Pod nadvládou noci 1

Ryenne seděla na posteli a v myšlenkách byla zcela ponořená do představ, které se nikdy nenaplní. A pokud by se tak stalo – trvalo by to nějaký ten rok, den, minutu či hodinu a ona nechtěla – popravdě spíše nebyla zvyklá – čekat. S povzdechem spustila nohy přes hranu obrovské manželské postele, kterou si pořídila při své první výplatě.

Tedy, pokud se tak dá kapesné nazývat.

Letos dosáhla svých osmašedesátých narozenin a v očích draků by se stala dospělou. A samostatnou. Nemusela by trčet zavřená jenom proto, že ji načapali inflagranti s klukem od pizzy. Na záchodcích v Xore – klubu, jenž byl hojně obýván už-ne-náctiletými a Pheculiahrem. Neboli rasami tvorů pro lidskou mysl představujících pouze mýty.

„Kurva,“ zavrčela a začala přecházet po prostorné místnosti zařízené do černo rudé kombinace nábytku se slonovinovými prostěradly, která v jejím případě ukazovala na to, že zde bydlí žena. Ano, žena, ne dívka.

S hlasitým klením došla až k černým zásuvným dveřím od vestavěné skříně, kde spustila k zemi svůj lehký saténový župánek. Rychlým škubnutím odhalila pečlivě urovnané hromádky – zcela jistě práce Wayfarera, kvočny celé domácnosti – a vytáhla kožené kalhoty spolu s černým tílkem se zadním dílem ve tvaru „Y“. Pak ještě sáhla do spodní části skříně, odkud vylovila nicotné spodní prádlo – jediná věc, která dokázala její rodinu-nerodinu rozhodit ještě více než sexuální hrátky.

Pak ještě neoblečená došla k obrovskému stereu, kam zasunula CD metalové skupiny Graveworm. Její mysl přestala vymýšlet nová jména pro své bratry a uvelebila se v poklidné bavlnce rytmických tónů.

Nakonec se po necelé půl hodině dokázala i usmát. Rychlý pohled na hodiny ukázal, že je téměř půl druhé hodiny ráno.

„Tak jo,“ zavrtěla hlavou, „sprcha, zrcadlo, jídlo, práce, škola. V tomhle pořadí.“ Mumlala si pro sebe při cestě do koupelny sousedící s ložnicí. Jejím cílem byla jen a pouze sprcha, ale pak zahlédla svůj odraz v zrcadle a zahleděla se na sebe.

Vysoká, plná na těch správných místech, mahagonové vlasy na ramena, drobný nos, plná ústa – i když ten horní byl o něco málo užší -, drobné tetování draka – jak nápadné - na pravém boku a oči. Jedno zářivě žluté s dravčí zorničkou a to druhé tmavě modré. Věk: v lidském přepočtu pětadvacet až třicet.

„Vypadám dobře,“ zazubila se a dotkla se rudě nalakovaným nehtem koutku levého oka. Byla to památka na otce, který ji předal svůj dar. Byl jedním z poslední hrstky draků, kteří stále žili, a nakonec stejně zahynul jen pro jejich ochranu. Jak patetické.

S dalším „kurva“ na rtech a jedinou napůl suchou slzou v koutku lidského oka vkročila do proudu horké vody.

<3 <3 <3

„Kde je Ryenne,“ zaburácel sytý baryton jídelnou. Pět mužských hlav se otočilo za nově příchozím. War – hlava stáda – stál ve dveřích jako anděl pomsty a jeho rozcuchané, krátce sestříhané hnědé vlasy vyvolávaly dojem typu právě-jsem-vylez-z-postele-a-hádejte-co-jsem-tam-dělal?

„Když jsem naposledy šel okolo jejích pokojů, za dveřmi řvala ta její hudba a jinak tam bylo ticho,“zamumlal Ace, který seděl nejblíže.

