Thea
zamžikala a přehodila si paži přes oči. Určitě musela ještě
snít, protože jinak by neležela jak široká tak dlouhá na
posteli v objetí svalnatého chlapa, co ji jaksi šimral na
noze. Ale jelikož měl své ruce okolo jejího pasu, nebylo to
možné. Pokud by tedy upíři nevlastnili supertajný pár rukou…
A to
vlhké byl ve skutečnosti čumák, patřící obrovskému
bílému psu. Pokud si to dobře pamatovala, poprvé ho viděla
v kuchyni, kde si slabošsky dokázala své vedoucí postavení
„alfa vlčice“.
„Rocku,
sedni,“ řekla žena rázným hlasem a pak se usmála. „Nazdárek,“
zvedla ruku do vzduchu. „Neřekla bych, že staroch na to jde tak
rychle, ale… klobouk dolů. Chtěla jsem mu jen oznámit, že s ním
chce mluvit Lia a pak mu předat nějaký formuláře ze školy…
No, ale… nemohla bys ho probudit. Nemůžu se dočkat jeho výrazu,
až si mě všimne!“
Rozesmála
se a usedla na postel. „Určitě se mě pokusí alespoň jednou
zabít a říct mi, že tyhle věci jsou pro mě zapovězené. Kdyby
jen věděl,“ na tváři se jí objevil ďábelský úsměch.
„Jen
tak mimo, jmenuju se Ryenne, ale všichni v tomhle domě mi
říkají Rye – až na starocha.“
Thea
zamžikala a pak jí spadla brada. Vlastně vůbec nečekala, že do
jeho ložnice vtrhne někdo takovýhle a vypustí na ní z úst
milion věcí, když ona se sotva probudila. Ostatně byla celkově
reakčně zpomalená, což byla vina přerušeného spánku.
„Thea,“
řekla v odpověď. Ani netušila, jak ta slova opustila její
rty. Připadala si nahá, pod pohledem těch očí. Jedno bylo
lidské, druhé dravčí.
„Já
vím, kdo jsi,“ usmála se. „Dostala jsem tě do tohohle domu,
protože vím, jak moc jsi důležitá. A také vím, co budeš pro
něj. Sakra, to je tak těžký ho vzbudit?“
Odkdy
bylo tak těžké někoho stíhat? A tím stíhat je myšleno –
chápat její myšlenkové pochody.
„No,
jsou dvě odpoledne, já se vrátila před hodinou, on je línej
upír, už to asi chápu!“ rozesmála se a sklonila hlavu ke psu.
„Rocku,
vzbuď ho!“ plácla psa přes záda a ten se s vyplazeným
jazykem vrhl na postel. Thea se octla na zemi. Zcela dezorientovaná
náhlými změnami a vyrušením. Ještě stále nepochopila, kdo je
ta ženská, sakra, zač!
„Ryenne!“
ozvalo se nad ní. „Co tady, kurva, děláš?!“ Místností
proletěl polštář a z matrace – na Theu – spadl pes.
Žena
se rozesmála a sklonila, aby ji letící předmět nezasáhl. Pak
sebrala ze země košili a hodila ji na Theu.
„Obleč
si to,“ usmála se. „Tetování máš krásný, ale víc jsem
vidět nepotřebovala!“ Tentokrát se War strefil a žena spadla na
zem.
„Hej!“
zařvala smíchy. „Starej ještě umí mířit!“ Pak utekla i se
svým zvířecím poskokem z pokoje.
„Jednou tu holku zabiju,“ zavrčel War a rozhlédl se po
místnosti. Když nenašel Theu po svém boku, zpanikařil.
„Tady
jsem,“ zabručela oprášila si kolena. Nepodívala se mu do
obličeje, nemohla, protože kdyby tak učinila, rozesmála by se.
Smích…
proč měla chuť se smát, když byl svět vzhůru nohama? Proč se
cítila tak svobodná? I přes všechno, cos se za posledních pár
týdnů stalo, byla spokojená. V hloubi srdce ji sice hlodal
zármutek a hněv, ale s ním po boku… byla skutečně
spokojená.
Na
ramenech jí nyní vysela jeho košile. Neobtěžovala se s zapínáním
a rozevřené záhyby jí vlály okolo těla. War se na ni podíval a
v bronzových očích mu zaplál oheň. Jako kobra vymrštil
ruce a uchopil košili, aby si ji stáhl k sobě. Jejich rty se
střetly v půli cesty.
