Ryenne si sedla na
postel. Podivné chvění se jí rozlévalo z rukou do zbytku
těla. Věděla, co to znamená. Už jednou se to stalo a to při
napadení Jeskyně.
Jenže teď je
nikdo nepřepadl a ani nikdo nezemřel. Byla si jistá, neboť za
chvíli slunce zapadne za obzor a obyvatelé nového doupěte
vstanou. Navíc o této lokaci věděli jen oni a pak ta partička,
která se držela Lii.
Zkrvavenou a
zbitou, na pokraji života a smrti. Prudce se nadechla. Znala ji!
Tohle byla Warova družka.
Ryenne nehleděla
na svíravý pocit na hrudi a prudce se postavila na nohy. Pak sáhla
po páru černých bot a kožené bundě. Pokud okamžitě zakročí…
možná by ji dokázala zachránit.
Bez meškání
vyrazila ze dveří a cestou málem srazila Nigara, jež něco mrzutě
mumlal. „Bacha, do čeho narážíš,“ zařval za ní, když
zahýbala ke schodišti. Pak bez povšimnutí kráčel dál chodbou,
co vedla do místnosti s počítači, v níž se
nejspíš ukrýval Ace.
Ryenne na něj
přes rameno vrhla jen letmý pohled. Ano, měla by se s ním
podělit o svou předtuchu, ale nikomu o nich neřekla. Nikdo
nevěděl, co se s ní dělo. Ani ona sama.
Prudce vyběhla
poslední pár schodů, jež ji dělily od garáže. Za běhu je
rozrazila a rozhlédla se po ztemnělém prostoru. Tam, na protější
straně, stála její černá motorka. Ve vteřině seděla na
sedadle stroje, ale nedokázala ocenit jeho sílu. Ne, dnes nevnímala
to dunění a divokost, kterou svírala její stehna. Měla jediný
cíl.
Masivní dveře se
začaly otevírat o ona se smykem vyjela. Pravou paží zavadila o
těžký kov. Vůně spálené gumy ji doprovázela ještě několik
metrů k vysoké tepané bráně obehnané kamenným plotem.
Byla vděčná za to, že ten počítačový šílenec – Ace -
mačká potřebné čudlíky a tlačítka jen proto, aby se
nerozmázla a nezabila ještě před opuštěním komplexu.
Pro sebe se
usmála. Pak zabočila doleva a přidala rychlost. Věděla kam má
jet. Měla tu lokaci v hlavě otisknutou. Musela ke Xoru. Ještě
dalších pět minut porušovala přikázanou rychlost minimálně o
dalších osmdesát kilometrů v hodině. Navíc musela tu nebohou
ženu zachránit.
Byla blízko.
Podivná vůně jí naplnila nos. Během vteřina stála obří
mašina v temné uličce a Ryenne z ní ještě za jízdy
seskakovala. Našla ji. Ležela jen ve spodním prádle a roztrhaní
sukni v tratolišti krve. Ale žila. Jak se k ní Ryenne
blížila, slyšela nepravidelné a slabé bušení srdce. Ale i to
znamenalo naději na život. Poklekla vedle jejího těla, aby si ji
důkladně prohlédla.
Odhrnula jí
zakrvácený pramen z tváře a zkoumala ji. Viděla ne zrovna
malou bouli na tváři a z vlastních zkušeností věděla, že
jí někdo zlámal čelist. Jedno oko se zcela ztrácelo
v černomodrém polštáři a to druhé bylo podlité krví. I
na zbytku těla viděla četná poranění. Některé jen lehká a
povrchová, jiná mohla být i smrtelná.
„Bude to dobré,
holka,“ zamumlala a vytáhla z kapsy u bundy telefon. Jedním
stisknutím vytočila rychlou volbu.
Na druhé straně
se ozvala tři zapípání, než je nahradil hluboký hlas. „Hm-mh?“
„To jsem já,
Wayi,“ ohlásila tlumeně, „mohl bys poslat jednoho z chlapů,
aby přijeli do uličky za Xorem? Mám tu tamtu… no víš, tu Liinu
příbuznou. A pokud nechceš mít zničené povlaky, pošli s nimi
i plachtu.“
Pak zavěsila a
sundala si černou kůži z ramen. Bundu pak opatrně přehodila
přes polomrtvou ženu. Bude žít. Musí.
Poklekla a s rukou
na jejím zápěstí zkoumala frekvenci tepu. Zdál se být mnohem
silnější než před chvílí. Ostatně, něco s ní nebylo
v pořádku. Možná byla chyba na Ryennině straně, ale ta
modřina na hrudníku určitě nebyla přirozeným následkem úderu.
Podobné podlitiny našli i na dalších obětech a po bližším
zkoumání zjistili, že je to vpich. Hodně špatný vpich po
injekční stříkačce.
