Pod nadvládou noci 6

Thea seděla na posteli v domě své sestřenice. Bylo to už šest dní, co se neviděla s Mattem. Pracovní povinnosti, opakoval jí neustále dokola. Cítila se odstrčená.

Z té druhé strany, Lia na ni také neměla čas a do Domu přišli noví obyvatelé. Setkala se jen se třemi z nich. Vysokou ženou s mahagonovými vlasy a dvou barevnýma očima. A pak tu byli dva mohutní muži, jeden se světle hnědými vlasy a zelenýma očima a ten druhý mohutně stavěný černovlasý chlap – a to opravdu slovo chlap bylo opravdu správným, tedy, až po hoře – s neidentifikovatelnou barvou očí.

Kdykoliv se na něj podívala, měla pocit, jako by měnily barvu. Ale jak děsivým se zdál, byl milý a ochranitelský. Dával pozor na všechny jeho přátele. Mluvil o nich hrdě.

Teď, i když bylo deset hodin večer a ona usnula až v půl páté ráno a dvě hodiny na to vstávala… nemohla spát. Jejím tělem se valily zvláštní nárazové vlny horka a brnění.

Zvedla se z postele. V hlavě jasnou myšlenku dojít si dolů do kuchyně ukrást zmrzlinu. Nejlépe jogurtovou. Za prvé ji milovala a za druhé… dokázala uklidnit její nervy.

V černé krajkové noční košilce se vydala směrem ke dveřím. Dům byl ponořen do tmy a jeho obyvatelé již spali. Navíc jí bylo úplně jedno, zda ji tak někdo načapá. Přeci jen byla dospělá a ta košilka sahala přesně dvě dlaně pod zadek.

Bosky ťapkala ze schodů a dávala si dobrý pozor, aby se na točitém schodišti nenatáhla. Jakmile se doloudala do velké místnosti, které říkali zasedačka, o poznání rychleji kráčela ke kuchyni. Zrovna překračovala práh do jídelny, která byla propojena s jejím cílem dvojitými dveřmi, když narazila do něčeho tvrdého.

Zamračeně začala tu věc před sebou ohmatávat. Byla zmatená, protože tu nic nemělo být. Tedy, kdyby si rozsvítila, tak by možná přišla na případné novinky, jenže to ona ne…

S klením do své překážky zatlačila a odpovědí jí bylo hluboké – zcela jistě plné bolesti – zasténání.

Vypískla zděšením a ucouvla několik kroků dozadu. Když narazila na stěnu, začala zběsile hledat spínač. Po chvíli, vlna světla zalila velký prostor a na moment ji připravila o zrak.

„Sakra, ženská,“ zavrčel mužský hlas, „tohle mi nedělej!“

Zašilhala na druhou stranu pokoje. Stál tam vysoký, do půl těla nahý muž s lehkým strništěm na tváři a vlasy o něco delšími, než udávala poslední móda. Okolo břicha měl omotaný obvaz a na sobě jen přiléhavé boxerky.

Zrudla. Ten chlap byl hotový polobůh! Dokonalé tělo. Sexy hlas. A ten rozcuch! Jako kdyby právě vylezl z postele od nějaké divoké… rychle sklopila zrak ke straně v předpokladu, že nestoudné myšlenky odezní.

Měla přeci přítele! A tohle by neměla… S opožděním se zamračila na to, co svíral v levé ruce. Velká bílá krabice s komickým nápisem…

„To je moje zmrzlina!“ zasyčela na něj a rázným krokem se k němu přiblížila. V další vteřině mu krabici vytrhla z rukou a mířila si to zpět k sobě.

„Vrať mi to, ženská!“ Obří dlaň jí přistála na břiše a přitáhla ji k mohutné a tvrdé hrudi. „Já to držel první!“

„Já ji zaplatila!“ vrátila mu úder a vzpírala se jeho stisku. Nemohla říct, že jí byl nepříjemný, naopak, příjemně hřál na kůži a znásoboval jemné chvění. Opět sebou škubla a pokusila se mu vyvléct. On ji jen lehce přitiskl blíže k sobě a přiblížil se tváří k jejímu uchu.

