Nevěděla,
kde je. Nevěděla, co se to s ní děje. Jediné, co vnímala,
byla ta ukrutná bolest a hněv, jež se přes ní valil jako mohutná
vlna.
Thea
se pokusila pohnout, marně, tělo ji neposlouchalo. Bylo jen
skořápkou. Nemohla pohnout ani očními víčky, ani prstem. Ale
mohla poslouchat. Vnímat zvuky okolo sebe. Pak tu byl ten hlas.
Vyvolával
v ní vzdálené vzpomínky. Někdy ho už slyšela, věděla
to. Líbilo se jí, jak ji zahříval. Připadala si s ním
v bezpečí.
Proč
se ale nemohla hýbat? Proč ji celé tělo tak bolelo? Věděla, že
odpověď je ukryta někde hluboko v její mysli. Měla pocit,
jako by se neklidně zavrtěla. Něco s ní nebylo v pořádku.
Byl tu ten pocit, že je vnitřně rozpolcená. Že ji něco dodává
a zároveň bere sílu.
Nebyla
tu sama. To zjištění poslalo ledový blesk dolů po její páteři.
Chtěla se otočit, ale v temnotě před ní se objevilo
obrovské zvíře s lesklou černou srstí a jantarovýma očima.
Měla
se ho bát, ale něco ji od toho odradilo. Možná rytmické
pohupování svalů při chůzi, nebo majestátnost tvora. Obrovský
vlk, nádherný, úchvatný a silný tvor.
Zvíře
naklonilo hlavu ke straně a pečlivě si ji prohlíželo. Posuzovalo
ji jako něco, co si chce člověk koupit a dlouho bádá nad
výběrem. Zkoumalo kvalitu výrobku a jeho obal. A pak, jako by se
na tváři zvířete usadil úsměv.
Opět
se k ní vydalo loudavým dravčím krokem, až nakonec stanulo
u jejích nohou. Jestli si před tím myslela, že slovo „obrovské“
jej dostatečně vystihuje, mýlila se. Zvíře mělo hlavu v úrovni
jejích prsou.
Ale
nebála se ho. Spíše cítila, že je to tak správně. Že k ní
patří. A inteligence ve vlkovo očích ji v tom utvrdila. Vlk
se okolo ní zkroutil a zahřál ji. Teplo, jež se okolo ní šířilo,
zahánělo bolest. Nevnímala už nic. Ani ten svůdný baryton. Jen
jejího vlka.
Opravdu
byl její? Ano, byl. Patřil k ní. Přísahala by, že zvíře
promluvilo. Že jí řeklo o jejich poutu. Líbila se jí – vlčici
– a proto si ji vybrala. Ano, její vlčice si ji zvolila.
Náhle,
jako by se začala vznášet, její tělo sebou škublo. Doslova
cítila každou kost ve svém těle, jak se začíná narovnávat a
spojovat. V čelisti jí křuplo. Drobné tělo se prohnulo do
oblouku a zmítalo v podivné křeči. Ale nic ji nebolelo.
Všechno se zdálo tak přirozené, jako dýchání. Bylo to správné.
Cítila
pnutí svalů, jak se formovaly a vnímala sílu, jež se v ní
hromadila. Přísahala by, že tam – vzadu v lebce –
zahlédla hrdý pohled vlčice. Věděla, že je s ní a
neopustí ji. Ale teď…teď byl čas jít odpočívat. Čas ulevit
svému tělu a dát mu kýžený oddech.
Stále
mohla cítit ty slabé elektrické výboje, co skrz ni proudily. Ne
však už bolest, tu nahradilo vyčerpání doprovázené uspokojením
z něčeho, co tak nechápala. Poddala se svým instinktům a
nechala se ukolébat tichým bručením vlčice. Neviděla ji, ale
byla tam. A od teď už jejich pouto bude trvat věčně.
