Pod nadvládou noci 19

Královna seděla a zírala na několik dospělých jedinců. Byli dokonalí ve všech možných ohledech.

Pak tu byla jejich oddanost a to, že poslechli bez přemýšlení. Dokonalý válečníci, kteří se před ničím nezastaví. Před nikým.

Protáhla se na svém trůně a zavrněla. Pokud všechno půjde plánu, podmaní si ty bastardy jednou pro vždy a zničí Pheculiahrem. Její Přisluhovači zničí tu rasu plnou nicek, co jí sebraly korunu.

Potom už ji nic nezastaví. A i kdyby měla jít přes mrtvoly, obětovat vlastního syna a odhalit svou identitu, udělá to.

Protože ona je jedinou pravou vládkyní.

<3 <3 <3

Do úplňku zbývaly tři dny. To byla doba, kdy byli měniči nejslabší, protože přicházející úplněk jim bral starou sílu a daroval novou. Dokonce i Thea to cítila v kostech. Cítila tu bezmeznou moc měsíce, která ji plnila silou a povolovala hranice mezi zvířetem a člověkem.

Poslední dobou byla roztržitá a pánovitá. Čas od času našla sebe samou, jak vrčí, štěká, vrní a okusuje. To poslední na tom bylo nejhorší. Jediným cílem, který totiž kousala, byl War. Jeho tělo teď vypadalo jako po útoku cucflekového viru. Díky bohům za to, že byl upír a jeho tělo se regenerovala rychle.

Thea se narovnala u stolu a protáhla si záda. V pracovně seděla už šest hodin a jediné, co dělala, bylo, že mačkala čísla, pročítala smlouvy a obchody a vymýšlela strategii, která by vypomohla Warově skupině k získávání peněz jinak, než z darů.

Dokonce našla i řešení pro jejich skupinu. Byli to bojovníci, měli by mít své vlastní sídlo. Tím neměla na mysli místo, kde budou žít a trénovat nové rekruty - pokud je budou přijímat -, ale místo, kde by probíhala veškerá kontrola jejich světa. Něco jako tajná organizace.

V mysli jí to znělo skvěle, ba přímo báječně. Mělo to jen jediný háček - Wara. Nikdy nesouhlasil s ničím, co se mu zdálo nebezpečné pro ni, nebo okolí. Tedy, s výjimkou boje.

Netoužila po zbytečném maření sil. Ne, ona si je šetřila na jednu jedinou osobu, kterou chtěla zabít. Nebylo potřeba být dále tou hodnou holčičkou - i když možná ve skrytu duše byla vždycky tak trochu rebelka. Teď byla predátor. Bažila po krvi nepřátel a kohokoliv, kdo by se byť jen otřel o jejího muže.

A bylo to tu zas. Jako v začarovaném kruhu, její vesmír se točil jen okolo pár základních bodů. Stále dokola a dokola.

Nabručeně se podívala na hromadu papíru před sebou. Milión hotový, miliarda čeká. Kdo by kdy řekl, že jen přejetí firmy je tak složité? Mohla udělat jeden dva podpisy a konec. Tedy, tak si to představovala. Ve svých snech.

Jen pohled na ten svinčík na stole ji iritoval a ona ho toužila rozmetat do všech světových stran. Hodně daleko od ní.

Neuklidnila ji ani myšlenka na to, že se War do hodiny vrátí z noční výpravy. Nechápala, jak dokázal vydržet tam venku skoro celou noc. Opět se zavrtěla. Možná byla krapet nervní a hyperaktivní - kdo jí to dával za vinu?

Opřela se hluboko do křesla a nohy hodila na stůl. Se zamlženýma očima pozorovala své černé vysoké kozačky se stříbrnými přezkami. Další, co na sobě měla, byly kožené kalhoty a upnuté černé tričko. Tak trochu se cítila jako Black Widow - její nejoblíbenější postava z komiksů, které kdysi tajně četla.

Thea na sobě neměla žádný make-up a jediné doplňky, které nosila, byl stříbrný řetěz okolo krku. Ne, nebylo to kvůli vlčici, ale proto, že jej dostala jako dar. Druhým pak byly drobné náušnice ve tvaru lebky.

Ty si poctivě ukradla z Liiny šperkovnice. Ostatně, Thea nikdy nevypadala jako typická úřednice. Milovala divokost a volnost. To se promítalo i do jejího stylu oblékání a líčení.

V lidském světě si vždycky připadala tak trochu jiná, teď mohla být sama sebou. Jako by byla pro svět Pheculiahrem stvořená, přesně tak se cítila. Nezáleželo na tom, kým byla, uvědomila si. Vlastně to bylo spíš vyústění celoživotního dramatu, jehož odkrytí mařila jen vrstva prachu.

Trvalo jí tak dlouho přiznat si plnou pravdu toho, že se zamilovala. Nebyla to ta povrchní láska, kterou prožívala s Mattem. Teď byla opravdu šťastná a jen přítomnost jejího muže ji nabíjela energií a radostí.

Pohledem sjela k nástěnným hodinám, které tvořily čtyři číslice a dvě stříbrné ručičky. Bylo půl páté ráno. To znamenalo, že už by měl být na cestě domů. Ještě lépe, už by mohl být tu.

Zavřela oči a zaklonila hlavu. Nevěděla, jak dlouho tak seděla, když ji najednou ovanul jemný závan kořeněné vůně s mátovým podtónem. “Mh-hm,” zavrněla a protáhla se. Ruce nenápadně natahujíc po svém cíli. Když objala pouze vzduch, zamračila se a otevřela oči.

War seděl naproti ní na stole a pozoroval ji, s pažemi překříženými na hrudi. Na rtech si mu pohrával rošťácký úsměv a v očích se odrážely jeho city. “Dobré ráno, Růženko,” zacvrlikal a stále se nepohnul. Znovu se zamračila a tentokrát přeskočila pohledem z něj na hodiny. Půl osmé. Zatraceně, zaklela v duchu.

“Ahoj, krasavče,” odpověděla mu bez úsměvu. Byla na něj dětinsky naštvaná, protože ji okamžitě neobjal a nepolíbil. “Jak dlouho už tu sedíš?”

Zběžně sjel pohledem na své zápěstí. “Asi dvě a půl hodiny,” odpověděl a opět se na ni zadíval. Thea si nervózně uhladila vlasy a jen doufala, že neslintala.

“Proč jsi mě neprobudil?” zeptala se, tentokrát o něco vlídněji.

“Rád se na tebe dívám, když spíš. Jsi roztomilá,” pokrčil rameny a překřížil i kotníky. “A nevypadáš, jako bys mě chtěla zabít.”

Její výraz roztál a ona se na něj mile usmála. “Vždyť víš, že tě mám ráda,” poznamenala s výčitkou.

“Právě, že nevím.” Z tónu jeho hlasu si dokázala představit, že by si nejraději dupnul, jako malé dítě. Taková vzpoura jen proto, že mu neřekla, co k němu cítí.

“Uklidní tě, když ti řeknu, že tě mám opravdu hodně ráda?” zamručela, doufajíc, že bude schopná vyslovit ta dvě slůvka. Rvalo jí to srdce, přeci jen ho milovala. Doopravdy milovala. Dokonce milovala i ten dětinský výraz tváře, když mu neřekla to, co chtěl vědět.

Mezi obočím se mu utvořila vráska a ona měla nutkavou potřebu ji políbit. Oba dva zjistili, že její krev na něj má podivné účinky. Jednou jí řekl, že než ji potkal, umíral. Nevěřila mu, myslela si, že mluví o svých citech. On však mluvil pravdu.

Ryenne jí řekla, že War je silný upír, který potřebuje stejně silnou krev k přežití. Lidská krev pro něj byla nedostačující a o nic lépe na tom nebyla ani krev jiných žen. Cítila se tím faktem, že vlkodlačí krev - její krev-, ho dokáže udržet na živu.

