War
seděl na obří posteli, která byla, jako všechno ostatní,
vyrobena na zakázku. Ostatně, jinak to při jeho velikosti ani
nešlo.
Přes
boky měl položenou černou saténovou přikrývku, která zakrývala
jeho jinak nahé tělo a dala vyniknout odhaleným vypracovaným
svalům, které tvrdě dřel každý den. Nyní však jen seděl,
s lokty na kolenou a hlavou položenou v kolébce z dlaní.
Jelikož
krev žen – i mužů – Pheculiahrem obsahovala látku, která
jejich těla držela pohromadě a nutila je pracovat na plný výkon,
byl v koncích. Již brzy zemře a zanechá po sobě tesknící
Ryenne a šest mužů. Jeho rodinu.
Jeho
svalstvo sebou začalo cukat. Cítil bolest, ale přesto zůstal
nehnutý. Nedokázal se pohnout, neboť jej ochromil žal. Nechtěl
je ztratit. Byli tím jediným, co mu ještě zůstalo.
V tu
chvíli ucítil jemné šťouchnutí vlhkého čenichu, který si
vyžadoval pozornost. Rock se rychle sžil se svým novým majitelem
a i když míval za často choutky povyšovat se nad něj… vždycky
si rozzuřeného upíra získal právě těmito něžnými výpady.
A
když na sebe začali štěkat…celá Jeskyně se otřásala.
Od
chodidel mu až do páteře vystřelila ostrá bodavá bolest, která
ho donutila zasténat. Počkal několik vteřin, než se odhodlaně
vzepřel na rukou a udělal jeden krok.
Musel
se chytit černé komody, aby neupadl. Chlupatá koule začala u jeho
nohou poštěkávat.
„Sklapni,
Roku,“ okřikl psa, „teď ne.“ Zadýchaně si protřel
rozbolavěné svaly. Stále mohl cítit křečovité stahy, ale mohl
již chodit. Na čele mu naskákaly krůpěje potu. Přes nahé tělo
se mu přelévaly vlny horka, střídané chladem.
Rock
se posadil na zíral na svého majitele s otázkou v očích.
Zatím byl drobný – maximálně 40 centimetrů vysoký -,
pyrenejský horský pes s bílo-béžovou srstí. Jenže, jak se
díky internetu a Aceovi dozvěděl, jeho malý vzrůst mu nezůstane.
Byl jenom štěnětem, které doroste do necelého metru.
Což
všichni považovali za dar shůry. Přeci jen, jak by tenhle
drobeček vypadal mezi dvou metrovými válečníky? Jako pěst na
oko. Jenže to vypadal i teď a v budoucnu tohle roztomilé
stvoření s uštěkaným jazykem bude stejně sladké jako
nyní.
Bože,
kde se v něm bere taková sentimentalita?
Bolest
pomalu začínala polevovat a on dokázal dojít do koupelny, kde
zapnul horkou vodu. Pak vkročil a nechal civící zvíře u dveří.
Několik dlouhých minut nechával ostré krůpěje vody dopadat na
své tělo. Jen tak tam stál. Pod proudem vody. V myšlenkách
ponořený do sebe.
Byl
zničený. Roztříštěný. A po všem, co v životě zažil,
přijde i nyní o svou milovanou rodinu. Tentokrát ale opustí on
je. Ne naopak.
Život
mu do cesty poslal mnoho překážek. Nejvíce se jej dotkla vražda
sestry a otce v jeden den.
Ten
den, kdy před patnácti sty lety přišel o část svého srdce,
měl hluboce vrytý do paměti.
Tehdy,
poté, co ji našel, vyděšený utíkal za otce do tamějšího
hostince. To, co uviděl, jím otřáslo ještě víc. Tělo jeho
otce se houpalo na trámu jako hadrová panenka se zlomeným vazem. A
dole, přesně pod tělem, stála jeho macecha.
S úsměvem
na tváři se dívala, jak se mrtvola houpe ze strany na stranu.
Očima sledovala ten houpavý pohyb, jako nějaké zvrhlé divadelní
představení.
A
pak… pak se otočila a podívala na něj. Otevřela náruč a
řekla: „Teď už nás od sebe nic nedělí,“ tak jemným hlasem,
že jí téměř, ale opravdu jen téměř, uvěřil.
Tehdy
poprvé zabil. Rozerval jí hrdlo. Zlomil vaz. Zabil ji stejně, jako
ona nechala zabít jeho rodinu. A tehdy poprvé zjistil, že je v něm
něco, co se celý jeho život marně dralo na povrch.
Zjistil,
že je příšera. Po tomto incidentu byl svázán a vhozen do kobky,
kam postupem času přibývali jemu podobní. Tehdy vznikla nová
rasa. Pheculiahrem. Měniči, upíři, draci, vlkodlaci, sirény. A
z tisíců ras nakonec zůstali jen upíři, měniči a Ryenne.
Ostatní
vyhynuli. A on si nesl všechny tyto vzpomínky. To on byl ten, kdo
otevřel brány jiného druhu. To on měl být už dávno mrtvý.
Z myšlenek
ho vytrhlo hlasité bušení na dveře. „Hej,“ zařval ženský
hlas, „hni zadkem. Musím do školy a ještě hodlám jít vyvenčit
Čumáčka!“
War
se musel usmát. Tohle byl důvod, proč je stále naživu. Jeho malá
Ryenne potřebuje tátu nebo staršího bratra, který ji bude hlídat
a chránit.
Otočil
kohoutkem a vypnul vodu. Pak sáhl po černém ručníku a omotal si
jej okolo boků. Rock jako správný chlap již čekal u dveří a
jako mučedník kňučel. To zvíře bylo zákeřné.
„Jdu
dovnitř! Schovej si vybavení do kalhot!“ zařvala znovu a po
deseti vteřinách otevřela dveře. A to nevěrné zvíře se jí
zhroutilo do náruče, jako by bylo do teď týrané.
„Už
ti zase ubližoval, Čumáčku?“ šišlala Ryenne.
„Jmenuje
se Rock,“ skočil jí do řeči.
„Ale
víš, že s tebou půjdu ven běhat, cukroušku,“ hladila jej
po hlavě, kterou jí zvíře položilo na klín. „A ještě tě
mučí pohledem na něj v ručníku, co lásko?“
Zvíře
zúčastněně zavylo. „Ty podrazáku!“ zařval War.
„Nahoď
kalhoty, dědulo,“ zazubila se. „Za hodinu máme sraz
s ostatníma. Vrátil se Drake.“
„Kdy,“
zeptal se War na cestě k zabudované skříni.
„Dneska
ráno – tedy včera večer přijel. Dneska ráno sešel dolů.“
„Říkal
něco? Budu mu muset říct, že příště už nesmí odejít a dva
roky se neozvat. Takhle to nejde. Ten chlap k nám patří.“
„Já
ti neříkala, že mi posílal pohlednice? Se vzkazy? Kluci o tom
věděli… ah, počkej, oni se nezavírali celý den ve svým
pokoji!“ Uraženě pohodila tou rudohnědou záplavou vlasů a
pohladil psa.
„Jak
mám vědět, na co myslíš, když mě ignoruješ, Ware? Jsme
rodina, tohle jsi mi řekl, když jsem tě poprvé objala. Když jsem
ti řekla, že tě mám ráda! A teď, chováš se jako idiot. Copak
nechápeš, že i já mám city?“
„Miluji
tě jako sestru, Rye,“ řekl otočení k ní zády s pohledem
zabořeným do skříně, „ale nemohu tě zatěžovat svými
problémy.“
„Jdi
do prdele,“ zařvala a s něžným šišláním vyzvala psa,
aby ji následoval.
„Už
brzo, Rye, už brzo tam budu,“ řekl smutně jejím zádům.
<3
<3 <3
„Takže,
kam mě vedeš, Mattem,“ smála se Thea. Právě dnes to byly dva
týdny, kdy se s ním seznámila. A přesně týden, kdy se mezi
nimi začínalo cosi rozvíjet.
„Nech
se překvapit, už tam skoro jsme,“ dostalo se jí odpovědi.
Jelikož neviděla, neboť měla přes oči zavázaný šátek, byla
odkázaná jen na něj.
Popravdě
řečeno, začínala k němu něco cítit. Dostával se jí pod
kůži. Jeho společnost ji uklidňovala. Byl to ideální muž, o
jakém vždy snívala v útlém věku.
A
tenhle vztah. Tohle mohl být její první skutečný vztah za celý
život! Nikdy nechodila s nikým jiným, než s volbou
jejího otce.
„No
tak,“ smála se a rukama marně šmátrala před sebou, „kam mne
to vedeš?!“
„Pokud
budeš netrpělivá,“ zašeptal jí do ucha, „nikdy se to
nedozvíš.“ Pak ji zatáhl za ruku a vtáhl si ji do náručí.
„Takže,“
zamumlal do jejích rtů. „Nejprve dostanu polibek a pak se
rozhodnu, zda tě pustím, nebo si tě nechám takhle.“
Zasmála
se. „Vaše přání je mi rozkazem, pane.“ S těmi slovy
jejich rty splynuly. Skoro cítila ten bájný oheň, který
přeskakoval mezi milenci. Po chvilce ucítila jeho dotek na zátylku
a další vteřinu později se hedvábný šátek řítil k zemi.
„Kéž
bys mě poslouchala pokaždé…“ protáhl, když se jejich rty
odtrhly.
