pátek 24. dubna 2015

Ve víru šílenství - Romeo a Fanynka

Ahoj všem,
úvodem jenom pár otravných slov od autora!
Chci vám všem, ať už můj blog čtete, komentujete, nebo jste na něj jen omylem narazili, poděkovat! Mám hroznou radost z každého komentáře, z každého "kliknutí" a vůbec z toho, že mé příběhy čtete.
Momentálně budu delší dobu pryč, takže nebude čas na napsání další kapitoly, ale už brzy dopíšu Pod nadvládou noci a vrhnu se - doufám, že k vaší velké radosti - na povídku "Království Války a Citu". Po ní? No, nechte se překvapit, ale plány mám!
Teď už jen krátká povídka na pozvednutí nálady.
Užijte si mou verzi Romea a Julie á la "šílená fanynka".
S láskou,
Adeele


Ve víru šílenství... Aneb literární postavy pod útokem fanoušků

Romeo se převalil na bok a zavzdychal. Nemohl spát. Někdo - něco - v něm vyvolávalo pocit hrůzy. A ona za boha nemohl přijít na to, co to bylo. Zamručel a znovu se přetočil na bok. Jen tak mimoděk pootevřel oko a záhy… Nadskočil leknutím.
Tam, v nohou postele, vykukovala část hlavy. Z viditelné části tváře bylo možné spatřit pouze rozzářené oči a kus nosu. Nad modrou hladinou pokrývky se vznášela ryšavá čupřina vetřelce.
Svatá Marie, kdo jsi?“ vyrazil ze sebe.
Oči se rozšířily a hlava pomalu vylezla nahoru. Dívka – či snad žena – nepromluvila ani slovo.
„No tak, ženo, kdo jsi?“
„Romeo?“
„Ano? A ty jsi kdo?“
„Já budu tvoje Julie!“ Dívka vyskočila.
„Cizinko, tvá nabídka mi lichotí, ale já už svou Julii mám. Má krásná Julie, můj anděl ve tmě,“ zasnil se, „čeká, až za ní dorazím a pojmu ji za ženu.“
„Stejně oba umřete,“ odfrkla si žena a rukou pohladila peřinu. „To se mnou,“ odkašlala si, „se mnou by se ti žilo dobře.“
„Prosím?“ zamžikal.
„Říkám, že ti budu lepší Julča, než ta tvoje Julie!“
„Julie, prosím tě,“ oslovil ji. Hádal, že se jmenuje stejně jako jeho vyvolená, neboť na toto jménu poukázala.
„Řekni to znovu,“ zasténala a opřela se rukama o deku. „Řekni mé jméno! Ach, Romeo! Otce se zříkat nemusíš a jméno si svoje nechej klidně taky! Já budu tvoje paní, tvoje královna!“
„Krásná panno,“ posteskl si zoufale. Cožpak neměla rozum? Cožpak ji, nebohou, postihla horečka?
„Ano, Krasoni?“
„Kdo je ten „Krasoň“, Julie?“
„Žárlíš?“
Kde pak! Proč já žárlit bych měl na muže tvého?“
Zrudla. „Protože jsem tvoje!“
„Má? To musí být omyl.“
„Ale kdepak! Zamilovala jsem se do tebe ve chvíli, kdy jsme si o tobě prve přečetla! A ta proklatá holka! Ani pořádný plán si nevymyslela!“
Romeo se natáhl na noční stolek a nenápadně zatáhl za zvonek. Tak odtud vítr foukal. Tohle byla jenom další z dlouhé řady. Ty podivné ženštiny v kalhotách za ním chodily posledních několik měsíců. A všechny do jedné tvrdily, že jej milují.
Ale on miloval jedinou!
Dveře do ložnice se rozrazily a vykulený sluha vběhl dovnitř. „Stalo se něco, můj pane?“
Romeo jenom ukázal prstem na zrzavou dívku, která se vyděšeně rozhlížela po pokoji, než popadla jeden z jeho kapesníčku a rozeběhla se k oknu na balkon.
„Ach, Romeo! Já se vrátím!“
„Toho se bojím,“ zašeptal si sám pro sebe a snad i pro sluhu, který nechápavě zíral na lano, po němž dívka slezla dolů.
„To byla další, můj pane.“
„Bohužel ano,“ posteskl si. „Kolikátá tento měsíc?“
„Již patnáctá.“
A tehdy se začal Romeo modlit, aby už žádná další nepřišla. Copak neměly ženy studu? Být v pokoji s mužem? A o samotě?
Smutně si posteskl. Zajímalo ho jen, kam to další generace roste...

3 komentáře:

  1. Člověka to donutí se zamyslet. Konec mě dostal, je to pravda, bohužel. Ale moc pěkné a povedené i na to, jak je to krátké ;) :3

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka i za túto "jednohubku". Ale už aby si bola v plnom eláne naspäť!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásné jako vždy :) Opět jsi to pojala svým vlastním způsobem a je to opravdu povedené :) A moc se těším na další kapitolu PNN. :)

    OdpovědětVymazat