Zabručela
spokojeností. Měla ráda, když ji líbal. Jeho ústa chutnala po
temném a kořeněném víně a lákaly ji den ode dne více.
Posadila se vedle něj a zapletla mu prsty do vlasů. Bylo to tak
samozřejmé, jako dýchání.
„Ahoj,“
řekl po chvíli.
„Ahoj,“
odpověděla mu, rty zkřivené smyslným úsměvem.
„Neřekl
bys sice, že probuzení bylo takové, jaké jsem původně chtěl,“
zabručel a vjel si rukou do vlasů, „ale tys mi to teď
vynahradila.“
Škádlivě
ho plácla přes ruku. „Kdo to byl?“ zeptala se po chvíli, kdy
si udělal z jejího hrudníku polštář.
„Myslíš
Ryenne? Je něco jako naše malá sestřička. I když já se k občas
chovám jako zaprdlej otec,“ usmál se. „Hrozně mi na ní
záleží. Je takový malý ďábel. Možná i proto, že je půlčík
a její potřeby jsou – dalo by se říct – silnější. Jenže
nemůžeme porovnávat.“
„Jak
to, že nemůžete?“ zamračila se Thea. Ta holka byla uragán, ale
jaksi tušila, že jí bude hodně blízká. Možná se z nich
stanou i kamarádky.
„Je
poloviční drak,“ řekl klidně War. „Podle všeho i poslední.
Poprvé jsme se potkali před padesáti lety. Bylo jí osmnáct, ale
vypadala na deset. A když otevřela pusu a promluvila… zkrátka už
tehdy jsem měl chuť jí nasekat.“
Thea
se rozesmála. „To je dobré vědět,“ řekla a impulsivně ho
pohladila ve vlasech. Téměř okamžitě se zarazila a pokusila se
ruku stáhnout. Chytil ji za zápěstí.
„Nepřestávej,“
zaprosil, „je to příjemný.“ Neviděla mu do tváře, ale tichý
šepot, jímž svou prosbu vyslovil, ji omotala jako tekuté hedvábí.
Nakonec
mu zabořila prsty do vlasů a sama zavrněla potěšením. Když ho
viděla naposledy, měl je mnohem kratší, ale tahle délka –
těsně spadající za uši – mu slušela a seděla víc. Navíc
tmavě hnědé odlesky se skvěle doplňovaly s tím vše
říkajícím bronzovým pohledem.
A tu
nádhernou chvíli, kterou si chtěla zachovat v paměti navždy,
přerušil její žaludek. War se rozesmál a políbil ni na břicho
– těsně nad první úponky tetování. Pak se zapřel na loktech
a posadil se.
„Je
čas nakrmit svojí ženu,“ mrkl na ní. Pomalu spustil nohy
z postele a nahý jako prst se vydal do koupelny. Skousla si ret
při pohledu na jeho pozadí ret. Tomuhle se říká přirozenost.
Úplně
ignoroval svou nahotu, ba naopak, vypadl ještě sebevědomější a
přitažlivější než včera. Být to na ní, nedovolí mu se
obléct. Ale nudismus není dnes zrovna v „módě“ – k jejich
škodě.
Ve
dveřích se ohlédl a zazubil při pohledu na ni, rozvalenou – a
polonahou – na posteli. „Jdu si dát sprchu,“ prohlásil
vyzývavě, „nemyslíš, že kdybychom ji zneužili společně,
ukrátilo by nám to čas?“
Zvedla
obočí. „Zneužili sprchu, nebo mě?“ zeptala se nevinně.
„Oboje,“ odpověděl stejným tónem a pak se pro ni se smíchem
vrátil a zvedl jí do náručí.
Možná,
že jim trvalo další hodinu, než se dostali do jídelny, kde už
seděli všichni obyvatelé – i častí návštěvníci – domu.
Ale
koho by to zajímalo, když před sebou měli hromady lahodně
vypadajícího jídla?
<3
<3 <3
Wayfarer
poslouchal jen jedním uchem a pohledem stále klouzal ke dveřím.
Nikdo mu nemusel říkat, co ti dva nahoře dělají, ušklíbl se.
Byl rád, že je War opět plný energie a že, i když si toho sám
ani nevšiml, má vlkodlačí krev na jeho zdraví blahodárný vliv.
Možná
to nebylo ani tak krví, jakožto ženou. War v tom byl až po
uši. Zamiloval se do ženy, kterou téměř neznal a sám to ani
netušil. Ale Wayfarer věděl, že Theophilia je pro něj ta pravá.
Byla
hořící plamen v jeho věčné tmě. A další ty romantické
žvásty, které kdesi četl. A vlastně… čte i teď. Kdyby o tom
někdo věděl, zřejmě by ho ukřižovali, ale přečíst si
příběhy lásky druhých ho nutilo přemýšlet nad vlastním
osudem.
Bude
mít někdy někoho takového? Bude někdy milovat někoho jiného
než rodinu, nebo bude odsouzený k věčné samotě? Ty otázky
ho užíraly. Chtěl milovat. Toužil po tom ještě víc, když
viděl, jak se Warův život změnil.
Ale
v první řadě chtěl pomoci ostatním členům rodiny změnit
jejich životy. Byli už dost dlouho a teď přišel čas na změnu.
Osud promíchal karty a rozdal je. Oni drželi v rukou esa a
štěstěna stála na jejich straně.
Všechno
se teď začalo otáčet. Pomalu ale jistě, jako ozubená kola. Teď
byla jen otázka času, kdy se rozhýbou všechny.
„…Wayi?“
proniklo k němu skrze mlžný opar.
Zvedl
hlavu za zahleděl se na svou rodinu. „Hm?“ zabručel.
„Jsi
tady s náma?“ zeptal se Etienne s úšklebkem. „Protože
já už mám fakt hlad, brácho!“
„Sklapni,
idiote,“ okřikl ho Nigaro. „Teď se neřeší jídlo. Jestli ti
tak vyhládlo, uvař si něco sám.“
„Bože,
ty máš náladu, jako by ti ho tam někdo neoprávněně vrazil,“
zabručel uraženě a opřel se dozadu.
„Mám
chuť ti zlomit nos a zdokonalit tím tvůj nesouměrný obličej,“
odpověděl druhý muž naštvaně.
„Pánové,“
vmísila se do slovní přestřelky Ryenne, „držte oba zobák! Teď
musíme probrat tyhle věci, pak nám Way uvaří a nakonec půjdeme
možná i na chvíli spát! A jestli toho nenecháte, Dwight vás
zbije!“
Zmíněný zvedl pohled od složky a pravé obočí mu vystřelilo
vzhůru. „Nic neříkej,“ křikla na něj Ryenne, „jen se tvař
jako vrah a pomoz mi je zastrašit!“
Dwight
pokrčil rameny a na všechny se podíval. Wayfarer se snažil
potlačit úsměv, ale rty se mu přesto zavlnily. Bylo hezké vidět,
jak ten zádumčivý muž plní přání ženě, kterou má rád.
„Souhlasím,“
přikývl Nigaro a podíval se na Liu, která listovala tlustým
svazkem. „Kolik toho vlastně je?“
„Jenom
asi sto listů. Bude to za chvíli hotový,“ zabručela a dál se
věnovala své práci.
Za
dalších deset minut se Wayfarer zvedl a odešel do kuchyně. Tohle
bylo jeho království, kde vládl pevnou rukou. Z poličky si
vytáhl několik misek a z lednice šťavnatý kus masa.
Rychle
jej nakrájel na kostičky a promíchal s několika druhy
koření. Pak zapnul troubu a oloupal asi pět kilogramů brambor.
Vše vhodil do jednoho pekáče a nechal péct.
Tohle
mu zabralo asi deset minut a on už opět neměl co dělat. Se
zabručením si sedl k pultu a líně listoval kuchařkou. Ano,
opravdu obracel stránky knihy, kterou používají ženy.
Možná
byl dva metry vysoká hora svalů, ale i on měl slabiny. A jednou
z nich bylo právě vaření. Rád se matlal v těstě a
hnětl chléb. Byl to jeden ze zdravých způsobů, jak si vylít
zlost.
A
právě teď drtil pod rukama skořápky vajíček. Možná nebyl šéf
kuchař, ale dokud byla jeho strava jedlá, nikdo si nestěžoval.
