Do svatby zbýval týden. Obě dvě království začínala slavit a
připravovat se na blížící slavnosti. Dokonce i sousední země
se rozhodly navštívit tuto událost. Jediný, kdo z ní neměl
radost, byla Mayga.
Přesně před dvěma roky se nabídla vesnickému chlapci a ten ji
hrubě odmítl. Teď si onen pobuda bere její sestru a z něj se
vyklubal ztracený princ.
Možná
bude muset zabít svou sestru. Nebyla to nijak vysoká cena, v
porovnání s možností mít jeho.
Matka jí sice slíbila, že se o vše postará, možná, že by to i
dodržela, ale nedočkavost byla rodinným rysem.
Právě teď mířila do trůnního sálu, kde hodlala zažádat o
přístup, do podzemních prostor. Tam mířila jen v případě
krajní nouze a míchala zde ty nejsmrtelnější jedy a lektvary.
Jediný háček byl v tom, že jejich matka měla klíč u sebe od té
doby, kdy Mayga otrávila několik vesnických děvek.
Tedy, ne, že by to někdo řešil. Děvky přeci umíraly každou
chvíli a jedna či dvě mrtvé navíc nebylo nic brutálního.
Tiše otevřela masivní dřevěné dveře a vklouzla do bílé
místnosti. Aurora seděla tam, kde kdykoliv jindy, na svém trůně,
v rukou držíc nažloutlý papír.
“Matko,” promluvila, kráčejíc směrem k ní. Aurora zvedla
svůj indigový pohled, stejný, jakým byla obdařena pouze Laia.
Všechny ostatní měly oči hnědé po otci.
“Co ty tady?” řekla jí v odpověď, zcela vynechávajíc
pozdrav. “Čekala jsem, že tě uvidím až u večeře.”
“Potřebuji laskavost,” pokrčila rameny. “Chci, abys mi dala
klíč ke sklepení.”
“Ke sklepení?” zopakovala po ní Aurora. “Máš tam zakázaný
přístup, tvá poslední hra skončila dost ošklivě.”
“Nechci nikoho zabít,” lhala, “chci jen trochu ovlivnit
princovy myšlenky a vyřadit Laiu na chvíli z provozu.”
Královna se zamračila. “Neměla bych ti to dovolit,” řekla po
chvíli mlčení, “ale pokud mi slíbíš, že nikoho nezabiješ...”
“Nezabiju,” překřížila za zády prsty, “přísahám.”
Královna pokrčila rameny a sáhla do nádoby vedle trůnu. Pak
natáhla ruku se zlatě se lesknoucím klíčem. “Nechci, abys
ublížila Laie,” zaváhala na chvíli. “Možná, že by pro tebe
nebylo špatné manželství s jiným princem...”
“Já chci jen Reera,” přerušila ji Mayga. “Když ho nebudu
mít já, tak nikdo.” S těmi slovy vytrhla své matce klíč z
ruky a odpochodovala pryč.
Aurora za ní mlčky zírala.
Jed byl silný. Stačila jediná kapka a Laia by se již nikdy více
neprobudila. Jen jediná kapka a její starší sestřička by
zůstala navždy mladá. A ona by získala svého muže. Bylo to v
úmluvě, že pokud nejstarší dcera zemře, vezme si princ její
nástupkyni. Tou byla ona.
Takže jediné, co musela Mayga udělat, bylo propašovat tu maličkou
kapku jedu do číše své sestry při dnešní večeři.
Nezdálo se být nijak těžké, pokud vám služebnictvo neustále
nelezlo do zelí. Když už se dostala k té zpropadené číši,
přišel panoš s vínem. Po jeho odchodu nastoupilo několik služek.
Děvečky pobíhaly sem a tam s jídlem. Její matka se rozhodla
dorazit o něco málo dříve.
Pokud by ji viděla, mohla by všechno překazit. Jak se zdálo,
královna už neměla v plánu zbavit se ani prince, ani Laii. Ba
naopak, podporovala je v jejich štěstí. A zradila ji. Jak se
zdálo, staré pořekadlo nelhalo a pes, který štěká, nekouše.
Smůla, že Mayga byla pravým opakem. Když už se téměř vzdala
naděje, objevila se malá skulinka a ona bleskurychle odcizila
sestřin pohár, kapajíc do něj jed ze svého prstenu.
Bez povšimnutí jej pak vrátila na místo. Necelou vteřinu poté
se do jídelny nahrnuli hosté a obě královské rodiny.
Žárlivost jí proudila v žilách, když viděla, jak se Reer dívá
na Laiu. Měla být na jejím místě. Měl chtít ji. To ona byla
tou přitažlivější a oblíbenější.
Zhluboka se nadechla, uklidňujíc samu sebe, že brzy bude po všem.
Co netušila bylo, že její plán zmaří princův otec. Ten se po
celou dobu večeře mračil, mírně nasávajíc vzduch do plic. Když
pak nadešla chvíle přípitku, vyrazil číši z Lainých dlaní.
“Otče!” vykřikl rozzuřený Reer. Král ho však ignoroval a se
zúženýma očima pozoroval, jak se podlaha pod vylitým vínem
začíná vlnit a syčet.
Jemný hukot v sále utichl.