„Zapomeň
na to, to by potom nebyla taková legrace.“
„Hm,“
zabručel a stáhl si její ruce z ramen. „Jsme tady, už se
mne můžeš pustit, Theo.“
„Nechce
se mi,“ zasmála se, „co mi uděláš, když neposlechnu?“
„Odvezu
tě domů,“ odpověděl klidně. Ta slova ji donutila ho okamžitě
pustit a poodstoupit o krok dozadu.
„Už
jsem hodná!“ prohlásila. Tento krok jí dal možnost prohlédnout
si sklad, ve kterém se nacházeli. „Kde to jsme?“
„Tohle,“
roztáhl hrdě ruce, „tohle je můj ráj. Tady tvořím svá kouzla
a hledám nové lidi.“
„Ty
jsi mi ale poeta,“ usmála se. „Co dalšího mi hodláš
prozradit? Je to snad tvé tajné doupě neřestí?“
Hodil
po ní tajemný pohled. „Skoro jsi to trefila. Bože, proč musíš
být tak geniální a prokoukávat mě?“
„Nevím,“
pokrčila rameny. Pak se opět rozhlédla po rozlehlém po obřím
prostoru s jednou postelí, jakýmisi bílými pulty a spoustou
lahviček. „Jsi snad nějaký vědecky založený blbeček?“
Matte
se na ní otočil a zazubil. „Cokoli tě napadne mi vhodíš hned
do tváře, co?“
„Upřímnost
nade vše.“
„Jo,
to je vidět. Pojď, chci něco vyzkoušet. Podej mi ruku. Jsem
takový menší blázen do genetiky a můj učitel mě kdysi naučil
jeden trik. Smím tě píchnout do prstu?“
Thea
se zamračila. „Nejsi nějaký psychopat, že ne?“
„Ne,“
rozesmál se. „Já jsem jeden z géniů téhle planety!“
„Tak
fajn, doktore Frankensteine, jdeme na věc. Ať to nebolí, nebo budu
kousat já. A jsi ten nejzvrhlejší chlap, kterého jsem kdy
potkala!“
Matte
vzal její dlaň a vydal se k jednomu z bílých pultů.
Tam vytáhl lahvičku s průhlednou kapalinou a smíchal jí
s kapkou modré. Pak vzal její prst píchl do něj špendlíkem.
Thea
tiše sykla a sledovala krůpěj krve, která se začínala vytvářet.
„Nech to kápnout do té vody,“ rozkázal tiše Matte.
Udělala
přesně to, co jí řekl. Pak jen koukala na to, jak barva vody
začíná doslova žhnout. „Páni,“ vydechla. „Co ty jsi za
alchymistu?“
„Žhavej
jak Sahara?“ podíval se na Theu a usmál se. „Co takhle věnovat
nebohému chemikovi jeden polibek?“
„A
co z toho bude mít moje maličkost?“ mračila se, ale ani tak
se jí nedařilo ukrývat pobavení.
„Něco,
na co na do smrti nezapomeneš,“ uculil se.
„Tak
jo, ale pokud budu chtít to něco reklamovat, dostanu něco jak
náhradu škody?“ vyzvídala zvědavě.
„No,
pokud budu mít po prvním kole dost sil,“ zazubil se a odhalil
dokonalý chrup. Pak ji paží chytil v pase a hrubě políbil
na ústa. Neváhala mu jeho výpady oplácet. Pro ni přestalo cokoli
jiného existovat. Byl tu jen on a ona. Ani netušila, jak se dostali
přes celé skladiště až k posteli, ale byla tomu kusu
nábytku vděčná, že jí podlomil noha a nechal ji spadnou na
postel.
Matteova
ruka začala bloudit po jejím bříšku a hladit ji pod volnou bílou
halenkou. „Nepřijde ti zbytečná?“ zahekal. V tu chvíli
se nezmohla na víc, než na tiché zasténání. Během okamžiku
letěla tunika a sukně vzduchem.
Opět
ji hluboce políbil a stiskl její ňadro, se kterým si nenuceně
pohrával. Nakonec se záhadně ztratila i světle růžová krajka,
která halila i ten poslední kousek její kůže. Ležela tam pod
ním nahá, jen s černými lodičkami na nohou.
„Ne-nepřijde
ti,“ zasténala, když se na ni přimáčkl, „že naše pozice
jsou nevyrovnané? Máš na sobě moc oblečení.“
Jako
na povel si přetáhl přes hlavu světle modrou košili a odhodil
černé džíny a boty. Bože, neříkala včera Lie, že má
podezření na averzi spodního prádla na jeho osobě? Tak tahle
starost… ji už trápit nemusí.
Matte
ji posunul na posteli a opatrně se na ni spustil. Koleny jí roztáhl
stehna a prudce do ní vnikl. Zasténala. Byl jejím druhým milence,
ale jeho milenecký um byl tisíckrát lepší, než… jak se sakra
jmenoval? A jak se jmenuje ona?
