sobota 7. března 2015

Království Ledu a Ohně - Kapitola 1



“Ne,” odpověděla klidným tónem Laia. Její matka na ni zírala z druhého konce místnosti. Dokonce mohla cítit i ledové šlehnutí na odhalené kůži paží.
“Lai,” zasyčela na ni, “je to tradice. V tvém věku jsem už měla manžela a čekala tebe!”
A stejně tak jsi i měla tisíc milenců a vymýšlela nenávistné myšlenky proti mému budoucímu choti, pomyslila si. Nebylo tajemství, že královna neměla v plánu nechat prince Reerera žít.
Prostě chtěla, aby Laia získala království a vládla sama. Žádná velká věda. Problém nastal ve chvíli, kdy zjistila, že její dcera nijak neprahne po moci jako ona.
A další problém byl v podobě pohřešovaného následníka trůnu, jež se podle zvěstí schovává v království Ledu.
“Nevezmu si nikoho z nich. Jsem zasnoubená, matko,” ucedila klidně a přehodila své dlouhé bílé vlasy přes rameno. V indigových očích jí zajiskřilo.
“Ten budižkničemu je stejně v lepším případě mrtvý, Lai, a já jsem tvá matka-,”
“-dělám pro tebe to nejlepší. Já vím, matko, ale nehodlám porušit dohodu. Pokud si dobře pamatuji, teta Sybila říkala, že se princ objeví v den mých pětadvacátých narozenin, nemám pravdu?”
Královna zasyčela. Jak originální způsob konverzace.
Lai se zvedla ze svého místa u ohně, kde sedávala dlouhé hodiny. Nebyla zrovna tak uvyklá na zimu, jak by měla být. Ačkoliv se království nazývalo Ledovým, zima tu byla jen tři měsíce, jako kdekoliv jinde.
Ale co bylo zmrzlé, byla srdce panovníků. Magie nebyla zrovna extra hřejivá. Většinou.
Z minima případů to musela být Lai, kdo ovládal zemi. Její sestry - všechny čtyři - byly z větší části chladnokrevné mrchy a zdědily matčin dar - moc ovládat vodu a krást moc druhých.
Lai ji naopak uměla darovat.
A dodržovala vše, co jednou slíbila. Takže i sňatek s princem, kterého nikdy neviděla. I když právě kvůli tomu sňatku se bude muset vzdát muže svého života. Znovu se zachvěla, tentokrát bolestí v srdci.
Jasně, osud byl mrcha a ona se musela zamilovat do prostého muže, jakým byl Taor. Muž, kterému obětovala své panenství. Teď jen doufala, že princ Reer bude o svatební noci - jak se říká mezi obyčejným lidem - na třísky.
“Lai?!” zakřičela rozzuřeně královna. “Posloucháš mě, nebo jsi myslí zase někde tam venku? A neotáčej se ke mně zády, když s tebou mluvím.”
Povzdychla si. “Jistě, matko,” odvětila, stále otočená zády k ní. Vlastně se vydala i ke dveřím a proklouzla pryč, ignorujíc onen slavný sklo tříštící jekot.


Taor ležel natažený na slamníku a v zubech kousal stéblo trávy. V mysli si znovu a znovu přehrával tu noc, kdy se mu Lai poprvé odevzdala. Sakra, původně si s ní chtěl jen užít, typické ošustit a opustit, ale pak se v něm něco zlomilo.
Nevěděl, že je jednou z královských dcer, to se dozvěděl až té noci. Nezáleželo mu na tom. Zamiloval se do ní, nehledě na rod nebo jméno. A jak se nechala slyšet, i ona ho měla poměrně dost ráda.
Za zavřenými víčky mu probíhala každá jednotlivá vteřina, kdy byli spolu. Její sténání a jiskření v očích. Počáteční slzy bolesti a záhy rozžhavený pohled touhy. Zavrčel a zahodil stéblo pryč. K čemu mu bylo milovat ji, když byl jen bastard, kterého někdo odhodil?
Nebyl ani magik a jeho tělo potřebovalo k životu krev. Té se mu dostávalo hojně od povolných vesnických děvek. Věděl, že nepatří do téhle země, že tady krvesajci nejsou, ale nechtěl odejít, ne teď, když mu Lai částečně patřila.
Ale co mohl nabídnout princezně a ženě jako je ona pouhý vesnický podivín? Ta otázka ho pronásledovala možná celou dobu, co ji znal. Jen pokaždé v jiné formaci.
Tiché ťukání hole o udusanou hlínu ve stáji jej vytrhlo z myšlenek. Podíval se dolů na nově příchozího a zamračil se.
“Otče,” zavrčel, “máš ležet. Léčitelka ti to doporučila.”
Starý a vyzáblý muž se na něj podíval nahoru. Na stářím sešlé tváři se objevil úsměv. “Věděl jsem, že tě tady najdu, vždycky se tady schováváš už dlouhou řádku let.”
Usmál se na starce seskočil z třímetrové výšky. I když ten muž nebyl jeho pokrevní rodina, staral se o něj jako o vlastního a to mu Taor nikdy nezapomene.
“Pojď si lehnout, otče,” promluvil k němu tiše, “a šetři síly.” Nebylo pochyb o tom, že ten muž byl na sklonku života. Jako krvesaj to cítil. Tichý zpěv jeho uhasínajícího srdce.
“Musím s tebou mluvit, chlapče,” zvedl stařík vzpurně bradu. Stejně tak to dělával i Taor.
“Promluvíš si se mnou vevnitř,” nenechal se a klidně kráčel vedle malého mužíka. S jeho dvoumetrovou výškou převyšoval většinu v království. A se svou tmavou olivovou pletí a vlasy tu připomínal černou ovci mezi zlatými. Další rozdíl byly jeho oči - černé jako půlnoční obloha.
Lai mu vždy říkala, že jsou černé jako onyx, který milovala. Ten vzácný kámen se na její bílé - téměř průsvitné - pokožce vyjímal.
“Zase o ní přemýšlíš,” poznamenal stařec. Na tváři měl přidrzlý úsměv a v očích jiskry radosti.
“Ano,” potvrdil s pokývnutím hlavy.
“Já o mé ženě také často přemýšlím,” promluvil mužík, “chybí mi její věčné klení a kynuté koláče.”
Taor se rozesmál. Jeho zesnulá matka byla opravdu tou nejsprostší bytostí pod sluncem. Možná pod všemi slunci. Ale kuchařské umění z ničeho vytáhla na luxusní úroveň.
“Já vím,” přikývl, otevírajíc dveře do jejich malé chatrče. Prakticky okamžitě svého otce uložil do měkkých podušek postele a sedl si na židli vedle něj.
“Stejně tak víš, že nejsem tvůj pravý otec, že?” zazubil se chabě a odhalil několik chybějících zubů.
Taor znovu přikývl. “Měl bys vědět, že nejsi odtud, ale to už taky víš. Vždycky jsi byl bystrý dítě,” zatřepal muž hlavou. “Ale to se není čemu divit, když máš takový rodiče.”
Taor se narovnal a zamračil. “Moji rodiče?”
“Ano, ano, král s královnou. Chudáci tě pořád hledají, protože vzbouřenci tě odvedli sem a to nikdo neví. Já si tě vzal pod křídla, ale teď je na čase, aby ses vrátil domů, synu.”
Muž si hlasitě odkašlal, zahánějíc tak blížící se záchvat. “Přijdou si pro tebe, tvůj otec - ten pokrevní - si pro tebe přijde už brzo, Taore.”
Tělem se mu prohnala zvědavost, ale ve vzduchu visela smrt. Nemusel být génius, aby poznal, že staříkův čas je asi krok cesty ode dveří na druhou stranu.
“Tvoje rodina je v zemi Ohně. A ty-,” věta zůstala nedokončena a záchvat chronického kašle se přehnal přes křehké tělo, “-ty brzy poznáš svou moc.”
Muž zavřel oči a sípavě se nadechl. “Nechci umřít, aniž bys to věděl,” zabručel, v očích slzy.
“Jsi stejný paličák, jako já, synu,” usmál se jeho otec, “ale slib mi, že se nebudeš hněvat na své pokrevní příbuzné.”
Taor se usmál. “Nebudu, přísahám otče,” a nelhal. Nemohl se hněvat na někoho, kdo ho neodložil. Ale aby byl potom královské krve - to se mu moc nezdálo. Až čas řekne, zda jsou mužova slova pravdivá.
Stiskl dlaň svého skomírajícího otce v dlani.

Žádné komentáře:

Okomentovat