Vrah z minulosti

Krátká povídka hororového žánru s možným pokračováním. 

Omlouvám se za svou současnou ne aktivitu na webu, bohužel jsem musela narychlo odjet pracovat a následně jsem se stěhovala. K tomu všemu od září opět vypukla škola v plném proudu a já mám před sebou maturitní ročník :)
Doufám, že mne chápete a vyčkáte dalších kapitol.

S díky,

Adelle Ralish

Doporučuji pro starší čtenáře. Děj se točí okolo násilí a smrti. 

Zlo se vrací pokaždé se stejným záměrem. Svádí bitvu, svolává vojáky a ničí. Jeho podoba není jednotvárná. Zlo je proměnlivé. Zlo je neutuchající. Zlo je stálé...

Před sto lety,

Francie

Našedlý mlžný závoj se proháněl přes poloprázdné ulice a zakrýval žulové kostky na chodnících. Mezi stíny kráčel on. Dlouhé černé sako ho zakrývala od krku po kolena a podpatky černých lakovaných bot klapaly při dopadu na zem.

Klepal se.

Bál se.

Radoval se.

On byl víc než ostatní.

On byl vyvolený a patřil mezi ty, kteří přežijí. Byl bojovníkem a jako takový musel činit to, co bylo třeba.

Musel vyčistit svět od špíny a smilstva.

Jeho úkol nebyl snadný. Špína je všude. Když se podíval na ulici a vyděl ty spousty děvek, jak se polonahé nabízejí procházejícím mužům. Když viděl obtloustlé manžely, kteří holdovali alkoholu a ciložství... Svět se mu hnusil.

Chytil lem kožené rukavice a natáhl si ji. Stejně tak učinil i na druhé ruce a pak zamžikal. Tam. Na rohu ulice. Ve vybledlé panenské košilce.

Pod špičatým vousem se mu utvořil spokojený úsměv.

Dělilo je od sebe dvacet metrů.

Deset.

Pět...

Stál před ní a nechal si líbit ten slizký úsměv namodralých rtů. Napadlo ho, jak modré budou, až její tělo přijde o veškerou krev. Jak šedá se bude zdát její pokožka... jak mrtvé svaly ztuhnou a ona bude očištěna.

Chytila ho za kabát a nalepila své štíhlé tělo k jeho svalnatému. Otřásl se odporem, který brala jako pobídku k dalšímu svádění.

„Kousek odtud je hostinec...?“ navrhla sametovým hlasem.

Zavrtěl hlavou a ukázal rukou za sebe. „Na konci ulice. Opuštěná strážnice.“

Úsměv jí na rtech povadl, ale ihned byl nahrazen dalším. „Jistě, jak si přeješ.“

Jak chtěl, tak se i stalo. Odvedl ji do osamoceného domu, zavřel dveře a otočil klíčkem v zámku. Pro jistotu zaklapl i dřevěnou západku.

Otočila se k němu čelem a třela si zmrzlé paže. „Takže...?“

Neodpověděl a svlékl si kabát. Zatahala za volné rukávy košilky a nechala ji spadnout na zem. Sáhl do za opasek bavlněných kalhot a hlavou jí pokynul k lenošce v rohu. Beze slova se usadila a když se nad ní naklonil a donutil jí si lehnout... zachichotala se.

Natáhl se k opěradlu a zatahal za kožená pouta. Podívala se nahoru. „Tohle je za příplatek,“ upozornila ho. „Všechno nad normu je za příplatek.“

Ignoroval ji a přivázal první zápěstí. Pár vteřin na to učinil to samé s druhým. Kotníky svázal pevně hedvábnou šálou a ústa překryl hadrovým roubíkem. Ležela tam natažená, nahá a zranitelná. Její špinavá duše vystavena k obdivu všem, co po ní zatoužily.

Oči se jí leskly. Poznal ten podivný jas. Viděl ho už tolikrát... tak často v očích vinných spatřoval nepatrný záblesk strachu.

Stoupl a o krok ustoupil.

Začal si rozepínat knoflíky bílé košile a sundávat zlaté manžetové knoflíky. Když tam stál, jenom v obnošeném šedivém tílku a spodních kalhotách, ještě pořád netušila, jak šťastná musí být, že si vybral právě ji. To její duše poputuje do nebe. To ji očistí.

Položil si malé kožené pouzdro na stůl vedle lenošky a pomalu jej začal otevírat. Zvědavě ho sledovala očima a když spatřila stříbrné záblesky kovu, začala sebou škubat.

„Tiše,“ zamručel. „Tiše, tiše, tiše.“ Začal si pobrukovat melodii Mozartovy hudby a vyndávat jeden nůž za druhým. V prostitutčiných očích se třpytily slzy, odrážel strach a objevilo poznání.

Vzal do ruky zdobenou čepel a na bříšku palce vyzkoušel její ostří. Spokojen s výsledkem, přiložil jej k bledé kůži mezi ňadry a jednoduchým řezem proťal pokožku. Vykřikla, ale zvuk jejího breku utlumil roubík.

„Tiše,“ opakoval znovu, když s fascinací básníka sloupával tenkou kůži. Krev mu potřísnila ruce a zašpinila oblečení. Už se naučil, že pokud má pracovat, musí mít náhradní oděv, nebo být alespoň svlečený.

Sloupal několik centimetrů kůže na hrudi, než se natáhl pro čistou tkaninu, s níž osušil vytékající krev.

Její steny a pláč ho rušily při práci. Neměl rád hluk. Nesnášel zbytečný povyk. Copak nechápala, jak vzácnou příležitost měla?

Vzal do ruky skalpel a začal nařezávat pokožku krku a nakonec se dostal i ke tváři. Byl opatrný. Nesměla zemřít brzy. Nejprve musel narušit kůži na celém těle. Nesměla umřít ještě dříve.

Jakmile začal řezat, krev se mísila se slzami a dostávala se do ran.

Rozzuřilo ho to.

Popadl plátno a překryl jí oči. I přes roubík v ústech, její křik byl slyšet.

Rychle a systematicky postupoval dál, dokud nebyl s výsledkem spokojený. Obrazce na vrchní části jejího těla byly dokonalé. Natáhl se pro malou mističku, v níž smíchal sůl s vodou a připravil si větší čepel.

S precizností hodnou chirurga, začal vyřezávat potřebnou tkáň, dokud se nedostal dostatečně hluboko. Vyjmuté kusy masa pokládal na podlahu do připravené mísy. Ještě potřeboval.

S posledním kusem masa v ruce se narovnal a hodil jej ke zbytku. Z jejího špinavého těla bylo umělecké dílo bohů. Zpod tenké vrstvy svalů sledoval svaly, jak se pohybují spolu s jednotlivými trhanými nádechy. Vlil směs soli a vody do větší mísy a opět ji rozmíchal. Pak nabral plný stříbrný kalíšek a začal opatrně vyléval směs do otevřených a krvácejích ran. Vypjala se a zavyla bolestí. Házela sebou ze strany na stranu, když sůl začala pracovat na citlivé tkáni. Nabral další kalíšek a opět vylil směs do dalších spletenců.

Ještě byla živá. Ještě musela dýchat. Potřeboval, aby dýchala. Hruď se jí otřásala stále prudčeji. Ztratila už tolik krve a přesto byla při vědomí. S úsměvem na rtech a spokojeností na duši, nalil zbylý obsah vody na celé její tělo.

Začaly jí zmítat křeče. Sledoval, jak z ran přestává vytékat krev. Jak sůl spaluje živé maso. Bylo na čase.

Vytáhl z pouzdra dlouhou zlatou jehlu a přiložil ji k hrdlu. Pod správným úhlem propíchl jej pod ostrým úhlem a zajel až do mozku. Tělo se ještě několikrát zachvělo, než z něj vyprchal zbylý život.

Podíval se na kýbl plný svalstva.

Sjel pohledem ke svým zkrvavělým rukám a začal se svlékat. Nahoře v patře byla koupelna se studenou vodu. Ještě než se půjde omýt, musel uklidit zbytečný nepořádek. Bylo tu tolik krve, které se musel zbavit.

Trvalo to déle, než očekával. Teprve s úsvitem vylil poslední džber krvavé vody a pečlivě očištěné tělo zabalil do hedvábného plátna.

Ráno, když se začali scházet lidé na trzích, našli pečlivě uložené tělo uprostřed náměstí na lavičce před kašnou. Jeho umělecké dílo, jeho úkol, byl naplněn.

Ještě toho dne donesl do psince maso pro opuštěná zvířata a vydal se dál... jeho úkol nebyl snadný... jeho úkol byl jedinečný.