pondělí 23. března 2015

Pod nadvládou noci 8

Nevěděla, kde je. Nevěděla, co se to s ní děje. Jediné, co vnímala, byla ta ukrutná bolest a hněv, jež se přes ní valil jako mohutná vlna.
Thea se pokusila pohnout, marně, tělo ji neposlouchalo. Bylo jen skořápkou. Nemohla pohnout ani očními víčky, ani prstem. Ale mohla poslouchat. Vnímat zvuky okolo sebe. Pak tu byl ten hlas.
Rytmický baryton s nakřáplým podtónem.
Vyvolával v ní vzdálené vzpomínky. Někdy ho už slyšela, věděla to. Líbilo se jí, jak ji zahříval. Připadala si s ním v bezpečí.
Proč se ale nemohla hýbat? Proč ji celé tělo tak bolelo? Věděla, že odpověď je ukryta někde hluboko v její mysli. Měla pocit, jako by se neklidně zavrtěla. Něco s ní nebylo v pořádku. Byl tu ten pocit, že je vnitřně rozpolcená. Že ji něco dodává a zároveň bere sílu.
Nebyla tu sama. To zjištění poslalo ledový blesk dolů po její páteři. Chtěla se otočit, ale v temnotě před ní se objevilo obrovské zvíře s lesklou černou srstí a jantarovýma očima.
Měla se ho bát, ale něco ji od toho odradilo. Možná rytmické pohupování svalů při chůzi, nebo majestátnost tvora. Obrovský vlk, nádherný, úchvatný a silný tvor.
Zvíře naklonilo hlavu ke straně a pečlivě si ji prohlíželo. Posuzovalo ji jako něco, co si chce člověk koupit a dlouho bádá nad výběrem. Zkoumalo kvalitu výrobku a jeho obal. A pak, jako by se na tváři zvířete usadil úsměv.
Opět se k ní vydalo loudavým dravčím krokem, až nakonec stanulo u jejích nohou. Jestli si před tím myslela, že slovo „obrovské“ jej dostatečně vystihuje, mýlila se. Zvíře mělo hlavu v úrovni jejích prsou.
Ale nebála se ho. Spíše cítila, že je to tak správně. Že k ní patří. A inteligence ve vlkovo očích ji v tom utvrdila. Vlk se okolo ní zkroutil a zahřál ji. Teplo, jež se okolo ní šířilo, zahánělo bolest. Nevnímala už nic. Ani ten svůdný baryton. Jen jejího vlka.
Opravdu byl její? Ano, byl. Patřil k ní. Přísahala by, že zvíře promluvilo. Že jí řeklo o jejich poutu. Líbila se jí – vlčici – a proto si ji vybrala. Ano, její vlčice si ji zvolila.
Náhle, jako by se začala vznášet, její tělo sebou škublo. Doslova cítila každou kost ve svém těle, jak se začíná narovnávat a spojovat. V čelisti jí křuplo. Drobné tělo se prohnulo do oblouku a zmítalo v podivné křeči. Ale nic ji nebolelo. Všechno se zdálo tak přirozené, jako dýchání. Bylo to správné.
Cítila pnutí svalů, jak se formovaly a vnímala sílu, jež se v ní hromadila. Přísahala by, že tam – vzadu v lebce – zahlédla hrdý pohled vlčice. Věděla, že je s ní a neopustí ji. Ale teď…teď byl čas jít odpočívat. Čas ulevit svému tělu a dát mu kýžený oddech.
Stále mohla cítit ty slabé elektrické výboje, co skrz ni proudily. Ne však už bolest, tu nahradilo vyčerpání doprovázené uspokojením z něčeho, co tak nechápala. Poddala se svým instinktům a nechala se ukolébat tichým bručením vlčice. Neviděla ji, ale byla tam. A od teď už jejich pouto bude trvat věčně.

<3 <3 <3

„Chci ji vidět,“ prohlásila do ztichlé jídelny Lia. Nikdy neměla velkou trpělivost a po týdnu, který strávila zahrabaná v hromadách papírů, její malý kalíšek už přetekl.
Pět mužských hlav se zvedlo a zadívalo se na místo, kde seděla a vidličkou zabíjela svou večeři. Zbylé osazenstvo si poklidně dojídalo denní příděl energie.
„Můžeš za ní jít,“ řekl po chvíli Wayfarer.
„Dobře, ale já ji chci…,“ zamračila se na vysokého muže přes stůl. „Cos to řekl?“
„Říkal jsem, že za ní můžeš jít. Od včerejška tam nikdo nebyl, nechal jsem ji na pokoji, aby se mohla v klidu léčit. Teď už vím jistě, že bude žít.“
„Jestli je tohle jen nějaký špatný vtip,“ zamávala ve vzduchu vidličkou, na které byl napíchnut kus hovězího masa.
„Popravdě,“ usmál se hromotluk nevinně, „mi budeš i k užitku, když ji omyješ. Já se k tomu tak nějak nemám.“
„Jasně,“ zabručela Lia, „mohla jsem tušit, že to nebudu mít zadarmo. Veď mě, ďáblovo dítě!“
„Zásah,“ zazubil se Wayfarer a odsunul svou židli. Pak stanul Lie po boku a nabídl jí rámě. „Smím vás tam dovést, krásná panno?“ na rtech vykouzlil svůdný úsměv.
„Jistě můj pane,“ odpověděla mu s úsměvem a chopila se jeho lokte, „jen si myslím, že ta panna už asi dvanáct let nejsem.“
Někdo u stolu za jejími zády vyvrhl své jídlo v záchvatu kašle na stůl. Nemusela se otáčet, aby zjistila, kdo to byl. Hezounek ji probodával pohledem. Cítila to jemné chvění na páteři i hřejivé teplo, jež ji zaplavilo podbřišek.
Sama sobě se zasmála a zavrtěla hlavou. Nenáviděla ho, ale přesto s ním chtěla spát. Ironický příběh sahající až do počátku lidské civilizace. Zahánějíc nekontrolovatelný pocit, vydala se dlouhou chodbou, která byla jako celé spodní patro vybavena šednou kamennou podlahou a bílými zdmi. Tento strohý vzhled doplňoval těžký mahagonový a ebenový nábytek, který dodával domu na útulnosti, a několik drobný doplňků. Nic na této pevnosti nebylo kýčovitého, tedy až na velikost.
Celkový dojem vyvolával pocit lásky a bezpečí, i když v domě sídlila banda krvelačných vojáků, kteří pro ránu nikdy nešli daleko.
Pro bezpečí bratrů byla okna vyrobena ze speciální konzistence, co dovnitř nepropouštěla žádné „ničivé“ světlo, to znamenalo, že všichni mohli po domě chodit i za dne, aniž by se báli spálení a uhoření. Pro jistotu byly na zdobených garnýžích zavěšeny těžké závěsy z černého sametu. Ještě jednou – pro jistotu.
Wayfarer dovedl Liu až do zadní části domu, využívané jako společenská místnost. Tady dominovala černá – od koberce, obrovské pohovky a přilehlých křesel v novodobém stylu až po elektronické vybavení. Jediným – doslova – světlým bodem byly stěny a obrazy na nich. A velké zrcadlo bez rámu, sahající od stropu po podlahu. Právě k němu Wayfarer vykročil a vzal za… kliku?
„Tohle nemyslíš vážně,“ rozesmála se. Nedošlo jí, že to zrcadlo jsou ve skutečnosti dveře, vedoucí do podzemní části. Vlastně to mohla tušit, když viděla, že nábytek je rozestavěn co nejdál od téhle části, utvářejíc dostatečný prostor pro průchod.
„Je to jediné místo,“ odpověděl jí přes rameno a vkročil ke schodišti. Cestu k němu rámovaly neopracované dřevěné police, na kterých leželo snad vše, co si šlo představit – od krabic s nápisy „Obvazy“ až po volně ležící pistole a dýky. „Kam jsem mohl umístit průchod. Navíc, je to bezpečné a… nevím, jak to mám argumentovat,“ hromotlukova šíje nabrala lehce růžový odstín.
Rozuměli si spolu. Ostatně on byl milá odrůda vraha a ona pravý opak. Byla troufalá, ale po krátké známosti ho již považovala za přítele. Dobrého přítele.
Proto také nekomentovala jeho nervózní vystupování a v tichu sestupovala po širokém schodišti. Nakonec stanula u stěny, na níž poblikával podivný přístroj s čísly.
Wayfarer k se k němu natáhl a vyťukal soubor číslic. Ocelově šedé dveře se otevřely a odhalily před obrovský komplex. Neviděla ani jeho konec a byla ráda, že sem nemusela jít sama.
Chodbu lemovalo několik dveří a každé z nich otevíraly cestu do jiné rozsáhlé části… jako byla ošetřovna, kterou od ní oddělovaly už jen lítačky.
„Teď je to tady tvoje, užij si to, kdybys potřebovala pomoc – budu vedle přerovnávat nějaký ty hračičky.“
Ohromená celým zjevem, jež se jí teď naskytl, pouze přikývla a automaticky kráčela k jedinému obsazenému lůžku, na kterém ležela ta drobná postava.
Se srdcem v kalhotách prošla dveřmi a zastavila se až u nohou lůžka. Bože, kdyby byla citlivka, už by brečela jen při pomyšlení, že ji uvidí, ale teď, když se na ni dívala, cítila jen chladnou nenávist. Chtěla najít toho kreténa, co jí tohle udělal, a urvat mu každou končetinu svými zuby.
Byla tak hubená a… a neříkal Way, že měla všechno polámané?
Lia se zamračila a popošla blíž. Ano, její sestřenka nevypadala ani v nejmenším případě jako nějaká zmrzačená chudinka. Právě naopak. Tvářila se jako nějaká milionářka po náročné proceduře. Její pleť jen zářila a vlasy se leskly oproti bílým zdem. Dokonce i ta poznámka o hubenosti seděla. Zdálo se, jako by přes noc shodila snad dvacet kilo tuku, ale přesto byla stále zaoblená na těch správných místech.
Zmateně si prohrábla vlasy a přistoupila až k jejímu lůžku. Opatrně se dotkla její paži a záhy okamžitě ucukla. Byla tak horká, jako by uvnitř hořela a ta vůně… její vůně byla… jiná.
Lia zavětřila a naklonila hlavu ke straně. „Wayi?“ zavolala tlumeně. Netrvalo to ani pět sekund, než se jeho hlava vynořila zpoza rohu.
„Hm?“ zamručel a pohlédl na ni.
„Jak dlouho je takhle?“ zeptala se Lia. V očích jí běhaly stíny plné podivných a nečitelných emocí.
Way vkročil do místnosti a zvuk jeho těžkých bot se odrážel v obrovském prostoru. Dalo by se říct, že těžké duté údery naháněly hrůzu a způsobovaly, že vlna mrazu přejela po Liině páteři.
„Takhle?“ opakoval po ní Wayfarer. Pomalým tempem se blížil k Theině lůžku a když stanul u svého cíle, natáhl ruku a přiložil ji na její drobné čelo.
„Má horečku,“ poznamenal tiše a zamračil se na ženské tělo, které se od včerejší noci zmenšilo o polovinu.
Lia po něm šlehla plamenným pohledem. „Na to bych sama nepřišla, génie.“
Wayfarer ta slova zcela vytěsnil z mysli. „Včera večer byla ještě v pořádku. Něco se muselo stát. Tahle horečka je horečka měničů. Vždyť víš, že když jsme zranění, naše tělo vezme veškerý zdroj energie, který najde, a použije ho k vyléčení. To způsobí, že máme horečku…“
„Nevím, komu to vysvětluješ, ale má to jeden háček,“ zabručela Lia temně, „horečku mají jen plnohodnotní měniči. A jelikož já znám její rodinou linii a genetiku, vím, že je jen z poloviny Pheculiahrem. Z druhé zase člověk. Nemůže mít horečku, když neprošla obdobím přeměny. A i kdyby prošla – půlčíci nemůžou mít horečku, Wayi.“
„Ona není půlčík,“ utrousil muž a naklonil hlavu ke straně. Nozdry se mu rozšířily, jak se snažil pojmout její vůni ze vzduchu. „Je čistokrevná,“ vydechl prudce.
„Neblázni,“ zasmála se hystericky Lia. „Říkala jsem ti, že znám její rodovou linii. Nemůže být čistokrevná. To je nemožné.“
Wayfarer byl ale místo poslouchání jejích slov zaneprázdněn vytahováním Theiny nemocniční košile do pasu.
„Hej!“ zařvala Lia pobouřeně. „Co to děláš?!“
„Hledám znamínko,“ odvětil neutrálně. Pohledem sjížděl po pravé polovině těla, zcela jistě nevzrušen nahotou pod ním. Jeho ostříží oči prozkoumávaly každý kousek kůže. Po chvíli, která se zdála věčností, se naklonil dopředu a oči přilepil k pravému boku.
