo uvnitř lebky a toužilo se dostat na svobodu.

A ona to odnášela. Byl to neutuchající souboj dvou duší v jednom těle. Možná se dokázala smířit s tím, že je zvíře, ale tohle – to, že přichází o sebe samou – ji ničilo.

Zatřásla hlavou, aby vyhnala nechtěné myšlenky, protáhla se okolo mužů a vykročila chodbou dolů. Bavilo ji procházet těmito dlouhými chodbami a pozorovat svět tam venku a být svědkem neúprosného boje slunečních paprsků proti těžkým závěsům.

Klapot podpatků se odrážel od zdí a utvářel akustické pozadí. Byla to malá útěcho oproti tíživému tichu. A zastínil i Warův tichý vzdech. Neslyšela ho se blížit. O jeho přítomnosti nabyla ponětí až když ji horký dech z jeho rtů ovanul hrdlo.

„Zřejmě jsem prokletý,“ zavrčel tiše a jemně skousnul její ušní boltec, „když tě nemůžu mít ani chvíli pro sebe.“

Zasténala a opřela se dozadu. Pevná hradba jeho břišních svalů byla – kýčovitě řečeno – útočištěm pro Theinu duši. Když ji objímal, ten pocit se rovnal nalezení klidu a míru okořeněného trochou lásky.

„Jak mi to říkáš?“ zeptala se. „Noc je ještě mladá, kotě, pojďme ji zbořit?“ usmála se sladkým úsměvem. Tu hlášku poprvé slyšel s ní, při sledování jakéhosi filmu, jehož název byl tak nezapamatovatelný.

Kousl ji znovu, tentokrát na hrdle, a svůj útok nahradil něžným polibkem. „Kéž bys měla tentokrát pravdu, ale práce čeká. A tvoje sestřenice mi ráda dělá ze života peklo. Hlavně od té doby, kdy jsem si tě nastěhoval do ložnice,“ zabručel a opět olízl drobnou ranku. Nemusela být Einstein, tohle drobné gesto se dalo velmi snadno rozpoznat. Vlastně, měla chuť mu jej oplatit.

Místo toho se k němu jen více přitiskla a zadečkem otřela o jeho slabiny. Ten příslib poznal jako pokaždé. War si nemohl stěžovat. Měl svou ženu – ovšem, nejdřív jí bude muset donutit říct že jej miluje; rodinu – trošku zvláštní a nepokrevní; a žil. Poslední dva týdny byly rozhodující v jeho životě.

Pomaličku propletl své prsty s jejími. Téměř okamžitě pocítil nával horkosti, jež se šířila z ní na něj. Nebyla to tělesná teplota – ne, upíři opravdu nejsou mrtví, jejich tělo je jen uzpůsobeno jinak, než lidské -, ta její se sice pohybovala na čtyřiceti stupních, ale jeho jen o tři méně. Byl to kus jí samé a stejná část jeho podstaty. To silné a přesto nenahmatatelné pouto mezi druhy. Nemusela o něm vědět, i když si přál, aby ano, teď bylo nejdůležitější, že stojí po jeho boku.

Na rtech se mu usadil úsměv a ruku v ruce vykročili do jídelny. V té panoval zmatek hoden smýšlení blázna. Všichni pobíhali se spisy od jednoho koutu místnosti do druhého. Laptopy pracovaly na maximum, tužky se jen míhaly po papírech a do toho ještě ten hluk a křik.

„Co se to tu, sakra, děje,“ zařval War aniž by se přitom vzdal Theiny ruky. V očích mu však běhala smrt. Nezdálo se, že by někdo vzal jeho přítomnosti na vědomí. Snad jen tiché bručení nasvědčovalo jejich soustředění.

„Vzpoura se děje,“ ozvalo se po chvíli ticha, „společnost se bouří. A ta událost s porodnicí přilila olej do ohně.“

„Porodnice?“ řekla jasným hlasem Thea. Tohle byla novinka pro oba dva. Možná, že jeho žena znala hrubou strukturu situace a snažila se pomoci, netušila však vše. A ani nemohla.

„Jo,“ ozval se Liin hlas, „na dnešek byla vyloupena – a zmasakrována – porodnice pro náš druh. Nechali pár mimin v inkubátorech, ty větší a silnější odnesli. Nevíme, kdo to byl, a neznáme ani důvod. Navíc nezůstala na živu ani jedna z deseti mamin, co tam ležely. Sestřičky ani nemluvě.“

„A aby toho nebylo málo,“ přidal se Ace, „boháči chtějí ochranu. Nestačí jim nezištná společnost, do který vrážej prachy každej měsíc. Chtějí, aby se daly věci do pohybu.“ Poslední slova vyzněla jako zavrčení.