Měla podivnou radost z toho, že se nedokáže “najíst” od jiné ženy. A pokud by to udělal... Tesáky se jí prodloužily a z hrdla se vydralo zavrčení.

War pozvedl jedno obočí. “Už jsem se lekl, když jsi tak dlouho nevrčela,” natáhl se a dlaní přejel po její tváři. Okamžitě se obalila jeho teplem a vůní. “Jakou strach nahánějící myšlenka s tebou vedla boj teď?”

“Ty s jinou ženou,” přiznala se. Vztekle pozorovala, jak se obočí zvedá ještě víš, až pod lehkou změť hustých tmavých vlasů. “Ne!” okřikla ho. “Teď nechci vidět ten tvůj já-nikdy-nic výraz. Vraždím, tady-,” poklepala si prstem na čelo, “a pokud budu muset dělat to samé v reálu, budu vraždit zuby.”

Ten chlap měl tu drzost se zasmát. “To nehrozí, kotě,” sklonil se dolů a otřel jí rty o čelo. “Už jednu ženu mám a dává mi dost zabrat.”

Polibek na čelo. Hloubala. Dostala polibek na čelo, i když se klepala touhou po jednom z jeho úžasných sežeru-tě-zaživa polibků. Věděl, co jí dělá, ale záměrně prodlužoval její utrpení. A sám nejlépe věděl, že před úplňkem si s ní užije spoustu zábavy.

“Kdes byl tak dlouho?” zeptala se namísto toho, aby na něj začala řvát a proklínat jej. “Chyběl jsi mi.”

War se postavil a oprášil si neviditelné smítko z kalhot. “Klasická obchůzka po městě, trošku boje s Dexian,” pokrčil rameny. “A pak jsem se stavil u Lii.”

Záchvěv jí přejel přes páteř. Jen ať o tom neví, bože prosím, jen ať o tom neví! Plán připoutat se řetězy ke stěně byl tvrdý a šílený. War by ho určitě rozmetal na padrť, jakmile by se o něm dozvěděl.

“Nebyla tam,” poznamenal. “Potřeboval jsem s ní mluvit o vyšetřování těch únosů a zase začalo přibývat vražd. Dexian se dokonce přestali snažit ukrývat stopy. Prostě jen ošustí, zabijí a opustí.”

Tak tohle ho trápilo? Thea cítila s ním, znala jeho vztah k Pheculiahrem. Mučila ji bolest z toho, když jej viděla prožívat každou jednu vraždu, či smrt. Lehce se pousmála a stoupla si. Se svou výškou, která byla, ehm, hodně malá - přesněji jen metr šedesát-, sahala Warovi pod prsa. Musela proto zaklonit hlavu hodně, opravdu hodně, aby se mu podívala do tváře.

Jak se zdálo, všichni nad-lidi měřili dva metry. Tedy, až na ní, ale protože byla žena, měla by to být výhoda. Na svou výšku byla dost nebezpečná, aby potrestala kohokoliv, kdo ji urazí.

Thea se posunula na stranu vedle bytelného kancelářského křesla a pokynula k němu hlavou. “Když si tam sedneš,” upozornila ho, “sednu si k tobě. Potřebuji pomazlit. Nebo zešílím!”

Podíval se na ni téměř úlevně a bez debaty si sedl. Během okamžiku mu seděla na klíně a líbala jej na rty. Když uslyšela měkké předení - ano, War opravdu předl - zavrčela radostí. Thea se pomalu natočila tak, že měla nohy okolo jeho pasu. Bříškem se k němu přitiskla a objala ho kolem krku. Ucítila lehké štípnutí, jak ji kousl do rtu.

Ach, bože, opravdu ho milovala. Už jen kvůli tomu, jak kouzlil se svými ústy. Poškrábala ho nehty ve vlasech. Když se od sebe po dlouhé době dokázali odtrhnout, oči měli zamžené a rty napuchlé. Warova ruka se nějakým způsobem a neznámo kdy dostala pod její tričko a jemně masírovala kůži na holém boku. Druhá dlaň si ji přidržovala na místě za zadek.

“Tomuhle říkám pořádné ahoj,” protáhl a zmáčkl ji v náručí. Zmohla se jen na slabé zalapání po dechu.

“Zatraceně, že jo,” zavrněla a uložila si hlavu do důlku jeho ramene. “Dneska budu muset odejít, však víš, k Lie. Mám tam ještě pár věcí na dořešení.”

“Ty řetězy už tam nejsou,” řekl a zuby ji štípnul na krku. Zamrkala. Cože to říkal? Kdo kde není?

“Prosím?”

“Říkám, že ty řetězy už tam nejsou,” zahučel, “včera jsem je vrátil. Nenechám tě se svázat jako nějaké zvíře.”

Odtáhla se od něj a zasyčela. Oči změnily barvu na žhnoucí jantar. “Ty o tom víš? Proč jsi to dal pryč!”

“Jasně, že o tom vím. Mluvíš ze spaní, člověk se kolikrát dozví zajímavé věci,” ucedil skrze zuby. “Navíc, jak jsem řekl, nejsi žádný netvor, aby ses připoutávala ke zdi. Wayfarera zabiju za to, že ti pomáhal.”

“Nemluvím ze spaní,” ohradila se uraženě. “Nikoho nezabiješ. Byl to můj nápad. Chci to otestovat. Stříbro by mohlo zpomalit přeměnu...”

“Nevěř internetovým příručkám. Říkají lži,” zarazil ji.

“Stejně jako nad rasy neexistují, že?”

“Theo,” řekl trpělivě, jako by mluvil k malému dítěti. “Vlkodlaci už jsou stovky let mrtví. Dřív o nás lidé věděli, dnes-,” zakroutil hlavou, “-jsou jenom obyčejní fanatici, co chtějí být vysátí. A pokud se jedná o žvásty typu - “Stříbrná kulka do srdce”, “Kůl do srdce”, “Stříbro, stříbro, stříbro”... Koho by nezabil kůl do srdce? Můžeme se sice vyléčit, jen pokud je však vytáhnut ven a neprorazil srdce skrz na skrz.”

Nafoukla tváře. “Všechno se má zkusit. Co kdyby to fungovalo?”

“Tak si akorát ublížíš,” odeskl. “Nedovolím ti to udělat. Neublížíš nikomu z nás.”

“Nic nevíš jistě,” opakovala tvrdohlavě.

“Sakra, ženská! Přehnout tě přes koleno jsem měl udělat už když jsem tě poprvé potkal!” rozohnil se.

Zvedla ruce do vzduchu. “Dobrá, opouštím ten nápad a teď...” ďábelsky se zazubila. “Říkal jsi něco o ohýbání přes koleno?”

Zaryl jí prsty do boků. Byla tak tvrdohlavá a jedna věc mu tu nehrála, nikdy se nevzdala z výše zmíněného důvodu. Ale srát na to. Potřeboval se na krmit a skočit s ní do postele. Vlastně zjistil, že mu období úplňku vyhovovalo.

Rty se přisál k jejímu hrdlu a donutil ji tak prohnout se do oblouku. “Kousni mě,” přikázala mu. Neměl nejmenší problém jí vyhovět. Nechal tesáky se prodloužit a přejel s nimi po křehké kůži hrdla. Pak nečekaně - jako kobra - vyrazil a zakousnul se. Nevěděl, kdo z nich zařval dřív.

Napil se několika hlty, vytáhl zuby ven, olízl ranku a tenký pramínek krve, který putoval dolů po její hrudi.

“Neruším?” ozvalo se ode dveří. War ztuhnul a plamenným pohledem šlehl ke dveřím, kde se ležérně opírala Ryenne. Její postoj ale na druhý pohled už nebyl tak uvolněný a sebevědomý, jak chtěla, aby vypadal. Její jindy zdravým zářící pleť byla najednou bledá, téměř až průhledná, a pod očima měla tmavé kruhy. War se zamračil, popadajíc Theu pod rameny a usazujíc ji na stůl, se zvedl.

“Co se děje? Jsi v pořádku?” ptal se starostlivým - téměř otcovským - tónem. Dračice mávla rukou a uhladila si zplihlé vlasy. “Já jsem vždycky v pohodě,” vycenila zuby ve špatné parodii úsměvu. “Jen se chci...” zakašlala, “...ujistit, že Thea a Lia zůstanou během úplňku tady. Že tady zůstaneme my všichni.”

Další vráska zohyzdila Warovu tvář. Tentokrát se přenesla i na Theu, která se postavila a neelegantně vytáhla živůtek tílka. “Rye?” zabručela tiše. “Fakt je všechno v pohodě, jsi nějaká bledá...?”

Dračice znovu mávla rukou. “Neměla jsem svou dávku sexu s pohledným mladíkem, tak to pak dopadá, když drak uvnitř mě zaútočí. Stará dobrá klasika.”

V očích jediného muže v místnosti vypukl požár plný nenávistných blesků. Po několika vteřinách se mu na tváři usídlil nic neříkající výraz. “O úplňku,” promluvil po další minutě, “budeme tady, pokud se nic neposere.”

“Vždycky se něco posere,” odfrkla si Ryenne a otočila se ve dveřích. “Musím jít, mám něco domluveného na dnešní večer.” S těmi slovy klapl zámek a po ní už nebylo ani vidu, ani slechu.

“Tohle bylo... zajímavé,” pokrčila Thea rameny. “Popravdě je mi té holky líto, narozdíl ode mě nemá s kým dloubat a nerajcuje ji jeden jediný - ten nejvíc sexy - chlap, jakého znám.”

War křečovitě odlepil pohled ode dveří. “Doufám, žes mysela mě, protože jinak toho chlapa zabiju.”

Zvedla obočí a jeden koutek úst. “Tohle je můj chlap,” natáhla k němu ruce a chytila ho za vlasy. Přitáhla si jej k rychlému polibku. “Ale myslím, že tohle doděláme později,” ušklíbla se. “Já teď půjdu omrknout Rye, ty jdi dělat to, co děláš, když tu nejsem já.”

Tentokrát se zachechtal War. “Myslím, že už mám na pravačce svalů ažaž, kotě.”

Thea se zamračila a po chvíli, kdy se dvojsmysl jeho slov dopracoval až k jejímu mozku, na něj zasyčela. Nerada to říkala, protože to ostatně nikdy před jiným člověkem nezmínila, ale to byla její práce.

“Dobře, kotě,” brouknul na ni, “uvidíme se dopoledne, nebo v podvečer?” V očích mu četla nevyslovenou touhu, přání a zároveň přípravu na zklamání.

“Co kdybys přišel ty za mnou? Lia je na tom teď mizerně. Jak jsem zjistila, období úplňku má na měniče stejný vliv, jako PMS na lidské ženy. Bože, díky ti za přeměnu ve zvíře!”

War se pousmál. “Hodláš tam strávit noc? Nebo také budeš se mnou, ubohým a zanedbávaným mužem?”

Protočila oči. “Citlivko,” odsekla mu záměrně kyselým hlasem. “Vždycky se k tobě vrátím.”

Zajiskřilo mu v očích. “Znamená to, že ses rozhodla opětovat mé city?”

Zarazila se v půlce pohybu. Znamenalo to, že bude schopná ta slova říct? Sakra, chtěla je říct, jen pokaždé, kdy jí přišla na jazyk, zmíněný orgán ztuhl, jako by byl z betonu. Připustila to sama sobě, proč to nepřipustit i jemu?

“Možný je všechno,” odpověděla namísto svých zdlouhavých myšlenek. Mít mozek bylo občas vyčerpávající a na škodu.

“Musím jít,” řekla po chvilce upřeného zírání z očí do očí. Otočila se a chystala se opustit místnost. War ji chytil za paži.

“Nerozloučila ses,” upozornil ji a nahnul se tak, aby ji mohl políbit. Pokud se dá několika minutovému souboji jazyků říkat polibek.