Její
myšlení se omezilo na rytmické pleskání těla na tělo. Blížila
se k vrcholu. Jeho ústa se odtrhla od jejích a přesunula se
na její hrdlo. Líbal ji zprvu něžně, ale pak stiskl kůži mezi
zuby a zatahal. V tu chvíli vyvrcholila a její vidění se
roztříštilo. Bože, opravdu je stále přicucnutý k jejímu
hrdlu? A má ona podpatky zabořené do jeho zad?
Všechno
jí bylo jedno. Nechala se unášet rozkoší, která ji zcela
vyčerpala.
<3
<3 <3
Matte
držel vyčerpané ženské tělo v náruči. Bože, opravdu se
nespletl. Byla to ona jeho jediná naděje na to, že projekt Nale
bude fungovat. Thea byla tou pravou.
Její
DNA se pohupovala na hranici mezi Pheculiahrem a obyčejným
člověkem. Dokonalý míšenec. Dokonalý člověk a pokud štěstí
dá, dokonalý Vymřelý.
To
všechno mu prozradila ta kapka krve, kterou kápnul do kádinky. Ta
mu řekla, že v sobě nosí genetickou informaci jejich druhu.
A pak ta další trocha krve, kterou dokázal vysát.
I on
byl míšencem. Jenže on prošel částečnou proměnou, neboť u
něj převažovala genetika ze strany matky. Tím pádem nemohl
techniky dokonalé rasy praktikovat na sobě. Ale jeho pán mu dal
život. Dal mu práci a on se mu teď snažil vytvořit milujícího
potomka.
Byl
to on, kdo hledal správné kandidátky na přeměnu. Vždy to byly
ženy. To ony většinou přežily jakožto embryo a v lidském
lůně. Mužských míšenců se na celém světě narodilo pět.
Všichni do jednoho zemřeli. Jen on přežil.
Pro
svého pána byl výjimečným dítětem. Byl génius a ženy mu
věřily. Jenže jejich těla neměla ten správný poměr DNA.
Jejich krev nebyla dostatečně silná. Ale její, její byla.
Pohledem zaletěl k povadlému tělu vedle sebe.
Chtěl
ji. Toužil se s ní milovat a pak z ní udělá dokonalou
ženu. Ona musí přežít proměnu! Ona to dokáže. A pak bude
jeho. Jeho věčná milenka. Dlaní ji pohladil po odhaleném boku
s tetováním.
I to
bylo perfektní. A až bude jeho… v mysli se mu začínal
odvíjet plán zářné budoucnosti, kterou s ní hodlal prožít.
Bude jeho i za cenu toho, že bude muset zavraždit svého pána!
Thea
se vedle něj zavrtěla. Podíval se na ní. Ano. Přesně takové to
bude. Všechno dopadne na výbornou. Ale ještě před proměnou si
hodlal užívat s jejím lidským tělem. S tou věčnou
křehkostí…
<3
<3 <3
Ryenne
stála před Jeskyní. V mysli se jí odráželi vzpomínky na
to, jak poprvé poznala Wara. Bylo jí tenkrát patnáct, ale díky
genetice vypadala jako křehká květinka. Ale zkuste se jí
dotknout!
Přesně
před pětačtyřiceti lety mu byla předhozena do Krypty jako
potrava a potencionální zábava. Jenže to by War musel být idiot,
aby se dotkl někoho, jako je ona. Musela se usmát, když si
vybavila jejich tehdejší hádku.
Pamatovala
si přesně. Každý detail. Každou vyřčenou větu. A jeho
rozzuřený pohled. Ale nejvíc jí v paměti zářila vzpomínka
na jejich první setkání.
„Jau,“
zakřičela na dva mohutné muže, jež ji táhli za paže, „já do
pekla nejsem ze železa!“
S muži
její slova ani nehnula. Naopak, zpevnili svůj stisk. Pak ji po
několika vteřinách zvedli do vzduchu a záhy už se řítila obří
šachtou dolů. Ječela při tom jako malé dítě při pohledu na
pavouka.
„Uf,“
zahekala, když dopadla na zem. K jejímu údivu nebyla vůbec
tvrdá. Spíše naopak. Byla poměrně poddajná. Zašátrala rukama
a párkrát stiskla.
„Sakra,“
zahřměl jí do ucha tvrdý mužský hlas. „Děvče, přísahám,
že jestli se mě dotkneš tam, tak ti nasekám pětadvacet na
holou.“
Ztuhla.
Otočila se a zahleděla na muže, na němž ležela jak široká tak
dlouhá. Pohledem putovala po rozložité hrudi až po široká
ramena a jiskřící oči. Bronzové oči, které zářily do tmy.
