úterý 21. července 2015

Pod nadvládou noci 24


Zuřila. A nebyla jediná. Vlčice pod její kůži začínala běhat ze strany na stranu a Thea cítila její pohyby, touhu po krvi vztek. Neutuchající a neustále doutnající hněv.
Zavrčela a vykročila z Domu ven.
Byl blízko, cítila to. Vnímala i jeho pocit vítězství, ale ten, jak si slíbila, nepotrvá dlouho. Bude mít svou pomstu vůči němu. Bude mít cokoliv, po čem bude toužit.
Prohnula se vzad, když ucítila ostré a prudké zapraskání klíčních kostí. Zavyla bolestí, ale tělo jí naplnil podivný pocit euforie. Slyšela vlčici, jak začíná štěkat v její mysli.
Další kosti praskly a ona padla na kolena. Pod kůži viděla, jak se jí smrkávají a napínají kosti. Viděla jejich ostré hrany, jak protínají kůži. Cítila to, cítila každé jednotlivé lupnutí a bolest, která se nedala slovy popsat.
Na přeměnu bylo ještě brzy... nebyl úplněk, nebyl ten správný čas... Ale potřebovala to. Potřebovala svou mstu a získat kontrolu nad svým druhým já.
Předklonila se dopředu a nahrbila záda. Strhala ze sebe oblečení. Kůže ji pálila. A pak, jako úderem blesku a s posledním zapraskáním, se transformovala do vlčí formy.
Byla velká, Warovi by sahala do pasu. Její srst byla čistě černá a lesklá. Od tlamy jí odkápavaly sliny. Oči do tmy zlatě žhnuly.
Čas na lov...
S hlasitým zavytím se rozeběhla za svým cílem.
<3 <3 <3
Když uslyšel hlasité zavytí, srdce se mu zastavilo. Něco bylo špatně, zatraceně špatně.
Ale nebyl ještě úplněk, teď musel být každý, KAŽDÝ, měnič být zcela bezbranný a slabý jako moucha.
Tak proč měl pocit, že se něco posralo?
Vlasy na zátylku se mu postavily.
Co se to stalo?
Dech se mu zrychlil, když uslyšel zapraskání větví. Otočil se a ze tmy na něj koukaly dvě zářící zlaté oči šelmy...
Ušklíbl se. „Takže jsi přišla?“
Obrovská vlčice pomalu kráčela kupředu, tělo přikrčené, jako by se chystala zaútočit.
Sáhl si k pasu, kde měl připevněný postříbřený nůž.
„Je ti jasné, že z tohohle boje, odejde živý, nebo podřízený jenom jeden z nás.“
Zvíře na něj zavrčelo.
„Jsi čubka, doslova. Podařilo se mi vytvořit dokonalou čubku. Škoda jen, že si s tebou teď už moc neužiju. Potřebuji tvou krev k dalším testům.“
Vlčice zavrčela a zacvakala zuby. Přiblížila se k němu o dalších pár krůčků.
„Jestli tě budu muset zabít,“ povzdychl si, „bude to jen a pouze tvoje vina. Chtěl jsem zničit Dům. Ne tebe, na tebe jsem se připravoval až za hodně dlouhou dobu.“
Nahrbila se a znovu zacvakala čelistmi.
„Bude tě škoda,“ opakoval se a vytáhl druhou ruku zbraň. „Uděláme to jednoduše, že? Já tě střelím a ty umřeš.“
A v tu chvíli po něm obrovské černé zvíře skočilo. Zařval bolestí, když se mu pevné čelisti zakously do levého zápěstí ruky, v níž držel postříbřený nůž. Vlčice se ale nespokojila pouze s tímto. Zaútočila na něj znovu a ruku mu téměř utrhla.
Krev stříkala z rány. Snažil se ji uhodil a omráčit. Tím ji pouze rozezlil a ona se mu zakousla do hrdla s hlasitým „pop“.
Zachraptěl a slepě šátral okolo sebe.
Umíral, věděl to. Neměl by být mrtvý. On musí žít. Je to prakticky jeho povinnost.
Ale když mu obrovské zvíře oddělilo hlavu od těla a to rozcupovalo na malé kousíčky, jenom ku spokojenosti a mstě. Nemohl už dále nic namítat.
Thea věděla, co udělala. Cítila kovovou pachuť v ústech a vnímala měkké maso ve svých čelistech. Ale nepřestala.
Jak ona, tak její zvíře potřebovali více. Musela zabít. Potřeba krve byla mnohem silnější.
Zavrčela a cupovala poslední zbytky mrtvého muže. Jakmile byla spokojená, vzala do tlamy jeho hlavu a odnášela ji směrem k domu. Zabila ho rychleji, než původně plánovala.
Něco uvnitř jí však říkala, že jejich boj ještě není úplně u konce.
Pomalu vylezla vzhůru po vstupním schodišti a vstoupila do haly plné mrtvých policistů a měničů. Uprostřed všeho chaosu stál její druh.
Zavrčela a odhodila hlavu pryč.
Několik desítek párů očí ji následovalo, ale ona neměla nic takového zapotřebí, její msta byla u konce.
Uvnitř své hlavy stanu naproti vlčici a položila jí ruku na obrovskou hlavu. Obě dvě si vyměnily vřelé pohledy a pak, jako zázrakem, se dvě mysle staly jednou jedinou a ona splynula se svým zvířetem.
Zapraskání kostí předcházelo její přeměně v člověka.
Nahá, ležela na krví zmáčené podlaze a dívala se na jediného člověka, který si s nima oběma vytvořil neuvěřitelně silné pouto.
Jejího druha.
Ware,“ zašeptala těsně předtím, než padla do mdlob. 

*Moc se omlouvám, že mi to tak trvalo, bohužel jsem odjela na neplánovanou dovolenou. Jenom menší upozornění, novela je skoro u konce. 

3 komentáře: