Uplynuly
dva týdny od jejího probuzení a stejný počet jí i zbýval do
prvního vlčího úplňku. Cítila stále více hněvu a nenávisti
a rovným dílem i touhu a vášeň. War se stal Theiným škrabátkem.
Ačkoliv to znělo odpudivě, bylo tomu tak a on o tom sám věděl.
Zdálo
se však, že mu jeho úděl nevadí. Dvakrát se pokusila nadhodit
toto téma, on jej bez meškání zase odhodil. Několikrát se
snažila přemoci primitivní potřeby, on je jen povzbudil.
Za
dva týdny se toho ale stalo víc. Všichni obyvatelé domu – a
nově i Lia – se snažili najít východisko a zdroj všech
problémů. Začínalo se ztrácet čím dál tím více dětí a
ženy jejich druhu byly zabíjeny. Ve městě se šuškalo o sériovém
vrahovi. Lidé se báli vycházet do ulic.
Lia
trávila dvacet hodin denně na policejní stanici. Většina
válečníků byla valnou část své „pracovní“ doby venku. A
ona musela trčet uvnitř. Jen dočasně, opakovali pořád dokola.
Thea mohla s klidem říci, že se cítila jako páté kolo u
vozu. Zkrátka bydlela v domě, kde byla k… Zkrátka na nic.
Vykračovala
si jako lev – lépe řečeno vlk – v kleci. Hledala cokoliv,
s čím by mohla pomoct a nakonec skončila u papírování a
rozvrhování dalších potřebných kroků, aby mohla převzít
firmu.
Krok
jedna – sehnat si oblečení a nechodit po domě plném mužů jen
v košili. Krok druhý – dojít za notářem a právníkem.
Krok třetí – zjistit poměr pracovníků, rozvrhnout chod budovy
a nasadit do ní co nejvíce Phalacirem – nebo jak se její
nové rodině přezdívalo.
Na
stole před ní leželo padesát složek – ve všech byly informace
o firmě a dokonce i o zaměstnancích. Věděla, že bude muset
propouštět, neboť její podnik byl ze třetiny tvořen obyčejnými
lidmi. Možná by je tam mohla nechat… nebo jim nabídnout práci
v jiné z poboček.
Hlava
ji rozbolela náporem myšlenek. Nikdy netoužila po tom, stát se
majitelkou firmy. Neměla k tomu ani předpoklady. K čemu
vám jsou diplomy, když nic nevíte?
Položila
si hlavu na stůl a zabředla další vlákna a nitky dohromady.
Slíbila, že bude odvádět peníze, nikoli volná pracovní místa.
Celá ta budova byla také její majetek a pokud dobře pochopila ta
písmenka na papírech, dolní patra byla prázdná – nebo alespoň
napůl. Pokud by posunula veškerá oddělení níž, získala by
sedm pater volného prostoru.
Zavrčela
a zavřela oči. K čemu potřebuje volný prostor? Nemá ho čím
zaplnit. Navíc podle všeho bude mít brzy tisíc tun papírů. A co
bude dělat s domem? Nechtěla tam žít. Nenáviděla to místo.
Bože, měla peněz a další zbytečností – viz. firma a dům –
nad hlavu.
Uslyšela
tiché klapnutí dveří, ale neobtěžovala se, aby zvedla hlavu. Za
posledních pár dní se její čich zdokonalil. Rozeznala různé
osoby podle jejich osobité vůně. Poznala i jejich rozpoložení. A
teď si s ní přišel promluvit Wayfarer, který se cítil
nepatřičně.
„Co
potřebuješ?“ zabručela na něj. Na co by se na něj dívala?
Věděla jak vypadá i jak se chová. Alespoň povrchně jej znala.
„Přišel
jsem ti nabídnout… službu,“ zamumlal. Intonace hlasu ji
zaujala. Vlastně i ta slova zněla… zajímavě. Podívala se na
něj zpod víček – a hory papírů – a v duchu se usmála.
Ta obrovská hora se tvářila jako máma, která se dceři snaží
vysvětlit menstruaci, nebo sex.
„A
tou je…?“ protáhla naoko znuděně. Zdálo se jí to, nebo se
ten chlap opravdu začervenal?
„Mám
tě vzít… nakupovat, však víš, spodní prádlo a věci co
potřebuješ – tohle byla citace!“ rozhodil rukama, když zvedla
jedno obočí.
„Fajn,“
pokrčila po chvíli rameny a v duchu odškrtla položku číslo
jedna. „Jen si skočím nahoru pro věci – tedy, ty co mi zbyly –
a můžeme jet.“
Wayfarer
zakroutil hlavou. „Mám kartu, platím. Ty si jen vyber, co
potřebuješ. To je rozkaz!“
„Dobrá,
dobrá,“ pokrčila rameny. Ona přeci neměla na účtě pár…
zbytečných dolarů.
„War
s tebou chtěl jít,“ vyhrkl Wayfarer, „ale je jedna hodina
odpoledne a on jaksi… nemůže.“
„Samozřejmě,“
odpověděla s vážným výrazem, „nechceme, aby se nám
z něj stala chodící pečeně, že?“ ušklíbla se a
protáhla ztuhlá záda. Ještě hodina práce a pustila by kořeny.
Vstala
a prošla okolo něj. Na sobě opět jednu z Warovo košil a
ukradených trenýrek. Na chvíli se zastavila a krátce zasmála.
„Mohlo by se v tomhle domě najít něco ženského?“
Wayfarer
přikývl. Žila tu Lia a Ryenne, ale ani jednu z nich
nenapadlo, že chodit bez podprsenky není s jejími ňadry
zrovna příjemné. A potulovat se tu v těchto drahých
kouscích… no, jak by bylo vám, kdybyste žili s bandou
chlapů a denně je sváděli v košili?
„Donesu
ti to do… nechceš si skočit k Ryenne? Měla by být ještě
doma. Do školy většinou vyráží kolem druhé,“ zavrhl svou
myšlenku za pochodu. Nemusela být vědma, aby poznala na co myslel.
A měl pravdu. Kdyby teď vlezla do ložnice, War by si na ní
smlsnul.
Thea
přikývla. Věděla, kde měla tahle „dračice“ pokoj. Ostatně
do něj byla vtažena každých patnáct minut. Ryenne a ona se staly
přítelkyněmi. Celkem rychlý sled událostí vezme-li v potaz…
všechno.
„Za
půl hodiny se sejdeme v hale,“ zabručel muž a ztratil se za
dveřmi. Thea se usmála a vykročila dlouhou chodbou k jediným
dveřím. Dvakrát hlasitě klepla na masivní dřevo a počkala.
Dveře
se nehlučně otevřely a odhalily Ryenne. S rozcuchanými
rudohnědými kadeřemi a blýskajícími se oči vypadala jako
podivný druh anděla. Dokud neotevřela pusu a člověk si
nezavšiml, jak se dravčí zornička mění. Pak se z ní stal
predátor.
„Hm-mh?“
zabručela a zívla. Na to, že měla za několik desítek minut
odjíždět z domu vypadala trochu…
„Vzbudila
jsem tě?“ zeptala se po chvíli civění. „Promiň, nechtěla
jsem. Way říkal…“
„V
pohodě,“ odpověděla Ryenne, „jen jsem se dívala na porno. Za
chvíli musím stejně pod sprchu. A mizet do školy. Co potřebuješ?“
Neutrální tón, kterým bylo slovo porno proneseno, donutil Theiny
koutky sebou škubnout.
„Nechtěla
jsem rušit – tím myslím tu tvou záživnou činnost,“
uchechtla se a vklouzla dovnitř pokoje.
„Čím
myslíš, že se draci živí?“ vyštěkla Ryenne a vypínala obří
televizi. „A ne pokaždé mám možnost jít si nějak zarajtovat.
V tu chvíli nastupuje péčko.“
Thea
pobaveně zakroutila hlavou. „Jsem ráda, že v tom máš
jasno,“ odvětila a natáhla se do jednoho z černých křesel
ve tvaru useknuté bubliny.
„Tak
k věci,“ zamračila se Ryenne, „co potřebuješ?“ Přímo
k věci, žádné zbytečné zdržování a sladké řečičky.
To byla celá ona.
„Nějaké
oblečení,“ přišla odpověď. „Za půl hodiny mě bere Way
nakupovat a uznej sama, že napochodovat do nákupního střediska
v košili a bagančatech není nic… normálního.“
„A
proč ne?“ zasmála se Ryenne. „Já jsem toho schopná! Ale když
na tom tak trváš,“ otočila se čelem k černé stěně a
rozevřela ji. „Máš nějakou konkrétní barvu? Na výběr máš
z černé, černé, tmavě černé, šedé, černé a – počkej
– mám tu i něco tmavě rudého a modrého… oh, to jsou moje
kalhotky. Ty chceš taky?“
Thea
se zasmála. „Beru černou a černou a kalhotky nepotřebuji.
Warovo spodní prádlo mi zatím stačí.“
„A
korzet nebo něco normálního? Tyhle kalhoty a tričko by ti mohly
padnout…“ vzduchem proletěly kožené kalhoty a černé tílko
s Y ramínky.
„Je
mi to malý,“ odfrkla si. „Už jsem to stejně chtěla vyhodit.“
„Dík,“
usmála se Thea a rozepjala si košili. K čemu byl ostych?
Tričko si stihla navléct ještě dřív, než Ryenne vůbec vylezla
ze skříně a do kalhot není problém se nasoukat.
„Jsi
záchrana,“ Thea si zavázala černou košili v pase a zvedla
se.
„Jakou
máš velikost nohy?“ zakřičela zpoza dveří Ryenne.
„Čtyřicítku.“
Po
několika vteřinách se vynořila a nesla sebou pár černých bot
na klínu. „Tyhle by ti mohly být. Jsou to moje zlatíčka, takže
je nerozbij. Jinak tě budu muset vykuchat!“
Thea
se jen uculila a nazula boty. Bylo to už dlouho, kdy měla nějaké
takové na sobě.
„Mizím,
Way už musí čekat. Dokoukej si svůj „seriál“. Uvidíme se
večer!“ zakřičela přes rameno.
Dorazila
do haly přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře do jídelny a
Wyfarer vstoupil do pokoje. Sjel ji pohledem a pak se usmál.
„Koukám,
že se přeci jen něco našlo,“ poznamenal a vykročil.
<3
<3 <3
Nic
nebylo horší, než bloudit tři hodiny v nákupním středisku
a vybírat ženské oblečení. Nic, kromě ženy, která už po
patnácti minutách protestovala, že nic víc nechce.
„Potřebujeme
ještě něco?“ zasténala, když opustili další butik. „Mám
pocit, že mám oblečení pro celou armádu a už nikdy si nebudu
stěžovat, že jsem zavřená s papírováním!“
Wayfarer
se zasmál. „Řeklas mi, cos potřebovala. Ještě ti seženeme
nějaké šaty a boty a konec!“
Vydala
ze sebe cosi hodně podobné zasténání. „Po dnešku už nevylezu
z postele!“ zakřičela a polovina mužů se po ní podívala.
Nebylo potřeba slov, výraz v jejich tváři postačil.
„Týráš
polovinu mužské populace jen tím, že mluvíš. Zbytek z nich
je buď šťastně zadaný, nebo teplý,“ zabručel. Tvář měl
ledově klidnou, téměř beze známek emocí, ale byly to právě
oči, co jej prozradilo. Bylo těžké ukrýt v těch měňavých
hlubinách pobavení, či jinou emoci.
„Jako
by mi do nich něco bylo,“ odsekla a zabočila za roh. Boty, boty,
boty, opakovala si v duchu. Už se zaznamenal případ otravy
z nakupování, nebo bude první? Když uvažovala zpětně, být
zavřená v domě nebylo zas až tak špatné. Ve srovnání
s tímhle určitě ne.
Ale
na druhou stranu, tenhle teror znamenal odškrtnutí položky jedna a
nástup položky dva. Do žil se jí vlil adrenalin. Odbude si tohle
a může začít doopravdy pracovat! Kdo by kdy řekl, že se bude
těšit na práci? Že jí bude scházet něco, co nesnášela?
Kdysi
si slíbila, že neskončí jako otec. Teď šla v jeho
šlépějích. Kupodivu se to nezdálo být zas až tak hrozné. Teď
založí firmu, pak ji strčí někomu jinému. Plán je doveden
k dokonalosti!
Klínek
klapal o kameninové dlaždice, jimiž byla tvořena podlaha. Vlasy
jí vály, když prudce zastavila a zadívala se na jediný obchod,
v němž ještě nebyla a bodle se zašklebila.
„Tam
se mnou taky půjdeš?“ ukázala prstem směrem k obchodu.
S úsměvem pak sledovala tmavě rudý ruměnec na jeho tváři
a zděšený výraz v očích.
„Asi
počkám venku,“ zamumlal neurčitě. Jak jí bavilo uvádět tuhle
horu do rozpaků! A použít obchod s erotickým prádlem jako
záminku… malá lež pro dobro světa se nepočítá, že? Když
stihne za pět minut vybrat pár kousků spodního prádla, zbude jí
chvíle volného času.
Ležérním
krokem se vydala k černému průchodu a hned ve dveřích
zalapala po dechu. Právě našla ženský ráj na zemi, do kterého
zatáhne Wara hned, jakmile bude moci.
Oči
jí přecházely z přeberného množství barev a uši naplnila
tichá a smyslná hudba. Možná právě proto si nevšimla, kolik
času už uplynulo. Pravděpodobně to byl i důvod, že se nedočkala
svého odpočinku a našla Wayfarera, jak nervózně stepuje přede
dveřmi.
Jak
se ukázalo, k tomu, aby koupil šaty, ji vůbec nepotřeboval.
Sám nesl další dvě hory tašek a mrzutě prohlásil, že pro
dnešek končí. Zítra si odškrtne bod dvě, přislíbila si. Teď
už před sebou živě viděla fata morgánu v podobě sprchy a
Warova obličeje.
Jakmile
se dostala z té obrovské obludy plné lidí ven a nasedla do
auta, oči se jí začaly klížit. Muž vedle ní zůstal potichu,
jako ostatně celý den. Opřela se čelem o okénko a sledovala
ubíhající krajinu a pak…se probudila v sídle.
Pohybovala
se a stěny se hýbaly. Velká paže ji pevně tiskla k pevnému
mužskému tělu a zároveň ji něžně hladila po zádech. Nebylo
potřeba být génius – nebo vlk – aby poznala, že tím dotyčným
byl War.
Zavrněla
a přitulila se blíž. Tak těsně k němu, jak jen bylo možné.
Zbožňovala jeho ostře kořeněnou vůni protkanou vůní
santálového dřeva. To, jak vypadal, už bylo více než lidské.
Byl hotový polobůh – den ode dne přitažlivější. Jen on ji
dokázal tohle udělat. V jeho přítomnosti se z ní
stávala želé-místo-mozku panenka.
Podíval
se na ni dolů a v očích se mu zablesklo. „Ah, Růženka se
nám probudila,“ usmál se a odhalil prodloužené špičáky.
Nebylo to mířené jako výhrůžka, tohle byla ukázka radosti a
nebo taky rozkoše.
„A
probudila se v náručí dravého prince,“ zabručela
rozespale. Hruď se mu rozvibrovala přidušeným smíchem.
„Užila
sis dnešek?“ zeptal se tiše, téměř šeptem. Dokázala mu číst
v očích, v gestech i postoji. Poznala, že byl zvědavý
a krapet napjatý. Bál se o ni, to poznání ji udeřilo přímo
mezi oči.
Zavrtěla
se a chvíli byla zticha. Dala mu čas a když došli do jeho pokoje,
odpověděla. „Řekněme, že mám pár věcí, které budu moc
ukázat jen tobě. Uvidíš je jen ty a já. Možná i ta
prodavačka,“ zamyslela se a pak zářivě usmála. „Takové
menší tajemství. Jen doufám, že máš dost místa ve skříni,“
ani netušila jak, ale ta věta, ten pocit, jenž vyvolala, se zdála
správná. Téměř jako by s ním žila roky a stejně dlouhou
dobu mu i patřila.
Stále
jej objímala okolo krku a dívala se na něj. V ústech jí
vyschlo a dech se zrychlil. Stejně na tom byl i on. V jeho
pohledu planul oheň a stisk nepatrně zesílil. Jejich rty byly
kousek od sebe, téměř na dotek, když kdosi zaklepal na dveře.
Rychle
ji spustil dolů, ne však tak rychle, aby nestihla smyslně sjet po
jeho těle dolů, a otevřel dveře. Za nimi stál vysoký muž
s tmavě měděnými vlasy. Tohle bylo poprvé, kdy jej Thea
spatřila. Nemohla se ubránit pohledu na něj. Dalo se o něm říct,
že byl krásný. S lehce zlatavou pletí a indigovými oči
působil exotickým dojmem. Postavou ale připomínal prvotřídního
zápasníka – jako ostatně většina doma, žen vyjímaje.
I on
ji sjel pohledem a pak se usmál. Samozřejmě, že mu nemohla
uniknout vůně vzrušení, valící se z pokoje. Ani její
pohled a zkoumavé myšlenky. Dělalo z ní uvažování o jiném
muži běhnu? Doufala, že ne.
„Co
chceš?“ vyštěkl War. Zmínila se o tom, že její krasavec
nesnášel vyrušování před akcí, v polovině a ani minutu
po? Vlastně nesnášel jakýkoliv moment, kdy byla jejich společná
chvíle narušena.
„No,
nechtěl jsem rušit, ale dole je prý válečná porada,“ usmál
se muž a odhalil dokonale bílý chrup. „A myslím, že jsem
slyšel chlapy nadávat na Wayovo nakupováním. Ostatně to budeme
my, kdo bude muset odnést ty tašky.“
War
se otočil na Theu a omluvně se usmál. Ta jen pokrčila rameny a
opřela se bokem o komodu z tmavého dřeva. „Mně to nevadí,
stejně půjdu s tebou,“ odpověděla mu a pomalu se ušklíbla.
Věděla,
že tenhle chlap nebyl zvyklý na slovo „ne“ dokonce jej
neobsahovala ani jeho slovní zásoba. Právě proto tu konec konců
byla ona. Malý-velký záblesk rebelie.
„Neměla
by ses do toho vůbec cpát, Theo,“ zabručel. Neoslovoval ji
jménem často. Většinou byla kotě, drak, nebo něco jiného.
Nikdy ne Thea – a už vůbec ne Theophilia. Svým způsobem ale
zbožňovala způsob, jímž její jméno vyslovoval.
„To
mi říkal naposledy můj táta. Pak jsem utekla, stala se ze mě
příšera a z něj hnijící mrtvola,“ odsekla a narovnala
se, bradu vzdorně vystrčenou dopředu.
War
si povzdychl. „Nechci tě do toho zatahovat,“ smutně se usmál.
„Na to si tě moc cením.“ Nebylo to vyloženě „Mám tě rád“
a už vůbec ne „Miluji tě“, ale i tohle v ní vzbudilo
naději, že má šanci. Ona měla vždycky šanci a dostala to, za
čím si šla. Teď momentálně chtěla jeho.
„Nemyslíš,
že na to je trochu pozdě? Na to držet mě co nejdál od všeho?
Nerada ti to říkám, ale já jsem do všeho zatáhnutá až moc?“
v očích jí probleskl jantar. Byla nasraná. A to ne zrovna
málo.
Poznal
to a udělal dobrý taktický krok. Kdyby teď ustoupil dozadu,
zřejmě by mu ublížila. V ten krátký okamžik převládlo
zvíře nad člověkem. Zatřásla hlavou. Trvalo to několik vteřin,
avšak ten pocit, že ztratila vládu nad sebou samou, ji vyděsil.
„Prostě
jdu taky,“ odsekla a zavrtěla hlavou, aby skryla emoce, jež měla
vepsané ve tváři. „Stejně chci znát novinky a nechci slyšet,
že je to jen chlapská práce!“ Hlas se jí nepatrně chvěl a
hlava třeštila. To všechno kvůli několika krátkým vteřinám
nadvlády vlčice.
Doufala
jen v to, že to drobné zakolísání ani jeden z nich
nezaznamenal. Nestalo se to poprvé, kdy vlk převládl.
S narůstajícím úplňkem zvíře běsnilo uvnitř lebky a
toužilo se dostat na svobodu.
A
ona to odnášela. Byl to neutuchající souboj dvou duší v jednom
těle. Možná se dokázala smířit s tím, že je zvíře, ale
tohle – to, že přichází o sebe samou – ji ničilo.
Zatřásla
hlavou, aby vyhnala nechtěné myšlenky, protáhla se okolo mužů a
vykročila chodbou dolů. Bavilo ji procházet těmito dlouhými
chodbami a pozorovat svět tam venku a být svědkem neúprosného
boje slunečních paprsků proti těžkým závěsům.
Klapot
podpatků se odrážel od zdí a utvářel akustické pozadí. Byla
to malá útěcho oproti tíživému tichu. A zastínil i Warův
tichý vzdech. Neslyšela ho se blížit. O jeho přítomnosti nabyla
ponětí až když ji horký dech z jeho rtů ovanul hrdlo.
„Zřejmě
jsem prokletý,“ zavrčel tiše a jemně skousnul její ušní
boltec, „když tě nemůžu mít ani chvíli pro sebe.“
Zasténala
a opřela se dozadu. Pevná hradba jeho břišních svalů byla –
kýčovitě řečeno – útočištěm pro Theinu duši. Když ji
objímal, ten pocit se rovnal nalezení klidu a míru okořeněného
trochou lásky.
„Jak
mi to říkáš?“ zeptala se. „Noc je ještě mladá, kotě,
pojďme ji zbořit?“ usmála se sladkým úsměvem. Tu hlášku
poprvé slyšel s ní, při sledování jakéhosi filmu, jehož
název byl tak nezapamatovatelný.
Kousl
ji znovu, tentokrát na hrdle, a svůj útok nahradil něžným
polibkem. „Kéž bys měla tentokrát pravdu, ale práce čeká. A
tvoje sestřenice mi ráda dělá ze života peklo. Hlavně od té
doby, kdy jsem si tě nastěhoval do ložnice,“ zabručel a opět
olízl drobnou ranku. Nemusela být Einstein, tohle drobné gesto se
dalo velmi snadno rozpoznat. Vlastně, měla chuť mu jej oplatit.
Místo
toho se k němu jen více přitiskla a zadečkem otřela o jeho
slabiny. Ten příslib poznal jako pokaždé. War si nemohl stěžovat.
Měl svou ženu – ovšem, nejdřív jí bude muset donutit říct
že jej miluje; rodinu – trošku zvláštní a nepokrevní; a žil.
Poslední dva týdny byly rozhodující v jeho životě.
Pomaličku propletl své prsty s jejími. Téměř okamžitě
pocítil nával horkosti, jež se šířila z ní na něj.
Nebyla to tělesná teplota – ne, upíři opravdu nejsou mrtví,
jejich tělo je jen uzpůsobeno jinak, než lidské -, ta její se
sice pohybovala na čtyřiceti stupních, ale jeho jen o tři méně.
Byl to kus jí samé a stejná část jeho podstaty. To silné a
přesto nenahmatatelné pouto mezi druhy. Nemusela o něm vědět, i
když si přál, aby ano, teď bylo nejdůležitější, že stojí
po jeho boku.
Na
rtech se mu usadil úsměv a ruku v ruce vykročili do jídelny.
V té panoval zmatek hoden smýšlení blázna. Všichni
pobíhali se spisy od jednoho koutu místnosti do druhého. Laptopy
pracovaly na maximum, tužky se jen míhaly po papírech a do toho
ještě ten hluk a křik.
„Co
se to tu, sakra, děje,“ zařval War aniž by se přitom vzdal
Theiny ruky. V očích mu však běhala smrt. Nezdálo se,
že by někdo vzal jeho přítomnosti na vědomí. Snad jen tiché
bručení nasvědčovalo jejich soustředění.
„Vzpoura
se děje,“ ozvalo se po chvíli ticha, „společnost se bouří. A
ta událost s porodnicí přilila olej do ohně.“
„Porodnice?“
řekla jasným hlasem Thea. Tohle byla novinka pro oba dva. Možná,
že jeho žena znala hrubou strukturu situace a snažila se pomoci,
netušila však vše. A ani nemohla.
„Jo,“
ozval se Liin hlas, „na dnešek byla vyloupena – a zmasakrována
– porodnice pro náš druh. Nechali pár mimin v inkubátorech,
ty větší a silnější odnesli. Nevíme, kdo to byl, a neznáme
ani důvod. Navíc nezůstala na živu ani jedna z deseti mamin,
co tam ležely. Sestřičky ani nemluvě.“
„A
aby toho nebylo málo,“ přidal se Ace, „boháči chtějí
ochranu. Nestačí jim nezištná společnost, do který vrážej
prachy každej měsíc. Chtějí, aby se daly věci do pohybu.“
Poslední slova vyzněla jako zavrčení.
War
si sedl na jednu ze židlí. „Připadám si jako v nějakým
podělaným detektivním seriálu,“ místností se rozezněl
sarkastický smích.
„Pracuju
na tom,“ skočila mu do řeči Lia, „dělám všechno, co můžu,
ale nad společnost uklidnit nedokážu. To je tvoje práce. Mě
nepovažují za šéfa.“
„A
co mám asi dělat?“ zavrčel na ni nevrle. „Založit nějakou
tajnou společnost super hrdinů, kteří čirou náhodou dokážou i
zabíjet jen proto, aby přežili?“ V místnosti se rozhostilo
ticho a pohledy všech bratrů se upřeli na Wara.
„To
nemyslíte vážně?!“ zařval na ně a rukou si přejel po
obličeji. „Tohle přeci nemůžu. Nemůžu z ničeho nic
říct, že teď jsem něco extra.“
„Oproti
těm hroudám sraček tam venku,“ poznamenal Nigaro, „nic
nezmůžou. Proto nás potřebují. Chtějí vědět, že nad nima je
někdo, kdo je chrání a skutečně existuje.“
„Takhle
jim to nestačí?“ utrousil sarkasticky v odpověď. „Posílám
vás do terénu, riskuju vaše životy. A to všechno kvůli našemu
druhu, který není schopný zvednout prdel a zajít si na
střelnici.“
„Ach
bože,“ zasyčela vedle něj Thea. „Prostě chtějí, abyste se
stmelili. Vždyť jediný, co děláte, je, že vyrážíte v noci
ven jako jedinci. Oni chtějí vědět, že nad nimi stojí někdo,
kdo má pevný základ a něco s tím dělá!“
„A
teď nemám pevný základ?“ zeptal se podrážděně. „Proč
budu zakládat něco, co není potřeba?“ Po jeho slovech se
rozhostilo mrtvolné ticho.
„Jsme
rodina, Ware,“ řekl po chvíli Wayfarer. „Nepotřebujeme nic
zakládat, to máš pravdu, ale můžeme. Je tu možnost, že když
založíme bratrstvo, nebo jinou skupinu, víc nás to stmelí. A
společnost se uklidní.“
„Navíc
tu bude ta jistota, že nad našinci někdo konečně hlídá pevnou
rukou,“ přihodil Dwight, který seděl v koutě, ukryt mezi
stíny.
„Není
to věda,“ ozval se Etienne, zpoza hromady papírů. „My všichni
bychom byli spokojeni. Ty bys získal hromady věcí na vyřízení,
my bychom bojovali – ty taky. Stali by se z nás tvoji
bratři-štětky. Vždy k službám, pane.“ Na rtech se mu
usadil úsměv a vysekl poloviční poklonu v sedě.
„Uděláš
to?“ zašeptala mu do ucha Thea. „Není to tvoje povinnost,
zatím, ale usnadní ti to život.“
„Sice
nevidím v čem,“ zabručel a přejel pohledem po všech
přítomných, „ale pokud na tom trváte, uděláme to.“
„Výborně,“
zavrněla Thea a sedla si mu na klín. „Teď už vám zbývají jen
formálnosti, chlapci,“ zasmála se.
„Kdyby
to bylo pouze „jenom“,“ odfrkla si Lia, „tak by to, moje
milovaná sestřenko, vypadalo jinak. Jedinou věc chci ale vědět,
jak si budete říkat, hoši?“
„Budeme,“
opravil ji War, „už nějakou dobu v tom jedeš s námi.“
Na okamžik se rozhostila další minuta ticha.
„Souhlasím
s Warem, ty k nám patříš už delší dobu,“ houkl
Nigaro a objal Liu okolo ramen. „Kdybys mi jen nelámala srdce
každých pět minut!“
„Já
souhlasím také,“ přidal se Dwight a Etienne jej provázel
pokyvováním hlavy.
„Já
nesouhlasím,“ zařval vztekle Ace, „proč ona? Vždyť se mě
snaží každý den připravit o koule!“
„Právě
proto, ty zasraný prase,“ zařvala na něj Lia. „To si povíme
příště, až ti tvoje jak lískový oříšky malý koule
zachráním!“
„Jako bych se tě o to prosil, ty malá štětko!“ vybuchl a
praštil pěstí do stolu. Zíral na ni a tesáky mu brněly touhou
kousnout ji. Stejně tak i ona a její dravčí oči se blýskaly
v umělém světle žárovek.
„Dávej
si pozor na jazyk,“ zasyčela Thea, pevně tisknutá Warovo rukama,
„nebo ti rozpárám hrdlo a nadělám z tebe žrádlo pro
žraloky!“
„Být
tebou,“ řekla Ryenne, jež právě vkročila do místnosti, „dám
jí za pravdu. Rodinná pouta jsou nerozbitná, že Ware?“ Mrkla na
něj s podivným podtextem mezi větami. „Mimochodem, ten
nápad s bratrstvem schvaluji, je totiž čas, kdy se začínají
psát dějiny.“
„Rye,“
zabručel Ace, „nepleť se do toho. Prosím, alespoň jednou…“
Mohl mluvit k ní, avšak jeho pohled byl plně upoután na
útlou ženu před ním. Stejně tak i ona jej pozorovala,
s nenávistí jiskřící hluboko pod povrchem světle hnědých
zorniček.
Ryenne
jej ignorovala. Téměř jako by neslyšela se otočila k Warovi.
„Pouta jsou silná jako zlato bohů,“ prohlásila tichým hlasem.
„Neodmítej je, neboť se blíží.“ V tu chvíli otevřela
oči, nebyly však dvojbarevné, ale zcela černé. Nebyla to Ryenne,
kdo promlouval.
Wayfarer
k ní přistoupil a objal ji okolo ramen. Jediný on tušil, co
se s ní děje. Byl to dar a prokletí. Ryenne byla jednou
z Vidoucích – vzácných věštců, jejichž rasa měla
vymřít s posledním drakem.
„Co
jí je?“ vyhrkl War a zvedl se ze židle. „Co to má s očima?
Není jí nic? O čem to mluvila?“
Zmatek
uchvátil celou místnost, všichni se shlukli okolo jediného bodu.
Ryenne. „Ware, uklidni se,“ promluvil klidným hlasem Wayfarer,
„tohle se jí v poslední době stává docela často. Musím
ji hlídat, protože vize ji občas odvedou pryč. Právě díky nim
taky našla Theu.“
Zmíněná
zrovna držela Wara za paži a snažila se jej uklidnit. „To ona?“
zeptala se. „Ale jak…?“
„Je
ve věku, kdy přicházejí veškeré dračí schopnosti. Jednou
z nich je i Zrak. A ona jej má. Není to časté, ale stává
se to. Pokud si to dobře pamatuji, na světě bylo jen deset
Vidoucích.“
„A
ona je zkrátka jedním z nich?“ zeptal se s otázkou
v očích Etienne. „Naše malá sestřička…“
„Je
to nebezpečný?“ zeptal se War. „Může se jí něco stát?
Nemůže jí někdo zabít?“ V očích se mu zračila starost
a láska.
„Všechno
je možné. Moje matka mi vyprávěla, že když se drak, v němž
spí Zrak, přiblíží nalezení druha, jeho moc propukne naplno.
Právě tehdy je nejzranitelnější. A jak to tak vypadá, naše
malá holčička se blíží dospělosti a její druh je na cestě,“
mluvil tiše Way a ručníkem, jež donesl Nigaro, otíral Ryennin
obličej.
„Ale
pokud najde druha rychle, moc se usměrní a ona ji bude moct
ovládat. Teď jsou věci mimo její kontrolu, neví, kdy přijde
vize, a netuší, o čem bude. Zkrátka ji musíme chránit.“
„O
čem to tedy mluvila?“ zeptal se Dwight. „Co bylo myšleno těmi
pouty?“
„Nevím,“
dostalo se mu odpovědi, „ale tuším, že je pro založení
bratrstva.“
„Nekecej,“
odsekl War, „a já si tupě myslel, že mi radí jít zasunout.“
Thea se vedle něj narovnala a vycenila zcela lidské zuby.
„Jediný
místo, kam v blízké době zasuneš bude…“ na rtech jí
přistála jeho ruka. Etienne se pobaveně pousmál a dloubnul loktem
do Warovo žeber.
„Tomuhle
se říká šťastný mužský,“ zahalekal a okamžitě se přikrčil
před letící pěstí. „Hej, no tak! To není fér, můj obličej
je hezčí než ten tvůj a tvojí psici ti neberu!“ Téměř
okamžitě vyletěla pěst znovu a z Wara se vydral bojovný
pokřik.
Thea
se opřela bokem o dřevěný stůl a s úsměvem sledovala, jak
se War vydal – s největší pravděpodobností s úmyslem
zabít – za svým přítelem-bratrem. Hrudí se jí šířilo
příjemné teplo. Ten pocit byl tak… zvláštní a přesto
nádherný.
Zbožňovala
svého muže, nemohla říct, že jej milovala. Láska. Co to byla
láska? Byl to ten hřejivý pocit, nebo úžasný sex? Ačkoliv
tohle byla věc, kterou zatím neřešila, majetnické sklony
přivlastnit si tohohle válečníka začínaly probublávat na
povrch.
Nepotrvá
to dlouho a bude její. To zaprvé a šťavnaté tělo za druhé –
to druhé brala na vědomí jako lákavý bonus.
Díky moc za další skvělý díl!! :-)
OdpovědětVymazat