V žilách se
jí rozlila zuřivost. Čistá a smrt přinášející zuřivost.
Chtěla najít monstrum, jež za tím vším stálo, a zaživa mu
stáhnout kůži z těla. Její drak tomu nápadu jen
přikyvoval.
Zubožená žena
se zachvěla. Ještě chvíli vydrž, podporovala ji v duchu
Ryenne. Věděla, že její záchrana teď spočívá v jejích
bedrech. A pomsta… modlila se v to, aby si to ta chuděra
mohla vybrat sama.
Uplynulo patnáct
minut, když zaslechla dunivé burácení motoru. Pak se u vchodu do
uličky vynořily tři, ve stínech ukrytém postavy. Podle čichu
rozeznala Wayfarera, Etienna a Dwighta. Ze všech sálal hněv, který
okolo nich utvářel jakousi děsivou bariéru. A pak, během vteřiny
stáli u ní. Tři obrovští válečníci, kteří sotva že tlumili
zlost a vražedné úmysly. Pokud se nemýlila, Way znal ženu
osobně. Ona ostatně také, ale nijak jí nevěnovala pozornost.
„Bože můj,“
vydechl Etienne. V jeho kobaltově černých očích se zaleskla
lítost. Ani jeden ale přes veškeré emoce neopomněl, že ji musí
co nejrychleji dopravit do sídla.
„Na zpytování
a litování si musíme najít čas později,“ osopila se na ně.
Stěží dokázala ukrýt vlastní pocity a teď rozhodně nebyla
vhodná doba na to, aby začala plakat. Narovnala se. „Rychle ji
naložte do auta, já pojedu napřed a pokusím se připravit pokoj
na ošetřovně… tedy, pokud ji najdu,“ zabrblala poslední
slova, neboť sotva našla svůj vlastní pokoj, pochybovala, že
najde zdravotní křídlo. Nebylo se ale čemu divit, když se tam
přestěhovala teprve včera a ten barák je tak velký, že by se
v něm ztratil každý…
Přestala se
zaobírat tak překotnými úvahami a rychlým krokem vykročila ke
svému dopravnímu prostředku. Musela zasáhnout do života téhle
malé bojovnice, protože ona ještě nesměla zemřít. Ještě
nenadešla její chvíle…
Nacvičeným
pohybem skopla stojan a nastartovala mašinu, pak vyjela směrem
k domovu. Ano, to místo bylo opravdu domovem. Nebo alespoň se
jím mělo brzy stát, pokud její vize ovšem nezačaly lhát.
<3 <3 <3
Warovo mysl
překrýval mlžný opar spánku. Zdálo se mu o ní. Opět. Ta
ženská se mu dostala pod kůži už po prvním setkání a i když
ji už neměl tu čest spatřit, neustále na ni myslel.
Nebylo noci, kdy
by se mu nezdálo o tom, jak ji svléká z toho černého kusu
látky. Jak ji líbá na hrdlo, ňadra a nakonec i na rty. Jak se
proti němu vzpíná v němé prosbě, aby ji přivedl
k vyvrcholení.
Věděl, že kdyby
to bylo možné, rád by tak i učinil. A zároveň by ochutnal i
její krev. Tu hustou tekutinu, která by ho nasytila a poskytla
kýženou energii.
Zavrtěl se na
posteli a zpod přivřených víček sledoval, jak se pokrývka
v úrovni jeho třísel začíná měnit v nepřehlédnutelný
stan. Po čtyřech měsících nečinnosti bylo jeho přirození až
příliš akční. Stačilo si jen vybavit, jak se jí tenká krajka
napínala přes ňadra a… K čertu! Jeho erekce byla až
bolestivě tvrdá.
Chtěl ji - ne, on
ji musel ochutnat ještě před tím, než zemře. Byla jako vzácný
nektar. Něco, co měl na dosah a přesto se to zdálo být tak
vzdáleným, čímž se jeho touha po ní jen umocnila.
Choval se jako
pubertální výrostek. Nadržený a nekontrolovatelný. A aby toho
nebylo málo, ještě ležel na smrtelné posteli s erekcí! A
nejen, že měl jen dvě možnosti jak si ulevit – buď se udělá
sám vlastní rukou, nebo najde tu svůdnici, přehne ji přes
cokoliv a projede se na ní – protože účast jiné ženy byla
vyloučena. Už jen při myšlence na to, jeho nástroj měknul.
Ochota obsloužit
jinou ženu byla nulová. Zamračil se na strop a sledoval pozorně
každý hrbol na kamenné omítce. Slýchával o příznacích
životních druhů. Byla to jedna z věcí, za kterými se ve
skutečnosti všichni – ať už lidé, či Pheculiahrem – hnali.
A on ji teď měl na talíři. Stačilo si jen zobnout a donutit ji
přijmout to, čím byl.
Křížení lidí
a jejich rasy bylo poměrně vzácné a protože lidé umírali
mnohem dříve, než oni, příroda vytvořilo pouto, díky kterému
lidský jedinec po spojení s Pheculiahrem – chraňte pokud se
tak stalo s Dexian, jež byli v tomto ohledu úplně
stejní! – přestal stárnout a jeho život se značně prodloužil.
Pak tedy, pokud umřel jeden z dvojice, zemřel nějakou dobu po
něm žalem i ten druhý.
Vše ale záviselo
na tom, jak starý člověk byl. Pokud někdo našel svého druha ve
dvacetiletém stvoření, pouto bylo pevné, pokud však partner byl
pokročilého věku a navíc slabého zdraví, hrozilo, že zemře
jak jedinec jejich rasy, tak i člověk, předčasně.
Otázkou bylo, zda
by byl ochotný riskovat její smrt. Mohla mít vrozenou srdeční
vadu či jinou nemoc. Nemusela s ním chtít být. A pak také…
on a jeho stav by ji stáhli dříve či později do hrobu.
Zavrtěl se. Tyhle
myšlenky nebyly vůbec příjemné. Za prvé, ta žena mu
nenáležela. Za druhé… vlastně ani nechtěl hledat žádné za
druhé. Copak by mu uškodilo, kdyby ji vypátral a nějakou dobu
s ní pobyl? Přeci jen, také po něm toužila, ještě teď si
živě vybavoval její vůni, kterou okolo sebe šířila.
Zmučeně zasténal
a pomalu se posadil. V pokoji byl partná vůně jeho vzrušení. Byl
jako jelen v říji, pokud to bylo vůbec vhodné přirovnání.
Zvedl se na nohy a pomalu došel až do koupelny. Tam si sundal
obvaz. Rána už konečně přestala krvácet a její hojení bylo na
dobré cestě. Jelikož obvaz byl tím jediným, co měl na sobě,
zapnul sprchu a počkal až se ven vyvalí první vlna páry. Pak
vstoupil a zachvěl se prvotní horkostí vody. Dobrá, byl jako
školák. Jeho sebeukájení se sice odehrávalo pod sprchou, ale on
zkrátka nechtěl, aby někdo našel na jeho prostěradlech něco
podezřelého.
Zavřel oči a
přitiskl si dlaň na svůj ztopořený úd. Po několika minutách
sténání dosáhl vyvrcholení, které nebylo nijak uspokojující.
Nepřineslo mu nic jiného než zbavení se obří věcí, která
mile ráda trčela kupředu.
Rozmrzele sáhl po
sprchovém gelu, který si záhy rozetřel po těle a pod proudem
smyl. Pak to samé učinil i s šampónem, který mu z vlasů
stékal do očí. Nakonec, když svou denní rutinu splnil, tam
zůstal jen tak stát s rukama zapřenýma o dlaždičky.
Nevěděl, jak
dlouhou dobu tam tak strávil, ale vyrušil jej až hluk, který se
rozléhal před domem. Znal ten zvuk moc dobře. Byla to Ryennina
motorka, kterou si od nich vyžádala k šedesátinám – podle
dračí tradice se tím dnem stala dospělou.
Rychle vypnul
sprchu a vystoupil ven na černé mramorové dlaždice, které jej
zastudily na holých nohách. Levou rukou zašmátral po ručníku,
který ležel na kamenném šedém umyvadle a rychle si jím přetřel
celé tělo, nakonec ho upevnil okolo boků.
Za deset minut
vystoupil z koupelny hladce oholený a s lesknoucími se
špičáky. V ložnici na sebe rychle navlékl černé rifle a
tílko na cvičení. S obvazy stejně musel jít za Wayfarerem,
takže se nijak neobtěžoval s převazováním ran na vlastní
pěst.
Stále ještě
bosý vkročil do chodby, kde vládlo ticho. Ničím nenarušované a
děsivé ticho. Pomalu se vydal ke schodům, nohy vydávaly při
kontaktu s podlahou pleskavé zvuky.
Na čele se mu
utvořilo několik vrásek. V sídle bylo pusto. Měli tu být
všichni. Smát se a nutit se do přípravy jídla. Ale tohle… se
mu ani za mák nelíbilo. Ledový prst pochybností mu sjel po
páteři.
Posledních
několik měsíců se bratrům obrátili životy vzhůru nohama. A
ten jeho ke sklonku. Teď za sebe musel vybrat náhradu, jednoho
z mužů, který by je všechny ochránil a zároveň vedl. Mělo
to jeden háček, nikdy ve skutečnosti nebyli bratrstvem, či
rodinou. Všichni kopali sice za jednu věc, ale každý zvlášť.
To hodlal co
nejrychleji napravit. Pak musel mít tu ženu a nakonec spoutat
Ryenne a její choutky někde pod zemí.