Dlouhé
zacuchané vlasy mu sice překrývali hojnou část tváře, ale
právě ona jiskřící část byla jako jediná vidět a dávala
vědět, že její majitel není lidská bytost. Ještě jednou
rychle překontrolovala svůj stav a pak pohotově sklouzla z cizího
muže dolů.
Ten
se posadil a okamžitě na to postavil. „Do háje, ty si vysokej
jak šikmá věž v Pize!“ vydechla a nervózně si stáhla
lem roztrhlých šatů.
„Děkuji
za kompliment,“ ušklíbl se sarkasticky. „Ty jsi také milá
jako jelen v říji a nikdo ti to neříká. A nenuť mne
používat přirovnání. Nebo vůbec mluvit. Nesnáším to.“
„Jasně,
chovej se jako velký zlý kluk,“ uchcechtla se. „Před takovýma,
jako jsi ty, mne táta chránil.“
„Tak
to zřejmě dělal špatně. Vstávej, neválej se v těch
splaškách,“ s těmi slovy se k ní připlížil a
napřáhl ruku jejím směrem.
„Ach,
bože,“ zasténala, když si uvědomila do čeho vlastně spadla.
Ležela ve velké hromadě sena a vylila kýbl s… s… ach, bože,
fuj!
„Do
hajzlu!“ zařvala vztekle a se vyšrábala na nohy. „Ježíši,
kam mě to strčili! To jak díra ze středověku!“
„A
ten skončil kdy, prosím?“ zamračil se na ni Bronzový muž.
„Bože,
je rok devatenáct set šedesát osm. Skončil před nějakým tím
pátkem.“
„Kriste
pane,“ zamumlal muž a pomalu se po stěně sesunul dolů. „Věčnost
je vážně nekonečná. Děvče, co všechno se tam nahoře
změnilo?“
„Jsem
Ryenne, ne děvče, takže, krasavče, mi tak koukej říkat.“
Tesklivě
si povzdechla. Tehdy to byl ještě on, komu bezmezně věřila a
teď? Je od ní čím dál tím dál. Připadalo jí, že se doslova
odtrhává z jejího života a mizí pryč.
Nenáviděla
ho za to, ale ani tenhle pocit ji nedokázal přelomit to milující
rodinné pouto mezi nimi. Byl pro ni bratrem, kterého nikdy neměla.
Se
smutným úsměvem na tváři usedla na černý kámen a zahleděla
se na město pod sebou. Jeho světla zářila do noci jako žhavé
uhlíky. Baltimore, město, kde se shromáždila velká část
Pheculiahrem i Dexian.
Město
jejího života. Sice vždy toužila po tom, aby se spolu s bratry
přesunuli někam – třeba do okolí nějakého velkoměsta -, ale
tohle pro ni bylo domovem. Místem, kde žila v klidu. Tedy, pokud se
boj s Dexian dá nazvat klidem.
Věčné
intriky a vraždy, které ti, co se rozhodli, že lidé jsou jen
jídlem, provozovali, jí sebraly většinu času. Ale pak tu ještě
byla její nucená studia.
Tedy,
nevadilo jí chodit do školy. Popravdě to milovala. Zbožňovala tu
možnost kontaktu s lidmi. Práci s nimi. A samozřejmě,
že zneužívání nadržených samců k udržení energie
jejího draka pod kontrolou.
Její
moc přeci jen nebyla něco, s čím si mohla jen tak zahrávat.
Musela nad sebou držet pevnou ruku téměř celých čtyřiadvacet
hodin. Pokud si chtěla povyrazit – musela otupit hrany zvířete a
to buď stykem, který ta potvora v jejím těle tak milovala,
nebo alkoholem, to pak odpadly obě dvě.
Jenže
to všechno… bylo skličující. Unavující. Monotónní. A ona
byla vyčerpaná životem někoho, kdo je předurčen být sám.
Nechtěla
být výjimečná, ale nikdo se jí neptal. Když byl její otec a
ostatní přeživší draci povražděni, zůstala sama.
Nečistokrevný drak. Doslova byla špinavý půlčík. Mísila se
v ní sice více ta zvířecí část, ale nikdy už nebude
čistokrevnou. Nikdy nebude moci chodit s hlavou hrdě zvednutou
tak, jak to kdysi dělával její otec.
Ale
teď, když byla obklopena milujícím společenstvem chlapů
enormních velikostí – připadala si důležitá. A pro ně také
byla. Jejich malá holčička.
„Bože,“
zakroutila nad svými úvahami hlavou. Malá holčička už nebyla
víc jak dvanáct let – ale to nikdo ještě nevysvětlil Warovi.
Ten
chlap žil ve svém pátém století snad i teď. Jeho averze k sexu
bez závazků – tedy jen u ní – byla až přehnaně
vyumělkovaná. Jenže poslední dobou… pokud si myslel, že si
nevšimla jeho záchvatů slabosti a těch až příliš častých
zastávek v baru na shoeck, tak byl na omylu.
