Pod nadvládou noci 4

Pronikavé drnčení mobilu vytrhlo Liu ze spánku. Zmučeně zasténala a zašmátrala po nočním stolku, na kterém měl ten ďábelský vynález ležet. Pozdě jí ale došlo, že není ve svém pokoji, ale v pokoji toho chlápka vedle ní.

Poprvé porušila své pravidlo, které si nastolila při nástupu k mariňákům. Barvitě si vzpomínala, jak tenkrát Thee vyprávěla, že jede pracovat do Evropy a pobude tam několik let. V osmnácti letech nastoupila, ve dvaadvaceti odešla.

Ta čtyři ukrutné roky dlouhá služba ji naučila mnohému. Nejdůležitějším však zůstávalo pravidlo „Důvěřuj, ale kurva že prověřuj.“.

Rychle vstala z postele a natáhla si své elastické modré šaty. Pak popadla drnčící přístroj a přijala hovor aniž by se podívala, kdo jí to vlastně volá.

„Lia,“ zašeptala do přístroje zatímco si nazouvala černé jehlové podpatky. Pak popadla kabelku a vyrazila pryč.

„Tady War,“ ozvalo se na druhé straně. „Potřeboval bych po tobě laskavost. Přesněji řečeno jednu obří laskavost.“

„Cos zase vyvedl?“ vyštěkla do přístroje.

„Já v tom nejedu,“ odsekl a záhy pokračoval. „Určitě sis všimla, že se zvyšuje počet obětí toho sériového vraha, že?“

„Jo,“ zamručela a rukou šmátrala v kabelce, kde se údajně měli nacházet klíče.

„Není to sériový vrah, ale Dexian. Mají něco v plánu. Ty mrtvoly, co jsme našli mi, byly totálně rozervaný.

Proto potřebujeme, abys nám vypomohla.“

„A to jak?“ V levé ruce vítězně sevřela klíče.

„Infiltrujeme tě mezi lidské policisty,“ vysvětlil suše. Lia se zarazila v půli cesty přes přechod.

„Cos to řekl?“ zavrčela.

„Řekl jsem, že tě nějak přidělíme k lidským policistům. Budeš nám posílat zprávy o vraždách, pitvách a všem ostatním, co ti řekne Wayfarer. Lio, tohle už není hra. Zabíjej ve velkým. Za měsíc dvacet vražd není žádná zkurvená hra.“

„A jak si představujete, že to uděláte, pánové?“ zeptala se a přitom zvedla prostředníček na řidiče, který si dovolil na ni zatroubit. Byla hodná holka, ne že ne, ale to jen někdy. Málo kdy.

„Etienne je génius a stejně tak i zbytek mých mužů. Všechno zařídíme, ty budeš dělat jen to, co děláš obvykle.“

Nastala dlouhá pauza, kdy došla až k autu a odemkla jej. Pak nastartovala motor a vyjela. Teprve potom promluvila. „Co se ve skutečnosti stalo?“

„Nesnáším, když tohle děláš,“ zasyčel War. Jejich obvyklá konverzace se skládala ze syčení a vrčení. Takový oni byli. Z části zvířata, z části lidé.

„Tak si koukej zvykat a vyklop to. Víš, že nesnáším čekání,“ uculila se.

„Dva kilometry od nás, přesně na hraně našeho území, se našla mrtvola. Ne v zrovna dobrém stavu. A nebyla zabita člověkem.“

„Zkusím se optat v Domě, možná, že někdo o něčem slyšel. A pak se uvidí, zda ti pomůžu, Ware. I já mám své limity a pokud mě zase šoupneš někam ke složkám… už teď mám problém zapomenout na to, co se stalo u maríny.“

„Lio,“ zamumlal o poznání mírněji War, „nechci tě do ničeho nutit, ale myslím, že víš o tom, jak výjimečná pro nás jsi. Pokud by se dokázal mezi policisty někdo infiltrovat, byla bys to ty.“

„Víš,“ rozesmála se najednou, „že když chceš, jsi ten nejhorší svůdník pod sluncem?“

„Nevím, co tím myslíš, ale líbí se mi to,“ odpověděl po chvíli ticha War. Pak se v přístroji ozvalo jen táhlé pípání, oznamující, že hovor byl ukončen.

Ophilia se zamračila. Za několik dní, co u ní Thea bydlela, začínala více pozorovat své okolí. Věděla o těch vraždách. Slyšela i o spekulacích, že za to může někdo z Dexian.

Jenže pokud by za to mohl právě jejich kdysi spřízněný rod, všechno by se obrátilo.

Neříkala, že Dexian nevraždili Pheculiahrem, to byl jeden z důvodů, proč War začal spojovat svou rodinu a vytvářet válečníky. Ale boje mezi Dexian a Pheculiahrem se nikdy nedotkly smrtelníků.

Jejich životy byly až příliš křehké na něco tak nebezpečného. A pro mnohé byly zcela zbyteční.

Lia zpomalila u přechodu a nechala projít několik mladých lidí. Zamyšleně je pozorovala. Proč by je někdo chtěl zabíjet? Vždyť ani nepřekáželi v bytí ostatních ras. Naopak, lidé sloužili mnohým jako sexuální partneři, přátelé a v některých případech i životní partneři.

Znovu se rozjela. Pokud osud chtěl, mohl mít míšenecký pár i dítě. Jedním z těch příkladů byla i Thea. Jejím otcem byl Dexian a matkou člověk. Eliza – Theina matka - sice přežila, ale jen za podmínky, že už nikdy znovu nebude mít děti.

Její tělo již nebylo uzpůsobeno lidským potomkům. A i když byl Domenico nelidský bastard, miloval Tanieh. To věděli všichni členové její rodiny. A pak, daroval jim i ten největší ze všech darů. Malé dítko. Dívku, která neměla jistý osud.

Lia dojela ke svému sídlu. Založila Dům pro Pheculiahre, kteří neměli kam jít, nebo byli také kříženci. Nyní dům obývalo dvacet měničů. A Thea.

Vlastně… svou sestřenici poslední dobou nevídala tak část. neustále se potloukala s Mattem a mnohdy tam i přespala. Ale byla zamilovaná, což bylo hlavní. I když, nevěděla, co si o tom muži má myslet, byl poměrně milý a jak se zdálo i bezelstný.

Na jeho chování bylo občas pár divných věcí, ale pokud bude o Theu pečovat… zůstane mu hlava na krku. Dokonce by mohl být i jejím partnerem pro život.

Jenže… každý diamant má svůj kaz. A ona zatím nezjistila, jaký je ten jeho. Ze zamyšlení ji vytrhlo zaklepaní na sklo vedle její hlavy.

„Vylezeš ven, nebo hodláš spáchat sebevraždu?“ zazubil se vysoký a hubený muž s hnědým ježkem na hlavě a hnědým pohledem.

„Ahoj Mabone,“ usmála se na něj mile. Tenhle měnič byl jejím nejlepším přítelem už od mariňáků. To on ji z toho pekla vykopal. „Takou radost bych ti neudělal.“

„Nevím, jestli by to byla zrovna radost,“ protáhl a narovnal se, aby jí udělal místo při vystupování. Když už byla jednou nohou venku, popadl ji v pase a přitáhl k sobě.

„Miluji tě,“ zavrněl, „vezmi si mě a měj se mnou vrh mláďat. Slibuji ti, že i v posteli stojím za hřích.“

Lia se rozesmála a chytla se jeho rozložitých ramen. „Ach bože,“ vypískla a zaklonila, „na tuhle nabídku čekám celý svůj dosavadní život!“

„Polib mě na stvrzení našeho svazku!“ zakřičel a přimáčkl si její vysokou postavu s jemnými tvary k té své hubené a přeci jen tvrdé a svalnaté.

„Nejsem si jista, zda obětovat svou nevinnost ve prospěch tvého chtíče, můj Mabone,“ zanaříkala a poplácala ho po ramenech.