Uslyšel tiché
zabušení. Vrásky na čele se prohloubily, jak sestupoval ze schodů
do přízemí. Pak zahnul ke dveřím, za nimiž se ukrývala chodba
vedoucí do spodní části sídla. Sotva ale sáhl na kliku, dveře
se rozrazily a Ryenne se jimi prohnala.
„Uhni, do
hajzlu!“ okřikla ho zuřivě. „Teď se akorát pleteš. Běž
zase laskavě do postele, jo?“
„Nevidím důvod,
proč bych měl,“ odsekl popuzeně. Nesetkal se však s žádnou
odpovědí. Tedy, pokud se zuřivý pohled a odstrčení stranou
nerovná odpovědi.
„Ware,“
zasyčela a začala se přehrabovat ve skříních, které lemovaly
stěnu podél dlouhé chodby. Nakonec vytáhla pytel obvazu, které
se ještě nestihly do vybalit, a otočila se zpět k němu.
„Doopravdy mě teď sereš a jestli nepůjde – kurva, že jo! –
na stranu, tak za sebe neručím.“
„Kam jdeš
s těmi obvazy?“ pronásledoval ji a vrčel na její zátylek.
Neodpověděla a zcela jej vypustila. Zkrátka si to jen rázovala po
schodech dolů a pak chodbou k ošetřovně.
Tam pohodila svůj
náklad na jedno ze dvou lůžek a otočila se. „Za chvíli
přijedou kluci a přivezou sebou raněnou. Jestli máš v plánu
se za mnou táhnou, buď alespoň po ruce!“
Otevřel ústa
k protestu, ale záhy je zase zavřel. Nemělo cenu se s ní
přít a teď jej spíš trápil ledový kámen pod chodidly. A
navíc… byl zvědavý, koho to k nim vezou. Obával se o Liino
zdraví a doufal, že se nic nepokazilo při nástupu na stanici a na
počátku vyšetřování.
Beze slova
vystoupal do patra, kde už Ryenne opět poletovala a sbírala vše,
co jí přišlo pod ruku. Rychle si na nohy nazul jedny z černých
bot, které zely na dně krabice s velkým „B“ na vrchu.
Pochyby jej
hlodaly uvnitř hrudi. Nikdo z bratrů to nebyl. Nemohli být
zranění, neboť Rye řekla „JI“. Byla to žena. Ano. Kdesi
v hlouby mysli mu vyvstala Theina podoba, ale tu i hned
zaplašil. Nebyl důvod ji sem převážet. Byla jen člověk. Neměla
– až na Liu - žádnou spojitost s Pheculiahrem nebo Dexian.
„Budeš
k užitku, nebo tady hodláš jen tak sedět a tvářit se, že
přemýšlíš?“ zařvala na něj Rye. Její lesklé vlasy se
střídavě objevovaly a zase mizely mezi skříněmi a krabicemi.
„Vezmi dolů tu bednu s křížem! Je v ní něco, co mi
smrdí.“
Bezmyšlenkovitě
zvedl koutek úst k úsměvu. „Něco, co mi smrdí“ byla
její obdoba slov „Lékařské vybavení“. Uposlechl a s námahou
táhl tunový náklad ze schodů. Jeho síly rychle ubývaly a den
ode dne se propadal do hlubšího zoufalství.
Po dalších dvou
minutách hekání a klení svůj náklad položil na sterilní pult
a oprášil si ruce. Tu chvíli si vybrala banda tupohlavců
k hlasitému řvaní a dupaní. Slyšel je i přes půl metru
tlustou vrstvu betonu. Ryenne se vřítila na ošetřovnu. Zběžně
jej zmrazila pohledem a pak chytila páku pro otevření dveří,
škubla za ně a rozevřela je. Utvořila tak téměř dva a půl
metrů široký průchod, v němž se okamžitě objevily tři
mužské postavy v černém.
Zamračil se a
pozoroval Etienna a Dwighta, kteří kráčeli před Wayfarerem. Pak
mu do nosu vnikla ta vůně. Kořeněná směs vanilky a santálového
dřeva donutila vlasy vzadu na krku, aby se postavily do pozoru.
Věděl o ní dříve, než ji spatřil. Ten pohled ho zcela
odrovnal.
Theino drobné
tělo leželo bezvládně ve Wayfarerově náručí. Tělo zkrvavené
a čelist v podivném úhlu. Byla polonahá a dříve dokonalou
pokožku teď plnily podlitiny a šrámy.
„Co se jí to, u
čerta, stalo,“ vyrazil ze sebe. V očích mu proběhla
vražedná jiskra. „Kdo jí to udělal?“
Wayfarer svůj
náklad opatrně položil na připravené lůžko podíval se na
Wara. „Kdybych to věděl,“ zamručel, „byl bych s sebou
přivezl mrtvolu navíc.“ S těmi slovy došel k umyvadlu
a spustil vodu. Rychle si umyl ruce a sáhl po rukavicích.
„Podržte ji,
každý za jednu nohu,“ rozkázal a zavřel oči, „musím jí
narovnat zlomeniny. Pak se uvidí, co bude dál.“
Ledový třas se
zmocnil Warova těla. „Narovnat?“ přísahal by, že mu srdce
pokleslo do kalhot.
„Jo, pokud tedy
nejsi ochotný se toho ujmout sám,“ Wayfarerův hlas byl zcela
klidný, avšak jeho postoj, napjatá ramena, tik v oku a ruce
pevně stisknuté v pěst naznačovaly něco úplně jiného.
War pyšně spolkl
veškeré další otázky a případné protesty. Rychle učinil
několik kroků k tomu drobnému pokladu a chytil její útlý
kotník do dlaní. Wayfarer se sám postavil k její hlavě,
ještě jednou prudce stiskl víčka a přiložil dlaň na
prapodivnou bouli na tváři.
Rychle se syčivě
nadechl a… ženské tělo se vymrštilo do vzduchu, doprovázeno
kvílivým výkřikem agónie. To samé se opakovalo ještě dvakrát.
Wayfarerovy oči byly zamlžené a zcela soustředěné. Jeho mohutné
dlaně si počínaly obratně a něžné a přesto, to malé tělo
bylo vystaveno pekelným strastem.
Po půl hodiny
byly veškeré šrámy pečlivě zašité, či zalepené, zlomeniny
zasádrované a čelist pevně přivázaná provizorním
„drátováním“. Celou tu dobu u toho War byl. Celou tu dobu
sledoval, jak její tělo splývá s bělavým vybavením
ošetřovny. Nechtěl si však přiznávat, že je to opravdu jeho
družka. Ano, toužil po ní, dokonce i zvážil tuto možnost, že
ona je tou pravou, ale teď, když se na ni díval, chtěl ji chránit
před vším. Před každým, kdo by si dovolil jí jen dotknout.
Včetně jeho samotného.
Jenže, cena,
kterou by musela zaplatit, by nebyla zrovna malá a on nehodlal
zmařit její šance na šťastně až do smrti s nějakým
spolehlivým a milým mužem s rostoucím břichem a řídnoucími
vlasy.
Zatlačil
primitivní potřebu zavrčet. Nelíbila se mu ta představa, že
jiný muž sahá na její tělo a nutí ji sténat. Pokud ji uvidí,
jak si vykračuje po ulici s někým…
Jeho vražedné
myšlenky přerušil Etiennův hlas. „Bude v pořádku?
Nevypadá to zrovna jako ten typ „lehkých poranění“, které
jsem u smrtelníků zatím viděl. Zajímalo by mě, kdo tenhle
nepořádek udělal.“
„To je nás
víc,“ ozvala se z rohu Ryenne. Stála tam, nohy překřížené
v kotnících a paže pod ňadry. Oči upřené na špičky bot.
Pak se zadívala přes celou místnost do Warovo očí.
„Také by mě
docela zajímalo, co je to za vůni, která se z ní line.
Cítila jsem to i před tím, ale pach krve byl tak silný, že to
téměř překryl, ale teď je to jiné.“
Zvedla pravý
koutek úst a odhalila bílé zuby. „Neříkejte mi, že to
necítíte. Je to jako když uvolníte zátku u flakónu s parfémem.“
War se zamračil a
zavětřil. Ano, její vůně byla trochu jiná a více erotická,
ale nijak zvlášť „silná“ mu nepřipadala. Byla stejná, jen
s žhavějším podtónem.
„Bože,“
Ryenne zavrčela a odlepila se ode zdi. Její pohled doslova žhnul a
dračí oko sršelo blesky. „To ji budu muset ochutnat sama? To
necítíte, že je s ní něco jinak? Snažím se vám tady,
pánové, naznačit, abyste jí laskavě ocucali krev – a je mi
jedno, který z vás to bude! Myslela jsem si, že pomocí krve
poznáte, co je daná osoba zač!“
Wayfarer si
zamyšleně stáhl bílé latexové rukavice a svraštil obočí.
„Tohle mě nenapadlo, ostatně, „neocucáváme“ se s každým
na potkání. Ale když o tom přemýšlím, máš pravdu, je s ní
něco… jinak. V sídle byla její vůně jiná. Mnohem
slabší.“
„O čem tu asi
celou dobu mluvím,“ zavrčela dračice nevrle. Nikdy nevynikala
zrovna velkou trpělivostí a záchvaty vzteku byly v tím, co
se v lepším případě uvolnilo. Protože popravdě, přiznejme
si to, stát se cílem dračího ohně není nic příjemného ani
pro nesmrtelné.