„Podívej se na tohle,“ v hlase mu zazněl náznak čehosi, co nehodlala luštit. Už tak ho sledovala, jak si prohlíží nahé tělo její příbuzné. Očima rychle sklouzla na to, co zaujalo jeho pozornost a podrážděně vydechla.
„Ano, Thea má tetování. Jak vzrušující…“ Wayfarer ji chytil za zápěstí a strhl k sobě tak, že teď stáli bok po boku.
„Ne to tetování, tohle-,“ prstem ukázal na obrácenou krvavě rudou kapku, „-víš co to je?“
Lia se mračila na tu drobnou kapičku, která se prakticky ztrácela pod stínem jednoho z třešňových kvítků. „Mateřské znaménko?“ pokrčila rameny.
„Tohle, moje milá,“ usmál se na ni a narovnal se do své plné výšky. Rychle stáhl košili zpět na místo a otočil se čelem k Lie. „Tohle je znamení čistokrevných vlků.“
Lia se rozesmála. „Nerada ti to říkám, ale vlci už nejsou. Éra „dlaků“ už skončila před hodně dlouhou dobou.“
„Já moc dobře vím, že vlkodlaci vymřeli, ale ona nese vlčí znamení. A navíc… ta vůně, co se z ní line… ty to necítíš?“
Cítila to. Obvyklá vůně santálového dřeva a vanilky, jež byla pro Theu tak typická, byla výraznější a podbarvená jemným závanem máty.
„Nemůže být dlak,“ trvala na svém Lia. „I kdyby to bylo možné, že dlaci stále žijí, její geny…“
„Poslední dobou se děje okolo spousta divných věcí. Našli jsme desítky mrtvol. A všechny měly jedno společné – ty posraný vpichy na ruce. Už delší dobu mám podezření, ale nemám žádný důkaz.“ Přerušil ji ledově chladným hlasem, který dokázal zabíjet.
„Podezření na co?“ zeptala se. Stále nevěřila, že její malá sestřenka je teď krvelačný vlkodlak. Vlastně teď nevěřila ničemu. A už vůbec ne takovýmhle nesmyslným řečem. Čas ukáže pravdu, pomyslila si.
Wayfarer pomalu došel ke stěně pokryté bílými lesklými skřínkami. Po chvíli přehrabování vyndal chirurgické nůžky pro obra.
„Co s tím jdeš dělat?“ vyjela na něj. Podíval se na ni a odložil mučící nástroj na stříbrný pojízdný stůl.
„Její rány se vyléčily. Musím jí sundat dráty a fixace. Pokud samozřejmě nechceš, aby se probudila a nemohla hýbat tělem. Ostatně pochybuju, že se probere během dvou tří dní.“
Než se Lia nadala, první dlaha už ležela na zemi a ve vzduchu vysel bílý sádrový opar. Chvíli po ní následovala druhá a po ní třetí – poslední – z fixací. Pak se Wayfarer přesunul a jeho obří dlaně si počínaly až podivně něžně a jemně v přestříhávání drátků. Dával si pečlivý pozor, aby ani jeden z nich nepíchl Theu do tváře.
„Co s ní bude dál?“ Lia si sedla na dlaždicovou podlahu a zkřížila nohy. „Myslím, co se stane, až se probudí z kómatu, nebo ze spánku, to je jedno.“
„Nechci, aby se o tom kdokoliv dozvěděl před jejím probuzením, to zaprvé a za druhé – takhle dopředu nedokážu myslet.“ Uculil se a odhalil dokonalý bílý chrup.
„Takže to, že je z ní dlak je jen mezi námi?“ zavrčela Lia a zaklonila hlavu do zadu. „Jak to vůbec je možné?“
„To bych taky rád věděl,“ poznamenal a oprášil si ruce. Pak rychle poklidil nepořádek a ještě jednou zkontroloval Theinu teplotu.


„Pokud půjde všechno tak, jak má, měla by se probudit nejdéle do týdne. Nevím, jak se to má u dlaků, ale u nás tomu tak bývá, že pokud je mládě před první přeměnou zraněno, má dvě možnosti – umřít, nebo upadnout do takzvaného dormitru.“
„Furt nevím, komu to vysvětluješ,“ zabručela Lia a zaklonila se dozadu. Hlavou se téměř dotýkajíc země sledovala bílý strop.