“Ve víně byl jed,” promluvil tiše král a pohledem sjel na
královnu. Ta lehce zrudla a pootevřela rty. Nedalo se popřít, že
byla v šoku stejně jako zbytek sálu.
“Nesmysl,” usmála se Lai. “Musíte se mýlit, Vaše Veli-,”
pohled jí padl na rozpouštějící se mramor.
Reer zavrčel. “Co to má, sakra, znamenat?” zařval do tíživého
ticha. Mayga zrudla zlostí. Takhle to být nemělo, Laia měla vypít
to zatracené víno a usnout věčným spánkem. Její místo by
zaujala přeci Mayga, to bylo jasně dané. Tak proč do toho král
zasáhl? Proč všechno překazil?
Vyskočila na nohy, třesoucí se zlostí. “Tak to být nemělo,”
vykřikla. “Víno, měla vypít to zatracené víno a pak usnout!”
Laia pohlédla na svou sestru, v očích nevěřící pohled.
“Maygo?”
“Nekoukej na mě tak! Je to tvoje vina, za všechno můžeš ty!
Musíš mít i tu jedinou věc, po které prahnu! Taor, nebo princ
Reer, jak chceš, měl být můj!” křičela dál, v očích slzy.
“Jenže on mě nechtěl, protože jsi ho očarovala. Chtěla jsem
ho, ale on mne odmítl! Řekl mi ne! A všechno jen kvůli tobě!”
ukázala na ni prstem. Pak sáhla po sklence vína a napila se.
“To bylo tak těžké udělat tohle? Jenom jeden hlt, jeden
jediný...!” zarazila se, oči do široka rozevřené. “Co to...”
S hrůzou v očích se podívala na svůj prsten. Nevěděla kdy v
průběhu noci, ale jak se zdálo, několik kapek vyklouzlo z
otevřeného šperku a ukáplo do jejího vlastního nápoje.
Zakašlala a pak zavřela oči, pomalu se sunouc k zemi. Proč...
Proč ona? To chtěla tak moc? Chtěla jen toho, koho milovala...
Svět okolo ní se ponořil do temnoty.
Laia sledovala, jak se její sestřička zhroutila k zemi a její
pleť zbledla, až se zdála téměř sněhově bílou.
Přeci se to nemohlo stát, Mayga ji nemohla chtít mrtvou, když nic
neudělala. Nebo snad ano? Roztřásla se po celém těle, zvedla se,
oběhla stůl a chytila Maygu do nářuče. Dívčino tělo bylo
chladné a tep sotva znatelný.
“Nech ji být,” promluvila královna Aurora, “pokud vypila jed,
koluje jí teď v žilách a dostane se do kůže. Není mrtvá, vím
to.”
Laia na ni pohlédla, skze slzy ji sotva viděla. Ale uposlechla.
Reer k ní přistoupil a odtáhl ji o kus dál.
“Mayga není mrtvá,” zamumlala královna znovu. “Jen tvrdě
spí...” Nikdo z přítomných nevěděl, ke komu promlouvá. Snad
sama k sobě, nebo k lidem v jídelně?
“Matko?” vzlykla Laia. “Prosím, matko...” O co prosila? Co
chtěla vědět? Její sestra před ní ležela, krásná jako vždy,
ale stejně tak chladná.
“Vaše Výsost má pravdu, princezno,” do sálu vklouzla stařena
v černém plášti. “Vaše sestra jen spí a bude spát dlouho,
dokud nepřijde muž, odolný vůči moci jedu a schopný prolomit
ledy okolo jejího srdce.”
“Kdo
jsi?” zavrčel na ni Reer, utahujíc své paže okolo pasu své
ženy.
“Nikdo,” odpověděla vrásčitá žena. “Jsem Nikdo. Věštkyně.
Prorok. Říkej mi, jak se ti zlíbí, malý princi.” Po těch
slovech prošla okolo královniny židle a pokračovala dál, dokud
nedošla k nim.
“Princezna bude spát, dokud se kletba, jež na sebe samou uvalila,
neprolomí polibkem. Jen ten je dost mocný, aby zničil moc jedu.
Ale kolik princů, nebo vůbec mužů, bude ochotných políbit
Ledovou princeznu?” Pokrčila rameny. “Je to jen otázkou osudu.
Nelámej si nad tím hlavu, princezno Laio,” stařena natáhla ruku
a přejela po Laině hebké kůži.
Reer zavrčel. Byla to přirozená reakce. Vlastně to ani neudělal
vědomě, zkrátka jen nechtěl cizí ruce, kromě těch jeho, na
Laině těle.
“Tohle je už jiná pohádka,” zamumlala stařena, “postarám
se o tvou sestru dobře, princezno, věř mi.” Pak se otočila
čelem ke královně. “Pokud to Její Výsost dovolí?”
“Postarej se o ni, Nikdo,” zašeptala královna Aurora. Stařena
znovu přikývla a o chvilku později už v místnosti nebyla ani
ona, ani Mayga.
Nebylo divu, že se příběh o Ledové princezně, prokleté věčným
spánkem, roznesl do všech krajů Čarosvěta. Laia po své sestře
truchlila, stejně tak i zbytek paláce a království Ledu. Nikdo se
nedozvěděl o pokusu otrávit novou královnu a toto malé tajemství
zůstalo mezi několika málo vyvolenými.
Žádné komentáře:
Okomentovat