Královna
seděla a zírala na několik dospělých jedinců. Byli dokonalí ve
všech možných ohledech.
Pak
tu byla jejich oddanost a to, že poslechli bez přemýšlení.
Dokonalý válečníci, kteří se před ničím nezastaví. Před
nikým.
Potom
už ji nic nezastaví. A i kdyby měla jít přes mrtvoly, obětovat
vlastního syna a odhalit svou identitu, udělá to.
Protože
ona je jedinou pravou vládkyní.
<3
<3 <3
Do
úplňku zbývaly tři dny. To byla doba,
kdy byli měniči nejslabší, protože přicházející úplněk jim
bral starou sílu a daroval novou. Dokonce i Thea to cítila
v kostech. Cítila tu bezmeznou moc měsíce, která ji plnila
silou a povolovala hranice mezi zvířetem a člověkem.
Poslední
dobou byla roztržitá a pánovitá. Čas od času našla sebe samou,
jak vrčí, štěká, vrní a okusuje. To poslední na tom bylo
nejhorší. Jediným cílem, který totiž kousala, byl War. Jeho
tělo teď vypadalo jako po útoku cucflekového viru. Díky
bohům za to, že byl upír a jeho tělo se regenerovala rychle.
Thea se narovnala u stolu a protáhla si záda. V pracovně seděla
už šest hodin a jediné, co dělala, bylo, že mačkala čísla,
pročítala smlouvy a obchody a vymýšlela strategii, která by
vypomohla Warově skupině k získávání peněz jinak, než z darů.
Dokonce našla i řešení pro jejich skupinu. Byli to bojovníci,
měli by mít své vlastní sídlo. Tím neměla na mysli místo, kde
budou žít a trénovat nové rekruty - pokud je budou přijímat -,
ale místo, kde by probíhala veškerá kontrola jejich světa. Něco
jako tajná organizace.
V mysli jí to znělo skvěle, ba přímo báječně. Mělo to jen
jediný háček - Wara. Nikdy nesouhlasil s ničím, co se mu zdálo
nebezpečné pro ni, nebo okolí. Tedy, s výjimkou boje.
Netoužila po zbytečném maření sil. Ne, ona si je šetřila na
jednu jedinou osobu, kterou chtěla zabít. Nebylo potřeba být dále
tou hodnou holčičkou - i když možná ve skrytu duše byla vždycky
tak trochu rebelka. Teď byla predátor. Bažila po krvi nepřátel a
kohokoliv, kdo by se byť jen otřel o jejího muže.
A bylo to tu zas. Jako v začarovaném kruhu, její vesmír se točil
jen okolo pár základních bodů. Stále dokola a dokola.
Nabručeně se podívala na hromadu papíru před sebou. Milión
hotový, miliarda čeká. Kdo by kdy řekl, že jen přejetí firmy
je tak složité? Mohla udělat jeden dva podpisy a konec. Tedy, tak
si to představovala. Ve svých snech.
Jen pohled na ten svinčík na stole ji iritoval a ona ho toužila
rozmetat do všech světových stran. Hodně daleko od ní.
Neuklidnila ji ani myšlenka na to, že se War do hodiny vrátí z
noční výpravy. Nechápala, jak dokázal vydržet tam venku skoro
celou noc. Opět se zavrtěla. Možná byla krapet nervní a
hyperaktivní - kdo jí to dával za vinu?
Opřela se hluboko do křesla a nohy hodila na stůl. Se zamlženýma
očima pozorovala své černé vysoké kozačky se stříbrnými
přezkami. Další, co na sobě měla, byly kožené kalhoty a upnuté
černé tričko. Tak trochu se cítila jako Black Widow - její
nejoblíbenější postava z komiksů, které kdysi tajně četla.
Thea na sobě neměla žádný make-up a jediné doplňky, které
nosila, byl stříbrný řetěz okolo krku. Ne, nebylo to kvůli
vlčici, ale proto, že jej dostala jako dar. Druhým pak byly drobné
náušnice ve tvaru lebky.
Ty si poctivě ukradla z Liiny šperkovnice. Ostatně, Thea nikdy
nevypadala jako typická úřednice. Milovala divokost a volnost. To
se promítalo i do jejího stylu oblékání a líčení.
V lidském světě si vždycky připadala tak trochu jiná, teď
mohla být sama sebou. Jako by byla pro svět Pheculiahrem stvořená,
přesně tak se cítila. Nezáleželo na tom, kým byla, uvědomila
si. Vlastně to bylo spíš vyústění celoživotního dramatu,
jehož odkrytí mařila jen vrstva prachu.
Trvalo jí tak dlouho přiznat si plnou pravdu toho, že se
zamilovala. Nebyla to ta povrchní láska, kterou prožívala s
Mattem. Teď byla opravdu šťastná a jen přítomnost jejího muže
ji nabíjela energií a radostí.
Pohledem sjela k nástěnným hodinám, které tvořily čtyři
číslice a dvě stříbrné ručičky. Bylo půl páté ráno. To
znamenalo, že už by měl být na cestě domů. Ještě lépe, už
by mohl být tu.
Zavřela oči a zaklonila hlavu. Nevěděla, jak dlouho tak seděla,
když ji najednou ovanul jemný závan kořeněné vůně s mátovým
podtónem. “Mh-hm,” zavrněla a protáhla se. Ruce nenápadně
natahujíc po svém cíli. Když objala pouze vzduch, zamračila se a
otevřela oči.
War seděl naproti ní na stole a pozoroval ji, s pažemi
překříženými na hrudi. Na rtech si mu pohrával rošťácký
úsměv a v očích se odrážely jeho city. “Dobré ráno,
Růženko,” zacvrlikal a stále se nepohnul. Znovu se zamračila a
tentokrát přeskočila pohledem z něj na hodiny. Půl osmé.
Zatraceně, zaklela v duchu.
“Ahoj,
krasavče,” odpověděla mu bez úsměvu. Byla na něj dětinsky
naštvaná, protože ji okamžitě neobjal a nepolíbil. “Jak
dlouho už tu sedíš?”
Zběžně sjel pohledem na své zápěstí. “Asi dvě a půl
hodiny,” odpověděl a opět se na ni zadíval. Thea si nervózně
uhladila vlasy a jen doufala, že neslintala.
“Proč
jsi mě neprobudil?” zeptala se, tentokrát o něco vlídněji.
“Rád
se na tebe dívám, když spíš. Jsi roztomilá,” pokrčil rameny
a překřížil i kotníky. “A nevypadáš, jako bys mě chtěla
zabít.”
Její výraz roztál a ona se na něj mile usmála. “Vždyť víš,
že tě mám ráda,” poznamenala s výčitkou.
“Právě,
že nevím.” Z tónu jeho hlasu si dokázala představit, že by si
nejraději dupnul, jako malé dítě. Taková vzpoura jen proto, že
mu neřekla, co k němu cítí.
“Uklidní
tě, když ti řeknu, že tě mám opravdu hodně ráda?”
zamručela, doufajíc, že bude schopná vyslovit ta dvě slůvka.
Rvalo jí to srdce, přeci jen ho milovala. Doopravdy milovala.
Dokonce milovala i ten dětinský výraz tváře, když mu neřekla
to, co chtěl vědět.
Mezi obočím se mu utvořila vráska a ona měla nutkavou potřebu
ji políbit. Oba dva zjistili, že její krev na něj má podivné
účinky. Jednou jí řekl, že než ji potkal, umíral. Nevěřila
mu, myslela si, že mluví o svých citech. On však mluvil pravdu.
Ryenne jí řekla, že War je silný upír, který potřebuje stejně
silnou krev k přežití. Lidská krev pro něj byla nedostačující
a o nic lépe na tom nebyla ani krev jiných žen. Cítila se tím
faktem, že vlkodlačí krev - její krev-, ho dokáže udržet na
živu.
Měla podivnou radost z toho, že se nedokáže “najíst” od jiné
ženy. A pokud by to udělal... Tesáky se jí prodloužily a z hrdla
se vydralo zavrčení.
War pozvedl jedno obočí. “Už jsem se lekl,
když jsi tak dlouho nevrčela,” natáhl se a dlaní přejel po
její tváři. Okamžitě se obalila jeho teplem a vůní. “Jakou
strach nahánějící myšlenka s tebou vedla boj teď?”
“Ty
s jinou ženou,” přiznala se. Vztekle pozorovala, jak se obočí
zvedá ještě víš, až pod lehkou změť hustých tmavých vlasů.
“Ne!” okřikla ho. “Teď nechci vidět ten tvůj já-nikdy-nic
výraz. Vraždím, tady-,” poklepala si prstem na čelo, “a pokud
budu muset dělat to samé v reálu, budu vraždit zuby.”
Ten chlap měl tu drzost se zasmát. “To nehrozí, kotě,”
sklonil se dolů a otřel jí rty o čelo. “Už jednu ženu mám a
dává mi dost zabrat.”
Polibek na čelo. Hloubala. Dostala polibek na čelo, i když se
klepala touhou po jednom z jeho úžasných sežeru-tě-zaživa
polibků. Věděl, co jí dělá, ale záměrně prodlužoval její
utrpení. A sám nejlépe věděl, že před úplňkem si s ní užije
spoustu zábavy.
“Kdes
byl tak dlouho?” zeptala se namísto toho, aby na něj začala řvát
a proklínat jej. “Chyběl jsi mi.”
War se postavil a oprášil si neviditelné smítko z kalhot.
“Klasická obchůzka po městě, trošku boje s Dexian,” pokrčil
rameny. “A pak jsem se stavil u Lii.”
Záchvěv jí přejel přes páteř. Jen ať o tom neví, bože
prosím, jen ať o tom neví! Plán připoutat se řetězy ke stěně
byl tvrdý a šílený. War by ho určitě rozmetal na padrť,
jakmile by se o něm dozvěděl.
“Nebyla
tam,” poznamenal. “Potřeboval jsem s ní mluvit o vyšetřování
těch únosů a zase začalo přibývat vražd. Dexian se dokonce
přestali snažit ukrývat stopy. Prostě jen ošustí, zabijí a
opustí.”
Tak tohle ho trápilo? Thea cítila s ním, znala jeho vztah k
Pheculiahrem. Mučila ji bolest z toho, když jej viděla prožívat
každou jednu vraždu, či smrt. Lehce se pousmála a stoupla si. Se
svou výškou, která byla, ehm, hodně malá - přesněji jen metr
šedesát-, sahala Warovi pod prsa. Musela proto zaklonit hlavu
hodně, opravdu hodně, aby se mu podívala do tváře.
Jak se zdálo, všichni nad-lidi měřili dva metry. Tedy, až na ní,
ale protože byla žena, měla by to být výhoda. Na svou výšku
byla dost nebezpečná, aby potrestala kohokoliv, kdo ji urazí.
Thea se posunula na stranu vedle bytelného kancelářského křesla
a pokynula k němu hlavou. “Když si tam sedneš,” upozornila ho,
“sednu si k tobě. Potřebuji pomazlit. Nebo zešílím!”
Podíval se na ni téměř úlevně a bez debaty si sedl. Během
okamžiku mu seděla na klíně a líbala jej na rty. Když uslyšela
měkké předení - ano, War opravdu předl - zavrčela radostí.
Thea se pomalu natočila tak, že měla nohy okolo jeho pasu. Bříškem
se k němu přitiskla a objala ho kolem krku. Ucítila lehké
štípnutí, jak ji kousl do rtu.
Ach, bože, opravdu ho milovala. Už jen kvůli tomu, jak kouzlil se
svými ústy. Poškrábala ho nehty ve vlasech. Když se od sebe po
dlouhé době dokázali odtrhnout, oči měli zamžené a rty
napuchlé. Warova ruka se nějakým způsobem a neznámo kdy dostala
pod její tričko a jemně masírovala kůži na holém boku. Druhá
dlaň si ji přidržovala na místě za zadek.
“Tomuhle
říkám pořádné ahoj,” protáhl a zmáčkl ji v náručí.
Zmohla se jen na slabé zalapání po dechu.
“Zatraceně, že jo,” zavrněla a uložila si
hlavu do důlku jeho ramene. “Dneska budu muset odejít, však víš,
k Lie. Mám tam ještě pár věcí na dořešení.”
“Ty
řetězy už tam nejsou,” řekl a zuby ji štípnul na krku.
Zamrkala. Cože to říkal? Kdo kde není?
“Prosím?”
“Říkám,
že ty řetězy už tam nejsou,” zahučel, “včera jsem je
vrátil. Nenechám tě se svázat jako nějaké zvíře.”
Odtáhla se od něj a zasyčela. Oči změnily barvu na žhnoucí
jantar. “Ty o tom víš? Proč jsi to dal pryč!”
“Jasně,
že o tom vím. Mluvíš ze spaní, člověk se kolikrát dozví
zajímavé věci,” ucedil skrze zuby. “Navíc, jak jsem řekl,
nejsi žádný netvor, aby ses připoutávala ke zdi. Wayfarera
zabiju za to, že ti pomáhal.”
“Nemluvím
ze spaní,” ohradila se uraženě. “Nikoho nezabiješ. Byl to můj
nápad. Chci to otestovat. Stříbro by mohlo zpomalit přeměnu...”
“Nevěř
internetovým příručkám. Říkají lži,” zarazil ji.
“Stejně
jako nad
rasy neexistují, že?”
“Theo,”
řekl trpělivě, jako by mluvil k malému dítěti. “Vlkodlaci už
jsou stovky let mrtví. Dřív o nás lidé věděli, dnes-,”
zakroutil hlavou, “-jsou jenom obyčejní fanatici, co chtějí být
vysátí. A pokud se jedná o žvásty typu - “Stříbrná kulka do
srdce”, “Kůl do srdce”, “Stříbro, stříbro, stříbro”...
Koho by nezabil kůl do srdce? Můžeme se sice vyléčit, jen pokud
je však vytáhnut ven a neprorazil srdce skrz na skrz.”
Nafoukla tváře. “Všechno se má zkusit. Co kdyby to fungovalo?”
“Tak
si akorát ublížíš,” odeskl. “Nedovolím ti to udělat.
Neublížíš nikomu z nás.”
“Nic
nevíš jistě,” opakovala tvrdohlavě.
“Sakra,
ženská! Přehnout tě přes koleno jsem měl udělat už když jsem
tě poprvé potkal!” rozohnil se.
Zvedla ruce do vzduchu. “Dobrá, opouštím ten nápad a teď...”
ďábelsky se zazubila. “Říkal jsi něco o ohýbání přes
koleno?”
Zaryl jí prsty do boků. Byla tak tvrdohlavá a jedna věc mu tu
nehrála, nikdy se nevzdala z výše zmíněného důvodu. Ale srát
na to. Potřeboval se na krmit a skočit s ní do postele. Vlastně
zjistil, že mu období úplňku vyhovovalo.
Rty se přisál k jejímu hrdlu a donutil ji tak prohnout se do
oblouku. “Kousni mě,” přikázala mu. Neměl nejmenší problém
jí vyhovět. Nechal tesáky se prodloužit a přejel s nimi po
křehké kůži hrdla. Pak nečekaně - jako kobra - vyrazil a
zakousnul se. Nevěděl, kdo z nich zařval dřív.
Napil se několika hlty, vytáhl zuby ven, olízl ranku a tenký
pramínek krve, který putoval dolů po její hrudi.
“Neruším?”
ozvalo se ode dveří. War ztuhnul a plamenným pohledem šlehl ke
dveřím, kde se ležérně opírala Ryenne. Její postoj ale na
druhý pohled už nebyl tak uvolněný a sebevědomý, jak chtěla,
aby vypadal. Její jindy zdravým zářící pleť byla najednou
bledá, téměř až průhledná, a pod očima měla tmavé kruhy.
War se zamračil, popadajíc Theu pod rameny a usazujíc ji na stůl,
se zvedl.
“Co
se děje? Jsi v pořádku?” ptal se starostlivým - téměř
otcovským - tónem. Dračice mávla rukou a uhladila si zplihlé
vlasy. “Já jsem vždycky v pohodě,” vycenila zuby ve špatné
parodii úsměvu. “Jen se chci...” zakašlala, “...ujistit, že
Thea a Lia zůstanou během úplňku tady. Že tady zůstaneme my
všichni.”
Další vráska zohyzdila Warovu tvář. Tentokrát se přenesla i na
Theu, která se postavila a neelegantně vytáhla živůtek tílka.
“Rye?” zabručela tiše. “Fakt je všechno v pohodě, jsi
nějaká bledá...?”
Dračice znovu mávla rukou. “Neměla jsem svou dávku sexu s
pohledným mladíkem, tak to pak dopadá, když drak uvnitř mě
zaútočí. Stará dobrá klasika.”
V očích jediného muže v místnosti vypukl požár plný
nenávistných blesků. Po několika vteřinách se mu na tváři
usídlil nic neříkající výraz. “O úplňku,” promluvil po
další minutě, “budeme tady, pokud se nic neposere.”
“Vždycky
se něco posere,” odfrkla si Ryenne a otočila se ve dveřích.
“Musím jít, mám něco domluveného na dnešní večer.” S těmi
slovy klapl zámek a po ní už nebylo ani vidu, ani slechu.
“Tohle
bylo... zajímavé,” pokrčila Thea rameny. “Popravdě je mi té
holky líto, narozdíl ode mě nemá s kým dloubat a nerajcuje ji
jeden jediný - ten nejvíc sexy - chlap, jakého znám.”
War křečovitě odlepil pohled ode dveří. “Doufám, žes mysela
mě, protože jinak toho chlapa zabiju.”
Zvedla obočí a jeden koutek úst. “Tohle je můj chlap,”
natáhla k němu ruce a chytila ho za vlasy. Přitáhla si jej k
rychlému polibku. “Ale myslím, že tohle doděláme později,”
ušklíbla se. “Já teď půjdu omrknout Rye, ty jdi dělat to, co
děláš, když tu nejsem já.”
Tentokrát se zachechtal War. “Myslím, že už mám na pravačce
svalů ažaž, kotě.”
Thea
se zamračila a po chvíli, kdy se dvojsmysl jeho slov dopracoval až
k jejímu mozku, na něj zasyčela. Nerada to říkala, protože to
ostatně nikdy před jiným člověkem nezmínila, ale to
byla její práce.
“Dobře,
kotě,” brouknul na ni, “uvidíme se dopoledne, nebo v podvečer?”
V očích mu četla nevyslovenou touhu, přání a zároveň přípravu
na zklamání.
“Co
kdybys přišel ty za mnou? Lia je na tom teď mizerně. Jak jsem
zjistila, období úplňku má na měniče stejný vliv, jako PMS na
lidské ženy. Bože, díky ti za přeměnu ve zvíře!”
War se pousmál. “Hodláš tam strávit noc? Nebo také budeš se
mnou, ubohým a zanedbávaným mužem?”
Protočila oči. “Citlivko,” odsekla mu záměrně kyselým
hlasem. “Vždycky se k tobě vrátím.”
Zajiskřilo mu v očích. “Znamená to, že ses rozhodla opětovat
mé city?”
Zarazila se v půlce pohybu. Znamenalo to, že bude schopná ta slova
říct? Sakra, chtěla je říct, jen pokaždé, kdy jí přišla na
jazyk, zmíněný orgán ztuhl, jako by byl z betonu. Připustila to
sama sobě, proč to nepřipustit i jemu?
“Možný
je všechno,” odpověděla namísto svých zdlouhavých myšlenek.
Mít mozek bylo občas vyčerpávající a na škodu.
“Musím
jít,” řekla po chvilce upřeného zírání z očí do očí.
Otočila se a chystala se opustit místnost. War ji chytil za paži.
“Nerozloučila
ses,” upozornil ji a nahnul se tak, aby ji mohl políbit. Pokud se
dá několika minutovému souboji jazyků říkat polibek.
Děkuji moc za skvělou kapitolu!!! :-)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za pridanú kapitolu!!! :-) Moooc sa páčila. ;-)
OdpovědětVymazat