Pod nadvládou noci 5

„Vstávej!“ zařval kdosi, jehož hlas pronikl závojem spánku. „Wayi, byli jsme napadeni!“ Ten burácivý křik jej probudil a slova, jež vyřkl doslova vymrštila na nohy.

Nyní slyšel hromový rámus, jež vydával narušitel. Vyskočil z postele a aniž by se snažil zahalit své nahé tělo čímkoli, rozeběhl se ven z pokoje.

Narušitelé se k nim rychle blížili. Wayfarer bez meškání mlátil do dveří a rozrážel je stejnou silou. Budil obyvatele pokojů a křičel na ně. Do dvou minut stála menší – z části nahá – armáda na chodbě se zbraněmi v rukou. Povětšinou třímali dýky, ale Dwight držel svou černou bojovou sekeru. Ta zbraň byla nádherná – s černou čepelí a zlatavým zdobením-, ale i tak vražedná.

Stáli tam, vyrovnaní do řady, s odhodlanými výrazy na tvářích, a čekali. Netrvalo dlouho a zpoza rohu se vynořil vysoký blonďatý muž.

„Tak to jste vy,“ zasmál se šíleným smíchem, „ti slavní ochránci Pheculiahrem. Muži, kteří nasazují své životy?“

War se na něj zamračil. Byl mu povědomý a navíc… z jeho těla se vinula slabá stopa sladké vůně. A ta vůně… vlastně ani nepatřila jemu. Byla to ten slabá stopa, která zůstala po někom, kdo byl v jeho blízkosti. On jako by žádnou neměl.

„Kdo jsi?“ zavrčel na něj.

„Jsem pouze posel, který má tu čest vás rozdrtit. A s láskou. Konečně uvidím pád velkých Strážců,“ opět se šíleně zasmál.

„Věděl jsem, že vás jednou zničím, že já budu tím, kdo rozdrtí překážku mezi námi a naším cílem,“ pokračoval ve svém monologu. Rukama masivně gestikuloval a zahrnoval je všechny. Jeho vojáci zatím v poklidu sledovali situaci a zkoumali své možnosti.

„Teď konečně se moje dřina na tomhle pošahaným úkolu vyplatí,“ zavrčel a rukou ukázal vpřed. „Zabte je. Všechny.“

Vojáci se jako jeden pohnuli a zaútočili. Stejně rychle zareagovala i jejich menší skupinka. Byli zvyklí bojovat. Věděli, že mají šanci. Ale teď… jediné, na čem záviselo, bylo přežít a rozsekat ty imbecily na sračky.

První zaútočil War na muže po jeho pravici. Ještě dříve, než vůbec jeho sok dokázal vystřelit, měl v krku zabodnutou dýku. Pak se otočil a napadl toho, který stál těsně za ním.

Jenže pak jeho soustředěnost zakolísala a byl zasažen kulkou do ramene. Zavrávoral. Muž mezitím vytáhl další zbraň a s úšklebkem na tváři se chystal bodnout. V tu chvíli, kdy se jeho dýka dala do pohybu, mu jiná projela hrudí.

„Sráči,“ zamumlal Ace a otočil se k dalšímu. War se postavil. Pět mužů již leželo na zemi s mrtvolným výrazem na tváři. Naštěstí ani jeden z nich nebyl ten jeho. Bohužel, dvacet jich bylo stále ve hře. Pootočil hlavu a hledal další cíl. Pak jako kobra vystartoval a zakousl se do hrdla prvnímu, jež mu přišel pod ruku.

Vyrval kus masa z jeho krku a krvácejícího muže upustil na zemi. Pak vyplivl krvavou tkáň na podlahu. Zvíře v něm, upír, který byl pod pokličkou, začínal zuřit. Stávalo se z něj prastaré běsnící monstrum.

Než začal bojovat s dalším, opět zkontroloval situaci. Viděl Dwighta, jak mává svou sekerou. Wayfarera, jak trhá a řeže. Ace, prudce bodajícího do mužských těl. Drakea, který se smíchem uhýbal před kulkami. Etienna, jehož oči plály nadlidským plamenem. Nigara, který zuřivě řval. Jako jeden muž, všichni chránili svůj domov.

Ohlédl se za tím šíleným blonďákem. Jeho tvář se svraštila do zuřivé masky a zatímco tak jen tak stála pozoroval své muže umírat… jeho rty se začínaly roztahovat k úsměvu.

War se k němu rozeběhl. A pak, když od něj byl jen několik kroků… střetl se s tím šíleným výrazem. „Slíbil jsem, že zabiju každýho bastarda z vaší strany. Každýho jednoho Strážce. Je mi jedno kolik mužů umře. Protože já mám mnohem mocnější zbraň, než jakou jste schopni si představit,“ zasyčel těsně před tím, než mu War zaryl tesáky do hrdla.

Jeho krev mu proudila do úst. Prazvláštní moc se mu rozlévala tělem. Rychle se pustil a uskočil do zadu. Ten chlap… byl nějakým druhem monstra. S vědoucím pohledem se opět podíval do Warových očí.

„Tací, jako jsi ty,“ zavrčel, „pro nás už brzy nebudou problém.“ Pak odnikud vylovil dýku a zabodl ji do Warova břicha. Ten zaskučel a s rukou na ráně klesl na kolena. Bezmocně sledoval, jak ten parchant odchází. Jak nechává své muže na pospas smrti.

Warovo tělo klesalo k zemi. Ještě před tím, než ho však odnesla temnota, zahlédl jednoho z mužů, jak se blíží k Drakeovým zádům a s puškou namířenou na jeho hlavu stiskne spoušť.

<3 <3 <3

Ryenne, sedící v zadní lavici, sebou prudce škubla. Tělem jí projela ostrá bolest, která jí zamlžila vidění. Stiskla zuby a zadržela zasténání. V mysli se jí zažehly plameny.

Nikdy nic takového nezažila, ale pak, celé její vidění pokryl obraz. Obraz Wara, který klesal k zemi mezi těla mrtvých a pak, krátce po tomto výjevu, přišel další. Tentokrát Drakea.

Viděla, jak se za něj stoupá muž v černém obleku s vestou doslova obalenou zbraněmi. Sledovala, jak zvedá zbraň a namiřuje mu ji zezadu na hlavu. Přímo do středu lebky. A pak… ledová hrůza ji polila od hlavy k patě.

Ten parchant doslova vystřelil Drakeův mozek z hlavy. Pak dál, jako pokračování nějakého zvrhlého filmu, viděla, jak se zbylí členové otáčí s hrůzou v očích a sledují mrtvé tělo klesat k zemi. Chvíli na to zaútočili a rozervali vraha na kusy.

Zalapala po dechu. Jejím směrem se otočila pozornost většiny třídy. Postavila se. „Moc se omlouvám,“ řekla pevným hlasem, i když v očích měla slzy, „ale bohužel musím odejít.“

Nevěnovala pozornost křiku jejího učitele. Nevěnovala pozornost ničemu. Jen jedinému cíli – dostat se co nejrychleji k Jeskyni.

Za půl hodiny – místo hodiny a půl – letěla přes les k jejich doupěti.

Doběhla tam ve chvíli, kdy se poranění bratři vysoukali ven. Nade všemi se vznášela podivná černošedá mlha. Jak tušila, byla to bariéra proti slunci, kterou „vykouzlil“ Wayfarer s jeho schopností ovládat přírodu.

Wayfarer nesl mrtvé tělo a Nigaro vynášel Wara. Zavřela oči. Slzy jí naprosto ochromily. Nikdy neplakala. Nikdy. Až do teď.