<3
<3 <3
„Chci
ji vidět,“ prohlásila do ztichlé jídelny Lia. Nikdy neměla
velkou trpělivost a po týdnu, který strávila zahrabaná
v hromadách papírů, její malý kalíšek už přetekl.
Pět mužských hlav se zvedlo a zadívalo se na místo, kde seděla
a vidličkou zabíjela svou večeři. Zbylé osazenstvo si poklidně
dojídalo denní příděl energie.
„Můžeš
za ní jít,“ řekl po chvíli Wayfarer.
„Dobře,
ale já ji chci…,“ zamračila se na vysokého muže přes stůl.
„Cos to řekl?“
„Říkal
jsem, že za ní můžeš jít. Od včerejška tam nikdo nebyl,
nechal jsem ji na pokoji, aby se mohla v klidu léčit. Teď už
vím jistě, že bude žít.“
„Jestli
je tohle jen nějaký špatný vtip,“ zamávala ve vzduchu
vidličkou, na které byl napíchnut kus hovězího masa.
„Popravdě,“
usmál se hromotluk nevinně, „mi budeš i k užitku, když ji
omyješ. Já se k tomu tak nějak nemám.“
„Jasně,“
zabručela Lia, „mohla jsem tušit, že to nebudu mít zadarmo. Veď
mě, ďáblovo dítě!“
„Zásah,“
zazubil se Wayfarer a odsunul svou židli. Pak stanul Lie po boku a
nabídl jí rámě. „Smím vás tam dovést, krásná panno?“ na
rtech vykouzlil svůdný úsměv.
„Jistě
můj pane,“ odpověděla mu s úsměvem a chopila se jeho
lokte, „jen si myslím, že ta panna už asi dvanáct let
nejsem.“
Někdo
u stolu za jejími zády vyvrhl své jídlo v záchvatu kašle
na stůl. Nemusela se otáčet, aby zjistila, kdo to byl. Hezounek ji
probodával pohledem. Cítila to jemné chvění na páteři i
hřejivé teplo, jež ji zaplavilo podbřišek.
Sama
sobě se zasmála a zavrtěla hlavou. Nenáviděla ho, ale přesto
s ním chtěla spát. Ironický příběh sahající až do
počátku lidské civilizace. Zahánějíc nekontrolovatelný pocit,
vydala se dlouhou chodbou, která byla jako celé spodní patro
vybavena šednou kamennou podlahou a bílými zdmi. Tento strohý
vzhled doplňoval těžký mahagonový a ebenový nábytek, který
dodával domu na útulnosti, a několik drobný doplňků. Nic na
této pevnosti nebylo kýčovitého, tedy až na velikost.
Celkový
dojem vyvolával pocit lásky a bezpečí, i když v domě
sídlila banda krvelačných vojáků, kteří pro ránu nikdy nešli
daleko.
Pro
bezpečí bratrů byla okna vyrobena ze speciální konzistence, co
dovnitř nepropouštěla žádné „ničivé“ světlo, to
znamenalo, že všichni mohli po domě chodit i za dne, aniž by se
báli spálení a uhoření. Pro jistotu byly na zdobených garnýžích
zavěšeny těžké závěsy z černého sametu. Ještě jednou
– pro jistotu.
Wayfarer
dovedl Liu až do zadní části domu, využívané jako společenská
místnost. Tady dominovala černá – od koberce, obrovské pohovky
a přilehlých křesel v novodobém stylu až po elektronické
vybavení. Jediným – doslova – světlým bodem byly stěny a
obrazy na nich. A velké zrcadlo bez rámu, sahající od stropu po
podlahu. Právě k němu Wayfarer vykročil a vzal za… kliku?
„Tohle
nemyslíš vážně,“ rozesmála se. Nedošlo jí, že to zrcadlo
jsou ve skutečnosti dveře, vedoucí do podzemní části. Vlastně
to mohla tušit, když viděla, že nábytek je rozestavěn co nejdál
od téhle části, utvářejíc dostatečný prostor pro průchod.