Muž se rozesmál a postavil s Liou v náručí.“Ach ty ničitelko mužských džínů. Co máme mi nebožáci potom dělat se stany v kalhotách?“

„Využít umění své ruky, kámo,“ odsekla a pokusila se vymanit z jeho paží. Teatrálně si povzdechla. „Můj vysněný muži, pusť mne na zem, nebo ti prokousnu krk.“

„Cokoliv si přeješ, má princezno,“ velkou rukou jí přistál na zadku a zmáčkl.

Lia vykřikla. „Ty prasáku jeden!“ káravě jej zatahala za vlasy. Jeho stisk na pozadí se tím jenom zvětšil.

„Chci tě, lásko,“ zavrněl a laškovně ji kousl do ramene. „Ale jelikož smrdíš jak sex se člověkem… budu tě mít jindy!“

Pomalu ji spouště po svém těle dolů. Lia se celou tu dobu smála. Věděla, že sní Mabone laškuje, ale přitom ji bere jako mladší sestru. Stejně tak věděla, že pokud by si opravdu měl vybrat okamžitě družku, sáhl by po ní. A to jen proto, že se odmítal spářit s někým, kdo by byl neznámý a on neznal všechna jeho tajemství.

Zvyk, který si stejně jako ona přinesl ze služby. Zažili spolu mnohá zvěrstva. Viděli, jak se lidé vraždí navzájem. Poznali pravou bolest.

„Cos to odchytila za chlapa tentokrát, lásko,“ uculil se na ni a zatahal za lem šatů, který se jí vyhrnul vysoko na stehna. Prudce jím trhl a stáhnul ho až ke kolenům.

„Popravdě,“ zamumlala, „ani sama nevím. Byla jsem nalitá. Ale mám za to, že jeho jméno začínalo na… počkej… D. Něco na D. Možná Dean?“

„Měla bys přestat s chlastem, kotě, nechci aby tě pak někde přehnul nějakej Dexian a já měl na krku nemanželský děti.“

„S nikým z nich bys si to nerozdala ani kdybych byla zpitá pod obraz. To mi věř. A teď, co se tu stalo v době mé nepřítomnosti?“

„Thea se ještě nevrátila. Byl tu nějaký týpek, který byl sto procentní člověk, a hledal tě. A pak jsem tu já a můj stan, lásko.“

Lia se zazubila a pohledem přejela po Mabonově těle až k rozkroku. „Nevidím nic závažného.“

„Co chtěl ten chlápek?“ zeptala se a vykročila směrem k sídlu. Mabonova dlaň jí přistála na spodní části zad. Ten chlap měl jediné štěstí, že vůči jeho dotyku necítila averzi a nerozdrápala mu hrdlo.

„Přinesl ti poštu. Dopis do vlastních rukou. Nevím, proč dělal takové drahoty, když jsem si ho bral.“

Rozesmála se. „Divíš se? Bože, vždyť ty na každého člověka ječíš.“

„Ne, já na něj syčím, to je rozdíl, velký.“

Dál už kráčeli v tichosti. V domě neměl být momentálně nikdo, neboť měniči také museli pracovat a přispívat na bydlení. Navzdory tomu rozložitý dům nevypadl a nikdy prázdný.

„Dostala jsem nabídku,“ řekla znenadání. „War potřebuji špeha u lidských policistů. Víš, kvůli vyšetřování těch vražd, co lidé připisují sériovému vrahovi.“

„A?“ zvedl obočí.

„A já jsem na tu práci prý ideální kandidátkou. Věří mi a navíc mám zkušenosti.“

„Jdeš do toho?“ zeptal se. Pomalou chůzí se doloudali až do její pracovny. „Nebo je v tom necháš?“

„Ještě nevím, není tu sice nic, co by mi radilo to neudělat, ale není tu také důvod to pro něj dělat.“

„Jak dlouho ho znáš?“ zeptal se Mabone. Jeho vysoká postava se nacpala do jednoho z kožených křesel u stolu zatímco ona usedla na hranu stolu.

„Dost dlouho na to, abych věděla, že nevěří jen tak někomu. Je ti dost podobný.“

„Takže ho také bereš jako rodinu?“ otázal se s úšklebkem na tváři. Lia věděla, že se ti dva setkali a pokaždé se téměř porvali. Nikdy neznala pravý důvod, snad jejich alfa sklony, ale jedno bylo jisté. Ti dva si absolutně nesedli.

„To bych netvrdila. Je to spíš dobrý přítel. Mockrát jsem mu pomohla. A on naopak tolikrát zase mně. Mám pocit, že mu to dlužím.“

„Nemusíš to pro ně dělat, kotě, zní to dost nebezpečně. A o tebe nehodlám téměř podruhé přijít.“

„Mabe,“ zavřela oči a usmála se, „šance, že umřu při normální potyčce je třikrát taková, než že zemřu pod jejich křídli. Víš to moc dobře.“ Rukou se začala prohrabovat v papírech na stole. Narazila na velkou žlutou obálku.

„To je od toho kluka?“ zeptala se.

„Jo, to je ona. Neotevíral jsem ji. Je to na tobě.“

Lia se usmála. „Nemusíš mi kontrolovat poštu. Zvládnu to sama.“

Pomalu rozlepovala žlutý okraj a mračila čím dál tím víc. Na obálce bylo akorát její jméno a nic víc. Ani adresa, ani odesilatel. Roztrhla poslední kousek okraje a nahlédla dovnitř.

Bílý dopisní papír a malá kovová krabička se na ni nevinně dívaly. Natáhla ruku a vytáhla dopis. Zběžně jej přelétla pohledem a strnula. Rychle vytáhla i krabičku a nahlédla do jejího obsahu.

„Kurva,“ zasténala a z tváří jí zmizela veškerá krev. „Tohle začíná být osobní, Mabe. Podívej se na to.“ Natáhla třesoucí se ruku jeho směrem.

„Myslíš si, že to je... že to byla část jednoho z našinců?“ zaklapl prudce krabičku.

„Okamžitě zkontaktuj všechny obyvatele domu. Za hodinu tady. Musíme zjistit kdo chybí,“ vrčela. „A Mabe? Prosím tě, nezlob se, že tu práci přijmu. Je mi jedno, že to nemusel být našinec, ale tohle zašlo moc daleko. Prosím tě, zbav se toho. Všeho. Zavolej klidně i Warovi, jen to odnes pryč.“

Muž ve dveřích jen přikývl.

<3 <3 <3

„Nemůžu uvěřit, že tohle naše první rande. Tedy, myslím to skutečné,“ culila se Thea na Mattea. Ten jí jemně shrnul volnou kadeř z čela.

„Hm, a já si myslel, že už jich byl tak tucet. Ale piknik v parku… kdo by odolal?“ zazubil se.

„Já určitě ne,“ pohlédla na něj se zábleskem v očích. „Ještě by mohlo záležet na tom, co je k jídlu.“

Matte se rozesmál. „Bože, já jsem stvořil monstrum!“ V očích se mu podivně zalesklo.

Pomaličku se blížili k bráně, oddělující park od okolního světa. Tedy, pokud vám náhlý poryv zeleně Druid Hill parku připadal jako brána.

„Miluji to tady,“ rozesmála se a rozpřáhla ruce. Není to nádhera? Utéct z města sem, do tohohle ráje?“

„Ráj je to s tebou. Jinak je to obyčejný park,“ odpověděl jí Matte, který se usadil na jednu z laviček. „Pojď ke mně.“

Thea se na něj úkosem podívala. „Pane, vy jste mi nějaký dominantní.“

„Jenom s tebou, Thei, jenom s tebou,“ zahýbal obočím. Pak si poklepal na stehno a vybídl tak Theu, aby se usadila. Ta s úsměvem uposlechla a políbila jej na tvář.

„Mám tě ráda,“ zašeptala mu do ucha, „ale ještě raději tě mám v soukromí a nahého. Proč jsme museli jít do parku?“

„Ještě před chvílí to byl ráj,“ zakuckal s Matte, „a teď už bys mě svlékala?“

„Mám na to právo,“ kousla ho do ucha. „Ale raději bych toho asi měla nechat, co? Ještě nás kvůli mně zatknou.“

„A zavřou nás do jedné cely? To by ti nahráli do karet.“

Musela se usmát. Od té doby, co se s ním poprvé vyspala, ji operovával jako zlato, které je až příliš vzácné. Tím se jí zahryzl hluboko pod kůži. Měla ho ráda, jen netušila, zda je to láska. Byl zkrátka něčím, s čím se cítila skvěle. A nechtěla se toho vzdát.

„Cos nám připravil dobrého?“ zeptala se, když se zvedala a usedala na trávu u nedalekého stromu, který vrhal mohutné stíny. „Tak pojď, neumřu kvůli tobě hlady. Jsem žena a potřebuji nakrmit!“

„Já si myslel, že ženy žijí ze vzduchu a vody. Bože, našel jsem novou rasu,“ rozesmál se.

„Ano, jsem rasa, která potřebuje jídlo a slazené pití, jinak je nepříjemná jak osina ty víš v čem.“

„Stihl jsem si všimnout. Ale myslím, že tvůj úsměv to vše rozbije a stane se z tebe zase ta rozkošná divoška,“ oponoval jí a s košíkem v ruce se k ní blížil. „Je tu ještě místo pro nebohého poutníka?“

„Hm, nějaké se tu najde. Ale budeš se muset mačkat s mým tělem. Nevadí?“

„Vůbec,“ opět zakýval obočím, „myslím, že se dostanu do nebe.“

„Já bych řekla spíš do pekla,“ rozesmála se. V jeho přítomnosti byla tak uvolněná a šťastná. Vyvstávala v ní myšlenka na to, že on by mohl být tím pravým. Byl nádherný, milý a dvorný. Nebezpečným se stával jen pod rouškou žhavých pekelných radovánek.

Opravdu jí na něm záleželo a nechtěla, aby v brzké době odešel. Zadívala se na něj. Jeho blond vlasy se leskly v záři poledního slunce. Oči vrhaly kradmé pohledy a blyštily se tisíci odstíny šedé barvy promíchané s modrou.

Bílé tričko se mu napínalo přes vypracované svaly a ošoupané světle modré džíny zvýrazňovaly vše, co mělo být viděno a obdivováno.

Zrovna ve chvíli, kdy na něj civěla, se na ni otočil a zářivě se usmál. „Není to krásný den? Ideální pro naše první rande.“

Uculila se na něj. „Dokonalý,“ zašeptala. Nevěděla, zda mluví o počasí, nebo o něm.

„Co máme v plánu na dnešek dál? Dovádět nazí ve vodě? Házet sebou v posteli? Radovat se ze života?“ vypočítával na prstech jedné ruky, tou druhou mezitím zajel pod tričko a hladit ji na břiše.

„Zapomněl jsi na to, že musíme dnes navštívit Liu. Neviděla jsem ji... od té doby, co jsem s tebou jsem ji viděla tak deset minut a to jen jako záblesky.“

„A nemůžeme ještě dnes být jenom spolu? Navštívili bychom ji zítra,“ fňukal Matte. „Navíc, musím odjet za prací, takže bys byla u ní.“

„Odjet?“ zarazila se Thea. „Nic jsi mi neříkal. Kdy ses to dozvěděl?“ Se svraštělím obočím se nadzvedla na loktech a podívala se na něj.

„Víš, jak jsem včera musel odjet?“ zeptal se. „Vyskytli se unikátní možnosti, které jsou hrozně vzácné. Navíc, máme jen jednu šanci. Pokud ji nevyužijeme, všechno bude na nic.“

„Mohl jsi mi to říct dřív,“ přela se Thea. „A já jsem si mohla najít zábavu. Ale víš co, budu u Lii, alespoň se tě na chvíli zbavím.“ Blesky, které sršely z jejích očí, vypovídaly o tom, že není tak klidná, jak se zdá být.

„Ale no tak, koťátko,“ pohladil ji opět po břiše, „nebuď tak naštvaná. Vrátím se brzy. Ta akce není na dlouho.“

Thea zavrčela. Měl pravdu, určitě se ztrapnila zbytečně. Netušila ani, že je schopna takového projevu žárlivosti. Nikdy před tím ani na nikoho nežárlila! Popravdě řečeno, neměla ani důvod. Jenže s Mattem to bylo jiné. On byl jiný. Doufala s ním v lepší budoucnost.

Doufala v to, že on bude stát při ní po co nejdelší dobu. Vždyť i žárlila na každou cuchtu, co se na něj podívala!

„Dlužíš mi večeři,“ zavrčela místo toho. Pak jen sledovala, jak se na jeho tváři roztáhnul pobavený úsměv.

„Ty mě vyjdeš draho, lásko,“ sledovala, jak se levý koutek zvedá o něco výš než ten pravý. Další detail, který zbožňovala.

Nedokázal se na něj déle hněvat. Byl to on. Ten, který všechno zachrání. Ten, který ví jak na ni.

„Polib mne,“ zavrněl a nastavil jí své rty. Uposlechla jej, neboť nedokázala odolat ničemu, co jí navrhl s tímto úsměvem na tváři.

<3 <3 <3

Matte se křivě usmál, když se k němu na okamžik otočila zády. Nemohl uvěřit svému štěstí. Nejen, že včera omylem našel skrýš těch ubohých válečníků, ale oni jej k ní dokonce sami dovedli. A teď, ta malá míšenka mu doslova zobala z ruky.

Udělá všechno, co po ní chtěl, i když to sama ani netušila. Udělá vše, co po ní chtěl. Včetně toho, že se mu odvyprávěla celý svůj rodokmen. Její otec byl Dexin. Jeden z těch, co byli vysoko postavení. A hlavně, jeden z těch, kteří platili jejich celý projekt.

Její otec dokonce sám pomáhal s vyhledáváním míšenců a podílel se i na tvorbě jedu. Pomohl vynalézt W jed a D jed. Tyto dvě látky se v DNA vzorci měnily na genetickou informaci vlkodlaků a draků. Jenže právě dvě z nejmocnějších složenin měli ten krvavější výsledek. Lidské tělo nebylo schopno jej přijmout a proto z testovaných subjektů, kterým byli vpraveny do krve, skončily jako rozsekaná hromádka sraček.

Jenže ona... ona by mohla snést W jed. Ten nejmocnější ze všech. Její tělo stálo na dokonalém mezníku, jež zaručoval sílu. Vytrvalost. Odolnost. To bylo vše, co potřeboval.

Ale doposud jí ještě neměl dost. Čím delší dobu sní byl, tím více nabýval dojmu, že ona je ta pravá pro něj. A až z ní bude vlkodlak...

Bože, jak může mít tak obří štěstí?

<3 <3 <3

Ophilia se mračila na telefon. Věděla, že chce Warovi zavolat a přijmout jeho nabídku. Zkrátka jen... něco jí říkalo, že by měla ještě chvíli přemýšlet. Uběhlo dalších deset minut a ona neustále váhala.

Nakonec zvedla sluchátko domovního telefonu a vytočila osobní číslo do toho zpropadeného doupěte.

Ozvalo se zazvonění. Pak další a ještě jedno. Chystala se přístroj zacvaknout, ale ve chvíli, kdy jej odtáhla od ucha, někdo na druhé straně jej zvedl.

„Ace, kdo volá?“ zavrčel mužský hlas. Lia prudce zavřela oči. Nechtěla s nima mluvit. A nechtěla mluvit ani s tímhle idiotem. Znala ho jen z dálky. Věčný svůdce a nekonečná zásoba sexuální energie.

„Řekni Warovi, že to beru,“ vyhrkla rychle a aniž by se představila, či rozloučila, vypnula hovor.

Z hluboka se nadechla. Nevěděla ani proč, ale nervozita ji polévala od hlavy po paty.

Bodavý šíp strachu projel jejím tělem. Někdo začal vraždit nevinné měniče. Pheculiahrem se sice dokázali bránit, ale co třeba ti další, kteří začali umírat. Jak se mohli lidé bránit proti Dexian?