Opravdu právě vtáhl vzduch do plic a zavrčel?

„Vrať mi to,“ zašeptal potichu s nebezpečným podtónem, „a možná tě nechám i odejít.“ S těmi slovy si ji přitáhl zadečkem blíž k určité partii těla, které se zcela jistě líbila.

Hlasitě polkla. „Kup si vlastní! Tahle je moje,“ hádala se slabě. Od prsou až po konečky vlasů se jí šířil ruměnec. Držel ji tak těsně u sebe, že si připadala přilepená k jeho bronzové pokožce.

Bože, bože, bože, ať mne pustí, opakovala si v duchu. Sama za sebe nemohla ručit. Ne v případě někoho tak… šťavnatého.

Cítila, jak jí lehce přejel nosem po citlivé kůži na krku. Ten dotyk byl tak… lehký, jako třepotání motýlích křídel. Srdce jí začalo prudce bít a nával vzrušení projel jejím tělem jako ostrý blesk.

Tiše zakňourala a doufala, že ji neslyšel. A pak, než stihla udělat cokoliv jiného, jí vyrval její poklad z rukou a obešel s ním stůl. „Je moje. Držel jsem ji první.“

Zkamenělá svým vlastním pocitem studu, jej pozorovala, jak sundává víčko a labužnicky noří lžíci do ztuhlé hmoty. Pak po ní mrkl.

„Chceš také?“ zvedl nádobu do vzduchu a mile se usmál. Kdyby se neusmál, přepadly by jí násilnické choutky plné létajících končetin. A navíc, jasně že chtěla! Byl to její lék.

Bez ostychu si k němu přisedla a vytrhla mu lžíci z ruky. „Je to moje a ano, chci.“

Pozoroval ji, jak si nabírá bílou hmotu a záhy na to rve plnou lžíci do úst. Několik vteřin na to začala skákat po pokoji a třít si čelo. Rozesmál se a přisunul misku zpět. Bože, tahle lahodná věcička byla dokonalá. Proč ji neobjevil dřív?

Původně chtěl jen něco, co by posloužilo jako ledový zábal, ale když objevil tu bílou mazlavou věc… zamiloval se. A pak… žena, o které snil, se mu zjevila mezi dveřmi a on začal být nadržený.

I když se probudil ze spánku už před dvěma dny, stále se ještě nezotavil a byl slabý. Jeho tělo zkrátka odmítalo čerpat ze svých zdrojů.

Ona mu rozproudila krev v žilách. Donutila ho se smát, což už neudělal pěknou chvíli, a zapomenout na vše zlé, co se odehrálo. S ní nedokázal myslet na nic jiného, než na to, jak úchvatným je stvořením.

A zrovna teď, když ta polo průsvitná košilka odhalovala téměř vše, měl co dělat, aby po ní neskočil jako hladové zvíře.

Možná se mohl zdát klidným, ale ta věc, co mu tam dole tuhla, to zcela jistě vylučovala. A že se s ní přetahoval o jídlo? A to jen aby se jí mohl dotýkat? Klesl až na dno. Mezi totální idioty.

Ale i přesto… bože, ta její vůně byla přímou dálnicí do pekla. Chtěl se v ní vykoupat. Přisvojit si ji… jako zvíře. Zakroutil nad sebou hlavou.

„Bože,“ zasténala a položila si hlavu na stůl. „Zapomněla jsem, že po ní umrzá mozek!“

Sledoval, jak se jí záda zvedají a klesají v pravidelném rytmu. Byla člověk. Křehký a smrtelný člověk. A on byl divoký a starý upír. I když… možná by nebylo tak špatné si ji vzít tady. Na stole. Cítil, že se jí líbí. A sex s ním by se jí líbil určitě.

V duchu si uštědřil nemalou facku. „Možná se s tebou i rozdělím… promiň, jak se jmenuješ?“ zamračil se.

„Thea,“ zahuhlala do stolní desky. Thea, opakoval to jméno v duchu, jako by to byla modlitba, která jej vytáhne z  pekla.