„Jdu do toho
dobrovolně,“ zvedl ruku Etienne. V jeho očích pobíhaly
šibalské ohníčky a na rtech se usadil ďábelský úsměv. „Třeba
z toho ještě vytěžím, ne?“
„Nechci nic
říkat,“ zamumlal Dwight, „ale ani jeden z nás není dost
starý na to, aby dokázal rozpoznat podle kapky krve rasu. Já sám
bych potřeboval minimálně hlt. I když War by na to věk i měl,
nemám pravdu, bratře?“
Oslovený odtrhl
planoucí pohled od zuboženého těla. „Jo,“ vyplivl ta slova,
jako by jej nesnesitelně pálila v ústech. Neměl by pociťovat
vzrušení, když je ta ženská zmlácená a na pokraji smrti. Tak
proč se mu, k čertu, nevejde jedna dosti určitá část do
kalhot?
Celou další
minutu sledoval každé zaoblení a prohlubeň na její tváři, než
mu došlo, že pohledy všech jeho bratří – a Ryenne – jsou na
něj upřeny. „Tak co bude?“ uculil se Ace.
„Moc dobře
víte, že momentálně je tahle možnost vyloučena,“ zavrčel
War. „Je těžce raněná a na každé kapce krve, kterou má
v těle, je napojen její život. Nemůžu ji prostě z ničeho
nic začít sát.“
„V tomhle má
pravdu,“ pokyvoval hlavou Wayfarer, „ta křehotinka je teď na
pokraji smrti. Budeme si její „linii“ zjistit až poté, co se
jí udělá lépe.“
„Super,“
vyprskla Ryenne, „tahle kočička tu s námi ještě chvíli
zůstane. Pokuste se jí neznásilnit, zatímco je v bezvědomí,
hoši.“
S těmi slovy
se otočila a rozrazila dveře a přes rameno ještě prohodila:
„Nečekejte na mě,“ pak už se dveře vrátily zpět na své
místo.
„Jednou nás
všechny přivede do hrobu,“ zasyčel War a narovnal se. „Wayi,
budeš nad ní držet stráž?“ Hlavou kývnul k nehybnému tělu.
Obrovský muž se
narovnal a v zářivém úsměvu odhalil dokonalý bílý chrup.
„Že se ptáš, je to moje práce.“
„Já to řeknu
její příbuzné – té Laye,“ hlásil se Ace. Nevšímal si
pohledů, jež byly vyslány jeho směrem. Ignoroval i Nigarův
postřeh, že to není Laya, ale Lia.
Nebylo to jedno?
Obě ta jména byla téměř totožná. „Být tebou,“ ozval se
tiše War, „tak jí jen zavolám, ta ženská je zbraň hromadného
ničení.“
Ace se otočil a
ukázal vulgární gesto. „Ještě si dokážu poradit se ženou,“
zamával zdviženou rukou ve vzduchu a pak se jeho světle hnědá
hlava ztratila za dveřmi.
„Jsem zvědavý,“
zasmál se Wayfarer, „jak dlouho mu to vydrží. Náš milovník by
asi měl zjistit, že se ženami, jako je Lia, není radno si
zahrávat.“
„Nemůžu se
dočkat, až to uvidím,“ rozřehtal se Nigaro. „Mně stačilo,
jak vytřela podlahu s tím Mabonem, když ji plácnul po
zadku.“
„To byl jen
náznak jejího umu. Ale náš krasavec jí nesedl, jednou mi i
říkala, že má chuť ho stáhnout z kůže,“ zamumlal
Nigaro.
Všichni se
sborově rozesmáli. „No, pánové,“ zamručel po chvíli
Wayfarer, „je čas se klidit. Náš nový návštěvník potřebuje
odpočívat.“
Neuplynulo ani půl
minuty a ošetřovna byla prázdná. Wayfarer se zahleděl na drobnou
ženu na lůžku a zběžně ji prozkoumal pohledem. Byla přitažlivá,
možná i víc než to.
A jak si stihl
všimnout, nebyl jediný, komu se líbila. War k ní také
projevoval jakési sympatie. „Koukej se držet,“ usmál se na
nehybné tělo, „protože jestli mi tady umřeš, budu tě
nadosmrti pronásledovat.“
Byla to zřejmě
jen jeho představivost, ale přísahal by, že se její rty
zkroutily do úsměvu. Zakroutil hlavou a zahnal své démony. Rychle
vhodil použité rukavice do koše a odvrátil se.
Zachrání její
křehký život. Tahle žena byla něčím zvláštní a on přijde
na to čím.
<3 <3 <3
„Chci všechny
ty spisy,“ zavrčela Lia na obtloustlého policistu, který byl od
hlavy k patě prolezlý pachem potu. „Ne jenom polovinu!“
„Madam,“ řekl
muž rozklepaným hlasem, „není možné, abych vám obstaral-,“
jeho strachuplný výstup byl přerušen.
„Copak nejste
schopni nastřádat veškeré důkazy?! To si pro ně budu muset
zajít sama? Přijela jsem, abych rozlouskla tuhle hroudu hoven a vy
se opovažuje,“ prst zapíchla do mužovo měkké hrudní tkáně,
„my jen tak mimo řeč říct, že mi nepovolíte přístup ke všem
důkazům?! Četl jste mé rozkazy? A doporučení?“
Muž si zajel
prstem za okraj límečku, jako by mu začal být těsný. „Je mi
líto, madam, ale přístup ke zbytku má-,“
„Je mi úplně
ukradený, kdo má přístup ke zbytku. Já chci všechna ta zkurvená
lejstra!“ zařvala na něj a zběžně sledovala, jak se jí
doslova klaní a utíká z místnosti pryč.
„Tedy,“
zamumlal Mabone, který celou dobu hrál obdobu „dobrého poldy“,
„holka, začít na mě takhle vrčet, mám v kalhotách
nasráno.“
Lia se otočila a
v dravčím úsměvu odhalila prodloužené špičáky.
„Kdepak,“ odporovala mu, „být na tebe takováhle, bereš to
jako signál k mému období páření.“
Mabone se
rozesmál. „Touché, zlato, touché.“
Lia se ještě
jednou usmála a pak si sedla na měkkou židli v jejich
provizorní kanceláři. Dostat se sem jim zabralo téměř půl
týdne. Veškeré to papírovaní a ověřování bylo nudné a
nekonečné. Ale díky hbitým prstům toho IT blázna od Wara, vše
šlo jako na drátcích.
„Bože,“ vzala
do ruky jeden z podkladů pro jejich vraždícího maniaka.
„Tohle je víc nudný, než nějaký špatný horor.“
„Hm,“ zamručel
s úsměvem Mabone. „Ale na naše tlouštíka jsi udělal
dojem.“
„Myslíš, že
se ze mě počůral? Tipuji to na… ano. Určitě měl naděláno
v kalhotách. Koukni se na něj! Teď proklínám svůj
nadlidský čich, když cítím jeho pot, chce se mi zvracet.“
„Oh,“ chytil
se Mabone za srdce, „ty jsi dílo ďáblovo!“
Lia se rozesmála.
Z pod přivřených očí na něj létaly jiskry šibalství. „A
nejen jeho,“ zavrněla. „Rodiče se na mé tvorbě zkrátka
vyřádili.“
Mabone se opět
zasmál. „Nenapravitelná,“ zabručel si pro sebe a pak se
zahleděl na složku, která mu ležela v klíně.
„Je to furt
stejné,“ postěžoval si. „Příčina smrti neznámá. Nalezené
vpichy, ale tělo nevykazovalo žádné známky po drogách. Jediné,
co je tady „nadprůměrné“ byl adrenalin a srdce vrcholového
sportovce.“
„Nevidím mezi
nimi žádnou spojitost,“ přidala své poznatky Lia. „Jediné,
co je pojí je pohlaví. Všechno to byly ženy.“
„Ne,“ ozval se
po chvíli. „Ještě je tady něco. Všechny byly odložené a
vyrůstaly v dětských domovech.“
„Ale to vrah
nemohl vědět, ani my jsme to nevěděli. Navíc ty ženy vyrůstaly
v různých koutech Ameriky. Jedině, kdyby mezi nimi bylo i
jiné pojítko… Kde jsou ty zprávy z patologie? A krevní
rozbory?“
„Mám za to, že
tvůj otrok tužeb už to utíkal vyhrabat,“ utrousil Mabone
přidušeně.
Bleskla po něm
pohledem. „Ale, ale, copak můj maličký měnič žárlí?“
„Já?“
vyprskl. „A žárlit? Pche. Hah. Jak tě to mohlo vůbec napadnout!“
bránil se překotně. Nakonec mu hlava spadla vzad a on se rozesmál.
„To si piš, že žárlím. Řveš na pana Koblihu víc než na
mě!“
Zakabonila se. „Ty
žárlíš na Smradlavou ponožku?“ sama mohla sotva uvěřit
slovům, jež vypustila ze rtů. „Ale, Mabe, nekecej, že jo,“
rozchechtala se. „Zlato, až na tebe zase budu řvát, bude se
třást celý Maryland.“
Sledovala ho.
Sledovala, jak se mu na rtech usazuje pomalý úsměv. Ten chlap byl
přitažlivý. Několikrát i uvažovala o tom, že by se s ním
sblížila na intimní úrovni, ale záhy tenhle pokus zavrhla.
Mabone byl sice
přitažlivý a projevoval vůči ní nějaké sympatie, jenže pro
ni byl spíš bratr. Zrovna otevírala pusu, aby tohle všechno
řekla, když dovnitř vtrhl obtloustlý mužík a téměř se jí
klaněl.