„Nechtěla jsem, aby byla v nebezpečí. Vůbec se neměla přeměnit v něco,“ rukou udělala obsažné gesto, „takového.“
„Věci nejdou vždy podle plánu,“ uklidňoval ji Wayfarer. V očích se mu rychle mihl prapodivný lesk.

<3 <3 <3
Ty křeče byly nesnesitelné. Šířily se od nohou, po žaludek a nakonec se letmo dotkly i obličeje. Věděl, že potřebuje zvýšit svou denní dávku jedu.
Věděl, že se stal závislým. Touha po dalším přísunu té zpropadené drogy byla silnější, než cokoliv, co kdy zažil. Ta zlost, co jej pohlcovala a stravovala zaživa. Ta bolest, jež se dostavovala při delší odmlce mezi dávkami…
Tušil, co bude dál. Očekával, že se z něj stane jen prázdná skořápka, bude žít jen pro jediné. Středobodem jeho života se stane droga.

<3 <3 <3
Ryenne seděla u sebe v pokoji a pomalými tahy štětečkem dávala svým nehtům lesklý černý odstín. Sice tušila, že se lak během potyčky oprýská, ale pro tu vteřinu či dvě požitku to stojí.
Zrovna udělala poslední promyšlený tah, když se ozvalo zaklepání na dveře. „Jsi tam,“ zabručel War na druhé straně dveří.
Ryenne uzavřela lahvičku s lakem a opřela se do černé lenošky. „Pojď dál,“ zakřičela. Bylo to zbytečné, i kdyby ta slova jen zamumlala on by je slyšel.
Dveře se otevřely a War prakticky vpadl dovnitř. „Potřebuju pomoct,“ řekl a zabouchl za sebou.
„Jo?“ nasadila nedůvěřivý tón a pohlédla mu zpříma do očí. „A o co se jedná, smím-li být tak smělá?“
„Měla bys něco vědět,“ zabručel, když usedal na druhou stranu lenošky. „Nechci, abys okolo toho dělala povyk, je to jen můj podivný pocit…“
„Že ta dole je tvoje družka?“ přerušila ho a zamračila se na své nehty.
„Jak to víš,“ v hlase se mu odráželo podráždění. Jasně, pan Já-Tarzan-ty-Jane nesnášel, když někdo věděl něco dřív než on.
„Říkejme to tomu dračí intuice?“ nabídla a usmála se. „A teď k věci, co potřebuješ ode mě?“
„Já,“ zamračil se, „já ani nevím. Jen jsem to asi potřeboval někomu říct, ale teď… nevím.“ Vstal a chystal se odejít. Ryenne rychle vymrštila ruku a chytila ho za černý rukáv u košile.
„Ware, ty nikdy nechodíš jen tak. Možná bys mi mohl konečně říct, co se to s tebou děje. Musím to vědět, jsi můj bratr,“ podívala se na něj a lehce pozvedla koutky úst.
„Tohle není tvoje věc, Rye,“ odsekl jí a lehce škubl rukou. Látka stále zůstala uvězněná v její dlani.
„Ani nevíš, jak šeredně se pleteš. Vím, že ti něco je. Ubližuje mi to. Ubližuje to i ostatním, ale nejvíc to odnášíš ty. Proč mi to prostě neřekneš?“
„Protože vám nechci ublížit,“ ta slova z jeho úst splynu v podobě tichého zašeptání. Cítil se kvůli tomu trapně. Alespoň před Ryenne by mohl být dostatečně silný. Alespoň před ní, aby… aby… Proč vlastně?
„Ubližuješ mi akorát tímhle,“ odpověděla mu a stáhla ho zpět na měkké sedátko. „Řekni mi to, prosím.“
War prudce vydechl a jeho pohled jaksi pohasl. Proč to před ní vlastně skrýval? Ona by to stejně vypátrala sama. Nechtěl ale, aby o tom věděli ostatní.