Lidé nebyli tak silní. Jejich těla byla křehká. A přesto je nějaký zvrhlík začal hubit. Ale proč? S hlavou v kolébce dlaní se sesunula na zem. Začala nasucho vzlykat.

Nedokázala plakat. Nemohla. Ale myšlenka, že by další na řadě mohla být třeba i Thea a nebo, že by ona část těla patřila jednomu z jejich svěřenců, ji trhala na kusy.

Za pět minut se měla sejít s Mabonem a ostatními v hale. Tam teprve zjistí, kdo zmizel. Pokud vůbec někdo.

Podložila si dlaně koleny a schoulila se do jakési prenatální polohy. V té ji také později našel Mabone. Ten se k ní beze slov přisedl a objal ji okolo ramen.

„No tak, kotě,“ zabručel, „co se děje?“ jeho hlava se přiblížila k té její. Tenhle chlap věděl, co má dělat, aby jí pomohl.

„Musíš jít do jídelny,“ povzbuzoval ji, „všichni už čekají jen a jen na tebe, drahoušku. Pamatuj si, že tohle je tvoje rodina. Tvé teritorium a nějaký imbecil ti ho možná i narušil.“

Měl pravdu. Teď by se měla zvednout jít obhajovat svou čest a ty, kteří na ní záviseli.

Zvedla se a oprášila své džíny. Pak s pohledem upřeným na Mabeovu napřaženou dlaň řekla: „Nechtěla jsem se takhle sesypat.“

„Nic se nestalo. Hlavně, že jsi živá a zdravá ty,“ usmál se na ní a pohladil ji po zápěstí.

Bok po boku vykročili a došli do haly, která sloužila jako zasedací místnost. Všechny přítomné hlavy se za nimi otočili.

Lia byla potichu, dokud nešla úplně dopředu. Tam vyšplhala na vyvýšený stupínek a zahleděla se do davu.

„Vy všichni, co jste tu, potřebuji vědět, zda se někdo z nás neztratil,“ začala mluvit tichým, ale pevným hlasem. Chvíli počkala, než se vytratí nehlasitější šum a promluvila.

„To je první z věcí, které vám musím oznámit. Tou druhou je, že díky postupujícím vraždám smrtelníků, ale i nás, jsem byla požádaná Warem o spolupráci. Proto bych byla ráda získala váš souhlas, neboť i vy máte právo do toho zasáhnout.“

Mabone se zvedl a postavil k jejímu boku. „Myslím, že je rozumné, aby do toho Lia šla. Je dobré mít našince mezi lidmi. Získáme tím všechny potřebné informace.“

Většina sálu se postavila vyjádřila svůj souhlas. Sedět zůstali jen tři. Jednou z nich byla Reta – lví měnič, další Ian – míšenec tygra a pumy, a posledním Zev – alfa samec kočičí smečky.

Ti tři byli tím nejnebezpečnějším, co v sídle měla. Reta se svými křehkými ženskými křivkami působila na první pohled mile a něžně a to do té doby, než otevřela pusu a promluvila… v tu chvíli se otevřelo samo peklo. Ta drobná blondýnka měla jazyk ostrý jako její nejlepší dýku a oči ledově chladné – stejně jako zbylí dva.

Ian byl hubený kluk, kterému bylo čerstvých dvaadvacet, na krku však nesl desítky jmen svých obětí. Každý idiot, který se mu postavil do cesty ve chvíli, kdy byl vytočený, skončil v lepším případě na pohotovosti. A i když byl hrubý, nikdy v životě neublížil ženě.

Nakonec tu byl Zev. Tři sta let stará kočka s dominantním postavením. Nebyl plnohodnotným členem sídla, ale Lia věděla, že neodejde do té doby, dokud nezajistí její úplnou bezpečnost. A jelikož tu žil od samého počátku – nečekala ani, že by odešel. Vlastně, jeho horká řecká krev by to ani nedovolila.

„Pokud si myslíš,“ zavrčel Ian, „že tě do toho necháme jít samotnou, jsi kurva na omylu.“ V těch tmavě olivových očí běhaly blesky.

„Já jsem sem přišla a složila ti slib věrnosti a poslušnosti,“ zavrčela Reta. „Můžeš tím pádem rovnou zapomenout na to, že bys do toho šla sama.“

„Když jsem přišel já,“ přidal se Zevův baryton, „byla jsi na pokraji zhroucení a já ti řekl, že se jednou dožiju dne, kdy budeš šťastná, nebo tě učiním svou.“

„A já ti tehdy oznámil,“ přidal se rozzuřený Mabone, „že na to máš rovnou zapomenout. To raději najdu chlapa, kterej jí to udělal a přinutím ho si ji vzít.“

„Já vám oznámila, že se nehodlám spřáhnout s některým z vás,“ odtušila Lia.

„O to se teď nejedná,“ zasyčela Reta, „chtěli jsme tím říct, že do toho jdeme s tebou. Pokud ten někdo už vraždí i našince… já ho, do hajzlu, zabiju.“

„Řekli jsme to. My jsme slíbili tě ochraňovat. Takže do toho nejdeš sama,“ rozkázal Zev a všichni čtyři začali přikyvovat.

„Být tebou, ohlásím tomu chlapovi, že máš pár pomocníků,“ zasmál se Mabone. Jeho pocit zadostiučinění byl více než patrný.

<3 <3 <3

War seděl v jídelně. Jeskyně teď byla tichá, neboť byl den a většina přítomných si navykla na noční režim. On ale nemohl spát. Tělem mu probíhaly jemné záchvěvy.

Nebyly bolestivé, ne tak jako ty předchozí. Tentokrát to bylo jiné. Tenhle pocit… to bylo tušení. Zvedl svůj mobilní telefon a podíval se na displej. Očekával hovor od Lii. Tedy, o něco delší než ten, který mu vyřídil Ace.

Přijala to. Věděl, že mu pomůže. Vždy tak učinila. I když ho předtím poslala někam… hodně daleko.

Položil si hlavu do dlaní – což byla v poslední době jeho nejoblíbenější pozice. Touhle dobou by měl být v posteli s nějakou vášnivou upírkou. Neměl by sedět sám. V kuchyni.

Bože, kdy naposledy byl se ženou? Tipoval to na dobu před necelým měsícem. Den poté, co poprvé ucítil tu vůni.

Zamračil se. Nevěděl proč, ale připadal si, jako by někoho podvedl. Ten pocit ho sužoval. Ale… jeho podstata křičela, ať najde zdroj té vůně a podmaní si ho. Ať nekouká do minulosti.

Zkontroloval ještě jednou svůj telefon. Bylo deset hodin. Slunce téměř v půli oblohy. Počká, než se Ryenne vrátí a pak jí všechno řekne. Řekne jí o tom, co ho čeká za osud. A zlomí její křehké srdce ještě víc, než dokázal do teď.

Po páteři mu přejela vlna chladu. Něco nebylo v pořádku, ale netušil, co to mohlo být. Možná, že se něco stalo Ryenne, zamyslel se. Záhy tu myšlenku stejně rychle zahodil. Byla dost silná na to, aby se o sebe postarala sama.

Zvedl se s úmyslem, že jí vše řekne až dalšího dne. Pak to uslyšel. Jednolitý dusot těžkých bot, který se blížil k Jeskyni. Nemohl to být nikdo z nich. Musel to být tedy narušitel zvenčí. Rozeběhl se.

Rychle se blížil k vstupu do Jeskyně a ve chvíli, kdy tam doběhl, deset těžce ozbrojeným mužů vtrhlo dovnitř. Pálivý pocit slunečních paprsků se dotknul jeho očí, i když stál ve stínu.

Nemohl se hnout a zatím co ozbrojenci naklusali dovnitř, on dokázal leda tak uhnout do chodby, v níž se nacházely jejich pokoje. Věděl, že ho brzy dostihnou. Možná ho dokonce i zabijí, ale on nejdříve hodlal vyburcovat svou rodinu.

Rozrazil první dveře, ke kterým se dostal a zařval na Wayfarera.