Pod nadvládou noci 10

„Matte,“ ucedil Domenico, „co tu děláš? Říkal jsem ti, že s tím končím. Už se v tom nechci brodit.“

„Jo,“ přikývl Matte a odlepil se ode dveří. „Ale já s tebou nesouhlasím. Jednou ses do toho zapojil, tak v tom budeš pokračovat!“

„Mám ženu a nehodlám ji vystavit nebezpečí! Ne, kvůli ty-víš-komu. Skončil jsem. Jednou pro vždy,“ vrčel Domenico. Věděl, pro co si Matte přišel.

„Tak mi dej materiály pro tvorbu jedů a já odejdu,“ zazubil se slizce. „Buď to, nebo si vezmu něco jiného, tobě mnohem dražšího. Ostatně, jeden životní poklad už jsem dostal…“

Domenico zavrčel. „Kde je? Slíbils mi, že ji do tohohle nezatáhneš. Nesmí skončit v mých problémech!“

Matte se rozesmál a pohledem šlehl za Domenicovo rameno. „Miláčku?“ tichý ženský hlas se odrážel od kamenných zdí. „Co se tu děje? Slyšela jsem rány a křik…“

Domenico se otočil a spatřil Tanieh stát u hlavy schodiště v bílém saténovém župánku. Její měděné vlasy se v tlumeném světle leskly jako prapodivný a oživlý oheň.

„Jdi si lehnout, lásko,“ usmál se a jen silou vůle přemáhal potřebu utéct spolu s ní do bezpečí, „všechno je tu v pořádku…“

„Ale, ale, Domenico, přeci by sis nenechal tuhle krásku v pozadí, zatímco spolu budeme řešit tvůj trest, že?“ Rozesmál se Matte.

„Trest? Drahý, co se stalo?“ slabý podtón strachu se ozval v ženině hlase. „O čem to ten muž mluví?“ S těmi slovy opatrně, za pomoci zábradlí, začala scházet schody.

„Tanieh, vrať se do postele, prosím tě o to!“ vyštěkl Domenico. Záhy svého tónu zalitoval a frustrovaně si vjel rukou do vlasů. „Lásko,“ začal, „víš, že máš odpočívat. Dítě i ty potřebujete klid.“

Matte, který se doposud opíral o dveře a sledoval slabého muže, jež byl jen stínem dřívějšího vůdce, se uchechtnul.

„A že ho budete mít dost,“ zavrčel. Než se Domenico stihl otočit, injekční stříkačka mu projela hrdlem a žíravá tekutina se mu rozlila žilami. Během vteřiny se sesunul k zemi, neschopen mluvit a ani se hýbat.

„Kvůli vašemu muži jsem přišel o všechno. Kvůli němu nejsem schopný dokončit Nale. To on je ten, kdo všechno začal a pak nechal loď, aby se potopila… proto ho musím potrestat.“

Domenico měl dokonalý výhled na schody. Viděl tak, jak jeho žena vykřikla a pokusila se otočit. Naneštěstí však upadla a skutálela se dolů – přímo před čekající zrůdu. Chtělo se mu křičet. Chtělo se mu plakat. Tanieh byla jeho srdce a stejně tak i Theophilia. Obě je miloval a teď mohl jen přihlížet, jak to nelidské zvíře drží jeho lásku za vlasy a mrští jí o zem.

„Abys věděl,“ začal Matte znovu, tentokrát promlouval přímo k Domenicovi, „tvoje dcera byla slabá. Čekal jsem, že dokonalý půlčík přežije proměnu. Jenže ona to nedokázala a zaplatila za to životem. Mohu tě ubezpečit, že umírala v bolestech. Byla jí škoda, chtěl jsem z ní udělat svojí děvku.“

Pomalým krokem si stoupl k plačící Tanieh a uhodil ji do tváře. „Obě dvě jsou děvky. Jak tahle malá těhotná koule, tak Thea. Ale já tady nejsem, abych ti přeci říkal, jak špatné dítě si vychoval, že?“ rozesmál se šíleným smíchem. „Jsem tu, abych tě potrestal. A co jiného, než smrt ženy a dítěte v přímém přenosu je útrpnější? Nejdřív zabiju ji – a pak, až tě nechám se dostatečně vynadívat, i tebe.“

S těmi slovy se sehnul a proklál srdce jeho ženy dlouhým nožem, který vytáhl z bundy. Tanieh, která doposud vzlykala a vykřikovala jméno své dcery, se sesunula s velkou rudou skvrnou na hrudi přímo před jeho obličej.

