Pod nadvládou noci 11

Thea nevěděla jak, ale zkrátka jakýmsi způsobem se sama dostala až ke svému bývalému domu. Jasně, ti chlápci v uniformách se ji snažili zastavit, ale po jednom ukázkovém příkladu její síly do vzdali.

Zatímco ona si to rázovala k pracovně, odkud se linula jí povědomá vůně, muži se za ní shlukovali. Dobrá, muži jsou úchylní. Pokud je takhle rozpálí pohled na ženu, oděnou jenom v košili…

Na nohou měla jen čísi – a její opravdu ne, protože nemá nohu velikosti padesát – boty, jež hlasitě narážely do podlahy. Vlasy rozcuchané kolem hlavy jako divoženka a nenávist čišící v očích – to byl pohled, jež se každému z přítomných naskytl.

Ale ona na to kašlala. Zkrátka toužila jen po něčí krvi. A věděla po čí.

S hlasitým dupáním stanula ve dveřích do otcovy pracovny a zírala na svou příbuznou, ta jen komusi na druhé straně odpověděla a zahleděla se na ni. Ani jedna z nich nestála o hlášky typu Je-mi-to-tak-líto nebo Upřímnou-soustrast.

„Je můj,“ řekla Thea a stěží potlačila zavrčení. Lia ji nejprve sjela pohledem a poté přikývla. Rozuměla jí. Věděla, jak se cítí.

Pan Kobliha položil ruku na Theino rameno. Během vteřiny ležel na břiše, s rukou zkroucenou za zády hlavou přišlápnutou k zemi. „Theo,“ řekla s úsměvem Lia. Konečně nebyla totiž jedinou, kdo pana Koblihu šikanovala.

„Prosím tě, nechej ho jít. Nebo tě zažalují za napadení policejního příslušníka. Což si ovšem nikdo nedovolí, že?!“ zařvala na dalších deset mužů, kteří nakukovali dovnitř. Ti se jako jeden ztratili.

Thea okamžitě propustila tlouštíka se svého sevření a ten se vyděšeně postavil. Lia se hrdě postavila po boku své příbuzné a prohlásila: „Dovolte, pane, abych vám představila svou sestřenici. Čirou shodou okolností je tohle její dům. A odpusťte, že vám ublížila, ve škole váš bohužel zřejmě neučili, že k nasraným ženám se nemá chodit zezadu,“ laškovně po něm mrkla a nabídla mu pomocnou ruku.

Thea vyštěkla tiché „Omlouvám se“ a propustila muže. Ten se až nadlidsky rychle – vzhledem ke svému tělesnému stavu – vypotácel z místnosti.

„Bojí se o tebe,“ řekla Lia po chvíli. „Tomu chlapovi na tobě vážně záleží, drž se ho. A pokud ti ublíží, zavolej a já ho vykleštím.“

Thea se usmála. „Jo, je to divný, ale mně na něm také záleží. Vím, že je to teprve pár – možná snad i jen hodin, ale připadá mi, že jsme spolu zajedno. Myslí mě a jí – vlčici.“

„Dámy,“ vmísil se do rozhovoru Mabone, který byl doposud odstrčen stranou. „Nerad ruším tuhle na pohled příjemnou konverzaci, ale máme tu ještě nějakou práci. Ze všeho nejdřív bychom ale měli počkat na Wara a jeho bandu a pak se pustit do vyšetřování. Na sentimentální kecy bude čas později.“

Lia se ohlédla přes rameno. „Měla jsem tě radši, když jsi byl zticha.“ Pak se zakřenila a poplácala ho po tváři.

„Za chvíli si pro tebe přijedou, já se vrátím až k ránu, a Theo!“ zavolala za ní ještě Lia, když odcházela z pracovny. „Neužeň nám ho moc, ještě ho bude potřeba!“

Thea se zamračila. Vlastně, poprvé ani nemyslela. Zkrátka jen vyběhla z domu a hnala se sem. A to popravdě také nevěděla kudy vlastně běžela. A pak ještě napadla několik policistů. Dobrá, zasloužili si to, protože nikdo normální by se jí do cesty nepostavil.