<3 <3 <3

Wayfarer se rozhlížel po domě, který vybral. Byla to opuštěná luxusní vila, co zřejmě svého majitele omrzela. Měla dvojité schodiště, velká okna a k ní patřil rozsáhlý pozemek na neutrálním území.

Ano, bylo to ideální místo. Koupil dobře. Věděl to už teď. Z tohohle místa se stane domov. Pro ně pro všechny. Jak nové, tak i staré členy.

Pootočil hlavu a zadíval se na Etienna. „Co na to říkáš?“ zeptal se.

Dotázaný pokrčil rameny. „Je to dobrá lokalita. Vypadá to k světu a s několika úpravami to bude i obytné. Za jak dlouho to zvládneš?“

„Dej mi týden a bude vše hotové. Moje ruce jsou zlaté. Ale to víš,“ uculil se mohutný válečník. V černých očích jeho bratra se zalesklo.

„Koukám, že tobě sebedůvěra nechybí, Wayi,“ uculil se. „Ale myslím si, že bez toho daru bys zas až tak nadutý nebyl, co?“

„To byste nebyli ani vy,“ oplatil slovní útok a otočil se zpět k budově. Nemohl se dočkat, jak to tu bude vypadat. Před očima se mu míhaly obrazy a nápady.

Bude to tady dokonalé. „Do podzemní části zabuduju i tělocvičnu, nebudeme se muset zabíjet v jídelně. A ošetřovnu, pro případy, jako je ten Warův.“

„To je dobrý nápad, ale budeš muset sehnat zdravotníky,“ utrousil Etienne s pohledem stále upřeným na dům.

„Já sám jedním jsem a pak jsou tu ti, kteří pomáhají Lie. Reta je léčitelka. A Mab-něco byl u vojáků,“ líný úsměv roztáhl jeho rty do prapodivného šklebu.

„Příroda se chvěje,“ řekl po několika vteřinách nenadále. „Něco se děje, něco, co narušuje rovnováhu.“

S těmi slovy poklekl a dotkl se dlaní měkké trávy. Zamžikal těsně před tím, než upadl do transu. Oči mu zbělely. Vítr jako by přestal vát. Všude se rozhostilo ticho.

„Už brzy se něco stane. Buď nás to posílí, nebo úplně zničí. Cítím to.“

Etienne se zachmuřil. „Nesnáším, když tohle děláš, ale teď se blíží svítání. Pojď, musíme jít.“

Wayfarer přikývl. Oči se mu opět navrátily k původnímu měňavému odstínu. „Necháme si to zatím pro sebe. Nechci nikoho plašit, když jsme teď zranitelní. Zítra začnu pracovat na domě.“

Etienne se na něj zadíval. V očích mu problesklo poznání. Ano, nechají si to zatím pro sebe. Protože to něco… by je mohlo rozhádat a zničit. A jak bylo vidět, Wayfarer něco tušil.

<3 <3 <3

„Jak je na tom W jed?“ zahřměl do telefonu Matte. Jeho ruce se začaly potit. Hlava mu třeštila. Tělo sužovaly nesnesitelné křeče.

Protože jim začali docházet půlčíci, musel účinky jedů zkoušet sám na sobě. Byl už po proměně, takže jej nezabily. Jen… zkrátka ty látky se začaly stávat jeho drogou.

Zamračil se a čekal na odpověď. Už neměl moc času. Potřeboval tu zatracenou látku co nejrychleji. Jinak by mohl promeškat svou příležitost. Už teď mu začínala být ta malá mrcha vzdálenější, než byla na začátku. Ale to se zase brzy navrátí do normálu.

Brzy bude přeci jeho malé štěně, či snad ne? „Už je skoro hotová. V laboratoři říkali, že potřebují jen půl týdne na dozrání. Pokud chceme získat dokonalou kombinaci… musíme si ještě chvíli počkat. A nastal menší problém,“ drmolil muž do telefonu. Jeho nervozita se dala vyčíst i přes vzdálenost, která je dělila.

Ale ani ta nedokázala zastavit ledový hněv, který se Matteovi rozlil tělem. „Mluv!“ vyštěkl do přístroje a chvíli poslouchal omluvné brblání toho šmejda na druhé straně.

„Doš-došli nám přísady na W jed. Tenhle je na dlouhou dobu poslední. A na D jed také. Na něj nemáme nic. Ani minimální množství DNA. Všechny plány s…“

„Jak?! Ptám se jak je možné, že ty zatracený věci došly?!“ řval do telefonu. „Měli jsme kilo – opakuji KILO! – od každého vzorku! Tak co se s tím, do hajzlu, stalo!“

„P-p-pane, ta těla se rozp-rozpadla. Došli do posledního stádia rozkladu, kdy už zůstala jen lidská část. Už to byli jen lidé, nikoli naše rasa.“

„Chci,“ zavrčel do telefonu, „mít W jed na stole do pěti dnů – nejdýl! A jestli tomu tak nebude… jak myslíš, že bude vypadat tvoje tělo, které najdou v příkopě někde u silnice?“

Jeho hlas přestal být výhružný a stal se sametově sladkým. V očích mu však běhaly neposedné myšlenky na krev onoho muže. „Takže být tebou,“ zavrčel na první pohled mile, „tak to tu budu mít na stříbrném podnose!“

Pak hovor vycvaknul a prudce uhodil přístrojem o linku, u níž stál. Jeho laboratoř. Jeho sídlo. Tady si mohl dělat, co se mu zlíbí. Křivě se usmál a podíval se na zkumavky s jeho poslední inovací. Tahle látka byla silná. Cítil to.

A umocňovala jeho hněv. Doslova ho sralo, že ti zatracenci žijí. Že stále chodí po světě a on neví kde jsou. Proto se rozhodl W jed upravit. Přidá do něj tuhle zabijáckou věcičku, co vymyslel a proměna bude dokonalá.

Jeho mrcha bude pro Dexian obdobou atomové bomby. Rozesmál se šíleným smíchem a opatrně přenesl zkumavky do chladícího boxu.

Ano, Dexian budou vládnou a on bude tím, kdo je povede. On a nikdo jiný bude mít po boku tu malou míšenku.

<3 <3 <3

War ležel na posteli a zíral na strop. V hlavě se mu neustále vynořovaly myšlenky a vzpomínky na Theu. Byla dokonalá.

Nemohl uvěřit, že ona je tou, kterou celou tu dobu hledal. Žena, která jej donutila opět toužit a cítit. Už po dvou lžících zmrzliny si představoval, jak chladivou hmotu pojídá z jejího těla. Jak se svíjí a sténá pod ním. Jak saje její krev.

Donutila ho chtít i tekutinu života. Něco, co jeho tělo nedokázalo posledních několik měsíců téměř vůbec pozřít. A ta její vůně… bože, divil se, že ještě nezešílel. Chtěl ji. Od drobných nalakovaných prstů na nohou po rozčepýřené hnědo-měděné vlasy a jiskřivé oči.

Ale nejvíc… nejvíc toužil po jejím těle. Nebyla hubená, právě naopak. Nosila ty dokonalé ženské křivky, které vždy obdivoval. Jenže jeho primitivní potřeby nakonec nabrala podobu nějaké štíhlé krásky. Ale teď, když konečně našel tu pravou, věděl více než jistě, co chce.

A bude ji mít. Jenže teď byl vyčerpaný. Zranění se mu stále ještě nevyléčila, i když byl už několik dní vzhůru. Dokonce se mu začaly rány otevírat, což nebylo dobré znamení. Ale jeho srdce nechtělo přestat bít. Ne, když našlo svou životní družku. Věděl to jistě. Byla jeho. Musela být.

Jenže on nebyl v žádné vrcholné kondici a tím pádem z něj i unikala energie na svádění. Teď měl další důvod k přemožení sebe samého. Pokud umře aniž by se jí dotkl… No, nevěděl, co by se stalo, ale prostě by tomu tak bylo.

Co bude mít z toho, že na sklonku své existence najde právě ji? Proč nemohla přijít dříve?