Jeho pod ramena dlouhé černé vlasy vlály přes mohutné opěradlo židle jako předzvěst zla. Nezkušenému pozorovateli by se mohlo zdát, že jej Ace zcela ignoruje, ale War znal tenhle pohled stříbromodrých očí a jemné sevření rtů. Stejně tak mírně zvednutý „antický nos“ jak Ryenne pojmenovala po jednom ze svých průzkumů internetu onu věc ležící mezi očima.

A když se pak začali nebohému Aceovi smát, ledovým pohledem se slovy: „Vy ten frňák máte taky.“ je zchladila

„Navíc víš moc dobře, že já se raději otvírání těch zapeklitých dveří vyhýbám. Nehodlám ji vyrušit při něčem, co by se mi nemuselo líbit,“ pokračoval dál a ostatní jen tiše přikyvovali.

Nebylo divu, jejich „malá“ dívenka dospěla velmi brzy a oni ji stejně obletovali jako kvočny jen proto, že se děsili dne, kdy si přivede muže se slovy: „Teď nás prosím nerušte.“ Ostatně je to drak, draci se živí sexuální energií… ale pro ně stejně byla pořád ta nevinná panna, kterou jim předhodili jako hlavní chod.

„Neměl by ses jí omluvit, Ware?“ zeptal se další. Tentokrát to byl Wayfarer – vysoký s malým culíkem na napůl vyholené hlavě, s drsně vyhlížejícíma černýma očima a jizvou na bradě vyvolával pocit vraždy. Přitom byl pravým opakem. Z legrace mu říkali Velká máma a on se tím hrdě honosil kdykoli jen měl příležitost.

A také byl jediný, který Ryenne podporoval v tom, co dělala. Při jedné z klasických večeře-hádek se nechal slyšet, že by mu nevadilo dítě v rodině. Vlastně nebyl sám, kdo toužil po potomkovi, ale všichni do jednoho věděli, jak je nebezpečné zplodit dítě. Zvláště pak v této době, kdy se Dexian – ti, kteří se po útěku obrátili na stranu zla – snaží vyhubit ženy Pheculiahrem.

Jejich pozornost se směřovala na těhotné, či čerstvě narozené. O to horší pak jejich přestupky byly. A pak tu byli oni – sedm elitních zabijáků, kteří hájili práva celých rodů, generací a přeživších.

A byli to oni, kdo je všechny zachránil. S geniálním Acem, divokým Nigarem a jeho schopností všechno naplánovat, Dwightem a jeho improvizovanými zbraněmi, Warem, který je vedl, Etiennovo zuřivostí a Ryenne, jež je poprvé spojila dohromady.

Při naloďování se k nim přidal i Wayfarer – poutník -, který dostával svému jménu. Dokázal splynout s vedoucími Vězení a pak ještě přispět k plánu, jež se pomaličku rodil v tehdy patnáctileté dračí hlavě.

„Ne,“ zavrčel War, „nebudu se jí omlouvat za to, že jsem ji donutil odtrhnout ruce od poklopce toho idiota na PÁNSKÝCH záchodcích v KLUBU. Kruci, vždyť se s ním málem vyspala na umyvadle.“

„Teoreticky vzato,“ přidal se do hovoru Nigaro – jehož španělští předci mu darovali olivovou pleť, zdravý apetit, ostře řezavé rysy, černou kštici a temně indigové oči. Stejně tak zdědil um udržet si chladnou hlavu v jakékoliv situaci a schopnosti naplánovat válečné situace na jedničku. Nepopřela se v něm ani horká krev a zuřivost, rovnají se rozjetému tanku na kolečkách.

„Ona by s ním nespala, jen šukala. Musíš to brát takhle. Naše kočička už není koťátko,“ zazubil se a odhalil delší špičáky. On a Ace jimi jakožto měniči vynikali – ne, že by ostatní – tentokrát upíří – osazenstvo delší zuby nemělo, ale oni je dokázali alespoň ukrýt. Naštěstí mezi lidskými zuby a těmi, jež měli měniči v lidské formě, byl jen několika milimetrový rozdíl.

„Ještě ji v tom, kurva, podporujte,“ zařval War a došel ke svému místu v čele stolu. „Ještě pořád si pamatuju, co řekla před rokem…,“ zavrčel a prudce dosedl.

„A pokud si to já dobře pamatuji,“ ozval se střed rozhovoru, „řekla jsem, že buď budu šukat, nebo chlastat. Ale z obojího mám stejně bolehlav takže v tom není zas takový rozdíl. Jen to jedno je příjemnější.“

Všichni, až na Wara, vstali a zářivě se usmáli.

„Už jsem si myslel, že zase trucuješ,“ dobíral si ji Etienne, který se až doposud zabýval vášnivou debatou s Dwightem. Pokud by se mohla hádat, tvrdila by, že probírali, jak nejlépe skloubit nejnovější vojenské zbraně s utajením.

„Možná, že jo,“ zazubila se. Pak popošla blíž a rozpřáhla ruce. „A objetí nedostanu? Od Wara nechci, tedy pokud on netouží po kopanci do jeho milované výbavy.“ Zavrčela a v dravčím oku se jí zablýskalo.

„Ještě pořád jsem starší,“ zařval a praštil do kamenného stolu, „ještě pořád tě můžu ohnout přes koleno a nasekat ti!“

„Nejsi můj táta,“ zavrčela chladně v odpověď a přitiskla se k prvnímu z bratrů. War po těch slovech zkameněl. Sice nebyl jejím rodičem, ale ostatně, tyto pudy v sobě choval a jejich středem se stala právě ona. Byla pro něj jako jeho vlastní dcera. On osobně byl ze všech nejstarší a patřil k první generaci Pheculiahrem.

„Budeš mě mít radši, když ti dovolím jít do terénu,“ zasyčel odevzdaně. Sice s nechutí a zlostí, avšak výsledek by neměnil. Radostné výsknutí a hlasitý polibek na ústa mu rozzářil den. Nechtěl si ji znepřátelit. Ba naopak. Rodina má držet při sobě, či snad ne?

„Už tě zase miluju, bráško,“ zasmála se a usedla po jeho pravici. S úsměvem na tváři se vrhla na talíř s obrovským kusem masa a stejně obří porcí zeleniny.

<3 <3 <3

Theophilia se rychle ohlédla přes rameno. Měla přesně deset minut - poté otec sejde do pracovny a uvidí tu kopie dokumentů. Potrvá mu pět minut, než si je pečlivě projde a popřípadě najde nějakou skulinu, kterou by mohl zmařit její plán.

Jenže to se nestane. Nedovolí to. Už si vytrpěla dost. Nesnášela tuhle pomyslnou zlatou klec, ve které byla celých čtyřiadvacet let zavřená. Jako ptáček na bidýlku, který čeká hvizdot svého majitele. A to všechno jen pro to, aby mohl skákat tak, jak někdo jiný píská.

Proto nechala sepsat rozhodnutí o zřeknutí se rodinného majetku – až na své dosavadní „kapesné“ za hezkou tvářičku – a jména. Nehodlala se stát ani chodícím inkubátorem pro nějakého vyhublého manažera se slušným finančním kontem a schopností rozšířit již tak velký rodokmen.

Konečně tu byla jen ona Thea Romano, nikoli ta poslušná dceruška bohatého vice prezidenta Domenica Romana – Theophilia, řečená Theilia.

Byla volná.

Zpoza dveří se ozval tichý dupot drahých bot, kráčejících po měkkém ozdobném koberečku. Thea zamrkala a pohlédla na své luxusní hodinky. Přišel přesně v 5:59. Tím pádem práh místnosti překročí za necelých čtyřicet vteřin.

Učinila poslední hluboký nádech a pak popadla popruh své cestovní tašky na rameno. „Sbohem, pane,“ zamumlala těsně před tím, než proklouzla dveřmi na terasu ven.

Rychlým krokem došla k tepané bráně, oddělující ji od okolního světa a proklouzla k přistavenému taxi.

6:05 – celý dům se začíná rozsvěcet. Ze zadního sedadla pozorovala, jak hubená mužská postava vyběhla z domu a vztekle mrštila papíry při pohledu na odjíždějící automobil. Pak si rukou zajela do vlasů a zaklela. Ano, všechno vyšlo.

„Kam to bude, slečno,“ usmál se do zpětného zrcátka taxikář.

„Odvezte mne k Ophilii Streike. Myslím, že je to tahle adresa… nemýlím-li se, tak je to-,“

„Dům pro přípravu na život, slečno, přesně to je ten dům. Mám tam neteř, adresu znám. Vy se znáte se slečnou Ophilií?“ zakoulel očima plešatící muž na předním sedadle.

„Je to má sestřenice,“ dostalo se mu stručné odpovědi.

„Moc hodná paní, ta Ophilie je,“ zakýval souhlasně hlavou. A po zbytek cesty se usmíval.

Dopravil ji prakticky až na místo. S příručním zavazadlem přes rameno a zarmouceným úsměvem na tváři, se Thea vydala k masivním dřevěným dveřím, jež ji už jako malé dítě vítali s nadšením.

Pokud existovalo něco, co by se, byť jen minimálně, podobalo slovíčku domov a vyvolávalo hřejivé pocity štěstí, lásky a klidu, byla to právě tato usedlost a její majitelka.

Architektonický skvost s prvky klasicistické a romantické architektury se v ulici plné „moderních“ krabic nedal přehlédnout. A ani desítky lidí, potulujících se v zahradách a v okolí zadního vchodu, kde se nacházela i kuchyně, nebyly zrovna neviditelnými.

S hlubokým nádech popadla mosazné klepadlo ve tvaru pantera – což byl Ophiliin rodinný znak – a třikrát hlasitě klepla.

Prakticky okamžitě kdosi uvnitř vykřikl „běžím“ a dveře se otevřely. Vysoká útlá žena s havraní hřívou a širokým úsměvem, který sahal až do světle hnědých očí, na ni pohlédla. Trvalo jí necelou vteřinu, než přehodnotila situaci a vrhla se na ni.

„Bože, Theo,“ zakřičela a rozesmála se. Pak však zvážněla a poodtáhla se od ní. „Co tu děláš?“

A je to tu, pomyslela si Theophilia. Budu jí muset odvyprávět vše – hádkou počínaje, vyděděním konče. Určitě ji odvrhne – i když ji miluje jako vlastní sestru. Bude jí opovrhovat jako ostatní, zařekne ji…

„Utekla jsem,“ odpověděla na místo svých složitých úvah prostě a naoko nenuceně pokrčila rameny. „Už to stejně bylo na spadnutí, a ty to víš, Lio,“ zvedla koutek úst v předstíraném úsměvu.

Ophilia se od ní odtáhla – tentokrát na vzdálenost dvou kroků. Thea si dovedla živě představit, co její sestřenice musí vidět.

Metr šedesát vysokou měděnou brunetu, s bujným –v okruhu nejbližších příbuzných také jediným – poprsím, jemně vybouleným bříškem, poměrně dlouhýma nohama ukrytýma v upnutých džínech doplněných o černé ošoupané tenisky a jako druhá kůže přiléhavým tričkem stejné barvy.

A copak to tamhle na pravém boku vystrkuje lístky? Ach jistě! Tetování jemné třešňové větvičky, táhnoucí se od pravého boku až k tříslům. Někteří lidé ji nazývali nabubřelou a nafoukanou jen proto, že si vždy věřila – což ostatně přisuzovali penězům. Ale ten, kdo ji doopravdy znal věděl, jak je pro ni zahanbující vyjít do společnosti se svou rodinou – hubenou, plochou, s nosy hodně vysoko a dokonale padnoucím oblečením.

Dobrá, dobrá, zkuste si obléct její geniální proporce do společenské šlehačkové róby a dostanete dva dortíky (spíše obří dortosaury) dohromady.

Proto byla navenek kapánek drzejší, než je zdrávo mezi smetánkou, uvnitř však vždy byla cílevědomá, odvážná a společenská – jen ne mezi těmi z bohatých vrstev, jež milovali tlachání o svých nových šatech, které bohužel zahlédli již na nějaké jiné chudé holčičce…

Ale i přes tohle mučení byla vždy klidná, ale své okolí dokázala rozhodit nečekanými rozhodnutími. A ta se jí až doposud vyplatila. Útěk byl prozatímním číslem jedna a na dlouho jím také zůstane.

„Ty jsi geniální!“ zakřičela rozesmátá Ophilia. „Bože, holka, já už jsem si myslela, že budu muset tvého tátu a mámu zabít. Jsou to naprostí nafoukaní imbecilové,“ Lia ji ještě jednou objala a pak se i s ní – jako vlající dečkou v závěsu –vydala do nitra budovy.

„Takže…,“ zamumlala zaražená Thea, „takže ty mě neodsuzuješ za to, že jsem utekla z luxusu jako nějaká nespokojená školačka, které zatrhli rande s klukem?“

Sestřenka na ni opět pohlédla – tentokrát dramaticky zvedla obočí a usmála se. „Kdy ty jsi naposledy utekla s chlapem,“ zachechtala se zlomyslně.

Thea zrudla. „Občas mám chuť tě zabít,“ poznamenala a upustila své zavazadlo na vyleštěnou kamennou podlahu haly. „Je to tu pořád stejné,“ zasnila se. „Myslím, že tohle místo má něco, co u nás vždycky chybělo.“

„Jo,“ usmála se Ophilia, „mamka to tu milovala než – však ty víš – odešla za tátou. Jenom doufám, že jsou na druhé straně šťastní,“ nenápadně si setřela slzičku, jež utekla z oka a vydala se na pouť po líci.

„Byli by na tebe pyšní, Lio,“ Thea přistoupila ke své přítelkyni – zároveň i jediné člence rodiny v tomhle nové životě - a objala ji.

„Však na tebe taky,“ odpověděla pohotově, „milovali tě jako vlastní.“ Po několika vteřinách ticha se vyšší z dvojice narovnala a zahulákala: „Inu, konec lenošení! Teď musíme připravit tvůj pokoj a zajít si někam drink – na oslavu, kotě, na oslavu svobody a nového začátku.“

Thea se usmála. „Myslíš, že bychom mohly vyzkoušet Xore? Ten klub v centru?“ zeptala se vzrušeně. „Vždycky jsem tam chtěla jít, ale nikdy jsem se tam nedostala.“

Oslovená na krátký okamžik ztuhla. „Jestli opravdu chceš…,“ zaváhala s odpovědí.

„Chci! Bude to opravdu nový začátek,“ zazubila se Thea. Pak zvedla popruh tašky a vydala se do schodů. Ophilia zůstala chvilku stát a zamračeně pozorovala ženu před sebou. Ženu, která neměla ani tušení, jak nové to tu pro ni bude.

„Tak jdeš už?“ houkla usmívající se dívka přes rameno. „Utečou nám ti nejlepší šťavnatci.“

Ani nejmenší tušení, potvrdila své úvahy Lia. A pokud ji má vzít někam, kde se to jen hemží Pheculiahrem… bohové, nedejte, aby se jí něco stalo. Jí ne.

Teď bude muset obvolat všechny nositele Phanteris a dalších měničských genů, aby se po domě nepromenádovali ve zvířecí formě.

A taky bude muset od maličké sestřenky držet všechny samce v říji co nejdále. Nepustí k ní nikoho z venkovních druhů, ani Bojovníky. Nedovolí, aby Thea zemřela tak, jak je u nich v rodině dáno.

<3 <3 <3

Dunivý rytmus tlačil Warův mozek v lebce. Jako by nestačil ten houf nadržených studentek, které se o kolo něj motaly více než hodinu a jedna po druhé mu sahala na rozkrok, ne, on musí ještě dostat jednu ze svých vyhlášených bolestí hlavy.

Jelikož jeho dnešním revírem byl právě klub, odkud poslední dobou začínaly mizet lidské ženy, neměl na vybranou. Buď se půjde domů hodit marod a zavolá Ace, který monitoruje okolí Jeskyně – jejich útočiště, které vytvořil Wayfarer pomocí svého daru manipulovat s přírodními elementy a zmanipuloval okolní prostředí, jež smrtelníkům brání k objevení této nedobyvatelné pevnosti -, anebo tu zůstane a pokusí se zjistit, co se tu, k čertu, děje.

Pomalu se odsunul od volného prostoru balkónových tanečních kojí – spíše kýčovitým průhledným klecím - k baru.

„Skotskou?“ zeptal se barman bez meškání.

„Minerálku a shoeck,“ odvětil a usadil se na jednu z přistavených stoliček. Shoeck – unikátní krev, která je po přidání speciálních látek pro upíry a jiné Pheculiahrem léčivá – je jeho jediná naděje na přežití večera. Pokud se tedy nechceš odebrat na toalety a nasucho se dávit, jako nějaká hysterka.

A ta minerálka – nenapráskejte to na něj nikde.

O několik málo vteřin později se po lesklé ploše baru sklouzly dvě skleničky – úzká černá, obsahující shoeck, a průhledná nízká sklenka s vodou.

Vděčně se usmál směrem k leopardímu měniči a na ex vypil svůj lék. Ve vteřině pak vycenil tesáky na onu hořkou obrátím-ti-žaludek věc.

Nechutná kapalina se mu šířila žaludkem a propalovala si cestičku jako kyselina. Potrvá ještě několik vteřin, než se dostaví kýžený výsledek a účinné látky se dostanou do všech nervů jeho těla.

Opět se ušklíbl nad pachutí ve svých ústech. Rukou si vjel do vlasů, které jeho stisku podlehly a opět se tvářili jako posexové.

Pak, když i poslední známky bolesti zmizely, se vypnul v ramenech a zadíval na hemžící se masy u barů. Věděl, že ho čeká dlouhá noc. A všechno bude nudné, uspávající, jednotvárné…

Dveře do baru se otevřely a závan vzduchu mu do nosu vštípil jemnou kořeněnou vůni vanilky a santálového dřeva. V ústech se mu začaly sbíhat sliny a tesáky nepatrně narostly a rozbrněly se.

Ohlédl se za zdrojem té omamné vůně, ale místo toho, aby sílila, se začala vytrácet. Stoupnul si a podíval se z výšky dolů na parket. Zíral na tančící těla, dokud jej nevyrušil lehký dotek na rameni. Trhnul sebou a otočil se.

Panteří měnička před ním stála s rukama zkříženýma pod prsy a nebezpečným výrazem v očích. Znal ji – Ophilie Streike – jeho přítelkyně.

„Ware,“ křivě se usmála a spustila ruce k bokům, těsně obepnutým smaragdově zelenou sukní.

„Lio,“ odpověděl stejným způsobem. „Co tu děláš? Nesnáší Xore.“

„Vyhýbej se jí,“ zavrčela znenadání. „Thea nepatří do našeho světa. Nedovolím, aby se stalo tvojí družkou a trpěla.“

„Nevím, o čem to sakra mluví, Lio,“ zavrčel na ni v odpověď. Nesnášel, když na něj znenadání vyrukovala se slovní smrští, a ještě ke všemu ten její pohrdavý tón!

„Mluvím o Theophilii,“ odsekla, „vím o dohodě mezi našimi rodinami, ale já nemohu dovolit, aby jí ten zasranej Dexian nutil do sňatku!“

„Já nevím, ksakru, o kom to tu mluvíš!“ zavrčel na ni. „Nehodlám se ženit. Nehodlám si brát nikoho z Dexian!“

„Ona není Dexian,“ odvětila Lia pohoršeně. „Je člověk. A nezajímá mě, co tu tvrdíš ty, podle listin, které mi darovala má matka, je Thea odsouzena k sňatku s tebou. Proto tě varuji, vyhýbej se jí, nebo naše přátelství končí.“

S těmi slovy se otočila a nechala běsnícího Wara za sebou.