„Bude to jen mezi náma, Rye,“ souhlasil nakonec. „Už to trvá dost dlouho a já nevím, kolik času mi zbývá. Umírám, sestřičko, už jsem překročil věk, kterého by se první měli dožít. Moje tělo nepřijímá potravu. Odmítá normálně fungovat.“
„A teď se objevila tvá družka,“ vmísila se do jeho monologu tiše Ryenne. „Nemyslíš, že je to znamení?“
War se rozesmál. „Znamení čeho? Toho, že po sobě zanechám o jednoho nešťastného člověka víc? Toho, jak je život nevyzpytatelný?“
„Máš omezený rozhled, Ware,“ vyštěkla. „Kdybys otevřel oči dokořán, viděl bys to, co vidím já. Alespoň se nevzdávej. Jak si řekl, život je nevyzpytatelný a nikdy nevím, co se stane.“
War se pousmál, zavřel oči a zaklonil hlavu. „Nevím, proč nejsem překvapený, tím, cos mi řekla. Právě naopak, mám pocit, jako bys o mém stavu věděla už dlouho.“
Ryenne se zavrtěla. „Více méně,“ odvětila neurčitě a pohlédla stranou. War se jen pousmál. Samozřejmě, že tahle malá čmuchalka o něčem věděla, jak by také ne, když ji její přirozená zvědavost hnala do extrémů.
„Ale slib mi, že se alespoň budeš snažit být jí nablízku, Ware,“ zabručela a zvedla se. „Teď, prosím tě, už jdi, potřebuji svou soukromou chvilku a čas se učit, když už mě nutíš, abych chodila na tu pitomou školu.“
War se usmál. „Víš moc dobře, jaké stanovisku tady zastávám,“ uculil se. Víc však neřekl a s úsměvem za sebou zavřel těžké dveře. Věděl, že se jí mohl svěřit už dříve, ale cosi uvnitř mu radilo, že není ten pravý čas. Teď se však vydal dolů.
Dolů k ženě, která ho tak přitahovala i ve spánku. Rychlostí blesku – a to bez přehánění – seběhl schody a vběhl do dlouhé chodby. Pak zabočil doprava a stanul před ošetřovnou.
Zhluboka se nadechl, rukou strčil do dveří a vkročil. Ležela tam, oblečená v bílém andělíčku a hnědo-měděnou záplavou vlasů rozloženou okolo tváře. Líbilo se mu, jak jí lícní kosti zdůrazňovaly něžnost tváře. Jak červeň zaplavovala její líce. Jak se její křivky vlnily pod splývavou látkou.
Možná, že to bylo hloupé, ale zdála se mu den ode dne krásnější. Líbila se mu i s těmi sádrovými fixacemi a dráty na obličeji a teď – když už je nemá… Nemá? Zamračil se. Kdy jí je sundali? To se lidé léčí tak rychle?
Přistoupil k ní blíž a rukou se dotkl jejího čela. Byla tak horká, jako by se krev uvnitř ní vařila. Bylo u lidí normální, že byla jejich těla tak zahřátá? A proč byl její dech tak zrychlený?
Celé ty dva týdny a tři dny ji chodil navštěvovat, ale nikdy, opravdu ani jednou, si nevšiml, že by tímto způsobem reagovala na zranění. U lidí to bylo něco nezvyklého, jiného a nebezpečného.
Pomalu se sklonil a zadíval se jí do tváře. V tu chvíli se její oční víčka zachvěla a oči otevřely. Nebyly to ty krásné zelené oči, které u ní vyděl poprvé, tohle byly dravčí zorničky protkané jantarovými smyčkami.
Dívala se na něj a zkoumala ho jako potencionální kořist a pak, bez jediného náznaku pohybu, se vymrštila a stáhla jej pod sebe. Klečíc nad ním mu zavrčela do tváře, kterou záhy přitiskla k jeho hrdlu a očichala jej.
Nebyl schopný se pohnout a už vůbec si nedokázal přiznat, že ho to vzrušovalo. Jen pomalých dávkách si uvědomoval, že tahle žena není jen obyčejný člověk. Už byla jednou z nich.
Ostré zoubky mu přejely po kůži. Slastné mravenčení přeběhlo po páteři a vyslalo jasný signál do části těla, která se právě teď nevešla do kalhot. Zvedla hlavu a sklonila ji k pravému rameni. Vědoucně se pousmála. Z úst jí trčely ostré zuby, nikoli však upíří. Byla jiná. Její vůně… ach, ta vůně ho nutila myslet na sex.
Chtěl ji. Tady a teď. Bylo mu jedno, kde jsou a kdo je může spatřit. Přitiskl své dlaně na její boky a přitiskl si k svému tepajícímu mužství. Zavrčela téměř okamžitě. Miloval tuhle reakci. Thea sklonila hlavu a zuby mu lehce protrhla kůži na krku. Zasyčel na ní a prudkým pohybem prohodil pozice.
Zmítala se pod ním, ale pak zasněně sledovala krev, stékající po jeho krku. Olízla si rty a vzepřela na loktech. Jazykem přela po oné rudé stopě a slastně zavrněla.
Chytil ji za zápěstí a přidržel jí ruce nad hlavou. Ztráta svobody se jí ani za mák nelíbila a v krku jí bublalo vzteklé vrčení. To ale utichlo ve chvíli, kdy přiložil své rty k jejímu krku a jazykem přejel po tepající žíle.
Jeho touha po ní byla neukojitelná. Potřeboval ji. Ostré špičáky pronikly skrze tenkou kůži a sladká krev mu naplnila ústa. Thea zasténala a prohnula se. Hltal její krev a vychutnával si ten pocit síly, jež jím proudil. Pomaličku – téměř jako přinucený – přejel vpichy jazykem a uzavřel tak rány.
Zadíval se do těch svůdných očí a pak na její rty. Malý růžový jazýček vykoukl ven. War se sklonil a políbil ji. Něžně a hrubě zároveň.
Uvolnil stisk na jejích zápěstí a pomaličku – aniž by přerušil polibek – si začal sedat. Rukou jí zajel pod zadeček a usadil si ji na klín tak, že měl dokonalý přístup ke všemu.
Rty pomaličku putoval zpět na hrdlo a na přístupnou část dekoltu. Nedočkavě zavrčel a přitiskl si ji blíže.
Její nenechavé ruce škrábaly a tiskly vše, na co dosáhly. Zbytkem těla se otírala o vše ostatní.
War zrovna prsty rozmotával tkaničky jejího nemocničního úboru, když do dveří vrazil Ace. Stále k nim otočení zády, táhl před sebou obrovskou ocelovou skříň. Realita se Warovi teď zdála jako studená sprcha.
Rychle posadil Theu na postel a upravil jí košili, pak se pokusil zamaskovat krev na krku a jasnou vybouleninu v kalhotách. Zrovna si upravoval košili, když se k nim Ace otočil čelem a strnul na místě.
„Nazdar,“ prohodil a přejel Wara pohledem, který jasně dával najevo, že ví, co právě dělal.
Thea tiše zavrčela a vycenila na nově příchozího zuby. Stále ještě nevnímajíc svou lidskou část, zvíře uvnitř ní ji provázelo přeměnou.
War Aceovi pokynul hlavou a tvářil se neutrálně, i když moc dobře tušil, jak teď vypadá. Byl ukázkovým příkladem chlapa, který nedostal svou dávku sexu po vášnivém mazlení.
„Vezu skříň na Wayovo hračky,“ podotkl Ace a přešlápl z nohy na nohu, pohledem se vyhýbajíc rozzuřené Thee.
„Jo,“ odpověděl mu War neutrálně. Popravdě, nikdy se necítil trapněji. Teď si připadal jako přistižený se svou dívkou na gauči. Což nebylo tak daleko od pravdy.
„Way tě šel hledat,“ řekl Ace a otočil se zpět k tlačení té velké věci. „Říkal něco o vzpouře ve středu města.“
War se postavil a stáhl černou košili ještě níž. „Jdu tam,“ ta slova nebyla určena jeho bratrovi, ale ženě, která ho pozorovala hladovým pohledem.
Udělal sotva jeden krok, když ho chytila za paži a pevně držela. Věděl, co chce, ale nemohl si dovolat riskovat. Ne teď, když je čerstvě po proměně. „Zůstaň tady,“ řekl jí tiše. Zavrtěla hlavou. War zavrčel a ona mu jeho čin opětovala.
Věděl, že nemá jinou možnost, protože tahle divoženka se – jak je vidět – jen tak nevzdává, a tak ji popadl pod koleny a zvedl do náručí.
Téměř okamžitě mu zabořila tvář do prohlubně mezi krkem a ramenem a krev, jež tam ještě stále lpěla, jazykem.
Vynesl ji za doprovodu Aceova nedůvěřivého pohledu. Byl téměř u východu, když se k němu donesl hlasitý mužský smích a slova, jejichž význam nehodlal luštit.

Žádné komentáře:

Okomentovat