Viděl, jak z jejích očí vyprchává život, ale ona, z posledních zbytků sil, natáhl ruku a pohladila jej. Ten malý důkaz lásky mu zlomil srdce.

„Ale ne,“ zařval Matte vztekle. „To šlo moc rychle. Měla řvát a prosit o milost, ne jen tak… umřít!“ nohou kopl do mrtvého těla a otočil jej na záda. „Teď už to nebude mít ten účinek!“

Pak se podíval na Domenica a vytáhl další stříkačku. Tentokrát s jasně modrou tekutinou. „Proč mi tvoje rodina všechno kazí?“

<3 <3 <3

Thea seděla na černé barové stoličce a hltala kávu po litrech. V žaludku jí kručelo a vůně slaniny, jež se linula místností, vše jen zhoršovala. Bože, měla takový hlad, že by bez problému snědla celou krávu.

Vlčice v její hlavě nad tou myšlenkou souhlasně zabručela. Vlastně, i ona by dala cokoliv za flákotu krvavého masa.

Tesáky se jí prodloužily. Musela začít přemýšlet o něčem jiném, a proto se zaměřila na muže, jehož košili měla na sobě. War se u sporáku motal a každou vteřinu klel. Vlastně, od té doby, co sem vstoupili, nedělal nic jiného.

Zrovna se mu podařilo vyhodil dva kusy té lahodně vonící věci do plamenů, když se ozval sborový smích a do kuchyně vpadlo několik mužů.

Stejně rychle, jako vešli, se i zarazili a sjížděli ji pohledem. Po několika vteřinách opakovali stejný postup i u Wara, který jejich přítomnost nezaznamenal.

Thea se nahrbila a zavrčela na ně. Ve stejnou chvíli se dveřmi prohnala obrovská bílá příšera a nadšeně poštěkávala. Svůj hlasitý nástup doplnil pes i cvakáním drápů o podlahu.

„Rocku,“ zakřičel War, „sedni!“ Zvíře se zastavilo a uposlechlo rozkaz. Pak naklonilo hlavu na stranu a vědoucně pohlédlo na Theu. Ta, aby dokázala – i když mimoděk – své postavení, zavrčela a pes s kňučením opřel hlavu o packy.

Největší z mužů, kterého už viděla u Lii doma, se na ni usmál. „Rád tě vidím,“ prohlásil a natáhl k ní ruku. Mlčky ji sledovala a těkala pohledem po všech přítomných.

War se postavil ke sporáku bokem a drsně uhodil pánvičkou. „Seru na to! Wayi, ode dneška je to jenom tvoje teritorium,“ vyštěkl a vysypal několik kousků zuhelnatělého masa na talíř. Pak přihodil několik plátků chleba a postavil vše před slintající ženu. Jeho ženu, pokud by měl být přesný.

Jakmile měl tohle „z krku“, otočil se na své bratry. „Co vy tu chcete? To nemáte respekt k soukromí?“

„Vítejte v kuchyni,“ usmál se Etienne. „Veřejném prostranství plném lásky! Mimochodem, proč ta ženská furt vrčí? Mám z ní husí kůži!“

„Nech ji na pokoji, pokud chceš žít,“ poplácal ho po rameni Dwight, „protože War se taky netváří dvakrát přístupně a o ní ani nemluvě…“

„Drže zobáky! Mám vás dneska až po krk!“ křičel Ace se zakloněnou hlavou. „Stačí mi ta fúrie, na kterou mám být nalepenej! Mám snad na čele napsáno, že jsem její boxovací pytel? Nejsem ten upocenej, co pro ni musí pracovat. Mně stačí, že pracuji pro naší krasavici.“

„Doufám, žes neměl na mysli mě,“ odsekl War. Ve tváři měl zlost, avšak v očích se mu blýskaly ohníčky smíchu.

„Když řeknu, že jo,“ rozesmál se Etienne, „praštíš mě? Nebo máš v plánu mě sníst… Bože, ušetři mě tohohle hroznýho osudu!“

„Jaks to mohl takhle připálit?!“ zařval Wayfarer, který nakoukl do Theina talíře. „A to má ta holka jíst?! Vždyť teď prošla proměnou!“

Bylo poměrně vtipné sledovat velkého hromotluka, jak se hbitě a – opravdu – ladně pohybuje s pánví a syrovým masem v ruce. Během dvou minut pak stál před Theou nový talíř s opravdovým jídlem, i když ten druhý byl už zcela prázdný.

Thea se naklonila a nasála vzduch. „Myslím, že mám v žaludku ještě dost místa,“ zavrněla a i hned se zakousla.

„Tohle mě potěší víc, než když vidím vás, špinavce, jak se ládujete večeří!“ oprášil si ruce Wayfarer. Jeho pohled putoval přes čtyři muže a zastavil se u psa. „Až na tebe, Rocku, samozřejmě,“ přidřepl si a pohladil zvíře po hlavě.

War jen zakroutil hlavou. „Kde je Ryenne a Nigaro?“ zeptal se a usedl na stoličku vedle They. Nevěděl sice proč, ale všichni se tvářili, jako by tahle situace, kdy polonahá žena sedí v jejich kuchyni a on jí vaří jídlo, byla běžnou záležitostí.

Dokonce ani necekli o jeho znamínkách lásky a škrábancům. „Naše dračice ti vzkazuje, že šla pomoct Lie a Nigara vzala s sebou. Prý jako bodyguarda,“ usmál se Etienne.

„Hej, Wayi, nechceš mi také naservírovat jídlo?“ zaskučel Ace. „Přísahám u všech bohů, že můj žaludek začíná odumírat!“

„Až budeš v náladě,“ zvedl ruku War, „ukuchti mi taky něco. A podle toho, jak se Dwight tváří… jemu raději taky.“

Wayfarer se rozesmál. „Jasně, stejně po tom tvým výstupu nemám náladu čichat další spáleninu. A jak vás znám,“ ušklíbl se, „skončilo by to možná ještě hůř.“

Thea se spokojeně nahrbila a mlsně si olízla prsty. „Oboje bylo to nejlepší, co jsem kdy jedla,“ povzdychla si. „Ale vsadím se, že bych byla schopná sníst i slona…“

V místnosti zavládlo ticho a všechny zraky se upřely na ní. „Není se čemu divit, zlatíčko,“ usmál se Wayfarer, „pro tvůj druh je velký apetit normální a navíc jsi po proměně. Divím se, že to proběhlo tak rychle… Budu dělat, že jsem nic nevyděl, Ware,“ přeskočil Wayfarer pohledem na muže vedle čerstvě proměněné vlčice.

Warův obličej pokryl ruměnec. Jasně, nemohl se na Theu dívat ani tři vteřiny aniž by zareagoval. Navíc… nevěděl proč, ale jeho bolesti, spojené s postupným umíráním, odezněly. Možná za to mohla její krev. Vlastně byla jedinou, od které za posledních několik týdnů pil.

Kdykoliv se pokusil nasytit, jeho tělo odmítalo spolupracovat a on krev vydávil. Ale ona… ona byla jiná. Věděl to už od první chvíle, kdy se jí podíval do očí. Několikrát zmínila slovo fenka. Možná protože byla psí měnič, kdo ví.

Psi byli sice ve společnosti odsuzovaní, neboť nebyli zrovna vychovaní a za kus masa a podrbání řekli vše, o co jste si zažádali.

A pokud taková měla být i ona… byl ochoten to respektovat. Byla jeho družka. Doufal v to, že si ho brzy pustí k tělu a on ji bude moci ocejchovat. I kdyby to byla ta poslední věc, kterou udělá.

A až začne smrdět jako stoka, jednoduše ji odnese pod sprchu.

„Takže,“ usmál se Ace a sedl si k Thee z druhé strany, „ty jsi ta, kterou jsme museli zachraňovat? Popravdě, teď vypadáš jako člověk.“ Thea pootočila hlavu a sežehla ho jantarovým pohledem.

„A ty jako hrouda sraček a taky ti nic neříkám,“ odsekla. „Kdybych byla člověk, tančila bych po stole. Já člověk nejsem. Po stole netančím a nemám zájem se s tebou bavit.“

Ace se zašklebil. „Jo, ty dvě jsou příbuzný,“ konstatoval suše a opřel se loktem o pult. „Stačí je chvíli poslouchat a máš chuť jít se zabít.“

„Zavři hubu, Acei,“ Dwight sebou praštil na další židli, ta pod jeho váhou zasténala. „Koleduješ si o výchovnou pěst. Ignoruj ho, prcku,“ zazubil se na Theu. „Ten magor by potřeboval vyprášit kožich a tvoje sestřenka to dělá docela slušně.“

„Sestřenka?“ zamračila se Thea. „Myslíte Liu? Co tu dělá?“ Zmatek v jejích očích se prohluboval a War ji chytil za ruku.

„Lia je jednou z nás. Vlastně pro nás i pracuje a tahá nás už delší dobu z průserů,“ řekl tiše War. „Chápu proč ti to neřekla, chtěla abys byla v bezpečí.“

„A to jsem s kým? S váma? Bez pardonu, ale myslím si, že bych radši šla do klece k tygrům,“ odsekla a šlehla pohledem na Wayfarera.

„Těsně vedle,“ rozesmál se Ace, „vlastně jsi v dravčím doupěti, krásko.“ Thea při něžném oslovení sklonila hlavu a zavrčela. Nevěděla proč, ale nikdo jiný, kromě Wara, jí tak - z bezpečnostních důvodů - neměl raději říkat.

„Nech toho, Acei,“ okřikl ho Wayfarer, „ona není ten typ holky, kterou můžeš „zlatíčkovat, koťátkovat a jinak zdrobnělinkovat“!“

„A proč bych nemohl!“ zafňukal Ace. „Tohle je zasraný bezpráví!“

„Ware,“ oslovil ho Wayfarer, „říkala ti, co je zač? Nebo to ještě nevíš?“ Ta otázka donutila Ace okamžitě ztichnout a zaměřit se na Theu. Jeho oči ji pozorně zkoumaly a čím déle ji takto pozoroval, tím více se mračil.

„Říkala něco o nějaké feně, takže jsem to tipnul na psího měniče, že?“ podíval se na ni War.

Thea se zavrtěla. Psí měnič? To snad nemyslí vážně! „Ne tak úplně,“ odpověděla neurčitě. Copak vypadá jako čokl?

„Si blbej, brácho,“ usmál se Ace, „nesmrdí jako kanál. Není psisko, bez urážky, Rocku,“ promluvil směrem k zvířeti, které stále poslušně leželo, ale jeho hlava byla zkoumavě nakloněná ke straně.

Dwight se zadíval Thee do očí. „Necítím její pach. Nemůžu to rozeznat,“ řekl zcela klidně. „Co jsi zač, děvče?“

„Mám za to, že vlkodlak,“ řekla vyrovnaně a bez zájmu sledovala jak Aceovi spadla brada. „A ano, jsme tady dvě,“ poklepala si na hlavu, „a dokonce si i pamatuju, jak jsem umřela.“

„Tys neumřela,“ opravil ji Dwight, „když jsme tě přivezli, byla jsi naživu – se slabým pulsem, ale naživu.“

Thea se na něj usmála. „Před tím se mi dostal jed přímo do srdce a to se zastavilo. Nevím jak to, že žiju, ale je tomu tak. A vím, že zabiju toho bastarda, který mě zabil,“ zazubila se a tesáky jí vyjely z dásní.

„Pardon,“ rozesmála se, když spatřila jejich užaslé pohledy. „Tohle nedělám schválně.“

„Je hezké vidět, že se umíš i usmívat,“ utrousil Ace, „a nejenom vrčet.“

Wayfarer se rozesmál a zkoumavě sledoval Warův obličej. Možná, že spatřil závist, možná to byl jen stín, který vytvářel dojem několika citů, přesto jej však donutil okamžitě utnout vše, co dělal.