„Je
to jediné místo,“ odpověděl jí přes rameno a vkročil ke
schodišti. Cestu k němu rámovaly neopracované dřevěné
police, na kterých leželo snad vše, co si šlo představit – od
krabic s nápisy „Obvazy“ až po volně ležící pistole a
dýky. „Kam jsem mohl umístit průchod. Navíc, je to bezpečné
a… nevím, jak to mám argumentovat,“ hromotlukova šíje nabrala
lehce růžový odstín.
Rozuměli
si spolu. Ostatně on byl milá odrůda vraha a ona pravý opak. Byla
troufalá, ale po krátké známosti ho již považovala za přítele.
Dobrého přítele.
Proto
také nekomentovala jeho nervózní vystupování a v tichu
sestupovala po širokém schodišti. Nakonec stanula u stěny, na níž
poblikával podivný přístroj s čísly.
Wayfarer
k se k němu natáhl a vyťukal soubor číslic. Ocelově
šedé dveře se otevřely a odhalily před obrovský komplex.
Neviděla ani jeho konec a byla ráda, že sem nemusela jít sama.
Chodbu
lemovalo několik dveří a každé z nich otevíraly cestu do
jiné rozsáhlé části… jako byla ošetřovna, kterou od ní
oddělovaly už jen lítačky.
„Teď
je to tady tvoje, užij si to, kdybys potřebovala pomoc – budu
vedle přerovnávat nějaký ty hračičky.“
Ohromená
celým zjevem, jež se jí teď naskytl, pouze přikývla a
automaticky kráčela k jedinému obsazenému lůžku, na kterém
ležela ta drobná postava.
Se
srdcem v kalhotách prošla dveřmi a zastavila se až u nohou
lůžka. Bože, kdyby byla citlivka, už by brečela jen při
pomyšlení, že ji uvidí, ale teď, když se na ni dívala, cítila
jen chladnou nenávist. Chtěla najít toho kreténa, co jí tohle
udělal, a urvat mu každou končetinu svými zuby.
Byla
tak hubená a… a neříkal Way, že měla všechno polámané?
Lia
se zamračila a popošla blíž. Ano, její sestřenka nevypadala ani
v nejmenším případě jako nějaká zmrzačená chudinka.
Právě naopak. Tvářila se jako nějaká milionářka po náročné
proceduře. Její pleť jen zářila a vlasy se leskly oproti bílým
zdem. Dokonce i ta poznámka o hubenosti seděla. Zdálo se, jako by
přes noc shodila snad dvacet kilo tuku, ale přesto byla stále
zaoblená na těch správných místech.
Zmateně
si prohrábla vlasy a přistoupila až k jejímu lůžku.
Opatrně se dotkla její paži a záhy okamžitě ucukla. Byla tak
horká, jako by uvnitř hořela a ta vůně… její vůně byla…
jiná.
Lia
zavětřila a naklonila hlavu ke straně. „Wayi?“ zavolala
tlumeně. Netrvalo to ani pět sekund, než se jeho hlava vynořila
zpoza rohu.
„Hm?“
zamručel a pohlédl na ni.
„Jak
dlouho je takhle?“ zeptala se Lia. V očích jí běhaly stíny
plné podivných a nečitelných emocí.
Way
vkročil do místnosti a zvuk jeho těžkých bot se odrážel v
obrovském prostoru. Dalo by se říct, že těžké duté údery
naháněly hrůzu a způsobovaly, že vlna mrazu přejela po Liině
páteři.
„Takhle?“
opakoval po ní Wayfarer. Pomalým tempem se blížil k Theině
lůžku a když stanul u svého cíle, natáhl ruku a přiložil ji
na její drobné čelo.
„Má
horečku,“ poznamenal tiše a zamračil se na ženské tělo, které
se od včerejší noci zmenšilo o polovinu.
Lia
po něm šlehla plamenným pohledem. „Na to bych sama nepřišla,
génie.“
Wayfarer
ta slova zcela vytěsnil z mysli. „Včera večer byla ještě
v pořádku. Něco se muselo stát. Tahle horečka je horečka
měničů. Vždyť víš, že když jsme zranění, naše tělo vezme
veškerý zdroj energie, který najde, a použije ho k vyléčení.
To způsobí, že máme horečku…“
„Nevím,
komu to vysvětluješ, ale má to jeden háček,“ zabručela Lia
temně, „horečku mají jen plnohodnotní měniči. A jelikož já
znám její rodinou linii a genetiku, vím, že je jen z poloviny
Pheculiahrem. Z druhé zase člověk. Nemůže mít horečku,
když neprošla obdobím přeměny. A i kdyby prošla – půlčíci nemůžou mít horečku, Wayi.“
„Ona
není půlčík,“ utrousil muž a naklonil hlavu ke straně. Nozdry
se mu rozšířily, jak se snažil pojmout její vůni ze vzduchu.
„Je čistokrevná,“ vydechl prudce.
„Neblázni,“
zasmála se hystericky Lia. „Říkala jsem ti, že znám její
rodovou linii. Nemůže být čistokrevná. To je nemožné.“
Wayfarer
byl ale místo poslouchání jejích slov zaneprázdněn vytahováním
Theiny nemocniční košile do pasu.
„Hej!“
zařvala Lia pobouřeně. „Co to děláš?!“
„Hledám
znamínko,“ odvětil neutrálně. Pohledem sjížděl po pravé
polovině těla, zcela jistě nevzrušen nahotou pod ním. Jeho
ostříží oči prozkoumávaly každý kousek kůže. Po chvíli,
která se zdála věčností, se naklonil dopředu a oči přilepil
k pravému boku.
„Podívej
se na tohle,“ v hlase mu zazněl náznak čehosi, co nehodlala
luštit. Už tak ho sledovala, jak si prohlíží nahé tělo její
příbuzné. Očima rychle sklouzla na to, co zaujalo jeho pozornost
a podrážděně vydechla.
„Ano,
Thea má tetování. Jak vzrušující…“ Wayfarer ji chytil za
zápěstí a strhl k sobě tak, že teď stáli bok po boku.
„Ne
to tetování, tohle-,“ prstem ukázal na obrácenou krvavě rudou
kapku, „-víš co to je?“
Lia
se mračila na tu drobnou kapičku, která se prakticky ztrácela pod
stínem jednoho z třešňových kvítků. „Mateřské
znaménko?“ pokrčila rameny.
„Tohle,
moje milá,“ usmál se na ni a narovnal se do své plné výšky.
Rychle stáhl košili zpět na místo a otočil se čelem k Lie.
„Tohle je znamení čistokrevných vlků.“
Lia
se rozesmála. „Nerada ti to říkám, ale vlci už nejsou. Éra
„dlaků“ už skončila před hodně dlouhou dobou.“
„Já
moc dobře vím, že vlkodlaci vymřeli, ale ona nese vlčí znamení.
A navíc… ta vůně, co se z ní line… ty to necítíš?“
Cítila
to. Obvyklá vůně santálového dřeva a vanilky, jež byla pro Theu
tak typická, byla výraznější a podbarvená jemným závanem
máty.
„Nemůže
být dlak,“ trvala na svém Lia. „I kdyby to bylo možné, že
dlaci stále žijí, její geny…“
„Poslední
dobou se děje okolo spousta divných věcí. Našli jsme desítky
mrtvol. A všechny měly jedno společné – ty posraný vpichy na
ruce. Už delší dobu mám podezření, ale nemám žádný důkaz.“
Přerušil ji ledově chladným hlasem, který dokázal zabíjet.
„Podezření
na co?“ zeptala se. Stále nevěřila, že její malá sestřenka
je teď krvelačný vlkodlak. Vlastně teď nevěřila ničemu. A už
vůbec ne takovýmhle nesmyslným řečem. Čas ukáže pravdu,
pomyslila si.
Wayfarer
pomalu došel ke stěně pokryté bílými lesklými skřínkami. Po
chvíli přehrabování vyndal chirurgické nůžky pro obra.
„Co
s tím jdeš dělat?“ vyjela na něj. Podíval se na ni a
odložil mučící nástroj na stříbrný pojízdný stůl.
„Její
rány se vyléčily. Musím jí sundat dráty a fixace. Pokud
samozřejmě nechceš, aby se probudila a nemohla hýbat tělem.
Ostatně pochybuju, že se probere během dvou tří dní.“
Než
se Lia nadala, první dlaha už ležela na zemi a ve vzduchu vysel
bílý sádrový opar. Chvíli po ní následovala druhá a po ní
třetí – poslední – z fixací. Pak se Wayfarer přesunul a
jeho obří dlaně si počínaly až podivně něžně a jemně
v přestříhávání drátků. Dával si pečlivý pozor, aby
ani jeden z nich nepíchl Theu do tváře.
„Co
s ní bude dál?“ Lia si sedla na dlaždicovou podlahu a
zkřížila nohy. „Myslím, co se stane, až se probudí z kómatu,
nebo ze spánku, to je jedno.“
„Nechci,
aby se o tom kdokoliv dozvěděl před jejím probuzením, to zaprvé
a za druhé – takhle dopředu nedokážu myslet.“ Uculil se a
odhalil dokonalý bílý chrup.
„Takže
to, že je z ní dlak je jen mezi námi?“ zavrčela Lia a
zaklonila hlavu do zadu. „Jak to vůbec je možné?“
„To
bych taky rád věděl,“ poznamenal a oprášil si ruce. Pak rychle
poklidil nepořádek a ještě jednou zkontroloval Theinu teplotu.
„Pokud
půjde všechno tak, jak má, měla by se probudit nejdéle do týdne.
Nevím, jak se to má u dlaků, ale u nás tomu tak bývá, že pokud
je mládě před první přeměnou zraněno, má dvě možnosti –
umřít, nebo upadnout do takzvaného dormitru.“
„Furt
nevím, komu to vysvětluješ,“ zabručela Lia a zaklonila se
dozadu. Hlavou se téměř dotýkajíc země sledovala bílý strop.
„Nechtěla
jsem, aby byla v nebezpečí. Vůbec se neměla přeměnit
v něco,“ rukou udělala obsažné gesto, „takového.“
„Věci
nejdou vždy podle plánu,“ uklidňoval ji Wayfarer. V očích
se mu rychle mihl prapodivný lesk.
<3
<3 <3
Ty
křeče byly nesnesitelné. Šířily se od nohou, po žaludek a
nakonec se letmo dotkly i obličeje. Věděl, že potřebuje zvýšit
svou denní dávku jedu.
Věděl,
že se stal závislým. Touha po dalším přísunu té zpropadené
drogy byla silnější, než cokoliv, co kdy zažil. Ta zlost, co jej
pohlcovala a stravovala zaživa. Ta bolest, jež se dostavovala při
delší odmlce mezi dávkami…
Tušil,
co bude dál. Očekával, že se z něj stane jen prázdná
skořápka, bude žít jen pro jediné. Středobodem jeho života se
stane droga.
<3
<3 <3
Ryenne
seděla u sebe v pokoji a pomalými tahy štětečkem dávala
svým nehtům lesklý černý odstín. Sice tušila, že se lak během
potyčky oprýská, ale pro tu vteřinu či dvě požitku to stojí.
Zrovna
udělala poslední promyšlený tah, když se ozvalo zaklepání na
dveře. „Jsi tam,“ zabručel War na druhé straně dveří.
Ryenne
uzavřela lahvičku s lakem a opřela se do černé lenošky.
„Pojď dál,“ zakřičela. Bylo to zbytečné, i kdyby ta slova
jen zamumlala on by je slyšel.
Dveře
se otevřely a War prakticky vpadl dovnitř. „Potřebuju pomoct,“
řekl a zabouchl za sebou.
„Jo?“
nasadila nedůvěřivý tón a pohlédla mu zpříma do očí. „A o
co se jedná, smím-li být tak smělá?“
„Měla
bys něco vědět,“ zabručel, když usedal na druhou stranu
lenošky. „Nechci, abys okolo toho dělala povyk, je to jen můj
podivný pocit…“
„Že
ta dole je tvoje družka?“ přerušila ho a zamračila se na své
nehty.
„Jak
to víš,“ v hlase se mu odráželo podráždění. Jasně,
pan Já-Tarzan-ty-Jane nesnášel, když někdo věděl něco dřív
než on.
„Říkejme
to tomu dračí intuice?“ nabídla a usmála se. „A teď k věci,
co potřebuješ ode mě?“
„Já,“
zamračil se, „já ani nevím. Jen jsem to asi potřeboval někomu
říct, ale teď… nevím.“ Vstal a chystal se odejít. Ryenne
rychle vymrštila ruku a chytila ho za černý rukáv u košile.
„Ware,
ty nikdy nechodíš jen tak. Možná bys mi mohl konečně říct, co
se to s tebou děje. Musím to vědět, jsi můj bratr,“
podívala se na něj a lehce pozvedla koutky úst.
„Tohle
není tvoje věc, Rye,“ odsekl jí a lehce škubl rukou. Látka
stále zůstala uvězněná v její dlani.
„Ani
nevíš, jak šeredně se pleteš. Vím, že ti něco je. Ubližuje
mi to. Ubližuje to i ostatním, ale nejvíc to odnášíš ty. Proč
mi to prostě neřekneš?“
„Protože
vám nechci ublížit,“ ta slova z jeho úst splynu v podobě
tichého zašeptání. Cítil se kvůli tomu trapně. Alespoň před
Ryenne by mohl být dostatečně silný. Alespoň před ní, aby…
aby… Proč vlastně?
„Ubližuješ
mi akorát tímhle,“ odpověděla mu a stáhla ho zpět na měkké
sedátko. „Řekni mi to, prosím.“
War
prudce vydechl a jeho pohled jaksi pohasl. Proč to před ní vlastně
skrýval? Ona by to stejně vypátrala sama. Nechtěl ale, aby o tom
věděli ostatní.
„Bude
to jen mezi náma, Rye,“ souhlasil nakonec. „Už to trvá dost
dlouho a já nevím, kolik času mi zbývá. Umírám, sestřičko,
už jsem překročil věk, kterého by se první měli dožít. Moje
tělo nepřijímá potravu. Odmítá normálně fungovat.“
„A
teď se objevila tvá družka,“ vmísila se do jeho monologu tiše
Ryenne. „Nemyslíš, že je to znamení?“
War
se rozesmál. „Znamení čeho? Toho, že po sobě zanechám o
jednoho nešťastného člověka víc? Toho, jak je život
nevyzpytatelný?“
„Máš
omezený rozhled, Ware,“ vyštěkla. „Kdybys otevřel oči
dokořán, viděl bys to, co vidím já. Alespoň se nevzdávej. Jak
si řekl, život je nevyzpytatelný a nikdy nevím, co se stane.“
War
se pousmál, zavřel oči a zaklonil hlavu. „Nevím, proč nejsem
překvapený, tím, cos mi řekla. Právě naopak, mám pocit, jako
bys o mém stavu věděla už dlouho.“
Ryenne
se zavrtěla. „Více méně,“ odvětila neurčitě a pohlédla
stranou. War se jen pousmál. Samozřejmě, že tahle malá čmuchalka
o něčem věděla, jak by také ne, když ji její přirozená
zvědavost hnala do extrémů.
„Ale
slib mi, že se alespoň budeš snažit být jí nablízku, Ware,“
zabručela a zvedla se. „Teď, prosím tě, už jdi, potřebuji
svou soukromou chvilku a čas se učit, když už mě nutíš, abych
chodila na tu pitomou školu.“
War
se usmál. „Víš moc dobře, jaké stanovisku tady zastávám,“
uculil se. Víc však neřekl a s úsměvem za sebou zavřel
těžké dveře. Věděl, že se jí mohl svěřit už dříve, ale
cosi uvnitř mu radilo, že není ten pravý čas. Teď se však
vydal dolů.
Dolů
k ženě, která ho tak přitahovala i ve spánku. Rychlostí
blesku – a to bez přehánění – seběhl schody a vběhl do
dlouhé chodby. Pak zabočil doprava a stanul před ošetřovnou.
Zhluboka
se nadechl, rukou strčil do dveří a vkročil. Ležela tam,
oblečená v bílém andělíčku a hnědo-měděnou záplavou
vlasů rozloženou okolo tváře. Líbilo se mu, jak jí lícní
kosti zdůrazňovaly něžnost tváře. Jak červeň zaplavovala její
líce. Jak se její křivky vlnily pod splývavou látkou.
Možná,
že to bylo hloupé, ale zdála se mu den ode dne krásnější.
Líbila se mu i s těmi sádrovými fixacemi a dráty na
obličeji a teď – když už je nemá… Nemá? Zamračil se. Kdy
jí je sundali? To se lidé léčí tak rychle?
Přistoupil
k ní blíž a rukou se dotkl jejího čela. Byla tak horká,
jako by se krev uvnitř ní vařila. Bylo u lidí normální, že
byla jejich těla tak zahřátá? A proč byl její dech tak
zrychlený?
Celé
ty dva týdny a tři dny ji chodil navštěvovat, ale nikdy, opravdu
ani jednou, si nevšiml, že by tímto způsobem reagovala na
zranění. U lidí to bylo něco nezvyklého, jiného a nebezpečného.
Pomalu
se sklonil a zadíval se jí do tváře. V tu chvíli se její
oční víčka zachvěla a oči otevřely. Nebyly to ty krásné
zelené oči, které u ní vyděl poprvé, tohle byly dravčí
zorničky protkané jantarovými smyčkami.
Dívala
se na něj a zkoumala ho jako potencionální kořist a pak, bez
jediného náznaku pohybu, se vymrštila a stáhla jej pod sebe.
Klečíc nad ním mu zavrčela do tváře, kterou záhy přitiskla
k jeho hrdlu a očichala jej.
Nebyl
schopný se pohnout a už vůbec si nedokázal přiznat, že ho to
vzrušovalo. Jen pomalých dávkách si uvědomoval, že tahle žena
není jen obyčejný člověk. Už byla jednou z nich.
Ostré
zoubky mu přejely po kůži. Slastné mravenčení přeběhlo po
páteři a vyslalo jasný signál do části těla, která se právě
teď nevešla do kalhot. Zvedla hlavu a sklonila ji k pravému
rameni. Vědoucně se pousmála. Z úst jí trčely ostré zuby,
nikoli však upíří. Byla jiná. Její vůně… ach, ta vůně ho
nutila myslet na sex.
Chtěl
ji. Tady a teď. Bylo mu jedno, kde jsou a kdo je může spatřit.
Přitiskl své dlaně na její boky a přitiskl si k svému
tepajícímu mužství. Zavrčela téměř okamžitě. Miloval tuhle
reakci. Thea sklonila hlavu a zuby mu lehce protrhla kůži na krku.
Zasyčel na ní a prudkým pohybem prohodil pozice.
Zmítala
se pod ním, ale pak zasněně sledovala krev, stékající po jeho
krku. Olízla si rty a vzepřela na loktech. Jazykem přela po oné
rudé stopě a slastně zavrněla.
Chytil
ji za zápěstí a přidržel jí ruce nad hlavou. Ztráta svobody se
jí ani za mák nelíbila a v krku jí bublalo vzteklé vrčení.
To ale utichlo ve chvíli, kdy přiložil své rty k jejímu
krku a jazykem přejel po tepající žíle.
Jeho
touha po ní byla neukojitelná. Potřeboval ji. Ostré špičáky
pronikly skrze tenkou kůži a sladká krev mu naplnila ústa. Thea
zasténala a prohnula se. Hltal její krev a vychutnával si ten
pocit síly, jež jím proudil. Pomaličku – téměř jako
přinucený – přejel vpichy jazykem a uzavřel tak rány.
Zadíval
se do těch svůdných očí a pak na její rty. Malý růžový
jazýček vykoukl ven. War se sklonil a políbil ji. Něžně a hrubě
zároveň.
Uvolnil
stisk na jejích zápěstí a pomaličku – aniž by přerušil
polibek – si začal sedat. Rukou jí zajel pod zadeček a usadil si
ji na klín tak, že měl dokonalý přístup ke všemu.
Rty
pomaličku putoval zpět na hrdlo a na přístupnou část dekoltu.
Nedočkavě zavrčel a přitiskl si ji blíže.
Její
nenechavé ruce škrábaly a tiskly vše, na co dosáhly. Zbytkem
těla se otírala o vše ostatní.
War
zrovna prsty rozmotával tkaničky jejího nemocničního úboru,
když do dveří vrazil Ace. Stále k nim otočení zády, táhl
před sebou obrovskou ocelovou skříň. Realita se Warovi teď zdála
jako studená sprcha.
Rychle
posadil Theu na postel a upravil jí košili, pak se pokusil
zamaskovat krev na krku a jasnou vybouleninu v kalhotách.
Zrovna si upravoval košili, když se k nim Ace otočil čelem a
strnul na místě.
„Nazdar,“
prohodil a přejel Wara pohledem, který jasně dával najevo, že
ví, co právě dělal.
Thea tiše zavrčela a vycenila na nově příchozího zuby. Stále
ještě nevnímajíc svou lidskou část, zvíře uvnitř ní ji
provázelo přeměnou.
War
Aceovi pokynul hlavou a tvářil se neutrálně, i když moc dobře
tušil, jak teď vypadá. Byl ukázkovým příkladem chlapa, který
nedostal svou dávku sexu po vášnivém mazlení.
„Vezu
skříň na Wayovo hračky,“ podotkl Ace a přešlápl z nohy
na nohu, pohledem se vyhýbajíc rozzuřené Thee.
„Jo,“
odpověděl mu War neutrálně. Popravdě, nikdy se necítil
trapněji. Teď si připadal jako přistižený se svou dívkou na
gauči. Což nebylo tak daleko od pravdy.
„Way
tě šel hledat,“ řekl Ace a otočil se zpět k tlačení té
velké věci. „Říkal něco o vzpouře ve středu města.“
War
se postavil a stáhl černou košili ještě níž. „Jdu tam,“ ta
slova nebyla určena jeho bratrovi, ale ženě, která ho pozorovala
hladovým pohledem.
Udělal
sotva jeden krok, když ho chytila za paži a pevně držela. Věděl,
co chce, ale nemohl si dovolat riskovat. Ne teď, když je čerstvě
po proměně. „Zůstaň tady,“ řekl jí tiše. Zavrtěla hlavou.
War zavrčel a ona mu jeho čin opětovala.
Věděl,
že nemá jinou možnost, protože tahle divoženka se – jak je
vidět – jen tak nevzdává, a tak ji popadl pod koleny a zvedl do
náručí.
Téměř
okamžitě mu zabořila tvář do prohlubně mezi krkem a ramenem a
krev, jež tam ještě stále lpěla, jazykem.
Vynesl
ji za doprovodu Aceova nedůvěřivého pohledu. Byl téměř u
východu, když se k němu donesl hlasitý mužský smích a
slova, jejichž význam nehodlal luštit.
Žádné komentáře:
Okomentovat