War si sedl na jednu ze židlí. „Připadám si jako v nějakým podělaným detektivním seriálu,“ místností se rozezněl sarkastický smích.

„Pracuju na tom,“ skočila mu do řeči Lia, „dělám všechno, co můžu, ale nad společnost uklidnit nedokážu. To je tvoje práce. Mě nepovažují za šéfa.“

„A co mám asi dělat?“ zavrčel na ni nevrle. „Založit nějakou tajnou společnost super hrdinů, kteří čirou náhodou dokážou i zabíjet jen proto, aby přežili?“ V místnosti se rozhostilo ticho a pohledy všech bratrů se upřeli na Wara.

„To nemyslíte vážně?!“ zařval na ně a rukou si přejel po obličeji. „Tohle přeci nemůžu. Nemůžu z ničeho nic říct, že teď jsem něco extra.“

„Oproti těm hroudám sraček tam venku,“ poznamenal Nigaro, „nic nezmůžou. Proto nás potřebují. Chtějí vědět, že nad nima je někdo, kdo je chrání a skutečně existuje.“

„Takhle jim to nestačí?“ utrousil sarkasticky v odpověď. „Posílám vás do terénu, riskuju vaše životy. A to všechno kvůli našemu druhu, který není schopný zvednout prdel a zajít si na střelnici.“

„Ach bože,“ zasyčela vedle něj Thea. „Prostě chtějí, abyste se stmelili. Vždyť jediný, co děláte, je, že vyrážíte v noci ven jako jedinci. Oni chtějí vědět, že nad nimi stojí někdo, kdo má pevný základ a něco s tím dělá!“

„A teď nemám pevný základ?“ zeptal se podrážděně. „Proč budu zakládat něco, co není potřeba?“ Po jeho slovech se rozhostilo mrtvolné ticho.

„Jsme rodina, Ware,“ řekl po chvíli Wayfarer. „Nepotřebujeme nic zakládat, to máš pravdu, ale můžeme. Je tu možnost, že když založíme bratrstvo, nebo jinou skupinu, víc nás to stmelí. A společnost se uklidní.“

„Navíc tu bude ta jistota, že nad našinci někdo konečně hlídá pevnou rukou,“ přihodil Dwight, který seděl v koutě, ukryt mezi stíny.

„Není to věda,“ ozval se Etienne, zpoza hromady papírů. „My všichni bychom byli spokojeni. Ty bys získal hromady věcí na vyřízení, my bychom bojovali – ty taky. Stali by se z nás tvoji bratři-štětky. Vždy k službám, pane.“ Na rtech se mu usadil úsměv a vysekl poloviční poklonu v sedě.

„Uděláš to?“ zašeptala mu do ucha Thea. „Není to tvoje povinnost, zatím, ale usnadní ti to život.“

„Sice nevidím v čem,“ zabručel a přejel pohledem po všech přítomných, „ale pokud na tom trváte, uděláme to.“

„Výborně,“ zavrněla Thea a sedla si mu na klín. „Teď už vám zbývají jen formálnosti, chlapci,“ zasmála se.

„Kdyby to bylo pouze „jenom“,“ odfrkla si Lia, „tak by to, moje milovaná sestřenko, vypadalo jinak. Jedinou věc chci ale vědět, jak si budete říkat, hoši?“

„Budeme,“ opravil ji War, „už nějakou dobu v tom jedeš s námi.“ Na okamžik se rozhostila další minuta ticha.

„Souhlasím s Warem, ty k nám patříš už delší dobu,“ houkl Nigaro a objal Liu okolo ramen. „Kdybys mi jen nelámala srdce každých pět minut!“

„Já souhlasím také,“ přidal se Dwight a Etienne jej provázel pokyvováním hlavy.

„Já nesouhlasím,“ zařval vztekle Ace, „proč ona? Vždyť se mě snaží každý den připravit o koule!“

„Právě proto, ty zasraný prase,“ zařvala na něj Lia. „To si povíme příště, až ti tvoje jak lískový oříšky malý koule zachráním!“

„Jako bych se tě o to prosil, ty malá štětko!“ vybuchl a praštil pěstí do stolu. Zíral na ni a tesáky mu brněly touhou kousnout ji. Stejně tak i ona a její dravčí oči se blýskaly v umělém světle žárovek.

„Dávej si pozor na jazyk,“ zasyčela Thea, pevně tisknutá Warovo rukama, „nebo ti rozpárám hrdlo a nadělám z tebe žrádlo pro žraloky!“

„Být tebou,“ řekla Ryenne, jež právě vkročila do místnosti, „dám jí za pravdu. Rodinná pouta jsou nerozbitná, že Ware?“ Mrkla na něj s podivným podtextem mezi větami. „Mimochodem, ten nápad s bratrstvem schvaluji, je totiž čas, kdy se začínají psát dějiny.“

„Rye,“ zabručel Ace, „nepleť se do toho. Prosím, alespoň jednou…“ Mohl mluvit k ní, avšak jeho pohled byl plně upoután na útlou ženu před ním. Stejně tak i ona jej pozorovala, s nenávistí jiskřící hluboko pod povrchem světle hnědých zorniček.

Ryenne jej ignorovala. Téměř jako by neslyšela se otočila k Warovi. „Pouta jsou silná jako zlato bohů,“ prohlásila tichým hlasem. „Neodmítej je, neboť se blíží.“ V tu chvíli otevřela oči, nebyly však dvojbarevné, ale zcela černé. Nebyla to Ryenne, kdo promlouval.

Wayfarer k ní přistoupil a objal ji okolo ramen. Jediný on tušil, co se s ní děje. Byl to dar a prokletí. Ryenne byla jednou z Vidoucích – vzácných věštců, jejichž rasa měla vymřít s posledním drakem.

„Co jí je?“ vyhrkl War a zvedl se ze židle. „Co to má s očima? Není jí nic? O čem to mluvila?“

Zmatek uchvátil celou místnost, všichni se shlukli okolo jediného bodu. Ryenne. „Ware, uklidni se,“ promluvil klidným hlasem Wayfarer, „tohle se jí v poslední době stává docela často. Musím ji hlídat, protože vize ji občas odvedou pryč. Právě díky nim taky našla Theu.“

Zmíněná zrovna držela Wara za paži a snažila se jej uklidnit. „To ona?“ zeptala se. „Ale jak…?“

„Je ve věku, kdy přicházejí veškeré dračí schopnosti. Jednou z nich je i Zrak. A ona jej má. Není to časté, ale stává se to. Pokud si to dobře pamatuji, na světě bylo jen deset Vidoucích.“

„A ona je zkrátka jedním z nich?“ zeptal se s otázkou v očích Etienne. „Naše malá sestřička…“

„Je to nebezpečný?“ zeptal se War. „Může se jí něco stát? Nemůže jí někdo zabít?“ V očích se mu zračila starost a láska.

„Všechno je možné. Moje matka mi vyprávěla, že když se drak, v němž spí Zrak, přiblíží nalezení druha, jeho moc propukne naplno. Právě tehdy je nejzranitelnější. A jak to tak vypadá, naše malá holčička se blíží dospělosti a její druh je na cestě,“ mluvil tiše Way a ručníkem, jež donesl Nigaro, otíral Ryennin obličej.

„Ale pokud najde druha rychle, moc se usměrní a ona ji bude moct ovládat. Teď jsou věci mimo její kontrolu, neví, kdy přijde vize, a netuší, o čem bude. Zkrátka ji musíme chránit.“

„O čem to tedy mluvila?“ zeptal se Dwight. „Co bylo myšleno těmi pouty?“

„Nevím,“ dostalo se mu odpovědi, „ale tuším, že je pro založení bratrstva.“

„Nekecej,“ odsekl War, „a já si tupě myslel, že mi radí jít zasunout.“ Thea se vedle něj narovnala a vycenila zcela lidské zuby.

„Jediný místo, kam v blízké době zasuneš bude…“ na rtech jí přistála jeho ruka. Etienne se pobaveně pousmál a dloubnul loktem do Warovo žeber.

„Tomuhle se říká šťastný mužský,“ zahalekal a okamžitě se přikrčil před letící pěstí. „Hej, no tak! To není fér, můj obličej je hezčí než ten tvůj a tvojí psici ti neberu!“ Téměř okamžitě vyletěla pěst znovu a z Wara se vydral bojovný pokřik.

Thea se opřela bokem o dřevěný stůl a s úsměvem sledovala, jak se War vydal – s největší pravděpodobností s úmyslem zabít – za svým přítelem-bratrem. Hrudí se jí šířilo příjemné teplo. Ten pocit byl tak… zvláštní a přesto nádherný.

Zbožňovala svého muže, nemohla říct, že jej milovala. Láska. Co to byla láska? Byl to ten hřejivý pocit, nebo úžasný sex? Ačkoliv tohle byla věc, kterou zatím neřešila, majetnické sklony přivlastnit si tohohle válečníka začínaly probublávat na povrch.

Nepotrvá to dlouho a bude její. To zaprvé a šťavnaté tělo za druhé – to druhé brala na vědomí jako lákavý bonus.