Thea se právě pokoušela dosáhnout na Aceův krk, když se do prostoru rozeznělo hlasité vyzvánění telefonu. Wayfarer automaticky sáhl do přední kapsy svých kožených kalhot a vytáhl stejný model telefonu, kterým disponoval každý v domě. Působivý vzhled a nerozbitný – kombinace k pomilování.

Navyklým pohybem přejel po displeji a zamračil se v momentě, kdy spatřil Liino číslo.

„Ano?“ zabručel a ošil se. Nebylo mu třikrát příjemné, stát se hlavním bodem v jejich zorném poli. Zvláště pak, když se do něj zabodl nový pár očí.

„Cože našli?“ okamžitě mu vyprchala veškerá barva z obličeje. „Kdy se to stalo? Bože, to snad není pravda! Řeknu to ostatním a vyrazíme… jasně, neboj se, maličká, postarám se o to,“ s těmi slovy zavěsil a zahleděl se na své spolu stolovníky.

„Zase zaútočili,“ řekl tiše, „tentokrát je obětí těhotná ženská a její muž. Zabili je v jejich vlastním domě… Měla bys vědět, že to byla tvoje rodina, Theo,“ v tu chvíli by se v něm krve nedořezal.

Její oči ztmavly do podivného odstínu zlaté a zuby se prodloužily. Nevěděl jak, ale záhadným způsobem teď stála ve dveřích a rázovala si to pryč. Jako by věděla, co se stane. Jako by tušila, kdo je viníkem.

„Ten bastard se nedožije rána,“ dorazilo k nim, než se zabouchly dveře.

<3 <3 <3

Lia stála ve vchodových dveří domu, který jí byl tak povědomí. Tohle byl dům, v němž částečně vyrůstala ona i Thea. Dům, kde nebyl nikdo ani dobrý, ani zlý.

Její matka a Tanieh byly blízké přítelkyně, které sdílely svá tajemství i za cenu smrti. A teď, když tu stála a dívala se na všude přítomnou krev, chtělo se jí zvracet. Nebylo to tím, že by byla slabá, ba naopak. Možná byla až moc vyrovnaná po celou tu dobu.

Neustále se na ni sypala jedna katastrofa za druhou. Theou počínaje, tímhle konče. Život se zkrátka rozhodl na ni shodit své největší zbraně a ona neměla nic, s čím by se bránila.

Připadala si nahá a odhalená světu. Ty nejhlubší rány teď začínaly bobtnat a pomaličku ji pohlcovat. Tanieh pro ni byla jako druhá matka. A teď… teď byla jen mrtvým kusem masa se jménem.

Dokonce i Domenico, který patřil na druhou stranu barikády, měl srdce, jež milovalo jeho blízké. Na křečovité tváři mrtvého muže se odrážela agónie. Přesně ten druh bolesti, která vás zaplaví ve chvíli, kdy ztratíte něco vám blízkého.

Jeden ze zaměstnanců márnice okolo ní projel s velkým bílým vakem, v němž se ukrývalo jedno z těl. Teď nebyl čas na litování sebe samé. Musela najít a zadržet – nejlépe zabít – vraha, protože dokud se tahle zrůda prochází po světě, nikdo není v bezpečí.

„Co jste našli?“ promluvila těsně vedle obtloustlého policejního důstojníka, který měl kvůli ní naděláno v kalhotách. Jak očekávala, mužík vyděšeně nadskočil a učinil několik kroků vzad.

Bože, to ho nikdo neučil, že před dravcem se neustupuje? Být teď ve své lovecké náladě, jde po něm, jako po kuse masa.

„Ah,“ vykřikl opožděně a pak, jako by snažil smazat svou předchozí chybu, vypjal hruď a zadíval se na ni. „Našli jsme nůž – nejspíše vražednou zbraň,“ blekotal rychle.

Nekecej, pomyslila si a protočila oči. „Výborně, a co dál?“ přinutila se říct místo toho. Přeci jen, zrovna teď nebyl sarkasmus na místě.

„Hm,“ zabručel muž, „pak našli ještě stříkačku, která ležela vedle těla muže. Nic víc. Jako by se tu vrah stavil a beze zájmu zase odešel.“

„Jak originální,“ ucedila skrze zuby a rozhlédla se po hale, kde se to jen hemžilo „profesionálními silami“ a jejich snahou o posbírání důkazů. Napjatě stiskla ruku v pěst a povolila.

„Slečno?“ tlusťoch učinil krok směrem k ní. „Jste v pořádku? Není vám špatně? Při první vraždě to tak bývá…“

„Byl to můj strýc, imbecile,“ zařvala na něj a záhy svého činu litovala. Přeci jen, ten otravný člověk nemohl za její vnitřní rozpoložení. Ale jako boxovací pytel sloužil na výbornou.

„To… to je mi líto, nevěděl jsem to,“ koktal omluvně a nervózně žmoulal cíp své bundy.

„Jasně, že jste to nevěděl, nemám potřebu vám říkat, s kým jsem příbuzná a na kom mi záleží. A teď, buďte alespoň trochu k užitku a najděte něco, co mi pomůže najít toho bastarda!“

Mužík se doslova uklonil a utíkal splnit její přání. Neměl jinou možnost. Ona sama se vydala do Domenicovo pracovny, doufajíc, že najde něco, co by odůvodnilo jeho smrt.

Zběžně pohledem přejela těžký dřevěný nábytek a urovnané štosy papíru na stole. Prstem přejela ozdobnou linii, která rámovala černohnědou desku stolu a zmírňovala tak i tvrdý dojem, jež nábytek vyvolával.

Pak, aniž by nad tím přemýšlela, začala prolistovávat záznamy, které zde našla. Vše se jí zdálo normální a relativně obyčejné… dokud se nedostala k úplně poslednímu, jako palec tlustému, svazku.

Opřela se do koženého křesla a začetla se do dopisu. Ten rázný rukopis by poznala všude. Stejně tak i přímost, kterou vzkaz vyjadřoval. Jasně, pan Já-jsem-tu-šéf se nikdy nezdržoval něžnými slůvky a okecáváním.

Na papíře jasně stálo, komu je určen. Byl pro Theu, jako by ten parchant tušil, že je někde tam a doufal v její návrat. A to do očí bijící „Miluji tě“ na závěr té obchodní úmluvy, bylo svým způsobem dojemné. Domenico předpokládal, že nebude žít dlouho. Ale ani v nejmenším jej nenapadlo přemýšlet nad tím, že jeho žena odejde ze světa spolu s ním.

A teď, podle závěti – pokud správně tušila -, je poslední dědičkou prokletého rodu její malá Thea. Zrovna rovnala zapečetěnou obálku a několik dalších papíru, když do pracovny vtrhl Mabone.

Rychle ji vyhledal pohledem a ona se téměř ve stejnou chvíli ocitla v jeho náručí. „Je mi to líto, zlato,“ mumlal do jejího ramene a ona jen strnule stála. Popravdě, nebyla zvyklá na takovéhle citové výlevy. A už vůbec ne od něj.

„Dobrý,“ zahuhlala do jeho ramene, „to už stačí. Vážně, dusíš mě!“ Hromotluk své sevření ihned povolil a odtáhl ji od sebe na vzdálenost paže.

„Promiň,“ omluvil se okamžitě, přešlápl z nohy na nohu a poškrábal se v týle. „Já jen, že vím, jaký vztah jsi měla k té ženě a vůbec téhle rodině.“

„Ano, měla jsem k nim blízko,“ připustila, „dokonce mě to i sebralo, ale nepatřím k těm, co se zhroutí. Já totiž najdu jejich vraha a zabiju ho. Navíc, zůstala tu Thea. Dokud je tu ona, budu tu i já a naše rodina.“

Na vážné tváři jí vyvstal úsměv. „Navíc vím, že tu se mnou bude docela dlouho. Až se dozví, co se stalo, bude potřebovat oporu. A já-,“ její monolog byl přehlušen hlasitým vyzváněním telefonu.

„Prosím,“ zavrčela do přístroje.

„Je u tebe?!“ zařval do sluchátka mužský hlas. „Odešla, když se to dozvěděla, takže je tam u tebe?!“

Lia se zamračila. „Kdo? Nikdo kromě Mabona u mě není…“ sotva to však dořekla, do dveří vtrhla rozzuřená Thea.

„Jo, je tu,“ odpověděla a vypnula hovor. Když ji bude War chtít najít, přijde rovnou sem, to bylo jisté.