„Moc se
omlouvám, madam,“ blekotal překotně, „ale tenhle pán se
nenechal odbít. Prý je to-,“
„Kde jsou moje
spisy,“ přerušila ho mrtvolně klidným hlasem. Mužíkův
obličej nabral křídového odstínu a pot se mu opět začal valit
po skráních.
„Hned-hned tu
s nimi budu, madam,“ s těmi slovy doslova vyletěl
z kanceláře. Jenže za ním stála dva metry vysoká hora
svalů se světle hnědými vlasy a jiskřivě zelenýma očima.
„Lia?“
zamračil se a popošel dovnitř, přičemž se musel u dveří
sklonit, aby hlavou nepraštil o rám.
Pohledem zavadil o
Mabona, který pohotově vyhrkl: „Vypadám snad jako žena?!“ a
nechal toho obra, aby se zaměřil na jeho pravý cíl.
Už se s ním
setkala. Tenkrát, když bylo jejich sídlo napadeno a oni přechodně
bydleli u ní. Věděla o něm, i když neznala jeho jméno. A i tak
ji sral.
„Co potřebuješ?“
usmála se na něj křivě. Jeho krásná tvář však zůstávala
stažená čímsi, co nedokázala rozluštit.
„Musíš vědět,
že tvá příbuzná byla napadena a teď leží u nás,“ řekl ta
slova pevným a rozhodným hlasem. V očích se mu nemihl ani
záblesk citu. Zkrátka zůstal klidný a soustředěný.
Zato ona vybuchla.
Její panter se dral na povrch při pomyšlení, že někdo napadl
její rodinu. Zavrčela a světle hnědé oči se změnily
v prapodivný jantarový odstín, kterým disponovali jen
dravci.
„Jak je to kurva
dlouho?“ přes prodloužené tesáky za slova nezněla téměř
vůbec srozumitelně, ale on jí rozuměl. Stejně tak Mabone, který
se rychle postavil do obranného postoje.
„Před třemi
hodinami. Museli jsme jí lámat kosti a přidrátovat čelist.
Naštěstí to vypadá, že je celkem v pořádku,“ jeho hlas
byl na stále stejné intonaci a to ji začínalo pěkně srát.
„Vezmi mě
k ní,“ vyprskla a narovnala se. Stálo ji nemalé úsilí,
aby udržela své zvíře pod pokličkou.
„Ne,“ zazněla
okamžitá odpověď. „Teď k ní nemůže nikdo. Je u ní jen
Way,“ odůvodňoval svá slova.
„To je mi u
prdele!“ zařvala a stiskla ruku s drápy v pěst.
Ignorovala tu tupou bolest, když ostré špičky projely masem. „Ty
mě k ní zavedeš, nebo ti rozpárám ten tvůj rozkošnej
zadek!“
„Musím tě
zklamat,“ zavrčel. „Já nejsem na takovýhle typ hrátek. Prohoď
pozice a mohl bych být spokojený.“ Poslední slova vyzněla jako
tiché zapředení. Lia se narovnala při dvojsmyslu v jeho
slovech. Měla chuť ho zabít, ale nemohla. War by se s ní
mohl přestat bavit a ona by přišla o veškeré přísuny své
zábavy.
„Chci ji vidět,“
podívala se na něj pohledem, který dokázal vraždit. Vsadil by
vše, co měl, že pokud by to bylo možné, jeho tělo by bylo
rozmetáno na tisíce kousků někde, kde byla obrovská koncentrace
žraloků.
„Já bych chtěl
někoho, s kým strávím pohodlný večer u televize. Obojí je
nesplnitelné,“ v očích se mu zaleskl posměšek a ona měla
co dělat, aby – opět – nevybuchla.
Ani nezaznamenala,
že její přítel stanul vedle jejího boku. Mabonův postoj jasně
vyznačoval nelibost vůči tomuto muži.
„Měl bys
udělat, co chce, brácho,“ zabručel Mabone. Napjetí v jeho
těle nepolevilo, ba naopak svaly na šíji se mu ještě víc
napjaly. „Jinak pak nevidím důvod, proč jsi sem přišel.“
Aceův pohled
potemněl. „Řekl jsem, že jsem tu proto, aby jí řekl o té
holce. To musí stačit,“ s těmi slovy se začal otáčet a
odcházet.
„Hej,“ zařvala
za ním Lia, „jednoho dne ti udělám ze života peklo, hezoune. A
až se tak stane, budeš ještě litovat toho dne!“
Ace se uchechtnul
a aniž by se zastavil či zpomalil, prohodil přes rameno: „Už se
těším,“ pak se za ním zaklaply dveře z matného skla.
Žádné komentáře:
Okomentovat