úterý 14. dubna 2015

Pod nadvládou noci 21

Dvacet mužů,” promluvit Matte ke královně, dnes oděné do černých průsvitných šatů a koženého spodního prádla. “To je to, co potřebuji k útoku na Dům.”
Královna odtrhla svůj pohled od dalšího z nových válečníků a podívala se na něj. “Jenom dvacet?” zeptala se bez špetky pozornosti či zájmu v hlase.
Ano, má královno, jen dvacet,” uklonil se, zakrývajíc tak opovržlivý úšklebek nad oním oslovením.
Nebojíš se, že jen s dvěma desítkami mužů snadno porazí?”
Nemám důvod se bát. V Domě v tuhle chvíli žije pouze deset měničů - Liu a Iana nepočítaje. Pokud zaútočím nečekaně, srazím je na kolena. Navíc, má paní, tvoji vojáci vydají za dvě armády.”
Královna se narovnala na trůně a trochu se naklonila kupředu. “Nesnáším podlézání,” ucedila, vrčíc jako zvíře, “ale vidět tě v ponížené pozici je jako ráj na zemi. Pokud by existoval,” rozchechtala se. “Dobrá, dostaneš dvacet Přisluhovačů, pokud je to vše, co chceš.”
Ano,” znovu nepatrně přikývl. Nevěděl, zda se má smát, či brečet. Získal svou armádu a získá zpět i Theu. Kdyby jen tušil, že žije. Kdyby jen nebyl tak slaboduchý, ověřil by si to už tenkrát v klubu. Teď už bylo příliš pozdě zabývat se dřívějšíma chybami.
Přisluhovači tě doprovodí a pomohou ti zaútočit. Jen mi řekni kdy a já už zbytek zařídím. Pokud něco zkazíš, zničím veškerou tvou lidskost a udělám si z tebe svého psa. Nechceš být jako oni, že ne?”
Hlasitě polkl. “Ne, nechci,” zamumlal. Opravdu se nehodlal přeměnit v bezduchou loutku, která měla sloužit jen ke krmení a uspokojováni primitivních potřeb.
Tak se snaž,” do hlasu se jí vloudil chlad. “Zkurvils toho už dost, nemyslíš? Teď by to chtělo něco jako kompenzaci.”
Zhluboka se nadechl. Zásah přímo do jeho mrtvého srdce. Po kolikáté za poslední dva týdny?
Pokud tohle proběhne hladce,” zavrčel tiše, “všechno už bude dávno splacené. Každý můj závazek vůči tobě.”
Královna se rozesmála, ale její oči zůstaly tvrdé. “Jsem tvoje matka,” ucedila, “nikdy mi nesplatíš to, že žiješ. Přivedla jsem tě na svět a to hned dvakrát.”
Cukl sebou. “Nežádal jsem se tě o to, abys ze mě udělala upíra,” odsekl, teď už docela nasraně.
Královna se vymrštila ze svého trůnu a několika ráznými kroky byla u něj. Natáhla svou štíhlou paži a ocelovými napodobeninami drápů ho sekla přes tvář. Pak stiskla čelist tak tvrdě, že snad i slyšel zvuk tříštících se zubů. I přes pálivou bolest se ani nehnul. Prostě tam jen tak stál, tvář lehce nakloněnou ke straně.
Uvědom si s kým mluvíš,” zašeptala tichým, výhružným hlasem. “Uvědom si to hodně rychle, než přijdeš k vážnějšímu úrazu.”
Cuklo mu v čelisti.
Dám ti tu skupinu,” narovnala se, upravujíc si průsvitnou látku. “Ty mi dáš vítězství, nic víc, nic míň.”
Přikývl a otočil se k odchodu. “Matte,” křikla za ním, “pokus se přežít, buď té snahy.”
Celý ztuhl neočekávanými slovy. Pak jen strnule přikývl. “Pokusím se.” Myslela to jako kompliment, nebo varování? Že by její ledové srdce mělo také nějaký ten zpropadený cit?
Zavrtěl hlavou a opustil na první pohled rozpadlou budovu. Vlastně to bylo zvláštní, nikdo by nehledal královnu prokletých na takovémhle místě - na samém kraji města, v jedné z rozpadlých budov bývalé fabriky.
Při vstupu dovnitř to ale bylo, jako kdybyste se ocitli na zcela jiném místě. Jeho matka si potrpěla na luxusních věcech - kýčích - takže se v “hlavním sále” nacházel rudý koberec, který vedl přes celou místnost až k několika vyvýšeným stupínku a pak pokračoval nahoru, k černému trůnu.
Podlahu pokrýval bílý žulový kámen a stěny tvořil šedý omlácený beton, z něj tu a tam vykoukla jasně oranžová cihla. Vymlácená okna zakrýval dostatečně tlustý kov, tlusté a nepochybně drahé závěsy. Zbytek budovy byl přetvořen v obytné prostory. Královnina část byla samozřejmě tou největší a nejkýčovitější. Nikdy nebyl v komnatách své matky, ale znal ji dost dobře na to, aby si udělal svůj vlastní úsudek.
Nad svým posledním tichým výrokem zakroutil hlavou. Možná si myslel, že ji znal, ale řekněte, kolik dětí nezná ani jméno své matky, přestože s ní žije?
Mohl s královnou žít desetiletí, ale ani on nevěděl, jak se jmenuje. Říkat jí “Královno” bylo to nejjednodušší řešení.
Zakroutil nad tím hlavou. Proč to vlastně nikdy neřešil? Pravdou bylo, že mu to přišlo naprosto normální. Dneska otročil každý člověk a on byl naučený poslouchat. Otroky byli zamilovaní, zaměstnanci ve firmách, manželové a manželky, děti a všichni ostatní bez výjimek.
Svět byl jen místo plné všeho zlého a to všechno zabalené do lákavého obalu. Přesně jako zlaté jablko, jež je uvnitř prohnilé. Nadechl se a na maličkou chvíli zavřel oči.
Musel být blázen, když se skoro zamiloval do té malé mrchy. A aby toho nebylo málo, myslel si, že ji zabil, jenže ona musela doslova vstát z mrtvých.
Královna si mohla namlouvat, že její Přisluhovači jsou dokonalí, ale jediným dokonalým výtvorem vědců - jeho - byla Thea. Dokázal stvořit něco - někoho - kdo nežil už tak dlouhou dobu. Vlkodlaci vymřeli na jednu z posledních epidemií, které otřásli světem bytostí. Teď jeden takový kráčel po planetě Zemi znovu. Kdyby nebyl upír, mrtvý upír, unesl by ji a otestoval svou teorii s jejími potomky.
Ale co mu brání ji unést a tu teorii otestovat? Nikde není psáno, že semeno, které do ní zaseje, musí být jeho.
Královna o Thee neměla ani tušení a nyní měla čím zabývat svou nadutou hlavičku. Musel uznat, že vědci odvedli s Přisluhovači skvělou práci. Vědec uvnitř něj je obdivoval, ale ta druhá - zákeřná a závistivá - polovina je právě z toho samého důvodu nenáviděla.
Pracoval tak dlouho na dokonalém transformačním kódu a když byl téměř na dosah, převzali všechny jeho zásluhy. Přisluhovači byli stále ještě slabí, nechtěl to královně říkat, protože věděl, jaké mívá záchvaty vzteku.
Přeměna novorozeněte v dospělého jedince byla z logického hlediska nemožná, ale teď, když se stala skutečností, nevěděli, zda je účinek trvalý, či jen dočasný. Toho se obával. Toho jediného, co by mohlo zničit tu labilní stabilitu Dexian.
Matte si protáhl záda a vyrazil blíže ke středu města. Plížil se skrze stíny, jako pravý noční predátor a lovec, jímž byl. Tentokrát nehledal kořist, ale prostor k přemýšlení. Jeho skladiště bylo ideálním.
Když se v minulých týdnech zbavil hnijících těl a toho hnilobného zápachu, který je obklopoval, jeho domov se stal znovu domovem.
Vzdálenost čtyř kilometrů zdolal za pět minut a jediným pohybem téměř vysadil obrovská vrata z pantů. Musel si zvyknout na svou novou rychlost a sílu, což také chvíli zabralo, přiznal si.
Jako měnič byl také dost silný, ale s tímto stavem se to nedalo rovnat. Byl i krvežíznivý, šílený po té blahodárné tekutině, jež prýštila ze žil. Měla přesně tolik stínů, jako lidé vůní. Každá byla jedinečná a osobitá.
Zhluboka se nadechl, hledajíc ve vzduchu pozůstatky zatuchliny. Vše bylo dokonale zastíněno silným aromatem osvěžovače vzduchu. Ten chemický pach mu vypaloval díru do hlavy.
Teď mu to všechno bylo v celku jedno. Za několik málo minut prořízne noční oblohu první ranní paprsek a za dalších několik hodin bude načase povraždit pár překážek.
S těmito myšlenkami se uchýlil na provizorní postel a oddal se příjemné náruči spánku. Lépe řečeno krátké denní smrti.

2 komentáře:

  1. Díky moc za další kapitolu!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za ďalšiu kapitolu tvojho skvelého príbehu!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat