pondělí 30. března 2015

Pod nadvládou noci 12

Thea zamžikala a přehodila si paži přes oči. Určitě musela ještě snít, protože jinak by neležela jak široká tak dlouhá na posteli v objetí svalnatého chlapa, co ji jaksi šimral na noze. Ale jelikož měl své ruce okolo jejího pasu, nebylo to možné. Pokud by tedy upíři nevlastnili supertajný pár rukou…
Jednu věc věděla na sto procent, on určitě neměl vlhký palec u nohou! Prudce se posadila a přitáhla přikrývku na nahá ňadra. U nohou postele stála vysoká žena s narudlými vlasy. Z různobarevných očí jí sršel smích. Vzhledově vypadala na dvacet pět – plus mínus, ale protože ona byla v odhadování věku vždycky tak trochu mizerná…
A to vlhké byl ve skutečnosti čumák, patřící obrovskému bílému psu. Pokud si to dobře pamatovala, poprvé ho viděla v kuchyni, kde si slabošsky dokázala své vedoucí postavení „alfa vlčice“.
„Rocku, sedni,“ řekla žena rázným hlasem a pak se usmála. „Nazdárek,“ zvedla ruku do vzduchu. „Neřekla bych, že staroch na to jde tak rychle, ale… klobouk dolů. Chtěla jsem mu jen oznámit, že s ním chce mluvit Lia a pak mu předat nějaký formuláře ze školy… No, ale… nemohla bys ho probudit. Nemůžu se dočkat jeho výrazu, až si mě všimne!“
Rozesmála se a usedla na postel. „Určitě se mě pokusí alespoň jednou zabít a říct mi, že tyhle věci jsou pro mě zapovězené. Kdyby jen věděl,“ na tváři se jí objevil ďábelský úsměch.
„Jen tak mimo, jmenuju se Ryenne, ale všichni v tomhle domě mi říkají Rye – až na starocha.“
Thea zamžikala a pak jí spadla brada. Vlastně vůbec nečekala, že do jeho ložnice vtrhne někdo takovýhle a vypustí na ní z úst milion věcí, když ona se sotva probudila. Ostatně byla celkově reakčně zpomalená, což byla vina přerušeného spánku.
„Thea,“ řekla v odpověď. Ani netušila, jak ta slova opustila její rty. Připadala si nahá, pod pohledem těch očí. Jedno bylo lidské, druhé dravčí.
„Já vím, kdo jsi,“ usmála se. „Dostala jsem tě do tohohle domu, protože vím, jak moc jsi důležitá. A také vím, co budeš pro něj. Sakra, to je tak těžký ho vzbudit?“
Odkdy bylo tak těžké někoho stíhat? A tím stíhat je myšleno – chápat její myšlenkové pochody.
„No, jsou dvě odpoledne, já se vrátila před hodinou, on je línej upír, už to asi chápu!“ rozesmála se a sklonila hlavu ke psu.
„Rocku, vzbuď ho!“ plácla psa přes záda a ten se s vyplazeným jazykem vrhl na postel. Thea se octla na zemi. Zcela dezorientovaná náhlými změnami a vyrušením. Ještě stále nepochopila, kdo je ta ženská, sakra, zač!
„Ryenne!“ ozvalo se nad ní. „Co tady, kurva, děláš?!“ Místností proletěl polštář a z matrace – na Theu – spadl pes.
Žena se rozesmála a sklonila, aby ji letící předmět nezasáhl. Pak sebrala ze země košili a hodila ji na Theu.
„Obleč si to,“ usmála se. „Tetování máš krásný, ale víc jsem vidět nepotřebovala!“ Tentokrát se War strefil a žena spadla na zem.
„Hej!“ zařvala smíchy. „Starej ještě umí mířit!“ Pak utekla i se svým zvířecím poskokem z pokoje.
„Jednou tu holku zabiju,“ zavrčel War a rozhlédl se po místnosti. Když nenašel Theu po svém boku, zpanikařil.
„Tady jsem,“ zabručela oprášila si kolena. Nepodívala se mu do obličeje, nemohla, protože kdyby tak učinila, rozesmála by se.
Smích… proč měla chuť se smát, když byl svět vzhůru nohama? Proč se cítila tak svobodná? I přes všechno, cos se za posledních pár týdnů stalo, byla spokojená. V hloubi srdce ji sice hlodal zármutek a hněv, ale s ním po boku… byla skutečně spokojená.
Na ramenech jí nyní vysela jeho košile. Neobtěžovala se s zapínáním a rozevřené záhyby jí vlály okolo těla. War se na ni podíval a v bronzových očích mu zaplál oheň. Jako kobra vymrštil ruce a uchopil košili, aby si ji stáhl k sobě. Jejich rty se střetly v půli cesty.
Zabručela spokojeností. Měla ráda, když ji líbal. Jeho ústa chutnala po temném a kořeněném víně a lákaly ji den ode dne více. Posadila se vedle něj a zapletla mu prsty do vlasů. Bylo to tak samozřejmé, jako dýchání.
„Ahoj,“ řekl po chvíli.
„Ahoj,“ odpověděla mu, rty zkřivené smyslným úsměvem.
„Neřekl bys sice, že probuzení bylo takové, jaké jsem původně chtěl,“ zabručel a vjel si rukou do vlasů, „ale tys mi to teď vynahradila.“
Škádlivě ho plácla přes ruku. „Kdo to byl?“ zeptala se po chvíli, kdy si udělal z jejího hrudníku polštář.
„Myslíš Ryenne? Je něco jako naše malá sestřička. I když já se k občas chovám jako zaprdlej otec,“ usmál se. „Hrozně mi na ní záleží. Je takový malý ďábel. Možná i proto, že je půlčík a její potřeby jsou – dalo by se říct – silnější. Jenže nemůžeme porovnávat.“
„Jak to, že nemůžete?“ zamračila se Thea. Ta holka byla uragán, ale jaksi tušila, že jí bude hodně blízká. Možná se z nich stanou i kamarádky.
„Je poloviční drak,“ řekl klidně War. „Podle všeho i poslední. Poprvé jsme se potkali před padesáti lety. Bylo jí osmnáct, ale vypadala na deset. A když otevřela pusu a promluvila… zkrátka už tehdy jsem měl chuť jí nasekat.“
Thea se rozesmála. „To je dobré vědět,“ řekla a impulsivně ho pohladila ve vlasech. Téměř okamžitě se zarazila a pokusila se ruku stáhnout. Chytil ji za zápěstí.
„Nepřestávej,“ zaprosil, „je to příjemný.“ Neviděla mu do tváře, ale tichý šepot, jímž svou prosbu vyslovil, ji omotala jako tekuté hedvábí.
Nakonec mu zabořila prsty do vlasů a sama zavrněla potěšením. Když ho viděla naposledy, měl je mnohem kratší, ale tahle délka – těsně spadající za uši – mu slušela a seděla víc. Navíc tmavě hnědé odlesky se skvěle doplňovaly s tím vše říkajícím bronzovým pohledem.
A tu nádhernou chvíli, kterou si chtěla zachovat v paměti navždy, přerušil její žaludek. War se rozesmál a políbil ni na břicho – těsně nad první úponky tetování. Pak se zapřel na loktech a posadil se.
„Je čas nakrmit svojí ženu,“ mrkl na ní. Pomalu spustil nohy z postele a nahý jako prst se vydal do koupelny. Skousla si ret při pohledu na jeho pozadí ret. Tomuhle se říká přirozenost.
Úplně ignoroval svou nahotu, ba naopak, vypadl ještě sebevědomější a přitažlivější než včera. Být to na ní, nedovolí mu se obléct. Ale nudismus není dnes zrovna v „módě“ – k jejich škodě.
Ve dveřích se ohlédl a zazubil při pohledu na ni, rozvalenou – a polonahou – na posteli. „Jdu si dát sprchu,“ prohlásil vyzývavě, „nemyslíš, že kdybychom ji zneužili společně, ukrátilo by nám to čas?“
Zvedla obočí. „Zneužili sprchu, nebo mě?“ zeptala se nevinně. „Oboje,“ odpověděl stejným tónem a pak se pro ni se smíchem vrátil a zvedl jí do náručí.
Možná, že jim trvalo další hodinu, než se dostali do jídelny, kde už seděli všichni obyvatelé – i častí návštěvníci – domu.
Ale koho by to zajímalo, když před sebou měli hromady lahodně vypadajícího jídla?
<3 <3 <3
Wayfarer poslouchal jen jedním uchem a pohledem stále klouzal ke dveřím. Nikdo mu nemusel říkat, co ti dva nahoře dělají, ušklíbl se. Byl rád, že je War opět plný energie a že, i když si toho sám ani nevšiml, má vlkodlačí krev na jeho zdraví blahodárný vliv.
Možná to nebylo ani tak krví, jakožto ženou. War v tom byl až po uši. Zamiloval se do ženy, kterou téměř neznal a sám to ani netušil. Ale Wayfarer věděl, že Theophilia je pro něj ta pravá.
Byla hořící plamen v jeho věčné tmě. A další ty romantické žvásty, které kdesi četl. A vlastně… čte i teď. Kdyby o tom někdo věděl, zřejmě by ho ukřižovali, ale přečíst si příběhy lásky druhých ho nutilo přemýšlet nad vlastním osudem.
Bude mít někdy někoho takového? Bude někdy milovat někoho jiného než rodinu, nebo bude odsouzený k věčné samotě? Ty otázky ho užíraly. Chtěl milovat. Toužil po tom ještě víc, když viděl, jak se Warův život změnil.
Ale v první řadě chtěl pomoci ostatním členům rodiny změnit jejich životy. Byli už dost dlouho a teď přišel čas na změnu. Osud promíchal karty a rozdal je. Oni drželi v rukou esa a štěstěna stála na jejich straně.
Všechno se teď začalo otáčet. Pomalu ale jistě, jako ozubená kola. Teď byla jen otázka času, kdy se rozhýbou všechny.
„…Wayi?“ proniklo k němu skrze mlžný opar.
Zvedl hlavu za zahleděl se na svou rodinu. „Hm?“ zabručel.
„Jsi tady s náma?“ zeptal se Etienne s úšklebkem. „Protože já už mám fakt hlad, brácho!“
„Sklapni, idiote,“ okřikl ho Nigaro. „Teď se neřeší jídlo. Jestli ti tak vyhládlo, uvař si něco sám.“
„Bože, ty máš náladu, jako by ti ho tam někdo neoprávněně vrazil,“ zabručel uraženě a opřel se dozadu.
„Mám chuť ti zlomit nos a zdokonalit tím tvůj nesouměrný obličej,“ odpověděl druhý muž naštvaně.
„Pánové,“ vmísila se do slovní přestřelky Ryenne, „držte oba zobák! Teď musíme probrat tyhle věci, pak nám Way uvaří a nakonec půjdeme možná i na chvíli spát! A jestli toho nenecháte, Dwight vás zbije!“
Zmíněný zvedl pohled od složky a pravé obočí mu vystřelilo vzhůru. „Nic neříkej,“ křikla na něj Ryenne, „jen se tvař jako vrah a pomoz mi je zastrašit!“
Dwight pokrčil rameny a na všechny se podíval. Wayfarer se snažil potlačit úsměv, ale rty se mu přesto zavlnily. Bylo hezké vidět, jak ten zádumčivý muž plní přání ženě, kterou má rád.
„Souhlasím,“ přikývl Nigaro a podíval se na Liu, která listovala tlustým svazkem. „Kolik toho vlastně je?“
„Jenom asi sto listů. Bude to za chvíli hotový,“ zabručela a dál se věnovala své práci.
Za dalších deset minut se Wayfarer zvedl a odešel do kuchyně. Tohle bylo jeho království, kde vládl pevnou rukou. Z poličky si vytáhl několik misek a z lednice šťavnatý kus masa.
Rychle jej nakrájel na kostičky a promíchal s několika druhy koření. Pak zapnul troubu a oloupal asi pět kilogramů brambor. Vše vhodil do jednoho pekáče a nechal péct.
Tohle mu zabralo asi deset minut a on už opět neměl co dělat. Se zabručením si sedl k pultu a líně listoval kuchařkou. Ano, opravdu obracel stránky knihy, kterou používají ženy.
Možná byl dva metry vysoká hora svalů, ale i on měl slabiny. A jednou z nich bylo právě vaření. Rád se matlal v těstě a hnětl chléb. Byl to jeden ze zdravých způsobů, jak si vylít zlost.
A právě teď drtil pod rukama skořápky vajíček. Možná nebyl šéf kuchař, ale dokud byla jeho strava jedlá, nikdo si nestěžoval.
O hodinu později už nosil na stůl jednu mísu za druhou a sledoval své přátele, jak se hladově dívají ke dveřím.
Pokud by právě teď ti dva nepřišli, Etienne by pro ně zřejmě došel. Ten chlap měl žaludek o velikosti černé díry.
„Teď už se můžu najíst?“ zavrčel a sledoval mísu nejblíže u sebe.
„Jo, teď už můžeš,“ přikývla Ryenne a sama si nandala plný talíř. „A přísahám bohu, že jestli dneska někdo z vás bude mít kecy ohledně mojí linie, zabiju ho.“
Lia se na druhém konci stolu usmála. Úplně ignorovala přítomnost Ace, který byl dnes celý večer zticha. Byla to příjemná změna, když na sebe ti dva nechrlili vraždy chtivá slova a byli ticho.
Wayfarer se podíval na Theu. Byla to krásná žena s neobyčejným charakterem. A stejně jako její sestřenice, i ona v sobě ukrývala mnohem víc.
„Co ty papíry, Theo?“ prolomila zvuk rachotících vidliček Lia. „Stálo na nich něco za povšimnutí?“
Thea zvedla pohled od krvavého steaku a přikývla. „Asi teď vlastním dům, společnost a několik milionů,“ prohlásila klidně.
Komusi vypadl příbor z ruky. Nebylo divu, říct něco takové s ledově klidným hlase… musel to být nadlidský úkol.
„Vlastně… by mě zajímalo, kde jste vzali peníze na tohle-,“ rozhodila rukama, „-všechno. Vypadá to draze.“
War se na ni podíval a pousmál se. „Převážně žijeme z peněz od příslušníků Pheculiahrem. Každý měsíc nám posílají slušný finanční obnos za to, že je chráníme. Sice to není napořád, ale peněz máme až až.“
„Takže jste vlastně taková příspěvková organizace, co zachraňuje svoje lidi a občas za to dostane peníze?“
War se zachmuřil. „Dá se to tak říct.“ Vůbec netušil, kam tím míří, ale docela ho to zajímalo.
„Takže kdybych vám ty peníze dala, neprotestovali byste?“ zeptala se.
„Theo, to snad nemyslíš vážně,“ vybuchla Lia, která celý vývoj sledovala s otevřenou pusou. „Nemůžeš vrazit všechny Domenicovi peníze do nich!“
„To ani nemám v plánu,“ odsekla a zadívala se jí přímo do očí. „Chci udělat menší generální úklid ve firmě a hodlala jsem využít lidi jejich – tedy, našeho – druhu. Kdyby z každého obchodu šlo pět procent na dotování téhle skupiny, měli by dostatečný množství peněz, ne?“
U stolu zavládlo ticho. „Já tu ženskou miluju,“ vykřikl Etienne, „vezmeš si mě?“
„Už je zadaná,“ zavrčel War a přitáhl si její židli blíž. Thea tázavě zvedla obočí.
„Už jsem zadaná? Že o tom ani nevím?“ dobírala si ho. „Ale to s tou firmou myslím vážně. Chci ji nějak zúročit pro svůj nový domov. A dokud pobývám tady u vás, chci být k užitku.“
„Nemusíš nám nic platit,“ řekl tiše Wayfarer. „To, co děláme, je pro nás důležité, ale neděláme to pro peníze. Chceme jen chránit druhé.“
„Neberte to jako platbu,“ řekla, „ještě jsem ani nehnula prstem. Ale chci poznat svou novou rodinu. Chci vědět všechno o rasách, co žijí mezi lidmi a chránit je – nebo s tím alespoň pomoct.“
„Pomůžeš nám, když zůstaneš naživu,“ odtušil War a pohladil ji po stehně. „Zaprvé jsi jedna z vymřelých a za druhé… mi na tobě poměrně záleží.“
„Poměrně?“ řekli Thea a Lia najednou. Z čehož se jedna usmívala a druhá metala blesky.

3 komentáře:

  1. Děkuji moc za další kapitolu!!! :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Super dakujem....

    OdpovědětVymazat
  3. Wow, týždeň som tu nebola a toľko kapitol!! :-)
    Srdečná vďaka. Idem sa do toho pustiť!!! :-) .D

    OdpovědětVymazat