A teď… ten rozzuřený obličej, který ji pozoroval ve dveřích, byl zcela dostačující, aby pocítila vinu. Jenže teď se její vlčice otáčela na břicho a toužila po jeho dotyku. Bylo to vtipné, neboť jej znala teprve… sama ani nevěděla jak dlouho. Možná dohromady tak dva tři dny? Když sečte všechny hodiny, kdy byly spolu?

War se tvářil jako chodící smrt. Jeho oči žhnuly a ruce pevně stínal v pěst. Za ním stál další muž, který byl jako osina v jejím dokonalém pozadí. Pokud si dobře vzpomínala, oslovovali ho „Acei“. Byl s nimi ještě jeden, ten, který jí uvařil tu „lepší“ snídani.

A všichni byli mrzutí, jako důchodci v posteli. Nic proti postarším lidem neměla, ale zkrátka… to bylo výstižné přirovnání.

Co by dělal, kdyby ho teď políbila? Byl by vzteklý, nebo by ji vzal na průzkum postele? Vlastně, ta druhá možnost nezněla zas až tak špatně. Rázovala si to k němu přes rozlehlou halu a nevšímala si mužů, kteří před ní uskakovali. Vždyť byla jen něžná žena, tak co měli za problém?

War ji pozoroval a koutkem oka se snažil pojmout i to, co mu sděloval Mabone. Zdálo se jí to, nebo se mu třpytily oči?

Nemusela se ani dívat na jeho nohy, aby tušila, že má obuté černé žabky. Ale popravdě, koho kdy zabilo obout si cizí boty, když vám žena ukradne ty vaše?

Došla téměř k němu, když ji chytil za paži a strhl k sobě. Do ucha jí výhružně vrčel jakési kletby a spílal jí do hlupáků. Na svůj seznam pomst si to opravdu nezapomněla zapsat. Naštěstí ho zařadila do škatulky „smyslná msta“ nikoli „zabiju tě na tisíc způsobů, ty kreténe!“.

„Už to nikdy nedělej, jasné?“ zavrčel nakonec. Popravdě, bylo to tím jediným, co z jeho slov pobrala. Celou dobu totiž odolávala potřebě zakousnout se mu do krku a dostat ho do první postele. A ještě ta vůně, která ho obklopovala.

V duchu si nadávala do nadržených nymfomanek. Sotva se smířila s tím, že je něco jiného než klasicky přitažlivý obyčejný člověk a teď ještě chce „ojet“ tohohle chlapa. A to kdykoliv a kdekoliv.

Vlčice zavrčela, když její tužba nedošla naplnění. Nebyla jediná. I Thea samotná měla chuť jít výt na měsíc. Zkrátka nebyla vhodná chvíle. Možná za hodinu? Dvě…

„Měli byste jít,“ řekla za jejími zády Lia. „Teď je tu shon a Theo?“ oslovila ji. „Tohle tu pro tebe nechal otec. Nevyhazuj to, bude toho docela třeba.“

S mrknutím jí pak předala tlustou složku s papíry. „Projdi si to… někdy, až budeš mít čas, dobře?“

Významně se podívala na muže – jejího muže -, který ji objímal a znovu mrkla. Pak jí z očí vyšlehly plameny a pohledem zpražila právě Ace, jež se opíral o rám dveří.

„Tohle je místo činu,“ syčela, „a já tě klidně zavřu do chládku.“ Možná, že o rám byl opřený i Wayfarer, ale ona nenáviděla Ace. Way byl v její mysli roztomilý obr s masivními svaly a laskavým srdcem.

Ace byl jen chodící žalud a obličejem, který toužila krapet poškodit. Komu bude vadit zlomený nos a pár vyražených zubů? Jí určitě ne.

„Domů dorazím asi až k ránu. Ještě mě čeká ten nejočekávanější výlet do márnice a pak hromada papíru. Tedy, dorazím k vám do domu. Připrav mi ložnici, Wayi,“ houkla při odchodu přes rameno.

„Takže se mnou noc nestrávíš?“ houkl za ní. V očích pobíhající jiskřičky smíchu a na tváři usazený škleb.

„Ještě nevím, zda s tebou hodlám skončit v posteli, pane,“ zasmála se, „ale pokud ano, dám ti vědět.“

„To budu rád,“ rozesmál se a vykráčel ze dveří. Thea vykročila vedle Wara. Vlastně neměla ani jinou možnost, neboť ji držel pevně u sebe. Ale vyslechnout si bohatý slovník Aceových urážek, mířených proti Lie, stálo za to.

To pošťuchování – řečeno lépe nenávist – mezi nimi bylo vítanou změnou denního programu.

Ale teď, když seděla v zadní části vozu, z jedné strany namáčknutá na dveře, z té druhé na jejího muže, cítila se zvláštně.

Zdálo se to jako samozřejmost – přivlastňovat si jej, i když zatím pouze slovně. Cítila vůči němu touhu a snad i jakýsi cit. Jenže city se přeceňují. Věděla to z vlastní zkušenosti. Popravdě tedy netypovala Wara na vraha a kreténa, jakým byl Matte, ale nehodlala nic uspěchat.

A nehledala nic jiného, než uspokojení jejího svrbění, jež bylo umocněno nadrženým vlkem uvnitř ní. A tohle utrpení, ztvárněné autem s prapodivně úzkými sedačkami – nebo to byla jen její představivost? – nemohla vydržet. Prakticky zapomněla na vše, kromě jeho teplého stehna a lahodné kořeněné vůně.

Stávalo se z ní nadržené a hodně sexu chtivé zvíře. Ne, že by to bylo na škodu. Ostatně v soukromí to byla jiná, ale v autě plném chlapů, to bylo i nad její síly.

Touha dokonce zastínila i ostatní city, jakým byl i stesk po rodině. Domenico byl sice ten typ lidí, který udělal pro peníze cokoliv, ale byl to stále její otec. Ale matku milovala nade vše. Stála při ní a vždy si prosadila svou. Byla jediným člověk, který měl nad jejím otcem vůbec nějakou moc.

Teď, když tušila, kým byli, odpustila jim vše, co kdy provedli. Hlavně pak Domenico, jež ji donutil odejít. V hlouby duše ji trhalo vědomí, že je již nikdy nespatří. Tentokrát to byli oni, kdo odešel a to na dobro.

A vlastně… až najde Mattea, zabije ho. Ano, prahla po jeho krvi. Chtěla jej vidět prosit o milost, zatímco mu bude lámat kosti. Oplatí mu veškeré jeho hříchy. Tisíckrát hůř.

Nestihla ani zareagovat kdy, smykem zastavili před domem. Zasyčela, když se Warovo tělo namáčklo na její. Nebylo to však bolestí jako spíše šokem.

„Omlouvám se, vážení,“ uculil se do zrcátka Etienne, který čekal celou dobu ve voze.

Ostatní to přešli s tichým mručením a několika kletbami. Dříve, než si stihla otevřít dveře, War se přes ni natáhl a zmáčkl kličku, pak ji opatrně vyšoupl ze dveří a cosi zamručel. Možná to bylo tím, že mu dupla těžkou botou na nohu, nebo třeba tím, že se jí košile vyhrnula až nahoru na stehna a sotva zakryla její nejchoulostivější partii.

A nebo tím, že to všechno udělala schválně.

Zmáčkla těžkou obálku v rukou a vykročila k domu. Předtím si ani nevšimla, kde je, ale teď, když se dívala na tento skvost – a že jakožto zlaté dítě věděla, jak vypadá drahý dům – dokázala jej náležitě ocenit.

Kávový nádech zdí a moderní styl, v němž byla vila postavena, ji okouzlil. Dokonce i podivné černé zbarvení oken se k tomuto domu hodilo. Dovedla si představit toto místo jako domov.

Což je ostatně hloupost, spílala si v duchu, ale snít může. Nehodlala s tím mužem zůstat.

Ne teď, přikývla vlčice v její hlavě, potom. To slovo – potom – znělo jako temný slib. Zachvěla se při fantaziích, které se jí rozeběhly hlavou.

„Je ti něco?“ zeptal se jí War. V jeho očích se zrcadlila opravdová starost, nikoli ta náhražka, jíž jí obdarovával ten imbecil…

„Nic mi není,“ usmála se a odhalila zuby. Dravčí zuby. Pohlédl na ně a zvedl obočí v němé otázce.

Oh, pane Jsem-k-sežrání, pomyslila si, dneska vás opravdu jíst nehodlám. Možná něco jiného, ale kanibalismus to opravdu nebude.

Musela si skousnout rty, aby nezasténala nahlas. Naposledy ji přejel pohledem a jeho rty se zvedly. Neviděla ho usmívat se zas až tak často. Ale být to na ní, donutí ho smát pořád, protože když tomu tak bylo… byl neuvěřitelně sexy.

Natáhl k ní ruku v tiché nabídce, již okamžitě přijala. Neměla v plánu nechat si ujít i jedinou hloupou příležitost, kdy se jej bude moci dotýkat. A protože byla mrcha, bude to tak dělat často.

Došli spolu, ruku v ruce, do pokoje, jímž jen jednou „prolétla“. Podle vybavení a útulnosti jej tipovala na obývací pokoj. A možná, že ta obrovská televize říkala dost sama o sobě.

Celá místnost byla na rozdíl od zbytku domu laděna do černé a zdi zdobily abstraktní obrazy. Vlastně, když tudy procházela naposledy, nevnímala své okolí. Tehdy v ní dominovala vlčice, která chtěla sex. Což chce ostatně pořád, ale to je pouze detail.

War se pohodlně rozvalil na jednou z křesel a vyzývavě na ni pohlédl. Němě ji vybízel, aby se k němu přidala. Tahle příležitost byla ideální k tomu, aby si prošla ty papíry. A chtěla, aby při tom byl i on.

Aby jí byl tichou oporou.

Přisedla si tedy k němu, stehnem a bokem těsně namáčknuta na jeho tělo. Pak vytáhla z hnědooranžových desek tlustý spis. Nebyla hloupá. Věděla, že je to závěť. Závěť, jak se brzy dozvěděla, která odkazovala všechno – firmu, dům, peníze – jenom jí. Zalapala po dechu.

Všechno, co v životě Domenico zbudoval a vydělal, bylo teď jen a pouze její. Přečetla si i dopis, němž se jí omlouval a vyjadřoval svou lásku, což nikdy před tím neudělal a to ani z donucení.

Její otec byl chladný muž, který si nevšímal citů druhých. Nikdy nelitoval, že zničil životy stovek, ne-li tisíců, lidí, jejichž společnosti klesly na úplné dno. Takový on byl. Bezcitný obchodník, který měl ve světě milionářů úspěch a poddaný respekt.

„Stalo se něco?“ vytrhl ji z úvah War. Nevyužil své blízkosti, aby nahlédl do papírů. Ne, on sledoval její výraz a reakci.

„Jsem bohatá,“ vydechla tiše. Navíc, jak zpětně přemýšlela, vše nasvědčovalo, že její otec věděl o své blízké smrti. O čem však, jak bylo vidno, netušil bylo, že jeho žena umře také. V dopise Theu žádal, aby se o svou matku a jejího potomka postarala.

„A to je špatně?“ zeptal se War, jehož obočí se smrsklo k sobě.

„Nebylo by, kdyby moje rodina nebyl mrtvá,“ odpověděla mu, „navíc jsem o nic z toho nestála. Co já mám sakra dělat s jeho společností, akciemi, domem a penězi?“

„Je mi líto, že umřeli,“ odpověděl po chvíli hloubavého ticha. „Věřím ale, že s těma penězi naložíš správně, nemám pravdu?“

„Jenže teď nemůžu tak jako tak nic dělat. Pokud by Matte zjistil, že jsem živá…“ zabručela pro sebe.

„Kdo je kurva Matte?“ zavrčel War, jehož oči se naplnily zlobou a – k jejímu potěšení – žárlivostí.

„Měla bych mu zřejmě ležet u nohou,“ usmála se miliónovým úsměvem, „tenhle drahoušek mě zabil a udělal ze mě tohle!“ Rozmáchla rukama v obsažném gestu. „Navíc bys mu měl být vděčný i ty, díky němu máš s kým spát!“

Přísahala by, že mu přes obličej přešel temný stín. Na chvíli, ale jen na krátký okamžik, vypadal jako tisíce let starý lovec. Vrah, který se neptá, ale jedná. A ona patřičně zareagovala. Pokud by touha mohla bolet, byla by již mrtvá.

Ostatně, netušila ani, co k tomuto muži cítí, tedy kromě majetnictví a sexu chtivosti.

Po druhé za necelou půl hodinu si skousla spodní ret. Jak by se tvářil, kdyby po něm skočila a znásilnila ho tady. V místnosti, do níž může každou chvíli někdo vkročit? Sice to zatím netušila, ale brzy to zjistí.

Vykroutila se z objetí jeho paže a sedla si mu na klín. Pobaveně sledovala, jak se zamžily oči a pak najednou zaplály jako pochodně. Okamžitě poznal, co má v úmyslu a podle vybouleniny v jeho kalhotách, zcela jistě mu to nebylo proti srsti.

Sklonila se a přejela jazykem přes jeho rty. Zavrčela a položil ji ruce na pozadí, pak natáhl krk, aby na ni lépe dosáhl. Odtáhla hlavu dozadu, dávajíc mu tak jasně najevo, kdo je tu pán. Lépe řečeno – paní.

Zasyčel, zmáčkl jí půlky a přitáhl její boky těsně k těm svým. Nevzpírala se, ne, když chtěla to samé. Někde za nimi bouchly dveře a místností se rozlehl hlasitý zvuk zámku.

Zvědavě na něj pohlédla. Nemusela se ptát, co to bylo. Věděla to. Cítila, jak se z něj moc valí v proudech.

Opět sklonila hlavu a tentokrát jej hladově políbila. Jazykem plenil její ústa a nutil ji chtít víc. Neklidně se zavrtěla. Bože, tenhle mužský věděl, jak líbat a své výhody zřetelně zneužíval.

Dlaněmi opět stiskl její zadeček a pomalu jimi vyjel až k ňadrům. Jelikož na sobě neměla nic jiného, než košili a bagančata, nebyl pro něj žádný problém dostat se k její nahé kůži.

Zaklonila se a hlasitě zasténala, když obkroužil bradavku. „Takhle se mi líbíš,“ zašeptal tiše. „Když jsi přede mnou odhalená a téměř nahá. Nebo když máš na sobě mojí košili. A to tvoje sténání… doháníš mě k šílenství, krásko!“

Zadýchaně se zasmála. Nemělo cenu protestovat, a už vůbec ne, když s ním naprosto souhlasila. „A ty by ses mi také líbil víc,“ vydechla, „pokud bys na sobě měl méně oblečení.“

Poslední slova se změnila v sten, když přitiskl svá ústa k vrcholu jejího ňadra. Strniště na tváři umocňovalo její rozkoš a jeho ruce, putující po jejím těle, ji doháněly k šílenství.

Stiskl její bradavku mezi zuby a olízl ji. Pak se pousmál. „Pokud mě chceš nahého,“ zabručel, „budeš se o to muset postarat sama.“ Pak, ještě dříve, než dořekl, se sklonil k druhému hrotu, se kterým si pohrál úplně stejně.

Výzva v jeho hlase a přivřených očích, jimiž ji pozoroval, ji nabudila. Pustila jeho hlavu a vrhla se na upnuté černé tričko, jež měl na sobě. Nemohla si nevšimnout, jak se pod látkou napínaly jeho svaly a jak lákavě se rýsovaly. Jednou je všechny obkreslí jazykem.

Elastická látko pod jejími prsty zapraskala a roztrhla se. Na bradavce ji zalechtaly vibrace smíchu. Zasténala, ale dál pokračovala ve svém úkolu. Sjela prsty až k přezce opasku a zahákla za ni prst.

Cítila jeho vzrušení – jeho vůni i jasně zřetelný důkaz. Věděla, že je stejně nedočkavý jako ona, avšak přemáhal se. Krotil svou vášeň.

Odlepil ústa od bradavky a natáhl se k jejím rtům. „Ale, ale,“ zabručel, „někdo tu je pěkně nedočkavý!“

Neodpověděla, naopak přitvrdila ve své snaze o rozepnutí té pekelné věci. Zapřel se do křesla a s úsměvem jí pomohl. Když se zbavila pásku a následně i kalhot, nic už je nedělilo.

„A pak, že já jsem nadržená,“ usmála se a sledovala jeho ztopořený penis. „Já jsem na rozdíl od tebe neměla spodní prádlo, které bych si mohla obléct!“

Uculil se. „Já měl naději, že takhle skončí můj den, tys to jen uspíšila,“ odpověděl. Rukama opět sjel pod její zadeček a položil ji na měkký koberec na zemi. Byla nahá, až na bagančata na nohách. On byl na rozdíl od ní v roztrhaném tričku. I tahle malá překážka byla překážkou.

Jako by jí četl myšlenky, přetáhl onen cár přes hlavu a zahodil jej na druhý konec místnosti. Pak se uvelebil mezi její stehna a spojil jejich rty v polibku. V polibku, který nedával pochyb o tom, co se právě chystá.

Rukama putoval po jejích nohách. Nahoru a dolů. Dolů a nahoru. Rytmicky se o ni otíral a vyvolával v ní hlad. Jako by ten vnitřní žár již nehořel dost.

A pak, poté, co dostatečně vyplenil její ústa, se vydal na cestu, která vedla dolů po jejím těle.

Něžně jí hnětl ňadra, pomaličku líbal nahé tělo pod ním a vychutnával si chuť, jež mu ulpěla na jazyku. Teď už se hrbil nad vstupem do její těla a nedočkavě si olizoval rty. Thea se vzepřela na loktech a pozorovala ho. Dívala se do jeho očí, které vyhledaly ty její. Sledovala ho, když se skláněl a poprvé ji ochutnal.

Vykřikla. Nebylo pochyb o tom, že si své mučení vychutnával. Lízal ji a hltal její chuť. Miloval ten pocit, že je mu zcela oddaná. Její sténání naplnilo místnost a odráželo se od stěn. Zbožňoval ten zvuk.

Jeho vlastní přirození tepalo a toužilo se pohroužit do ní. Nevěděl, jak dlouho vydrží. Ne, když se mu do lebky zarývaly drápky. Nebolelo jej to ani v nejmenší. Ba naopak, ta drobná bolest v něm probouzela hlad. Divoký a živočišný.

Chtěl si označit svou ženu a s tímto nutkáním bojoval. Nemohl, ne teď. Odstrčil trápení stranou a vyšplhal po jejím těle vzhůru. Rty se opět spojily v polibku. Zasténala, když okusila svou vlastní chuť. On zavrčel nedočkavostí.

Zvedl ruku a rozhrnul záhyby jejího přirození. Už déle nedokázal čekat, vzal do ruky své kopí a navedl jej do jejího těla. Oba zasténali, když do ní pronikl. Pomaličku přirážel, téměř na pokraji propasti, do níž však nehodlal spadnout sám.

Zaryla mu drápy do zadku a přitiskla se k němu pevněji. Touha ji spalovala a jeho sebekontrola ji zabíjela. Jak mohl být tak trpělivý?

Sotva na to pomyslila, zrychlil a přírazy se staly vášnivějšími. Jednou rukou si přidržoval její stehno, tou druhou její vlasy. Skousl plný spodní ret těsně před tím, než ji políbil, ve stejnou chvíli prudce přirazil.

Pleskavé zvuky plnily místnosti rovným dílem, jako sténání a výkřiky. Oba byli na pokraji. Oba chtěli víc. Teď už přirážel rychleji, než obyčejný smrtelník. Hnal je oba ke kýženému cíli. Odtrhl svá ústa od její a políbil ji na krk, kde jako splašená tepala žíla.

Nechal tesáky, aby se prodloužily ještě víc. Její nohy se mu omotaly okolo pasu a tvrdá podrážka bot se zaryla do jeho zad. Pak se zakousl, čímž je oba strčil ze srázu. Hltal její krev, nepřestávajíc přirážet. Stále cítil, jak se okolo něj stahovala. Pomaličku přejel ranku, z níž prýštila krev a objal svou ženu okolo boků.

S posledním výkřikem do ní přirazil a vyvrchol. Dlouze a brutálně. Pokud tohle nebyl jedním z hlavních symbolů životních druhů – a tím myslel žhavý a vražedný
sex -, pak zřejmě zešílel.

Zcela vyčerpaný ji objal a zabořil hlavu do jejích vlasů. Ve vzduchu se vnášela pižmová vůně sexu a ještě něco víc. Byli to jejich vlastní vůně. Její sladká a jeho kořeněná.

Přehodil jí paži okolo pasu a přitáhl si ji blíž. Byla vyčerpaná, ale spokojená. Co ostatně jiného by se dalo čekat od muže jako byl on?

„Měli bychom odtud zdrhnout,“ podotkla. Bylo to zcela logické, kdykoliv mohl někdo přijít, vzít za kliku a ihned by mu došlo, co se tu děje, či dělo.

„Nechce se mi vstávat,“ zabručel. Mít ji v objetí bylo víc uspokojující, než představa jí v posteli. I když… nemohl by svá poslední slova vzít zpět.

„Když mě dostaneš do postele,“ provokovala, „i se vším naším oblečením a věcmi, klidně si s tebou dám druhé kolo.“

Zasmál se, ale její přání splnil. Nemohl říct, že je nikdo nezahlédl. Šance, že někdo z bratrů vystrčí hlavu a uvidí ho, jak s nahým zadkem utíká do schodů byla velká.. Ale žena v jeho náručí to všechno vynahradila. Koho zajímá, že vás uvidí nahé, když nesete něco tak krásného, jako byla ona?

Hlavním bylo, že nikdo nemohl spatřit její nahotu. Celou ji zabalil do věcí – jeho věcí, a pak ji – i s tou zpropadenou závětí -, donesl nahoru do ložnice.

A opravdu nelitoval, že její přání splnil. Víc než štědře mu to vynahradila.

<3 <3 <3

Matte se přikrčil, aby jej letící kov nezasáhl. „Nemůžu uvěřit,“ zavrčela vysoká černovlasá žena, „žes to takhle posral! Jak jsem mohla porodit takového kreténa?!“

„Matko,“ promluvil tiše a přikrčil se před dalším letícím předmětem. „Je mi to moc líto. Nechtěl jsem…“

„Cos nechtěl?!“ přerušila ho. „Zabít mi, kurva, dodavatele? Zabít půlčíka? Málem zabít můj cíl?!“ žena se narovnala a kopla kovovým podpatkem do jednoho ze zlomených, kteří se jí kroutili u nohou. V černých očích se jí rudě zablesklo.

„Víš jak dlouho ho hledám?!“ zařvala a blížila se k Matteovi. „Víš, jak dlouho mi to kurva trvalo?!“

Matte přikývl. Věděl, jak může být tahle žena nebezpečná. Dokonce i teď, když stála na schodech, které vedly k jejímu černému trůnu, ona před ním stála jako hrdá královna v černém korzetu a ladících podvazcích do půli stehen a černých lodičkách s kovovým podpatkem.

Byla smrtící a krvechtivá bestie, jíž se jen tak nejde zbavit. A teď si to rázovala davem zlomených – jímž přezdívala psi – k němu. V očích se jí zrcadlila nenávist a hněv.

„Moje největší chyba byla, že jsem tě porodila!“ zařvala na něj a udeřila ho do tvářel. Ostré nehty roztrhly kůži a zanechaly po sobě čtyři hluboké šrámy, z nichž se valila krev. Zaryla nehty do ran a přitáhla si jeho obličej blíž.

„Kdybys nebyl krev mé krve, ty kreténe,“ zavrčela mu před obličejem, „vyrvala bych ti vnitřnosti z těla a nakrmila jimi je!“ Rukou ukázala ke svým mazlíčkům.

„Ještě jednou mě zklam,“ zařvala a mrštila jím o zeď, „a budeš jedním z nich!“ S těmi slovy se otočila a vracela se zpět ke svému hrozivému trůnu. Cestou chytila jeden z provazů – vodítek, jak jim přezdívala – a táhla s sebou drobnou blondýnku s prázdným pohledem.

Ta ji jen tiše následovala a když královna usedla, slepě jí položila hlavu na klín. Žena se okamžitě, jako zmije, zakousla a krev se rozstříkla okolo ní. Blondýna zakňučela, ale víc nic.

Matte tam stál – vzadu v rohu, kde se snažil zvednou. Věděl, co mu jeho milovaná matka chce říct, proto se díval. Kdyby tak neučinil… nechtěl o tom ani přemýšlet.

Když se nakrmila, zacelila rány a políbila ženu. Chladným pohledem se zahleděla na svého syna a do tří prstů sevřela drobnou bradu. S nic neříkajícím výrazem ve tváři zlomila ženin vaz a odhodila ji.

Beze slov propustila Mattea. Pak k jeho zádům promluvila: „Jestli mě ještě jednou zklameš, skončíš jako tvůj otec. Jako tihle všichni. Staneš se mou chodící trofejí.“

S těmi slovy rezonujícími v jeho hlavě odešel a zanechal tu zvrhlou ženu jejím choutkám.