Ozvalo se zaklepání na dveře, jež se záhy otevřely. Dovnitř se nahrnula nejprve teď už o dost větší bílá koule, která bez váhání vyskočila na postel a začala skákat okolo zraněného válečníka. A po ní do místnosti vkročila Ryenne v roztrhaném koženém oblečení a vysokými vojenskými botami na nohou, dýkou připnutou na bocích hned vedle pistole, kterou zrovna zastrkávala do pouzdra. Obličej měla plný rudý šmouh a na pažích a jiných částech těla nesla znaky boje.

„Ahoj,“ usmála se na něj mile. Zamračil se. Nikdy se na něj mile neusmívala, ne, pokud něco neudělala. „Jak ti je?“

„Cos provedla,“ přejel ji pohledem od hlavy k patám. „Tvoje oblečení je zničené, obličej špinavý, jsi poraněná a usmíváš se… co se stalo?“

„Bože, jak ty to děláš?“ zavrčela a vykročila k jeho posteli. Pak sebou praštila do měkké matrace. „Potkala jsem pár Dexíků, chtěli si hrát a já nechtěla. Jsou to drzí vrahouni,“ vrčela s paží přehozenou přes oči.

„Udělali ti něco?“ pootočil hlavu na stranu, aby se na ni mohl zadívat. Dvě krásné ženy dominovaly jeho životu. Nebo alespoň jedna, která o tom věděla.

„Ne, ale já jim jo. Bože, jak je vůbec napadlo, že bych – pche!“ zařvala a zamávala volnou pěstí. Někdo musel odnést to, že je nasraná. War v duchu děkoval tomu, že to byli Dexian.

Usmál se. „Pojď ke mně,“ zamumlal a natáhl jednu paži. Ryenne se usmála. Nesnášela ho za to. Věděl, že by ji neměl objímat jako malou holčičku, ale byla jeho sestrou.

Její tělo se přitisklo k jeho boku. „Musíš mi něco slíbit,“ zamumlal, „kdyby se mi něco stalo… a je jedno co, přísahej, že nebudeš dělat hlouposti a budeš držet bratry pohromadě. Budeš dále pracovat na tom, aby se náš lid udržel v bezpečí a nevymřel.“

„Ty idiote,“ zavrčela, „proč takhle vůbec mluvíš. Budeš tady ještě dlouho. Hodně dlouho. Vím to.“

„Slib mi to, Rye,“ trval na svém. Jeho oči se přivřely varováním.

„Bohové,“ zasyčela, „slibuji ti, že pokud se ti cokoliv stane, postavím se do čela naší rodiny a stmelím nás. Navíc přísahám, že budu dále pokračovat v ochraně Pheculiahrem a nedovolím, aby byl náš druh ohrožený. Jsi spokojen, Ware?“

„Víc než to. Ještě pořád mě nenávidíš?“ zeptal se úsměvně. „Nebo to byla jen jedna z těch přechodných dračích nálad?“

„Obojí. Stále tě nenávidím za to, že jsi takový idiot a nesvěříš se mi, když ti něco je a pak ubližuješ všem okolo sebe. Ale, dračí nálada už mě přechází, takže vidím, že jsem možná mohla ubrat na vášnivosti…“ uculila se a stiskla jeho dlaň na jejím rameni.

Pak se mezi nimi rozhostilo příjemné ticho. Vše, co mělo být řečeno, již bylo proneseno.

Po několika minutách opět promluvila. „Way už má sídlo téměř hotové. Nemůžu uvěřit, že mu stačí ani ne týden a on postaví něco tak úchvatného. Počkej až to uvidíš. Koupil vilu u parku, zrenovoval ji, přistavěl podzemní centrum a zabezpečil,“ usmála se. „Prý už jen zajistí, že v domě budou okna s ochranou vrstvou proti slunci, aby se nikdo nezranil až vyjde z podzemí nahoru.“

„Hm-mm,“ zamumlal. Oči mu padaly únavou. Dnešní noc pro něj byla vyčerpávající. Musel bojovat se sebou samým, aby nepřepadl svou družku, pak ještě jeho zranění a malá sestra, ze které je už několik let dospělá žena a on to propásl.

„Víš,“ řekla o poznání tišeji, „nechtěla jsem ti to říct. Mám tě ráda, ale sereš mě. Občas jsem si dokonce i říkala, jestli ti náhodou nevadí moje přítomnost. Vyhýbal jsi se mi. A teď, ležím vedle tebe s hlavou v tahu. Proč? Ware, řekni proč se tohle děje?“

„Dexian jsou svině, zlato,“ zašeptal. Jen silou vůle přemáhal sebe samého, aby neusnul. „A my jsme to samé, jen stojíme na opačné straně…“ poslední slova mu splynula z rtů jako vzdech. Pak už se nechal ukolíbat únavou k spánku.

<3 <3 <3

Ryenne se vzepřela na lokti a podívala se do jeho spícího obličeje. Rozhodně neměla v plánu mu říkat o tom, co se s ní poslední dobou dělo. Ty podivné sny, které se stávaly skutečností. Nenadálé vize plné krve, smrti a smutku. A také věděla, že umírá. Cítila to, když jej poprvé uviděla před Jeskyní. A také věděla, jak jej má zachránit.

I kdyby jí to stálo život, ta lidská bytost bude jeho. Protože jedině ona má moc k jeho záchraně. Netušila proč, ale něco, nebo někdo, zkrátka nechtělo, aby War zemřel. A pokud by se tak stalo… nechtěla žít ve světě, jemuž vládli krvelační Dexian.

<3 <3 <3

Thea si vykračovala potemnělou ulicí. Po dalším týdnu útrap a rozjímáním, kdo byl ten tajemný muž, se kterým se střetla v jídelně a tak nedospěle pohádala o zmrzlinu, se konečně setká se svým Mattem.

Těšila se na něj. I když její city vůči němu byly v poslední době jaksi rozporuplné. Měla by přeci mít radost z toho, že jej opět uvidí, ne se jen těšit na společně strávený čas.

Její vztah k němu nabral rapidní otočku, která z mileneckého vztahu utvořila přátelství. Tedy z jejího úhlu pohledu.

Zamručela si pro sebe a zavrtěla hlavou. Nad tím by teď neměla uvažovat. Možná, že si to všechno jen namlouvá. Třeba ji přepadla jen chvilková zástava srdce po té noční výpravě…

Prudce škubla hlavou. Opět jí v mysli vytanula jeho tvář. Nechtěla na něj myslet. Neznala dokonce ani jeho jméno, ale bylo na něm něco, co ji přitahovalo. Kriste pane! Byla rozzuřená sama na sebe. Zrychlila.

Blížila se ke Xoru. V kostech cítila zvláštní brnění, které ji doprovázelo posledních několik dní. Navíc ty nepříjemné návaly horka a divoké chutě. Dobrá, popravdě už i zvážila, zda není těhotná, ale jelikož se její perioda dostavila, tahle možnost byla vyloučená. Možná, že ji jen přepadla nějaká jarní chřipka. Teď byla přece nejlepší doba na to být nemocná. I když… to, že je právě červen, vylučovalo přídavné jméno „jarní“.

Ale také to mohla být jen únava, neboť nemohla spát a za noc naspala nejvíce dvě a půl až tři hodiny. A také se jí stýskalo po Matteovi. Jeho pracovní záležitost se z jednoho dne proměnila v měsíc a jejich – podle ní už to dávno nebyl – vztah trval tři.

Byla s ním volná. Šťastná a spokojená. Bavilo ji trávit s ním čas a i kdyby měli být už jenom přáteli, což se nejspíš i brzy stane, bude pro ni stejně důležitým.

Zabočila do uličky, v níž se nacházel vstup do klubu. Před černými dveřmi už teď – v pět hodin večer – stála dlouhá fronta. Zamračila se. Nesnášela čekání, když věděla, že je poslední. Ale Matte slíbil, že tu bude. Že na ni počká u vyhazovače – alespoň dva metry vysokého černocha s paží tak širokou, jako její stehno a půl. A to určitě nebylo málo. A když k tomu přidáte i zbytek těla… jo, tomuhle týpkovi by se nejraději vyhnula obloukem.

Neklidně se zavrtěla na místě a sáhla do kabelky pro telefon. S úsměvem na tváři si otevřela zprávu od Mattea.

CEKAM TE. STOJIM VEPREDU.

PUSU M.

Usmála se. Jak slíbil, vždy plnil své sliby. Opět uklidila telefon a přehodila si úzký popruh kabely přes rameno. Pak vykročila podél řady a ignorovala nadávky a zuřivé výkřiky těch, kteří stáli před ní.

Učinila několik kroků než zahlédla jeho blond vlasy. Usmála se. Byl úplně vepředu a bavil se s černochem. Ne, že by muž byl rozhovorem potěšen. Dokonce měla pocit, jako kdyby chvilkami vycenil zuby a zavrčel.

Měla by se přestat dívat na ty přírodovědné kanály, jinak za chvíli obviní Liu z toho, že čmuchá a funí jako pes.

Stoupla si k nim. S úsměvem na tváři počkala až se k ní natočí a políbí ji na tvář. „Ahoj,“ roztáhla rty do širokého úsměvu.

„Ahoj,“ odpověděl jí a objal ji rukou okolo pasu. „Chyběl jsem ti?“ pronesl k ní, ale pohledem stále zkoumal vyhazovače.

Zrovna otevírala ústa k odpovědi, když vykročil pryč z řady lidí. „Říkal jsem si, že by nebylo špatné zkusit nějaký jiný klub. Tady Cale mi právě říkal, že bohužel dnes už je VIP zóna plná.“

„Ale vždyť…,“ protestovala, ale to on už ji táhl temnou uličkou. Stále hlouběji a hlouběji do tmy. Jeho stisk byl hrubý a bolestivý. Snažila se mu vysmeknout. Marně. „Matte,“ vykřikla a v hlase se jí odrážela panika, „to bolí. Pusť mě!“

Nereagoval na její prosby. Naopak, jeho krok se zrychlil a obličej, který částečně ukrývala tma, vypadal jako umělá zuřivá maska. Něco nebylo v pořádku. Škubala sebou. Panika jí prostupovala tělem jako ničivá lavina a smetávala vše, co se jí postavilo do cesty.

Thea vypískla, když jí prudce škubnul dopředu a přirazil její tělo na cihlovou zeď. Pak svou velkou dlaň přitiskl na její rty a zadíval se do strachem rozšířených očí. „Tak, kočičko,“ zavrčel na ní. V očích místo obvyklého hřejivého plamene ledové ostří. A ještě něco… něco, co způsobilo, že se ledová hrůza zařízla do její páteře. „Je na čase, abych ti jasně ukázal, kdo je tady pánem!“ volnou rukou sáhl do černého sportovního saka.

„Celý svůj život trávím tím, že vyhledávám parchanty, jako jsi ty. Půlčíky lidí a nás. A pak… pak z vás zmetků dělám něco dokonalého a perfektního, co zastíní lidskou rasu navždy. Co ty šváby srazí na kolena a donutí žebrat o milost.

Já jsem byl taky jen ubohá štětka a koukni se na mě teď!“ rozhodil paže. Thea se nedokázala ani hnout. Ten chlap je šílenec! „A teď, když najdu ty míšence, přeměním je na Dexian. Naší nejmocnější zbraň a věc, kterou dokážeme zničit Pheculiahrem a podrobit si je! Jenže nikdo nedokázal přežít poslední stádium proměny. To je tak těžký vydržet na živu, když se ti v těle usazuje tvoje pravá podstata?! Já to přežil a teď jsem dokonalý!“ V očích se mu zablesklo.

„A ty, malá kočičí štětko, budeš moje malá kurvička,“ rozesmál se. „Budeš patřit k dokonalému druhu. Upravil jsem geny W jedu tak, aby byly dost silné na tvojí genetiku. A jestli nepřežiješ proměnu, budu si muset najít jinou povolnou kurvičku, co ty na to?“

Theino hrdlo se stáhlo hrůzou. Mimoděk se mu pokusila vysmeknout a utéct, ale chytil ji a přirazil obličejem na stěnu. Bolest jí projela tělem a v čelisti zapraskalo. Zasténala.

„Nikam nepůjdeš!“ zařval a rukou jí roztrhl černou volnou halenu. Za chvíli vytáhl lem sukně a ona prudce zavřela oči. Ne, prosím ne, plakala v duchu. Tušila až moc dobře, co chce udělat. Jenže v jejím těle nebylo dost síly. Nedokázala se ani pohnout.

„Podle mých studií, když tě teď opíchám, nebude to mít žádný vliv na mutaci. Takže, proč si to trošku nezpříjemnit? Co kdybys náhodou chcípla?“

Zpod zavřených víček jí ukápla slza. Bože, prosím ne… A pak, prudce se narovnal a škubl rukou, kterou zamotal do vlasů. Hlava se jí zaklonila. „Kdepak,“ rozkřikl se. „Ty nejdřív projdeš posledním stádiem a pak, až budeš bezmocná a slabá, ale stále při vědomí, si to s tebou rozdám. Ukážu ti, komu patříš!“

Nestihla ani pocítit úlevu, když ji otočil a zabodl dlouhou ostrou stříkačku do středu její hrudi. Okamžitě ji polila vlna agónie a po ní přišla kýžená temnota. Těsně před tím, než ji odnesla bezbolestná prázdnota, uslyšela jej vztekle zařvat a zanadávat.

A pak… už byla pryč. Tep jí zcela zmizel a ona odešla za lákavou nicotou.

<3 <3 <3

Matte vztekle zaklel. Nevyšlo to. Věděl to hned, když se její oči proměnily ve dvě černé tůně bez života. Věděl i to, že její srdce okamžitě přestalo být. Měla se začít zmítat v křečích, měnit se na obávané stvoření a ona místo toho umřela.

Ta látka byla dokonalá! Složení perfektně pasovalo pro její DNA a proměna byla naplánovaná na tři vteřiny po vpravení látky. Neměla si jen tak dovolit chcípnout!

Vztekle kopl do jejího bezvládného těla. A pak ještě jednou. Znovu. A ještě jednou. Svou zlost si vybíjel na těle bez života. Přestal se ovládat a bušil do ní hlava nehlava. Na kloubech se mu začaly objevovat kapky krve, které nebyly jen jeho. Tvář potřísnil rudý povlak.

Narovnal se. Ta kurva ho podvedla. A on teď musel najít náhradu. Někoho, kdo by ji zastoupil. Pochyboval však, že najde někoho, kdo mu jen tak skočí do postele a pak si nechá vpravit do těla jed.

Shlédl dolů na její zohavenou mrtvolu. Modřiny a hluboké šrámy ji pokrývaly od hlavy k patám. Čelist v prapodivné poloze svědčila o tom, že je zlomená. Stejně na tom byla ruka a zřejmě i několik žeber.

Musel odtud utéct dříve, než ho někdo najde jak tu u ní stojí. Otočil se a zmizel do noci, nechávajíc za sebou svou poslední krvavou oběť.

<3 <3 <3

Thea byla v naprosté prázdnotě. Okolo ní ve vzduchu se vznášely jen krátké útržky vzpomínek na život. Věděla, že je nejspíš mrtvá. Věděla, že tohle je přechod na druhou stranu.

Smutně se zahleděla do sebe. Vzpomínala na Liu, se kterou kdysi dávno vykradla kuchyň a snědly spolu všechny čerstvě upečené sušenky.

Pak tu byla Lia, když se ji snažila donutit jít na její maturitní ples, na promoce a další rodinné akce…

Mezi vším tím krásný plavala i spousta dalších, ne zrovna hezkých, útržků. Její otec, jak se s matkou hádá. Smrt její matky a nakonec i jí samé…

Smutně se usmála. Nechtěla takhle skončit. Ne, chtěla žít. Pomstít se. Ukázat, že není jen slaboduchá žena.

Prudká bolest jí projela hrudí.

A pak… srdce v její hrudi udeřilo a tak tomu bylo ještě několikrát, než začalo bít. Zhluboka se nadechla. Její mysl se z prázdnoty přesunula do poklidného bezvědomí, které se teď zdálo být darem shůry.