O pět měsíců později...
Laia zasténala a zaryla nehty do Taorovo/Reerovo zad. Cítila
vyvrcholení, jak se pomaličku přibližuje a napětí v těle se
stupňuje. Její choť měl zuby zabořené hluboko v jejím hrdle a
tiše předl, připomínajíc dokonale spokojeného kocoura.
Otočil se, stále pohřben v ní, tak, že mu nyní ležela na
břiše. Políbil ji do vlasů, kterými se často prohraboval.
Zvedla k němu své indigové oči.
“Hm-mh,” protáhla a natáhla se pro polibek. S radostí jí
vyhověl.
“Nemůžu uvěřit, že jsi moje,” zabručel jí do rtů. Mluvil
pravdu. Když tenkrát odjel z hradu, přivezli jej rovnou do jeho
domoviny. Hned věděl, že tam patří. Když viděl ulice plné
energických a usměvavých tvorů, kteří nevypadali jako slabé
mouchy, musel se usmát. Království Ohně překypovalo city, jak
těmi dobrými, tak špatnými.
A sem chtěl přivést svou nevěstu. Když pak po měsíci Laia
přijela, tušil, že se do tohohle místa zamilovala. Její světlá
pleť zde nabrala lehce zlatavý nádech a když se pak procházela
skrze ulice, vypadala jako padlý anděl.
Lid z obou království je přijal snad až příliš rychle a rád.
Jeho návrat se stal opěvovanou událostí a svatba byla jednou z
nejočekávanějších.
Kdyby mu někdy někdo řekl, že je princ a že se po uši zamiluje
do ženy, poslal by ho do hodně dalekých končin. Teď... Teď by
mu jen potřásl rukou a řekl, jaký je to génius.
Dokonce si i neuvěřitelně rychle navykl na své rodiče. Možná -
zcela určitě - navykl nebylo to správné slovo. On si ty dva
zamiloval. Jeho otec byl silný muž a matka neuvěřitelná žena.
Miloval je, ale jeho srdce tak či onak patřilo Laie.
“Já si rychle zvykám,” zamumlala vyčerpaně. “Miluji tě,
Taore, tedy, ehm, Reere” zašeptala.
Prudce se posadil a probral ji z podivného polospánku. Byli spolu
přes rok, ale poprvé, úplně poprvé, mu řekla, že ho miluje.
Čekal na tu chvíli asi jako staré babky na nejnovější klepy.
“Cos to řekla?” zeptal se, spíše aby se ujistil, že slyšel
správně.
“Že tě miluji,” odsekla, “nemusels mě kvůli tomu takhle
budit!” Zvýšila lehce hlas.
“Taky tě miluju, ach bože, už tak dlouho,” vytáhl ji kousek
nahoru a políbil na rty. Zavrčel, když mu jej se stejnou vervou
oplácela.
“Hm, tohle jsem chtěla slyšet,” zavrněla spokojeně a objala
ho okolo krku. Prsty mu na temeni kreslila podivné obrazce.
Jeho tělo znovu ožilo a Laia se zasmála. Pokrčil rameny. “Je to
tvoje chyba,” usmál se, přitahujíc si ji blíže. “Měla by
ses o to postarat.”
Zastrčila si pramen vlasů za ucho. “Ráda,” jemně zrudla,
putujíc rukama dolů po jeho těle.
Díky!! :-) :-)
OdpovědětVymazatDakujem
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazat