“Ne,” odpověděla klidným tónem Laia. Její matka na ni zírala
z druhého konce místnosti. Dokonce mohla cítit i ledové šlehnutí
na odhalené kůži paží.
“Lai,” zasyčela na ni, “je to tradice. V tvém věku jsem už
měla manžela a čekala tebe!”
A
stejně tak jsi i měla tisíc milenců a vymýšlela nenávistné
myšlenky proti mému budoucímu choti,
pomyslila si. Nebylo tajemství, že královna neměla v plánu
nechat prince Reerera žít.
A další problém byl v podobě pohřešovaného následníka trůnu,
jež se podle zvěstí schovává v království Ledu.
“Nevezmu si nikoho z nich. Jsem zasnoubená, matko,” ucedila
klidně a přehodila své dlouhé bílé vlasy přes rameno. V
indigových očích jí zajiskřilo.
“Ten budižkničemu je stejně v lepším případě mrtvý, Lai, a
já jsem tvá matka-,”
“-dělám pro tebe to nejlepší. Já vím, matko, ale nehodlám
porušit dohodu. Pokud si dobře pamatuji, teta Sybila říkala, že
se princ objeví v den mých pětadvacátých narozenin, nemám
pravdu?”
Královna zasyčela. Jak originální způsob konverzace.
Lai se zvedla ze svého místa u ohně, kde sedávala dlouhé hodiny.
Nebyla zrovna tak uvyklá na zimu, jak by měla být. Ačkoliv se
království nazývalo Ledovým, zima tu byla jen tři měsíce, jako
kdekoliv jinde.
Ale co bylo zmrzlé, byla srdce panovníků. Magie nebyla zrovna
extra hřejivá. Většinou.
Z minima případů to musela být Lai, kdo ovládal zemi. Její
sestry - všechny čtyři - byly z větší části chladnokrevné
mrchy a zdědily matčin dar - moc ovládat vodu a krást moc
druhých.
Lai ji naopak uměla darovat.
A dodržovala vše, co jednou slíbila. Takže i sňatek s princem,
kterého nikdy neviděla. I když právě kvůli tomu sňatku se bude
muset vzdát muže svého života. Znovu se zachvěla, tentokrát
bolestí v srdci.
Jasně,
osud byl mrcha a ona se musela zamilovat do prostého muže, jakým
byl Taor. Muž, kterému obětovala své panenství. Teď jen
doufala, že princ Reer bude o svatební noci - jak se říká mezi
obyčejným lidem - na třísky.
“Lai?!” zakřičela rozzuřeně královna. “Posloucháš mě,
nebo jsi myslí zase někde tam venku? A neotáčej se ke mně zády,
když s tebou mluvím.”
Povzdychla si. “Jistě, matko,” odvětila, stále otočená zády
k ní. Vlastně se vydala i ke dveřím a proklouzla pryč, ignorujíc
onen slavný sklo tříštící jekot.
Taor ležel natažený na slamníku a v zubech kousal stéblo trávy.
V mysli si znovu a znovu přehrával tu noc, kdy se mu Lai poprvé
odevzdala. Sakra, původně si s ní chtěl jen užít, typické
ošustit a opustit, ale pak se v něm něco zlomilo.
Nevěděl, že je jednou z královských dcer, to se dozvěděl až
té noci. Nezáleželo mu na tom. Zamiloval se do ní, nehledě na
rod nebo jméno. A jak se nechala slyšet, i ona ho měla poměrně
dost ráda.
Za zavřenými víčky mu probíhala každá jednotlivá vteřina,
kdy byli spolu. Její sténání a jiskření v očích. Počáteční
slzy bolesti a záhy rozžhavený pohled touhy. Zavrčel a zahodil
stéblo pryč. K čemu mu bylo milovat ji, když byl jen bastard,
kterého někdo odhodil?
Nebyl
ani magik a jeho tělo potřebovalo k životu krev. Té se mu
dostávalo hojně od povolných vesnických děvek. Věděl, že
nepatří do téhle země, že tady krvesajci
nejsou, ale nechtěl odejít, ne teď, když mu Lai částečně
patřila.
Ale co mohl nabídnout princezně a ženě jako je ona pouhý
vesnický podivín? Ta otázka ho pronásledovala možná celou dobu,
co ji znal. Jen pokaždé v jiné formaci.