O
hodinu později už nosil na stůl jednu mísu za druhou a sledoval
své přátele, jak se hladově dívají ke dveřím.
Pokud
by právě teď ti dva nepřišli, Etienne by pro ně zřejmě došel.
Ten chlap měl žaludek o velikosti černé díry.
„Teď
už se můžu najíst?“ zavrčel a sledoval mísu nejblíže
u sebe.
„Jo,
teď už můžeš,“ přikývla Ryenne a sama si nandala plný
talíř. „A přísahám bohu, že jestli dneska někdo z vás
bude mít kecy ohledně mojí linie, zabiju ho.“
Lia
se na druhém konci stolu usmála. Úplně ignorovala přítomnost
Ace, který byl dnes celý večer zticha. Byla to příjemná změna,
když na sebe ti dva nechrlili vraždy chtivá slova a byli ticho.
Wayfarer
se podíval na Theu. Byla to krásná žena s neobyčejným
charakterem. A stejně jako její sestřenice, i ona v sobě
ukrývala mnohem víc.
„Co
ty papíry, Theo?“ prolomila zvuk rachotících vidliček Lia.
„Stálo na nich něco za povšimnutí?“
Thea
zvedla pohled od krvavého steaku a přikývla. „Asi teď vlastním
dům, společnost a několik milionů,“ prohlásila klidně.
Komusi
vypadl příbor z ruky. Nebylo divu, říct něco takové
s ledově klidným hlase… musel to být nadlidský úkol.
„Vlastně…
by mě zajímalo, kde jste vzali peníze na tohle-,“ rozhodila
rukama, „-všechno. Vypadá to draze.“
War
se na ni podíval a pousmál se. „Převážně žijeme z peněz
od příslušníků Pheculiahrem. Každý měsíc nám posílají
slušný finanční obnos za to, že je chráníme. Sice to není
napořád, ale peněz máme až až.“
„Takže
jste vlastně taková příspěvková organizace, co zachraňuje
svoje lidi a občas za to dostane peníze?“
War
se zachmuřil. „Dá se to tak říct.“ Vůbec netušil, kam tím
míří, ale docela ho to zajímalo.
„Takže
kdybych vám ty peníze dala, neprotestovali byste?“ zeptala se.
„Theo,
to snad nemyslíš vážně,“ vybuchla Lia, která celý vývoj
sledovala s otevřenou pusou. „Nemůžeš vrazit všechny
Domenicovi peníze do nich!“
„To
ani nemám v plánu,“ odsekla a zadívala se jí přímo do
očí. „Chci udělat menší generální úklid ve firmě a hodlala
jsem využít lidi jejich – tedy, našeho – druhu. Kdyby
z každého obchodu šlo pět procent na dotování téhle
skupiny, měli by dostatečný množství peněz, ne?“
U
stolu zavládlo ticho. „Já tu ženskou miluju,“ vykřikl
Etienne, „vezmeš si mě?“
„Už
je zadaná,“ zavrčel War a přitáhl si její židli blíž. Thea
tázavě zvedla obočí.
„Už
jsem zadaná? Že o tom ani nevím?“ dobírala si ho. „Ale to
s tou firmou myslím vážně. Chci ji nějak zúročit pro svůj
nový domov. A dokud pobývám tady u vás, chci být k užitku.“
„Nemusíš
nám nic platit,“ řekl tiše Wayfarer. „To, co děláme, je pro
nás důležité, ale neděláme to pro peníze. Chceme jen chránit
druhé.“
„Neberte
to jako platbu,“ řekla, „ještě jsem ani nehnula prstem. Ale
chci poznat svou novou rodinu. Chci vědět všechno o rasách, co
žijí mezi lidmi a chránit je – nebo s tím alespoň
pomoct.“
„Pomůžeš
nám, když zůstaneš naživu,“ odtušil War a pohladil ji po
stehně. „Zaprvé jsi jedna z vymřelých a za druhé…
mi na tobě poměrně záleží.“
„Poměrně?“
řekli Thea a Lia najednou. Z čehož se jedna usmívala a druhá
metala blesky.
Děkuji moc za další kapitolu!!! :-) :-)
OdpovědětVymazatSuper dakujem....
OdpovědětVymazatWow, týždeň som tu nebola a toľko kapitol!! :-)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka. Idem sa do toho pustiť!!! :-) .D