Věděla
až moc dobře, že je tu něco špatně. Jeho nepřítomnost u
jídla. A to, že poslední dobou i odmítal ženy, které se mu
doslova draly do postele.
Všechno
tohle jí připadalo zvláštní a nebezpečné. S Warem se něco
dělo a to něco se jí ani za mák nelíbilo. Opřela si ruce o
studený kámen pod sebou a zadívala se na sebe. Snažila se čerpat
sílu, kterou potřebovala, z ničeho. Pokoušela se zachytit
odvahu, jíž příroda disponovala, do svého těla. Několik minut
zůstala nehnutá. Klidná a spokojená.
Pak
se rychle narovnala a vstala. „Čumáčku!“ zakřičela a
rozhlédla se okolo. To malé stvoření přineslo světlo do
ponurých prostorů Jeskyně. A ona mu zkrátka odmítala říkat
Skálo. Byl roztomilý, ne tvrdý a chladný.
Ale
to jména synchronizovala s nimi všemi. Bylo jich osm. Osm
členů rodiny, která neměla jedinou kapku krve společnou, ale i
přesto drželi pospolu. Opět se pousmála a pak se rozhlédla po
neposlušném zvířeti.
„Čumáčku!
Pojď sem! No tak, k noze!“ volala a rozhlížela se. „Kam
ten pes zase šel,“ zamumlala si pro sebe a vykročila po úbočí
dolů.
Cestou
po příkrém srázu neustále křičela psíkovo jméno a čekala až
uslyší zuřivé zaštěkání. Nic takového se ale nestalo.
S náladou
na bodu mrazu sestoupila až dolů – do malého, ale hustého lesa,
který obestíral jejich pevnost – a pevným krokem vykročila.
Po
několika krocích se zastavila a zavětřila ve vzduchu. Mráz jí
přejel po páteři, když zavětřila vůni krve. Rozeběhla se.
Lesem
doslova letěla. Cítila svou dračici, jak ji tlačí vzadu v lebce.
To zvíře bylo neklidné. Vrtělo se a zmítalo v okovech,
kterými jej spoutala. Ale teď byla chvíle, kdy tušila, že musí
svou iniciativu upustit do pozadí.
Zamrkala
a dala průchod zuřivému zvířecímu zařvání. Drak byl volný.
A neklidný. Rozeběhla se lesem s více než nadlidskou
rychlostí. Obě oči zářily žlutým plápolavým plamenem. Zuby
se jí prodloužily. Vrčení protínalo klidnou atmosféru.
Za
necelé dvě minuty už stála na cestě vedoucí k městu.
Zavětřila a pak se napnula. Někde v její blízkosti štěkal
Rock. Vykročila, tentokrát o poznaní pomaleji a opatrněji.
Tiše
našlapovala po zežloutlé trávě, která rostla na kraji jejich
území. Čím blíže k štěkotu byla, tím více jí mysl
zamlžovala vůně krve. Její drak opět zavrčel.
Pokud
jste chtěli někdy nasrat někoho tak mocného, jako byl drak, tak
tím nejhorším způsobem bylo narušit jejich území a zabít či
poranit na něm někoho.
A
pokud jste tak udělali… doufejte v rychlou smrt.
Ryenne
zavrčela. Už viděla Rockův zářivě béžový kožíšek… a
také lidskou ruku, která čouhala z příkopu u silnice. Vůně
krve doslova zamořila vzduch. Teď už nebyl čas na opatrnost.
Zvíře a člověk se sladili do jednoho tvora. Smysly netvora, mysl
člověka. To byla vražedná kombinace, jež Ryenne vynesla na
vrchol mezi jejími muži.
Dvěma
kroky zdolala vzdálenost mezi ní a psem. Pohladila štěkající
kouli a nahlédla na to, co strážila. Zohavené tělo, u kterého
nešlo rozpoznat pohlaví, na ní civělo s očima dokořán.
Ruce i nohy zlámané v tak nepřirozeném úhlu, že se zdály
oddělenými od těla.
Roztržené
břicho dávalo nahlédnout vnitřním orgánům. A ty… jak se
zdálo, nebyly na svém místě.
A
ještě několik metrů od těla byly cákance krve, cáry oblečení
a chybějící kousky těla. Všechno bylo čerstvé. Krví počínaje,
stále teplou mrtvolou konče. „Do prdele,“ zavrčela a popadla
chundeláče do náručí.
Věděla
moc dobře, že tento nález v blízkosti jejich doupěte, byl
do očí bijícím. Někdo – Dexian – mohou již brzy objevit
jejich doupě.
Ryenne
sáhla do kapsy kožených kalhot a vytáhla dotykový telefon.