Ace se k ní přiblížil a položil jí ruku na zátylek. „Neplač, maličká,“ mumlal jí do vlasů, „všechno se zpraví. Přísahám, že ty bastardy pozabíjíme do posledního.“

Přistoupil k nim Etienne. I v jeho očích se cosi podivně lesklo. Po jeho boku stanul Dwight a Nigaro. „Pomstíme naší rodinu. Pomstíme všechny, které až doposavad zabili.“

V tu chvíli dala volný průchod svým emocím a klesla na kolena. Hruď se jí zvedala zajíkavými vzlyky. Přišla o část sebe samé. Viděla jejich smrt na živo. Přesně jako nezúčastněný pozorovatel. V tu chvíli byla jedna z jejích dračích schopností na nic.

„War žije,“ ozvalo se vedle ní. Zvedla pohled a dívala se do Wayfarerovo očí. „Je pobodaný, ale žije. Jeho tělo jen potřebuje odpočinek a krev.“

„A my potřebujeme útočiště,“ zabručel Dwight. Etienne se k němu přidal. Zamyšleně si promnul bradu a pohlédl stranou.

„Myslím, že vím, kam můžeme jít,“ řekl potichu. „Acei, máš u sebe mobil.“

Oslovený se na něj zamračil. „Mám na sobě oblečení?“

„Já mám svůj,“ řekla tiše a vytáhla přístroj z kapsy. Pak jej podala Dwightovi.

„Ví někdo z vás číslo na tu ženskou, co nám bude pomáhat?“ zeptal se. Nigaro stanul vedle něj.

„Znám se s ní,“ řekl a natáhl ruku po přístroji, „dej mi to. Zavolám jí.“ Po několika vteřinách vytočil číslo a pustil hovor na hlasitý odposlech. Několik vteřin se ozývalo jen duté pípání, ale záhy jej vystřídal ženský hlas.

„Strike, kdo volá?“ zazněl ženský hlas na druhé straně.

„Potřebujeme pomoct,“ řekl Nigaro bez představení. „Naše sídlo bylo napadeno a máme jednoho mrtvého, pak těžce raněného. Ostatním nic není. Potřebujeme se odtud ale dostat.“

„Kde jste,“ zaznělo po chvíli ticha. „Pošlu pro vás auto.“

„Na kraji města. Pokud pojedeš na východ, uvidíš rozmlžené pohoří, to je náš úkryt,“ ujal se slova Wayfarer.

Mezi posloucháním jejich rozhovoru zaznamenala Ryenne něco, co vybičovala její instinkty. „Do prdele,“ zasyčela po chvíli a vykřikla. „Utíkejte, kurva! Vybuchne to!“ šest hlav se k ní otočilo a ani jeden nezaváhal. Wayfarer položil válečníkovo tělo na zem a s tichou modlitbou jej nechal – jak bylo u mrtvých Strážců zvykem-, na místě smrti.

Všichni se rozeběhli pryč. Za necelých pět vteřin Jeskyně explodovala.

<3 <3 <3

Ryenne seděla u silnice. S pohledem zabořeným do trávy. Nepřítomně vytrhávala její stébla. Uplynulo teprve deset minut od chvíle, kdy přišla o domov. A o přítele.

Zavrtěla se a zamračila. Někdo jí tu chyběl. Někdo, kdo byl v jejich rodině teprve pár dní. „Kde je Čumáček?“ otázala se.

Pět párů očí na ni pohlédlo. Pak muži sborově pokrčili rameny. „Neviděl jsem ho od rána,“ poznamenal Etienne.

„Jestli se mi ztratil i pes,“ syčela popuzeně, „tak najdu ty kre-, ehm, idioty, kteří to zavinili a roztrhám je na kousky, které poslouží jako žrádlo pro žraloky!“ Pak se zamračila. „Je na tom War líp?“

Wayfarer na ni pohlédl. „Drží se, ale je slabý, ta rána šla hodně hluboko.“

„Nevím, co mám dělat,“ přiznala po chvíli, „z jedné strany je chci všechny rozcupovat, ale z té druhé… bych byla raději, kdyby se nejprve War uzdravil. Však víte, aby je mohl zabít sám.“

„Já je zabiju stejnak,“ zavrčel Dwight. Ten jediný na sobě měl vlastní kalhoty. Alespoň něco, ostatní byli totiž omotáni různými Ryenninými svršky. Tedy, spíše její oblečení přehozené přes klín.

Ona sama seděla v kožené podprsence a kalhotách. Byla sice polonahá a přišla o náhradní oblečení… ale alespoň se na ně nemusela dívat.

Zadívala se za sebe do lesa. Téměř očekávala, že se z něj každou chvíli vyřítí banda vrahů a znovu je napadnou. Místo toho zahlédla bílou kouli. Zamžikala, zda se jí vše jen nezdálo. Přeci jen… teprve teď si uvědomila, že ten pes chybí… ale byl to on.

Rock se k nim blížil. Její srdce se rozbušilo. Zvedla se a pomaličku k němu kráčela. Pes zaštěkal a zavrtěl ocáskem. Ryenne se rozplakala a rozesmála zároveň. Připadala si jako kus hadru. Nebo ještě lépe, byla jako obyčejná uřvaná ženská.

„Hej,“ houkl na ni kdosi. Otočila se a čelila dravčímu pohledu, který po ní vyslal Etienne. Jeho, Dwightovo a Warovo ihnnaturahte (temná kopule, která chrání těla upírů před světlem) bylo o něco sytější, než u ostatních, neboť jejich upíří pokožka byla na sluneční svit háklivá. „Nechoď daleko, nevíme, jestli náhodou někdo nečíhá v lese.“

Přikývla. „Jenom dojdu pro Rocka, je támhle,“ zvedla ruku a ukázala prstem na řídkou část lesa.

Etienne se podíval oním směrem a na tváři se mu usadil úsměv. „Říkal jsem si, kam ten chlapák utekl.“

Vedle něj si stoupl Nigaro. „Neutekl ti krátce po tom, co Rye odešla?“ zazubil se a v indigových očích mu proběhla jiskra posměchu.

„Dal jsem jeho venčení volný průběh,“ brblal muž dotčeně. „A navíc, kdyby zůstal v Jeskyni, nejspíš by z něj byla psí pečeně.“

Úsměvná nálada opět jako mávnutím proutku zmizela a místo ní nastoupila vražedná nenávist.

„War se z toho vyhrabe, jako ostatně vždycky,“ zahřměl Ace. „S jedinou výjimkou. Teď bude nasranej, jako nikdy před tím. Pak nakopeme těm zasraným Dexian zadky. Ukážeme jim, proč hlídáme Pheculiahrem!“

„Nejsme rodinou pro nic za nic, Rye,“ zvedl svůj zamračený pohled Dwight, „jsme ti nejsilnější, co přežili Kobku. Proto žijeme spolu, abychom jeden druhého chránili, přesně jako tehdy.“

„Přesně tak,“ přikývl Wayfarer. On sám s nimi nebyl od samého počátku, ale byl s jejich osudy obeznámen do nejmenšího detailu.

Zrovna, když se chystal pokračovat ve své promluvě, ze zatáčky se vyřítilo velké černé SUV. S hlasitým zaskřípěním gum zabrzdilo před jejich malou skupinou. O vteřinu později se rozrazily dveře a z nich se vyřítila vysoká černovláska.

Oči měla ukryté za slunečními brýlemi, tělo zahalené do světle modrý džínů s vysokým pasem a černé přiléhavé košile, nohy obuté do černých sandálů.

Posunula si brýle po nose až do vlasů a zadívala se na ně. Z kulatého obličeje zářily světle hnědé – zcela jistě zvířecí – oči. „War je kde?“ otázala se bez okolků a změřila si muže s ohrnutým horním rtem.

Wayfarer se sehnul. O minutu později již kráčel s obřím mužem v náručí. „Tady, hoď ho dozadu. A bacha, trochu z něj kape.“

„Do kufru jsem rozprostřela plachtu,“ usmála se a vykročila k zadní části vozu. „Nějak jsem tušila, že někdo bude ještě pořád krvácet.“ Pak přes rameno pohlédla na zbytek přítomných.

„Do auta bych vás měla naskládat,“ utrousila a dál jim nevěnovala pozornost.

„Kdo to je,“ naklonil se Ace k Ryenninu uchu. „Neznám ji.“

„Ty ji znát nemusíš, ale War jo. Je to ta vojanda, která nám bude pomáhat. Vím to, protože jsem se s ní dvakrát nebo třikrát omylem potkala,“ utrousila a dotázaná a vykročila za ostatními, jež se už soukali do auta.

„Myslel jsem si, že bude…,“ zamumlal Ace zmateně. Pak zakroutil hlavou a dál nic nekomentoval.

„Také jsem očekávala, že to bude nějaká mužatka,“ ujistila ho Ryenne, „ale asi ne.“

Za dalších pět minut už byli na cestě. Nikdo nepromluvil ani slovo. Jenom tiché vyhrávání rádia čeřilo hustý vzduch mezi nimi.

Přijížděli ke kraji města, když jejich odvoz promluvil.

„Nevím,“ zabrblala žena, „zda jsem se představila. Jmenuju se Ophilia, ale řekněte mi tak a budou z vás kastráti. Přátelé mi říkají Lio. Oslovujte mě tak i vy, prosím.“ Rty jí zkřivil malý úsměv.

Ryenne, sedící vedle ní, pokývala hlavou. „Ryenne Drago,“ usmála se. „Říkej mi Rye nebo prostě jen Ryenne.“

„Wayfarer,“ ozvalo se ze zadu.

„Dwight.“

„Ace.“

„Etienne.“

„Nigaro.“ Všichni ti mohutní muži, namačkaní na sebe v jednom malém prostoru, se hrdě představili. Tenhle akt nevykonávali často. Jejich první reakcí byl útok. Pak teprve mysleli. Tedy, až na Nigara.

Ti válečníci byli hrdí na svá jména. Byla to věc, za kterou byli ochotni bojovat všichni, a to bez výjimky.

„Ubytuji vás u mě. V Domě začátků. Mám tam místa dost,“ zadívala se skrze černé obroučky brýlí do zpětného zrcátka. „Doufám, že vám nebude vadit bydlet v posledním patře. Je zajištěné proti slunci. Občas se využívá jako ubytování pro upíří vetřelce v mém rajónu.“

„Pokud nás nevystavíš přímému slunci,“ zasmál se Etienne škodolibě. „Tady Dwightovi by se to moc nelíbilo.“

„Nevím, který z nás dvou by zaplál jako svíčka,“ zavrčel oslovený, „já jsem o něco mladší, než jsi ty, idiote.“

„Nejprve by byl podpálený War,“ vložila se do hádky Ryenne. „Zapomněli jste na to, kolik mu je?“ Pak se zadívala z okna na předměstí, jímž právě projížděli.

Dlouhé cihlové domy lemovaly cestu z obou stran. Dokázala na nich odhadnout, že je nějakou chvíli nikdo – maximálně bezdomovci – neobýval. A přesto… tahle polo rozpadlá část byla kdysi tak nádherná. Dříve se to tu hemžilo lidmi a to těmi bohatými. Dnes… dnes tu pobíhali vandalové, chudí lidé a doslova chodící mrtvoly.

Zbytek cesty do Domu proběhl v klidném tichu. Nikdo netušil, kam míří a ať očekávali cokoliv, obrovský novogotický skvost to určitě nebyl.

„Tohle je…,“ zamumlal Ace, „nádhera.“ S údivem sledoval obří obdélníkový půdorys s bílou omítkou.

„Dům je nově zrenovovaný. Dokonce i vrchní patro prošlo proměnou. Je upravené pro potřeby našinců. Ostatně… nachází se tam šest pokojů. Můžete si je rozebrat. Ryenne stejně dostane vlastní pokoj v mém patře v levé části. To znamená patro pod vámi, nemusíte se ničeho bát.“

Lia s autem objela celou přední část domu a zajela dozadu. Tam z balkónu sestoupilo několik lidí. Tři muži a jedna žena.

„To jsou moji „kumpáni“ – dá-li se to tak říct -, pomáhají mi s vaším – teď už i mým – případem. Jsou to mí nejlepší lidé,“ objasnila Lia. „A také,“ odkašlala si a na tváři jí vystoupil ruměnec, „jsem jim psala, aby vám… obstarali něco na sebe. Protože nemůžete pobíhat jen s kusem látky přes rozkrok po mém domě.“

„Děkujeme,“ zabručel Wayfarer. Jeho pohled putoval po nově příchozích. Snažil se odhadnout jejich povahy. Chování… předvídat případný útok a na oplátku zaútočit na slabém místě.

„Takže,“ řekla Lia a otevřela dveře od auta. „Vítejte ve svém novém domově. Já budu vaše domácí a všechny ty ostatní blbosti. A tahle čtyřka… to je vaše ochranka. A teď – přeneseme ten pytel sraček přes práh nebo ne?“

Ryenne se rozesmála. Tahle žena se jí líbila. Byla jí tak podobná. Dokonce se odvážila říct o Warovi to, co nikdo nikdo jiný.

Až na Rye.

<3 <3 <3

Matte seděl ve svém útočišti. Podzemní prostory skladiště mu sloužily jako ošetřovna a občasný úkryt před světem. A to jen tehdy, kdy jeho tělo potřebovalo zregenerovat.

Pokud se teď dá rozervané hrdlo nazvat nuceným zotavováním, právě teď byl na „nemocenské“. Se zasténáním si zmáčkl tepnu. Krvácení se sice zpomalilo, za to proces uzdravování bude kurevsky bolet, to věděl jistě.

Už teď, ve chvíli, kdy si sešíval ránu – zaviněnou tím zasraným upírem-, se mu tělem valila agónie. Bude mít jizvu. A to ho sralo nejvíc.

Prudce zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak je opět otevřel a mučícím nástrojem si proťal kůži u rány. Přitáhl si druhou stranu poranění a sešil je k sobě.

Teď by se hodilo něco silnýho, pomyslil si a stiskl zuby. Sralo ho, že mu plán nevyšel tak, jak chtěl. Ale malý pocit zadostiučinění se i tak dostavil.

Zabili jednoho z nich. To znamená o jednoho nepřítele méně. A druhého sám ranil. Jestli to přežije… bude i tak nějakou dobu trvat, než se vzpamatuje. Pokud vůbec, což byla varianta, ve kterou doufal.

Už brzy bude mít na své straně mocnou zbraň. Bude mít svého vlastního nesmrtelného a nezničitelného otroka. Pokud by vše šlo jako na drátkách… do dvou týdnů bude hotový W jed. Ten by měl mít nějaký efekt, protože jak nedávno zjistil, D jed neměl na půlčíky žádný efekt.

A jeho malá kurvička bude jeho ženou. Bude ho muset poslouchat na slovo…

S vítězoslavným úsměvem na tváři se odvrátil od zrcadla.

Pomsta bude jeho. To on se bude smát naposledy. Ne nějakej pošahanej upír.

<3 <3 <3

Warovo tělo bylo v jednom ohni. Cítil plameny, jak jej požírají. Šířily se od břicha do zbytku těla. Doslova jej pohlcovaly.

Byl mrtvý. Zcela jistě byl po smrti. Tohle tedy muselo být peklo. Věděl, že tady jednou skončí. Byl přeci hříšník. Nebyl obyčejným smrtelníkem.

„…ty…horká…zabiju…chápeš?“ dostávalo se k němu skrze závoj temnoty. Je možné v pekle slyšet hlasy svých milovaných? Je to snad novou úrovní utrpení?

„…ej! Dostane… infarkt!“ ten ječivý ženský hlas k němu doléhal. Lámal mu srdce ve dví. Jeho rodina by neměla být zničená. Měli by jásat…

Ale proč vlastně? Měl tu pro ně být, musel. To on je stmelil. Teď nemohl prohrát proti smrtce.

„Ware,“ hustou temnotou pronikl klidný ženský hlas, „jestli nezvedneš do týdne prdel z postele – a to jsem ti ještě dala šest dní navíc – tak letíš první třídou rovnou do chřtánu smrti.“

Pokusil se usmát, ale svaly mu nesloužily. Byla tu Ryenne… a Lia, která mu ječela do ucha. Ta ženská věděla, jak chlapa vytočit a popravdě… už několikrát si přiznal, že ty dvě jsou si dost podobné.

Obě byly horké hlavy, které by neměl nikdo naštvat.

„Varuji tě, že jestli se neprobudíš,“ vrčela Ryenne, „skočím na prvního chlapa, kterého potkám.“

V duchu se zasmál. Ano, byla to ona. Vždy bude stejná. Pak už si jen pamatoval, že temnota okolo něj se začala stahovat.

<3 <3 <3

Lia seděla u svého stolu v pracovně. Naproti ní se mračil černooký blondýn. Poslední dva dny s ní on a ta měděná hlava rozebírali, co má zjistit. Jak dát pozor, aby ji nikdo neodhalil a pak jí vysvětlovali, jak zacházet se zbraněmi. Jako by to nevěděla.

Ale dnes… dnes je den, kdy tyto poznatky zužitkuje. Poprvé se infiltruje mezi lidi.

„Na okresním by měli mít vše. Ty potřebuješ být přeložena na hlavní oddělení a získat přístup ke všemu. To by měly zařídit tyhle papíry. Nezapomeň, že jsi deset let pracovala v hlavním městu u speciálních agentů,“ Etiennovi oči se zaleskly.

„Stejně jako předešlé dva dny. Mám sesbírat a okopírovat spisy o těch úmrtích. Pak monitorovat další podezřelé vraždy a tak dále, a tak dále.“

„Výborně,“ usmála se měděná hlava při vstupu do pracovny. Bylo okolo půl třetí ráno a tihle dva upíři ji vytáhli z postele doslova násilím.

„Wayfarer říkal něco o tom, že sestavuje plány pro naší další noclehárnu. Prý budeme muset koupit nějaký dům a on jej přestaví a rozšíří. A vytvoří podzemní komplex, kde budeme moci trénovat a popřípadě přespávat. Říkal něco o okolí Druid Parku, toho… no vy víte kterého. Je tam prý i možnost vybudování a když lidem vložíme pod nos vidinu výstavby, ani si nevšimnou, že ten dům je několik měsíců hotový.“

„Tvoje myšlenkový pochody jsou tak zajímavý, že jsem málem usnul,“ utrousil Etienne a posunul se v koženém křesle.

„To měla být narážka na to, že s ním jdeš zítra večer omrknout lokalitu ty,“ odpálkoval jej Nigaro. Pak se zamračil na hodiny, které vysely na zdi, a prohlásil: „Za dvě hodiny svítá, ještě dojdu zkontrolovat Wara a pak půjdu spát. Zatím, Lio,“ mávnutím ruky se rozloučil a zanechal je v místnosti samotné.

„Měl bych také jít,“ řekl po chvíli Etienne. „Jen bych se chtěl zeptat, jestli jste si vědomí – vy všichni -, toho, co může nastat, když se to nějak pojebe?“

Černovláska se mu upřeně zadívala do očí. „Nejde tu jen o náš druh. Jsou v tom i nevinní lidé. Takže nic není málo nebezpečné. A nikdy to nebude ani bezpečné.“