Tiché ťukání hole o udusanou hlínu ve stáji jej vytrhlo z
myšlenek. Podíval se dolů na nově příchozího a zamračil se.
“Otče,” zavrčel, “máš ležet. Léčitelka ti to
doporučila.”
Starý a vyzáblý muž se na něj podíval nahoru. Na stářím
sešlé tváři se objevil úsměv. “Věděl jsem, že tě tady
najdu, vždycky se tady schováváš už dlouhou řádku let.”
Usmál se na starce seskočil z třímetrové výšky. I když ten
muž nebyl jeho pokrevní rodina, staral se o něj jako o vlastního
a to mu Taor nikdy nezapomene.
“Pojď si lehnout, otče,” promluvil k němu tiše, “a šetři
síly.” Nebylo pochyb o tom, že ten muž byl na sklonku života.
Jako krvesaj to cítil. Tichý zpěv jeho uhasínajícího srdce.
“Musím s tebou mluvit, chlapče,” zvedl stařík vzpurně bradu.
Stejně tak to dělával i Taor.
“Promluvíš si se mnou vevnitř,” nenechal se a klidně kráčel
vedle malého mužíka. S jeho dvoumetrovou výškou převyšoval
většinu v království. A se svou tmavou olivovou pletí a vlasy tu
připomínal černou ovci mezi zlatými. Další rozdíl byly jeho
oči - černé jako půlnoční obloha.
Lai mu vždy říkala, že jsou černé jako onyx, který milovala.
Ten vzácný kámen se na její bílé - téměř průsvitné -
pokožce vyjímal.
“Zase o ní přemýšlíš,” poznamenal stařec. Na tváři měl
přidrzlý úsměv a v očích jiskry radosti.
“Ano,” potvrdil s pokývnutím hlavy.
“Já o mé ženě také často přemýšlím,” promluvil mužík,
“chybí mi její věčné klení a kynuté koláče.”
Taor se rozesmál. Jeho zesnulá matka byla opravdu tou nejsprostší
bytostí pod sluncem. Možná pod všemi slunci. Ale kuchařské
umění z ničeho vytáhla na luxusní úroveň.
“Já vím,” přikývl, otevírajíc dveře do jejich malé
chatrče. Prakticky okamžitě svého otce uložil do měkkých
podušek postele a sedl si na židli vedle něj.
“Stejně tak víš, že nejsem tvůj pravý otec, že?” zazubil
se chabě a odhalil několik chybějících zubů.
Taor znovu přikývl. “Měl bys vědět, že nejsi odtud, ale to už
taky víš. Vždycky jsi byl bystrý dítě,” zatřepal muž
hlavou. “Ale to se není čemu divit, když máš takový rodiče.”
Taor se narovnal a zamračil. “Moji rodiče?”
“Ano, ano, král s královnou. Chudáci tě pořád hledají,
protože vzbouřenci tě odvedli sem a to nikdo neví. Já si tě
vzal pod křídla, ale teď je na čase, aby ses vrátil domů,
synu.”
Muž si hlasitě odkašlal, zahánějíc tak blížící se záchvat.
“Přijdou si pro tebe, tvůj otec - ten pokrevní - si pro tebe
přijde už brzo, Taore.”
Tělem se mu prohnala zvědavost, ale ve vzduchu visela smrt. Nemusel
být génius, aby poznal, že staříkův čas je asi krok cesty ode
dveří na druhou stranu.
“Tvoje rodina je v zemi Ohně. A ty-,” věta zůstala nedokončena
a záchvat chronického kašle se přehnal přes křehké tělo, “-ty
brzy poznáš svou moc.”
Muž zavřel oči a sípavě se nadechl. “Nechci umřít, aniž bys
to věděl,” zabručel, v očích slzy.
“Jsi stejný paličák, jako já, synu,” usmál se jeho otec,
“ale slib mi, že se nebudeš hněvat na své pokrevní příbuzné.”
Taor se usmál. “Nebudu, přísahám otče,” a nelhal. Nemohl se
hněvat na někoho, kdo ho neodložil. Ale aby byl potom královské
krve - to se mu moc nezdálo. Až čas řekne, zda jsou mužova slova
pravdivá.
Stiskl dlaň svého skomírajícího otce v dlani.
Žádné komentáře:
Okomentovat