Samozřejmě, že když denně chodíte a bojujete za životy lidí a
Pheculiahre, potřebujete přístroj, kterým si zavoláte posily a
který se jen tak nerozpadne na padrť při prvním zásahu. Proto
měla celá jejich skupina speciální elektroniku, na jejímž
vzniku se podílela armáda.
Zmáčkla
tlačítko rychlé volby a nervózně pochodovala se psem v jedné
ruce a mobilním telefonem v druhé. Po dvou zazvoněních se
ozval ospalí mužský hlas. „Rye, jsou dvě ráno. Co po mně do
háje chceš!“
„Mrtvola,
dva kilometry od Jeskyně. Totálně rozpáraná na cucky. Tohle ti
stačí?“
„Cože?!“
zařval Wayfarer. „Vypadni odtamtud. Hned, Rye. Do hajzlu. Chlapi!
Mrtvola!“ ječel muž do přístroje.
„Nikam
nejdu. Jsem tu s Rockem, a jelikož jsem ho, nebo jí, našla
první, hodlám tu i zůstat. A jestli nevykopete svý zadky do
několika minut ven… nepřej si vědět, co se stane!“
S těmi
slovy zaklapla přístroj a zastrčila jej zpět do přední kapsy.
Pak se zahleděla na tělo. Tuhle paseku by normální člověk
nedokázal způsobit. Toto, to bylo dílo těch zasraných Dexian!
Za
sebou uslyšela dusot těžkých bot. Otočila se a spatři sedm po
zuby ozbrojeným, na pohled nebezpečných a zatraceně pohledných
chlapů. A v jejich čela stál War. S jasnými známkami
únavy pod očima, rozcuchanými tmavě hnědými vlasy, které jen o
něco málo přesahovaly úroveň uší.
„Ryenne,“
řekl tiše, když nahlédl přes okraj příkopu, „jdi do sídla.
Hned!“
„Nikam
nejdu!“ zavrčela na něj. Její city byly raněné. A ranil je
právě on. Její téměř bratr. „Zůstanu tady. Nebudu někde
trčet, zatímco vy budete bránit náš lid.“
„Řekl
jsem HNED!“ zařval na ní a prudce jí chytil za paži. „Nemůžeš
alespoň jednou poslechnout?!“
Ryenne
pohledem klesla na jeho ruku, která bez problému objala celou její
paži. „Pusť mě. A už nikdy, nikdy se mě nedotýkej!“
zaječela mu do obličeje a s těmi slovy mu vrazila dobře
mířenou pěst.
S vítězným
úsměvem na tváři se otočila a spolu s chlupatou koulí
kráčela směrem k doupěti.
<3
<3 <3
War
se díval na vzdalující se Ryenne. Tušil, že mu zlomila nos,
tušil, že mu tekla krev. Všechna tato bolest byla však nic
v porovnání stou, která zuřila uvnitř něj. Ta malá
dračice mu svou pěstí nepřerazila jenom nosní kost, ale i srdce.
„To
bude dobrý,“ na otočil se za majitelem drsného hlasu, který
vyvolával pocit vichru.
Vysoký
muž s postavou lemovanou svalstvem a tmavě měděnými vlasy
se na něj díval. V jeho indigových očích se zračilo
pochopení. „Ryenne tě miluje, ale tvoje chování vůči ní –
vůči nám všem – jí ubližuje. Musíš pochopit, že ona není
obyčejná žena, Ware, je to bojovnice zocelená životem. Jediný,
kdo jí může ublížit, jsi právě ty.“
„Její
láska je dost bolestivá, Nigaro,“ utrousil War. „Je mnohem
těžší zavděčit se obyčejné ženě, než Ryenne. Ať dělám,
co dělám, vždy se mi bude mstít. Má to v povaze.“
„V
povaze má se bránit a chránit to, co je její,“ odtušil další
válečník, tentokrát muž s jemně zvlněnou havraní hřívou
do půli zad s tetováním muže v kápi obklopeného
pravěkými symboly na obnaženém pravém bicepsu. Jeho černé oči
se zavrtávali do Warovo bronzových.
„Dwighte,
od tebe bych zradu nečekal,“ zasyčel rozzuřeně War. Černovlasý
bojovník jen nevinně pokrčil rameny.
Ace
byl jako všichni ostatní vysoký a urostlý, on však nevypadal
jako vrah, ale jako miláček žen, kterým také byl. Jeho lahvově
zelené oči se blýskaly tisící jiskřiček smíchu a světle
hnědé vlasy odrážely měsíční svit. Byl od nich natolik
rozdílní, že se zdál normálním civilistou.
Jenže
to by se nesměla soudit kniha podle obalu. Tenhle bojovník byl
nejvražednější z nich všech. Dokázal nechat zmizet
kohokoliv a kdykoliv. Stačilo ho jen pustit k počítači. Ale
i on se usmál a prohlásil: „Ware, měl bys k ní být
milejší. Ta holka je nejlepší bojovník, kterého jsi kdy viděl.
Vděčíme jí za hodně. Pamatuješ si, kdo nás dostal z Kobky?“
Blonďatý
Etienne také přistoupil do Warova zorného pole. Jeho černé oči
se zaleskly. „Vím, že ji máš rád, kamaráde, ale ta holka
potřebuje i ukázku tvých citů k ní. Já osobně ji také
miluji, jako my všichni,“ rozhlédl se po mužích, „ale my jí
to dáváme najevo. Jsme s ní, když potřebuje. Nevyhýbáme
se jí. A kdykoli udělá průser, jsme tam pro ni. Tos byl donedávna
také.“
War
si je s mlčením prohlédl. Všech těch osm tváří bylo
zachmuřených. A jen dvě z toho, které tuto debatu ignorovaly a
dívaly se na zohavené tělo, měly jiný důvod, než hádku.
„Chybí jí slezina,“ utrousil Drake. Zarostlý muž s nakrátko
ostříhanými vlasy tvořil až šílený kontrast. A byl také
stejně tak nebezpečný. „A soudě podle toho, jak má rozervaný
břicho… je mrtvá asi tak dvě hodiny. To je čerstvý. Hodně
čerstvý.“
„A
také si to správně tipnul, je to žena. Věk typuji tak na třicet.
Možná i míň. Chybí jí levý vaječník. Takže soudím, že jí
byl odebrán před několika lety. Chudák ženská, zřejmě věděla,
že nikdy nebude moci mít děti – tedy, soudě podle druhého
vaječníku.“
„Bože,“
zavrčel War, „musíte mi před očima hrabat v těle té
mrtvoly? Jak má přijít věčného klidu?“
„Jak
máme MY zjistit, kdo NÁM ji přenechal prakticky přede dveřmi?“
odsekl Drake. „Tohle je rychlopitva. V Jeskyni máme sotva tak
přístup k pitevním nástrojům. Navíc mohli to těla
infikovat – sice nevím čím, ale… - a nechci uklízet ten puch,
co zamořuje ovzduší.“
„Nech
toho, Draku,“ vyštěkl Wayfarer, „nejsi tu ještě ani
čtyřiadvacet hodin a už si zase otvíráš pusu. Nechtěj skončit
jak minule.“
Muž
se němě nadechl k odpovědi, záhy ale ústa opět zavřel.
Pak se tupě zahleděl na tělo. „Kolikáté už to je?“
„Za
poslední měsíc dvacáté,“ zavrčel Dwight.
„Lidští
policisté to vyšetřují jako případ zvráceného sériového
vraha. Nemám bohužel přístup k jejich záznamům, takže
nemám z čeho zahájit vyšetřování a z těl, která
máme my, nic nebude,“ ujal se slova Nigaro. Jeho brilantní mysl
již nyní plánovala vojenský postup tou nejlehčí cestou.
„Nebyl
by snad problém nastrčit k lidem našince, ne?“ zamyslel se
Etienne. „Pokud dobře vymyslíme krytí a zfalšuji pár
dokumentů…“ mluvil dál a soustředěně si rukou projížděl
po bradě. „Tohle je brnkačka, jenže těžší je vymyslet koho
tam nasadíme.“
„Já
bych měl návrh,“ vyhrkl Ace. „Pomáhá nám prakticky pořád a
navíc byla i u mariňáků. Myslím, že se jmenuje Op-něco.“
„Lia?“
zamračil se War. V myšlenkách se navrátil k noci před
několika týdny a varování oné ženy. Vlasy na zátylku se mu
zježily. Ano, byla perfektní volbou. „Ještě dnes bych jí mohl
zavolat, ale teď to nehodlám riskovat. Minule jsem málem přišel
o krk, když jsem ji probudil na verandě u bazénu. Panteři jsou
více výbušní než draci, kdo by to řekl?“
„Já
bych mohl zařídit doklady a ohlášení o převzetí práce na
případu. Jenže k tomu potřebuji vědět, zda do toho půjde,“
přikyvoval Etienne.
„Pokud
by bylo třeba,“ přidal své slovo Dwight, „můžu zařídit
zbrojní průkazy, jen mi musí říct, jaké zbraně preferuje.
Abych jí nenacpal brokovnici, když chce klasickou ruční.“
„Myslím,
že je čas najít našeho vraha, co vy na to pánové,“ zahřměl
Wayfarer a za bujarého pokřiku přitiskl dlaň na tělo oběti. To
během vteřiny zmizelo a zůstala po něm jen krev na trávě.
War
ještě několik minut poté, co jeho přátelé odešli, sledoval
místo, kde leželo ono nebohé tělo. Musel se sám sebe ptát, co
budou dělat, až skončí i on stejně. Až přijde jeho rychle se
blížící poslední chvíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat