Thea
se svíjela do rytmu hudby, jež se jí rozlévala do celého těla.
Milovala svobodu, kterou pociťovala, stejnou mírou jako anonymitu.
Neměla dokonce ani nejmenší tušení, kdo je ten krasavec, jenž
se za ní tak dokonale vlní.
S ďábelským
úsměvem se od něj odkolíbala k jedné z uzavřených
kójí a praštila sebou naproti Ophilii, usrkávající neonově
modrý drink.
„Nepiju
splašky, nevrčím – jen syčím, nezírám, ale civím a čekám,
až se přestaneš zadkem tisknout k někomu, kdo je o polovinu
mladší než ty,“ odsekla žena v odpověď.
„Pojď
si zatančit,“ culila se dál neústupně Thea, „navíc – u
vchodu nepouští dovnitř nikoho, komu není víc, než jednadvacet.
Takže smůla, kotě.“
„Theo,“
zavrčela Ophilie, „je mi jedno, kolik tomu klukovi bylo. Půjdu
s tebou dokola, až se něčeho silného napiju.“
„Dvakrát
vodku!“ zakřičela okamžitě Thea na servírku, která procházela
okolo.
„Dobře,“
vydechla Lia a přejela si rukou po tváři, aby marně ukryla úsměv,
„ty máš vážně odpověď na všechno, že?“
„Musela
jsem se tomu tak naučit, my lady,“ uculila se a jedním hltem
dopila modrý nápoj. Záhy na to se děsivě zašklebila a praštila
sklenkou o pult.
„Můžeš
mi říct,“ prskala a držela si hrdlo, „co je silnějšího –
tedy, oproti téhle břečce?“
Lia
zděšeně vykulila oči. „Tohle bylo moje, nebylo to určeno pro
tebe!“
„Vypila
jsem ti drink, zavři mě za to.“
„Nebudu
ti držet vlasy, až budeš zase znásilňovat záchodovou mísu,“
nenechala si líbit pošťouchnutí druhá z dvojice.
„To
si ještě povíme,“ zvedla vyzývavě obočí Theophilia.
„Naposledy ti to vydrželo deset minut – možná i tak o pět
méně?“
„Víš,
že si hrozná splaška?“ Obě se rozchechtaly. V tu chvíli
ke stolu připlula servírka, oblečená do ultra krátké kožené
sukně, s vlasy vyčesanými do retro stylu a stejným make-upem
na tváři. Vrchní díl jejího pracovního úboru tvořil černý
korzet s jasně růžovými mašličkami.
S lehkým
krokem došla až k Thee a položila před ni panáka vodky a
ještě jednu skleničku se stejným obsahem. „To posílá ten
chlápek u baru,“ zazubila se a odhalila uměle bělený chrup.
„Ten v těch uplejch džínech s dírama.“
Pak
položila ještě jednu sklenku před ostražitou Ophilii, která
zrakem pročesávala okolí baru.
„Ten
je sladký,“ začala se rozplývat okamžitě Thea, když zahlédla
vysokého a dobře stavěného blonďáka s aristokratickým
nosem. „Takový ten drsňák s měkkým srdcem. Nevypadá tak,
sestřenko?“
„Ne,“
zavrčela, „hoď to do sebe, ať už můžeme jít na věc.“
„Uh,
ty se nezdáš,“ zasmála se hlasitě Thea. „Chtěla jsem s tebou
jít jen na parket,“ zvedla ruku s panákem a pokynula
blondýnovi. „Ale teď už mám v plánu předvést na parketu
zcela něco jiného.“
„Šlapko,“
vyprskla smíchy Lia. „Tak mladá a přesto víc než jen zkažená.“
„Ani
nevíš jak,“ rozesmála se v odpověď a zvedla se z nebesky
měkké židle.
„Nezapomeň,
že za tři hodiny budem muset utíkat pryč – vím, jak to u tebe
končí!“ křikla k odcházejícím zádům v krajkovém
černém tričku s dlouhým rukávem a hlubokým výstřihem na
zádech a nulovým ve předu.
K tomu
přidejte ještě černou koženkovou sukni a máte tu koho? Aha!
Drsnou-jemnou Theophilii, která se rozhodla hřešit!
A
bohové chraňte před účinkem Ophilinina koktejlu pro
Pheculiahrem. Modrý měsíc nebyl nic jiného než
stimulátor dobré nálady, ale jen pro nesmrtelné a měniče. Teď
zbývám jen doufat, že na její sestřenku nebude mít ta troška
žádné fatální následky.
Ze
svého místa v kóji pozorovala, jak se ti dva na parketu svíjí
a zamotávají jeden do druhého.
Tahle
noc bude dlouhá, posteskla si Lia, tak proč si ji také
nezpříjemnit?
<3
<3 <3
„Takže,“ zakřičel Blondýn Thee do ucha, „jakže jsi říkala,
že se jmenuješ?“
„Theop-
Thea,“ zakřičela nazpátek. Její odpověď však téměř
zanikala v hlasitém dunění hudby.
„Já
jsem Matte, Matte s dvěma T jen tak pro upřesnění. Ty jsi
tady nová?“
„Ne,
žiju tady odmala, ale nikdy jsem sem nepřišla, a ty, Matte s dvěma
t?“ zazubila se v odpověď.
„Já
tu jsem nový. Přestěhoval jsem se za prací,“ v očích se
mu zablýsklo.
„A
co děláš?“ vyzvídala poslušně dál. To se přece od žen
očekává, ne?
„Jsem
personalista,“ usmál se a chytil ji v pase, aby se spolu
vyhnuli dovádějící dvojici.
Jeho
stisk byl nepatrný a přesto pevný. Místo, kde se jí dotknul
příjemně pálilo na kůži. A podle úsměvu, který se mu skvěl
na rtech, mohla vytušit, že to věděl.
„Nechceš
si zatít k baru? Myslíš, že by se tam dalo lépe popovídat
– víš, nad sklenkou něčeho dobrýho?“
„Platíš
ale ty,“ varovala ho s vážnou tváří. On se však jen
rozesmál a v okamžiku ji již táhl k černému ráji
alkoholiků. Ještě než stihla dosednout na židli, stála před ní
sklenička s růžovým mokem.
Zamračila
se na ni. „Portské,“ objasnil Matte. „Objednávám si ho často
– barman už je zvyklý,“ zazubil se od ucha k uchu.
„Snažíš
se mě opít?“ zakřenila se. „Pokud ano, dávám ti své
svolení!“
„Taková
čest,“ zapředl a usedl na stoličku hned vedle ní. „Ale já
bych si s tebou rád povídal a dělal všechno možný s tvým
souhlasem.“
„Hm,“
protáhla a usrkla ze sklenky. „A prozradíš mi, co by to mělo
být?“
Matte
zašilhal a zahýbal obočím. „To ještě sám nevím. Bude tě
muset víc poznat, nemyslíš?“
„Narazila
jsem snad pana Slušného?“ zavrtěla se a úkosem na něj
pohlédla.
Rozesmál
se na celé kolo a ona v jeho očích opět zahlédla onu
jiskru. „Tak to v žádném případě. Já pan Slušňák
nikdy nebyl a nebudu jím.“
„To
je pro mě doufám dobře?“ protáhla slova. „Tedy, upřímně
v to doufám,“ tentokrát byla s vrněním na řadě ona.
„Ještě
se uvidí, jak dobře,“ protáhl tajemně, „třeba z toho
nakonec vytěžíme oba dva, co?“
„Nevím,
nevím,“ culila se, „snad ano?“ Matte se narovnal a jedním
hltem vypil svůj nápoj. Pak natáhl ruku a čekal, až Thea dopije
ten svůj.
„Takže,
jak je to staré klišé? Noc je ještě mladá, baby?“
zašeptal a naklonil se k ní. „Tak proč ji nepromarnit
tance?“
„Jasně,“
mumlala zasněně, „nevidím důvod…“
<3
<3 <3
„Další
tři mrtví,“ ozval se rozčilený hlas z Warova mobilního
telefonu. „Další tři zkurveně zohavený mrtvoly v uličce!“
„Dwighte,“
zachrčel War, „mohl bys-… mohl bys to trochu ztlumit. Voláš
trochu nevhod.“
„Ty
ženský byly roztrhaný, potlučený a zřejmě i znásilněný,
vyvoď si z toho odpověď sám,“ zařval oslovený. „Kolem
se potuluje pošahanej vrah a sahá nám do naší oblasti. Zabíjí
nevinné a – proboha – i když nejsou ty ženy našeho druhu, kdo
může udělat něco tak, tak odpornýho?“
„Dwighte,“
vyštěkl War, „do hajzlu buď chvíli z ticha. Myslím, že
budu potřebovat Wayfarera. Na dvacátý devátý. Hned!“ s těmi
slovy zaklapl svůj telefon a pohledem prohledával stíny.
Někde
tu byla. Cítil ji. Její vůně mu roztahovala chřípí a nutila
jej vrčet. Silná vlna touhy mu projela tělem.
Věděl,
že by ho Ophilie roztrhala na kusy, kdyby se o tom dozvěděla, ale
nedokázal své primitivní pudy potlačit.
A už
vůbec ne, když cítil Dexian. Byl – nebo snad byli? – hodně
blízko. S jejich štiplavým odérem smrti se prolínala vůně
čerstvé krve.
Projelo
jím neblahé tušení. Dnes v noci našli už tři mrtvé ženy
– zatím se ztrácelo jen něžné pohlaví -, ale jak bylo vidno,
nezemřeli rukou člověka. Člověk nedokáže téměř oddělit
končetinu od těla a rozdrtit vnitřnosti tím způsobem, jako
Pheculiahrem.
Pomalu
se plížil podél cihlových budov a skrze zatuchlé uličky,
v nichž se ukrývali bezdomovci, krysy a další věci, po
kterých rozhodně nehodlal pátrat.
Věděl
však, že díky Wayfarerovi bude mít větší šanci najít ty,
nebo to, co se tu ukrývaly. Jeho schopnost použít přírodu ke
svému prospěchu byla nedocenitelná.
Opět
zavětřil. Stále ji tu cítil. Vůni ženy, která ovládala jeho
tělo, i když nevědomky. Jenže ta vůně začínala slábnout.
Doslova mu unikala mezi prsty.
Zrovna
se blížil k parku, když mu do nosu zavanula další vůně.
Tuhle kovovou pachuť, jež se mu usadila na patře, by dokázal
rozpoznat kdekoliv. Někdo tu prolil mnoho. Takové množství, že
její majitel je dozajista mrtvý.
Nebo
mrtvá, blesklo mu v hlavě, když se blížil k, u
teenagerů oblíbenému, parčíku ve středu města. Rychlím krokem
se přibližoval ke zdroji krvavé stopy, když najednou se mu do
cesty připletli vyděšený pes.
Vztekle
na něj zavrčel, neboť mu to drobné stvoření prakticky podrazilo
nohy. Malá koule chlupů se však nezalekla a začala splašeně
poštěkávat.
War
s dalším zavrčením psa obešel a dál pokračoval do nitra
parku. Nemusel ale udělat více než deset kroků. Naskytl se mu
pohled na zmasakrované ženské tělo. Malá ženská postava ležela
s otevřenými ústy a roztrhaným tělem vedle jedné
z laviček. Její dříve nejspíše bílá tunika na ní
v cárech vysela a zcela postrádala spodní díl oblečení.
Pravá noha s největší pravděpodobností byla zlomená a
stejně na tom byly i obě dvě ruce.
War
přistoupil blíže a přidřepl si. Opatrně přejel dlaní přes
doširoka rozevřené oči, ze kterých stále čišela bolest a
hrůza a to i přes posmrtnou matnost. Pohledem přejížděl hluboké
šrámy a pečlivě prozkoumával zlomené paže. I přes to, že noc
byla neobvykle temná, vyděl téměř stejně dobře jako ve dne.
Proto
nepřehlédl viditelné černé a podlité vpichy po jehle. I on,
naprosto nezkušený v oboru injekčních stříkaček, dokázal
říct, že tohle si neudělala sama.
Ze
zkoumání jej vytrhly vibrace mobilního telefonu. Bezmyšlenkovitě
ho zvedl. „Jsem tady,“ zahuhlal.
„Ne,
to teda nejsi,“ odsekl Wayfarer. „Stojím na ulici, nevidím tě
a ani neslyším, tak kde do hajzlu jsi?“
„Green
Parku,“ odpověděl monotónně. „Mám další oběť,“ s těmi
slovy vycvaknul hovor a opatrně přetáhl cáry látky přes ženina
ňadra. Byla sice mrtvá, ale to neznamená, že si nezasloužila
úctu.
V mysli
se mu utvořil obraz jiné ženy v naprosto jiné době.
„Natasho!“
zakřičel War při vstupu do prosté chatrče, kde žil on, jeho
otec s macechou a mladší sestra. „Natasho! Pojď dolů. Otec tě
volá!“
Když
ani tehdy dívka neodpověděla, začal stoupat po schodech vzhůru.
„No tak, sestřičko,“ smál se, „teď není čas na
schovávání! Musíme jít za otcem. Čeká nás v hostinci!“
S úsměvem
na tváři stoupal do druhého patra, kde se na slamnících ukrývala
jejich lůžka. Rukou se zapřel do stropních dveří a zatlačil.
Staré dřevo proti jeho ruce zaprotestovalo a přesto mu otevřelo
cestu.
V té
době mu bylo patnáct let. Již brzy měl zaujmout otcovo místo
v čele jejich ostrova. Měl se oženit. Najít ženicha své
sestře a zabezpečit její budoucnost. Jenže to ještě netušil,
jaké neštěstí jej potká.
„Natasho,“
zacvrlikal, „no tak, vylez ven, vím, že tu jsi.“ Zapřel se o
dveře zády a sáhl po kovovém háku, kterým je podepřel. Pak se
vytáhl a narovnal se. V rozlehlém prostoru podkroví spatřil
teprve dvanáctiletou dívku hned.
Ležela
naboku a dívala se z okna. Přiblížil se k ní a dotkl
jejího ramene. Úsměv na tváři mu strnul, když se bezvládné
tělo otočilo a na něj se dívaly už jen mrtvé zelené oči.
Všiml si, že přední díl jejích svátečních šatů je
rozpáraný a zkrvavený.
„Natasho,“
zašptal a zhroutil se vedle ní. „Bože můj, Natasho! Sestřičko,
probuď se!“ marně jí třásl a ve chvíli, kdy mu doopravdy
došlo, že je mrtvá, rozeběhl se za otcem. Ignoroval časté pády
a ostrou bolest v koleni. On necítil nic. Někdo mu zabil a
zneuctil jeho jedinou sestru. Jedinou památku na jejich zesnulou
matku…
Stále
ještě bloudil myšlenkami v minulosti, když mu na rameni
přistála obří dlaň Wayfarera.
„Jsi
v pořádku?“ zajímal se okamžitě.
„Jo,
jen jsem si vzpomněl na Natashu,“ zahuhlal a rychle se narovnal.
Zaznamenal, že chlupatá koule u jeho nohou stále tiše poštěkává.
„Ale
copak to tu máš,“ začal se jeho přítel smát, „pořídil sis
nového bodyguarda, Ware?“
Bojovník
se musel usmát, mohutný a přesto něžný Wayfarer přibyl ke
Strážcům před necelými deseti lety, za tu dobu si však získal
jeho plnou důvěru. Není divu – Poutník – jak mu přezdívali
před zmíněnou dobou a záhy jej tak pojmenovali – se stal něčím,
co se blízce podobalo matce.
Znal
veškerá trápení a potřeby svých „dětí“ a pokud to bylo
v jeho moci – snažil se jim vždy vyhovět. Rozveselit je.
Být jim kdykoliv schopný přispěchat ku pomoci.
Pomalu
tímto odkrýval veškerá tajemství, která si uchovávali hluboko
ve svých duší, a podporoval je v jejich napravování, či
snášení. Znělo to usměvavě. Jeden muž, který se stará o houf
vražedně nebezpečných mužů. Ehm, a jedné ženy.
War
se na svého přítele pozorně zahleděl. Stála před ním dva
metry a deset centimetrů vysoká hora tvořená 120 kilogramy svalů,
tmavě blond vlasy s ledově jiskřícíma modrýma očima
zasazenýma do jizvami poznamenanou tváří.
„Myslím,
že to psisko jako ochranka zklamalo,“ utrousil a dokonce se i
pousmál. Samozřejmě, že ne té nebohé ženě. To přítomnost
obrovského romantika měla takovýhle fatální dopad na téměř
každého.
„Ukaž,“
zahřměl Wayfarerův hrubý hlas, „podívám se na to, co tu mohu
udělat.“ Několik vteřin si prohlížel zohavené tělo, než se
prudce nadechl. „Teda, teď bych zabil toho, kdo jí to udělal,
jen ho dostat pod ruku…“
„Vím,
na co myslíš,“ odvětil War, „měl jsem na mysli to samé.“
„Takže,
jdeme na to?“ Poutník poklekl vedle mrtvoly a přiložil jí dlaň
na čelo. O několik vteřin později se doslova rozzářilo a
spojilo se zemí.
„Co uděláš s tím raťafákem?“ zasmál se, když mu ta
středně velká koule chlupů skočila pod nohy a on téměř upadl.
„Nechám
si ho,“ odpověděl War bez váhání. Po těchto slovech čelil
bouřlivému pohledu.
„Já
ho nebudu chodit venčit, podívej se, jak je špinavej!“ bránil
se Wayfarer.
„Není,“
přel se War, který se sklonil k psovi a zvedl jej do náruče.
„Jen je potřeba ho vystříhat, ostříhat a učesat. Že jo,
kámo?“
„Už
s ním i mluvíš? Ware, nechtěl jsem ti to říkat, ale jsi
totálně šílenej,“ brblal muž při loudavé chůzi, kterou
nasadil kvůli svému příteli.
„Až
ho objeví Ryenne – doufám, že jí nedovolíš ho pojmenovat,“
uculil se po dalším okamžiku.
„Už
má jméno,“ pochlubil se War, „jmenuje se Rock.“
Za
hurónského smíchu vklouzli mezi stíny a i s novým
přírůstkem do rodinného kruhu se vydali do útrob noci.
<3
<3 <3
Thea
doslova vpadla do pokoje. Nohy jí přestávaly sloužit a
podlamovaly se pod ní. Stejně tak mozek nedovedl odhadnout
vzdálenost postele od země. Možná, že to byl pravý důvod toho,
proč skončila na zemi.
„Do
háje,“ zabrblala a marně se pokoušela vyškrábat nahoru. „Kdo
tu postel přesunul?“
„Ježíši,“
zachraptěla Ophilie, která se loudala těsně za ní. „Kurva,
myslím, že jsem to přehnala s drinky…“
Pak
začala marně zápolit se zipem její sukně a pak, když už měla
téměř vyhráno, se zamotala do černého topu.
„Myslím,
že se to smrsklo – přímo na těle. Určitě jsem za tu noc nic
nepřibrala!“ křičela rozhořčeně a rukama mávala nad hlavou
v marné snaze oděv shodit.
„Můj
korzet… požírá mě za živa. Proč je mi takový teplo?“
stěžovala si Thea. „Vypni topení!“
„Sklapni!
Neměla jsi s tím chlápkem píchat na parketě!“ okřikla ji
Ophilia, která už vyřešila svůj problém s tričkem.
Thea
znehybněla. „Ani nevíš, jak ráda bych to tak udělala,“
posteskla si. „Je milej, udělanej, sladkej a myslím, že se mu
líbím,“ rozplývala se.
„Nic
o něm nevíš,“ trvala na svém Lia.
„Pracuje
jako personalista – nevím sice kde, ale.. -, je mu třicet, není
ženatý, nemá nemanželské děti, přítelkyni a ani mazlíčka –
což doufám budu brzy já. Má rád techno – což je jeho jediná
chyba -, je blázen do portského a líbím se mu. Co víc potřebuji
vědět?“
„Co
když je to děvkař! Nebo třeba klinickej pošuk. Dokonce může
být vrah!“ vypočítávala Lia, která ve spodním prádle jasně
růžové barvy zrovna lezla na Theinu postel.
„Někdo
takový nemůže být vrah! Podívej se na jeho fyzickou stavbu –
s ním bych přemýšlela i o dětech, pokud by byly po něm –
myslím, fyzicky dokonalé!“
„Já
bych ho za příbuzného nechtěla,“ protestovala, „je to
blondýn. Nesnáším blond kluky.“
„Jsi
povrchní, drahá sestřenko, skoro stejně jako můj otec. Ten
tvrdil, že většina lidí, chodících po této zemi, je užitečné
leda tak na oddechové činnosti – které tím myslel snad nemusím
říkat. Už tak jsem opilá, že si sotva vidím na špičky!“
„Tvůj
táta byl – stále je - retardovaný,“ neodpustí si Lia. Moc
dobře věděla, jaký byl Domenico a jak pohlížel na obyčejné
smrtelníky. Jeho povaha byla jako ukázkový příklad Dexian.
„Nechci
o něm mluvit,“ rozkřikla se Thea, „už navíc nepatřím do
JEHO rodiny, ale do té tvé.“
„Skvělá
volba. Já za to stojím.“
„Víš,
že jo. Jen se nepřechval,“ oponovala jí.
„To
nehrozí. Trocha zdravého ega vždy pročistí vzduch, sestřenko,
to bys měla vědět. Však víš, do budoucna.“
Thea
na ni zamračeně hleděla. Téměř by mohla říct, že jí Lia
předává nějaké poselství. Což mohla být totální kravina,
nebo něco víc než pravda. Taková její milovaná přítelkyně už
byla.
V životě
mohla dokázat mnohé, ale ona se všeho raději vzdala ku prospěchu
druhých. Celé své dědictví vložila do tohoto honosného sídla,
jeho oprav, rozšíření a zvelebení. A zbytek, ten leží ukrytý
někde v krabici, jak ji typovala.
„Theo,“
zamumlala Lia, která se mezitím uvelebila po Theině levé straně.
„Slib mi jednu věc. Nikdy nenech nikoho, aby ti zlomil srdce. A
pokud se někdo o něco takového byť jen pokusí, vyrvi mu to jeho
z těla. Slibuješ?“
Thea
se rozesmála. Jenže při pohledu do té dokonalé tváře, která
byla nyní zamračená, zvážněla. „Nemusíš se bát. Každýmu
chlapovi, který se o to pokusí, vyrveš totiž srdce ty.“
„To
máš zatraceně pravdu. Ale teď… kdo byl ten krasavec, se kterým
jsi vytírala parket?“
Thea
zrudla. Živě si vybavovala ono „parketové milování“, které
s Mattem provozovala. „Matte, tak se jmenuje. Je to
personalista – nevím kde. Přestěhoval se sem za prací. A je
dokonalý. Slušňák, drsňák, sexy s vytříbeným chování.
Pozval mě na oběd.“
„Tedy,“
zapískala Lia. „Ten neotálí. Co? A za jak dlouho tě pozve do
svého bytu, do vyhřáté postele, na takové ty noční radovánky
ve dvou… nebo více?“
Rozesmátá
dívka se chopila polštáře a mrštila ho své přítelkyni do
obličeje. „Trvá na tom, že mne musí víc poznat. Je to
roztomilé.“
„Roztomilí
jsou plyšáci a hračky. Ne chlapi, u nich je to spíš k pláči.“
„Bože,
ty a tvoje pravidla „dokonalého chlapa“. Promiň, že ti to
říkám, ale mám pocit, že vysoký, svalnatí, vzhledem nebezpeční
a v kůži odění týpci s ostrým pohledem a mrštným
jazykem po téhle planetě nechodí. Ti chodí leda tak
v paranormálních romancích od Wardový. A do těch bych se
zakousla i já. Věř mi.“
„Ale
chodí, vím to, jen musíš vědět, v jakém revíru kopat.
Ale tebe tam nepozvu. Ty už máš blonďáka. Bože, jak jsi mohla
klesnout tak hluboko?“ S teatrálním povzdechem se Ophilia
chytila za srdce a klesla do načechraných polštářů.
S úsměvem
na tváři se Thea uložila do měkkých přikrývek vedle ní a
zavřela oči. „Už nechci být obklopena společností
nagelovaných zbohatlíků. Nudí mě. Nechci poslouchat kecy o
změnách v zákoně. O poklesu a vzestupu akcií. Chci se cítit
svobodně. Žít.“
„Ale
ty už žiješ, drahoušku. Možná si to ani sama neuvědomuješ, že
tvoje malé rebelie – to je život. Podívej na to tetování.
Jeden z tvých prvních kroků. Pak ten piercing v… ještě
žes ho už vyndala, byla to jediná věc, která mě na tobě
iritovala. Bože, když si představím, že vím, kde byl… Pak je
tu spousta dalších věcí, kterými jsi dokázala, že tě nikdo
nedokáže zkrotit. Dokázala jsi svou svobodu tolikrát, drahoušku,
že by ti kde kdo mohl závidět.“
„Závist
je k ničemu. Akorát tě nutí chtít něco, co nemůžeš mít.
A já vždycky lidem záviděla tu volnost. Ten pocit rodinného
zázemí. Lásku milujících rodičů. A bylo mi to k ničemu.“
„Sklapni, nebo tě uhodím. A jelikož mám rozjitřené vidění,
je možné, že to bude bolet. Hodně bolet. Třeba ti i udělám
moncla.“ Na důkaz svých slov zamávala Lia zaťatou pěstí ve
vzduchu. Pak ji s hlasitým smíchem spustila a otočila se na
bok. Chvíli jen tak ležela a dívala se na něco, co jí mnohdy
zachránilo život.
„Ať
se ti stane cokoliv, Theo, pamatuj si jedno,“ mumlala potichu a
přesto pevně Lia, „vždycky tady budu já. A vždy tě budu
chránit ať se stane co se stane. Nikdy se nemusíš bát mi něco
říct. Jsem tu pro tebe.“
Pak
se naklonila a pohladila spící Theu po tváři. To ona teď byla
tím jediným, na čem v jejím životě záleželo nejvíce.
Žádné komentáře:
Okomentovat