středa 1. dubna 2015

Pod nadvládou noci 14

Matte si setřel kapičku krve ze rtu a nenávistným pohledem sledoval, jak se ta zasraná šlapka naklání nad jedním z novorozeňat. Dlouhým černým nehtem přejela po křehké kůži miminka a narušila ji. Pak s pohledem plným touhy sledovala rudou krůpěj.
Byla zvrácená. Dítě ani neceklo. Jen sledovalo jasně modrýma očima, jak se žena nad ním šklebí. Jako by ono mohlo vycítit to zlo.
„Tenhle malej fakan bude část mojí armády. Zničím všechno, na čem tomu hajzlovi záleží a podmaním si ho,“ libovala si a rozhlédla se po třiceti dalších dětech. Pak se usmála a odhalila dlouhé upíří zuby. Rudé oči zaplály vzrušením.
Prudce se narovnala a černé vlasy – dnes obohacené o zářivě rudé konečky – se zavlnily ve vzduchu. Dlouhý kožený plášť utvořil prapodivnou obdobu vlečky a odhalil štíhlé tělo oděné jen do kožené podprsenky a černý krátkých kraťasů. Z pod nich vykukovaly černé šle podvazků a černé roztrhané punčochy. Celý svůj temný zjev doladila o křiklavě rudé jehlové podpatky.
Vypadala jako kurva, což také byla.
„Jednou jsi něco neposral, měla bych ti za to najít někoho, kdo tě udělá? Eh? Ne? Nevadí, stejně by taková sračka, jako ty, nic nezmohla,“ odplivla si.
„Pořád nechápu, proč jsem tě nezabila už při porodu. Nechápu, jak si mohl udělat takovou kravinu a používat ty jedy na sobě. Podívej se, jak teď vypadáš!“ připlížila se k němu a přidřepla před ním.
Ano, vypadal hrozně. Kdysi krásná tvář byla teď zohyzděná vráskami a podivnými boláky. Oči, dříve tak zářivé, teď byly pohaslé jako padlé hvězdy a zasazené do černých důlků v hlavě. Ze statného muže se stala chodící mrtvola. Už byla jen otázka času, kdy zemře.
„Sereš mě, víš?“ zabručela a chytila ho za bradu. „Bože, jsi na chcípnutí,“ konstatovala, „je mi tě líto. I když jsi jen hrouda sraček, co jsem ji omylem porodila. Udělám to jen jednou, synku,“ zavrčela a stáhla si jednu punčochu. Na hladkém stehně vytvořila rýhu, z níž se vyvalila krev. Pak chytila Mattea za hlavu a donutila jej se napít.
„Pamatuj si, že jsem tohle udělala. Ačkoliv jsi mé dítě, nejraději bych z tebe udělala krmivo pro mé mazlíčky. Víš, doufám, jak se ze Zlomených stali zlomení? Tak si to dobře pamatuj,“ během svého monologu držela jeho hlavu na svém stehně a nechávala jej hltat její vlastní krev. Zcela ignorovala, že má zuby zabořené hluboko do jejího masa. Ignorovala, jak trhal a škubal tkáň. Zkrátka jen mluvila a mluvila.
„Tohle ti pomůže se zregenerovat,“ řekla a chytila ho za vlasy, „teď už zbývá jen jediné.“ S těmi slovy mu škubla hlavou a sledovala krev, odkapávající z kusu utrženého masa. „Zabít tě.“
Matteovi oči se rozšířily. Než se nadál, nebo stihl zareagovat, zlomila mu vaz.
„Až se probudíš, budeš mi ještě vděční,“ odfrkla si a setřela krev z hojící se rány.
<3 <3 <3
„Jak moc?!“ zakřičel War v hale a svůj nahněvaný pohled zaměřil na Wayfarera. „To mi chceš říct, že jsi přivezl tohle všechno? Kam to narvu?“
„Myslím, že někdo z chlapů pro mé oblečení bude mít v ložnici místo,“ zasyčela Thea a sedla si na jeden z kamenných schodů. „Navíc, to ty sis mě k sobě nastěhoval. Najdi mi místo ve skříni zrovna tak.“
„Máš čtyřicet tašek!“ osopil se na ni. „A já je musím odtahat sám! Bože, ženo…“
„Co? Nasekáš mi? Už se nemůžu dočkat, ale varuju tě, já se bez tebe dokážu obejít. Víš kolik chodí po světě chlapů?“ zařvala na něj Thea vztekle.
„Za nikým jiným nepůjdeš!“ oplatil jí křik a popadl pět tašek najednou. S nepřeslechnutelným dupáním si to rázoval po schodech. Za ním stálo pět mužů, velkých jako hora, v záchvatu smíchu. Thea se na ně podívala a zvedla palec. Spolu s tím se jí na rtech usadil úšklebek.
Muži vybuchli smíchy. Jediný War se tvářil jako bůh pomsty a ztrácel se za oblečením a taškami, které nesl do schodů.
„Podpantoflák,“ usmál se Dwight. Bylo to sice konstatování, ale okořeněné slabou dávkou závisti. Všimla si toho už dříve, toho, jak je sledoval žádostivým pohledem. Na tohle nepotřebovala být génius. Tenhle zádumčivý a tajemný muž toužil po lásce a štěstí v objetí nějaké ženy.
„No tak, pánové,“ posadila se Ryenne za Theu, která ani netušila, že druhá žena sešla ze schodů. „To mu vážně nepomůžete? Necháte našeho chudáka tahat všechno samotného?“
Ozvalo se bručení a šoupání nohou. Chvíli na to po schodech vedle nich prošlo pět párů obřích bagančat.
„Máš je omotané okolo prstu,“ konstatovala Thea s úsměvem. Její přítelkyně byla zvláštní žena.
„Jo, to se stává, když žena, řekněme, žije čtyřicet let ve stejném domě jako oni. Ani bys nevěřila, co udělají pro svou malou sestřičku!“ usmála se a protáhla si páteř. „Dneska jsme měly s Liou v plánu vyrazit ven. Jdeš s námi, nebo si hodláš osedlat Wara?“
Thea se uchechtla. „Mělo by mě trápit, že takhle mluvíš,“ odpověděla, „ale já si ho stejně osedlám. Půjdu s vámi, jen mu to řeknu a připravím se.“ Thea se zahleděla na dveře v hale. „Proč vlastně vyrážíme ven?“
Ryenne si olízla rty a zasténala. „Řekla bych, že moje dračice už začíná být neklidná. Dlouho jsme se nekrmily,“ usmála se, „a taky jdeme slavit.“
„Slavit?“ zeptala se Thea okamžitě. „Co? Uniklo mi něco? Máš narozeniny?“
Ryenne se rozesmála. „Ne, nemám, ale slavíme budoucnost,“ opřela se o schod a sledovala vysoký strop. „Protože kolečka se začala otáčet.“
„Jasně, kolečka,“ zamračila se. „Koukám, že je to vaše oblíbené téma. Myslím tím osud, kolečka, pouta… Nikdy bych neřekla, jak velcí zvrhlíci jste.“
„Musíš být slepá, když jsi to neviděla,“ zašklebila se Ryenne, „ten největší s tebou sdílí postel.“
Obě se rozesmály. Ze shora se opět ozval dusot těžkých bot a hlasitý mužský smích. Ryenne zvedla jedno obočí, když kdosi vykřikl cosi o „zcvrklém ptáku“ a zahleděla se na vlastní nehty.
„Myslím, že je budu potřebovat vycucnou – alespoň peníze na manikúru. A pak rozbít televizi,“ zamumlala si pro sebe. „Je asi půl čtvrté, Theo, dávám ti čas do čtyř. Pak vyrážíme.“
Pomalu se narovnaly na jedna druhé pomohly na nohy. Ve chvíli, kdy se každá vydala jiným směrem, po schodech seběhli bratři. Možná se jí to zdálo, ale opravdu byl War zrůžovělý?
No, tak či onak. Teď se bude muset smířit s tím, že ona jde ven. A až potom bude čas na protesty.

2 komentáře: