“Dvacet
mužů,” promluvit Matte ke královně, dnes oděné do černých
průsvitných šatů a koženého spodního prádla. “To je to, co
potřebuji k útoku na Dům.”
Královna odtrhla svůj pohled od dalšího z nových válečníků a
podívala se na něj. “Jenom dvacet?” zeptala se bez špetky
pozornosti či zájmu v hlase.
“Nebojíš
se, že jen s dvěma desítkami mužů snadno porazí?”
“Nemám
důvod se bát. V Domě v tuhle chvíli žije pouze deset měničů -
Liu a Iana nepočítaje. Pokud zaútočím nečekaně, srazím je na
kolena. Navíc, má paní, tvoji vojáci vydají za dvě armády.”
Královna se narovnala na trůně a trochu se naklonila kupředu.
“Nesnáším podlézání,” ucedila, vrčíc jako zvíře, “ale
vidět tě v ponížené pozici je jako ráj na zemi. Pokud by
existoval,” rozchechtala se. “Dobrá, dostaneš dvacet
Přisluhovačů, pokud je to vše, co chceš.”
“Ano,”
znovu nepatrně přikývl. Nevěděl, zda se má smát, či brečet.
Získal svou armádu a získá zpět i Theu. Kdyby jen tušil, že
žije. Kdyby jen nebyl tak slaboduchý, ověřil by si to už tenkrát
v klubu. Teď už bylo příliš pozdě zabývat se dřívějšíma
chybami.
“Přisluhovači
tě doprovodí a pomohou ti zaútočit. Jen mi řekni kdy a já už
zbytek zařídím. Pokud něco zkazíš, zničím veškerou tvou
lidskost a udělám si z tebe svého psa. Nechceš být jako oni, že
ne?”
Hlasitě polkl. “Ne, nechci,” zamumlal. Opravdu se nehodlal
přeměnit v bezduchou loutku, která měla sloužit jen ke krmení a
uspokojováni primitivních potřeb.
“Tak
se snaž,” do hlasu se jí vloudil chlad. “Zkurvils toho už
dost, nemyslíš? Teď by to chtělo něco jako kompenzaci.”
Zhluboka se nadechl. Zásah přímo do jeho mrtvého srdce. Po
kolikáté za poslední dva týdny?
“Pokud
tohle proběhne hladce,” zavrčel tiše, “všechno už bude dávno
splacené. Každý můj závazek vůči tobě.”
Královna se rozesmála, ale její oči zůstaly tvrdé. “Jsem tvoje
matka,” ucedila, “nikdy mi nesplatíš to, že žiješ. Přivedla
jsem tě na svět a to hned dvakrát.”
Cukl sebou. “Nežádal jsem se tě o to, abys ze mě udělala
upíra,” odsekl, teď už docela nasraně.
Královna se vymrštila ze svého trůnu a několika ráznými kroky
byla u něj. Natáhla svou štíhlou paži a ocelovými
napodobeninami drápů ho sekla přes tvář. Pak stiskla čelist tak
tvrdě, že snad i slyšel zvuk tříštících se zubů. I přes
pálivou bolest se ani nehnul. Prostě tam jen tak stál, tvář
lehce nakloněnou ke straně.
“Uvědom
si s kým mluvíš,” zašeptala tichým, výhružným hlasem.
“Uvědom si to hodně rychle, než přijdeš k vážnějšímu
úrazu.”
Cuklo mu v čelisti.
“Dám
ti tu skupinu,” narovnala se, upravujíc si průsvitnou látku. “Ty
mi dáš vítězství, nic víc, nic míň.”
Přikývl a otočil se k odchodu. “Matte,” křikla za ním,
“pokus se přežít, buď té snahy.”
Celý ztuhl neočekávanými slovy. Pak jen strnule přikývl.
“Pokusím se.” Myslela to jako kompliment, nebo varování? Že
by její ledové srdce mělo také nějaký ten zpropadený cit?
Zavrtěl hlavou a opustil na první pohled rozpadlou budovu. Vlastně
to bylo zvláštní, nikdo by nehledal královnu prokletých na
takovémhle místě - na samém kraji města, v jedné z rozpadlých
budov bývalé fabriky.
Při vstupu dovnitř to ale bylo, jako kdybyste se ocitli na zcela
jiném místě. Jeho matka si potrpěla na luxusních věcech -
kýčích - takže se v “hlavním sále” nacházel rudý koberec,
který vedl přes celou místnost až k několika vyvýšeným
stupínku a pak pokračoval nahoru, k černému trůnu.
Podlahu pokrýval bílý žulový kámen a stěny tvořil šedý
omlácený beton, z něj tu a tam vykoukla jasně oranžová cihla.
Vymlácená okna zakrýval dostatečně tlustý kov, tlusté a
nepochybně drahé závěsy. Zbytek budovy byl přetvořen v obytné
prostory. Královnina část byla samozřejmě tou největší a
nejkýčovitější. Nikdy nebyl v komnatách své matky, ale znal ji
dost dobře na to, aby si udělal svůj vlastní úsudek.
Nad svým posledním tichým výrokem zakroutil hlavou. Možná si
myslel, že ji znal, ale řekněte, kolik dětí nezná ani jméno
své matky, přestože s ní žije?
Mohl s královnou žít desetiletí, ale ani on nevěděl, jak se
jmenuje. Říkat jí “Královno” bylo to nejjednodušší řešení.
Zakroutil nad tím hlavou. Proč to vlastně nikdy neřešil? Pravdou
bylo, že mu to přišlo naprosto normální. Dneska otročil každý
člověk a on byl naučený poslouchat. Otroky byli zamilovaní,
zaměstnanci ve firmách, manželové a manželky, děti a všichni
ostatní bez výjimek.
Svět byl jen místo plné všeho zlého a to všechno zabalené do
lákavého obalu. Přesně jako zlaté jablko, jež je uvnitř
prohnilé. Nadechl se a na maličkou chvíli zavřel oči.
Musel být blázen, když se skoro zamiloval do té malé mrchy. A
aby toho nebylo málo, myslel si, že ji zabil, jenže ona musela
doslova vstát z mrtvých.
Královna si mohla namlouvat, že její Přisluhovači jsou dokonalí,
ale jediným dokonalým výtvorem vědců - jeho - byla Thea. Dokázal
stvořit něco - někoho - kdo nežil už tak dlouhou dobu. Vlkodlaci
vymřeli na jednu z posledních epidemií, které otřásli světem
bytostí. Teď jeden takový kráčel po planetě Zemi znovu. Kdyby
nebyl upír, mrtvý upír, unesl by ji a otestoval svou teorii s
jejími potomky.
Ale co mu brání ji unést a tu teorii otestovat? Nikde není psáno,
že semeno, které do ní zaseje, musí být jeho.
Královna o Thee neměla ani tušení a nyní měla čím zabývat
svou nadutou hlavičku. Musel uznat, že vědci odvedli s
Přisluhovači skvělou práci. Vědec uvnitř něj je obdivoval,
ale ta druhá - zákeřná a závistivá - polovina je právě z toho
samého důvodu nenáviděla.
Pracoval tak dlouho na dokonalém transformačním kódu a když byl
téměř na dosah, převzali všechny jeho zásluhy. Přisluhovači
byli stále ještě slabí, nechtěl to královně říkat, protože
věděl, jaké mívá záchvaty vzteku.
Přeměna novorozeněte v dospělého jedince byla z logického
hlediska nemožná, ale teď, když se stala skutečností, nevěděli,
zda je účinek trvalý, či jen dočasný. Toho se obával. Toho
jediného, co by mohlo zničit tu labilní stabilitu Dexian.
Matte si protáhl záda a vyrazil blíže ke středu města. Plížil
se skrze stíny, jako pravý noční predátor a lovec, jímž byl.
Tentokrát nehledal kořist, ale prostor k přemýšlení. Jeho
skladiště bylo ideálním.
Když se v minulých týdnech zbavil hnijících těl a toho
hnilobného zápachu, který je obklopoval, jeho domov se stal znovu
domovem.
Vzdálenost čtyř kilometrů zdolal za pět minut a jediným pohybem
téměř vysadil obrovská vrata z pantů. Musel si zvyknout na svou
novou rychlost a sílu, což také chvíli zabralo, přiznal si.
Jako měnič byl také dost silný, ale s tímto stavem se to nedalo
rovnat. Byl i krvežíznivý, šílený po té blahodárné tekutině,
jež prýštila ze žil. Měla přesně tolik stínů, jako lidé
vůní. Každá byla jedinečná a osobitá.
Zhluboka se nadechl, hledajíc ve vzduchu pozůstatky zatuchliny. Vše
bylo dokonale zastíněno silným aromatem osvěžovače vzduchu. Ten
chemický pach mu vypaloval díru do hlavy.
Teď mu to všechno bylo v celku jedno. Za několik málo minut
prořízne noční oblohu první ranní paprsek a za dalších
několik hodin bude načase povraždit pár překážek.
S těmito myšlenkami se uchýlil na provizorní postel a oddal se
příjemné náruči spánku. Lépe řečeno krátké denní smrti.
Díky moc za další kapitolu!! :-) :-)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za ďalšiu kapitolu tvojho skvelého príbehu!!! :-) ;-)
OdpovědětVymazat